Broumovská narnie

14. dubna 2010 v 19:26 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Je úterý a blíží se tři dny volna, které mně nečekaně nastaly. Věděl jsem, že budu mít volný víkend, ale že budu mít k tomu i páteční volno tak to jsem se dozvěděl teprve před 14 - ti dny, kdy jsme si museli vybrat jeden den dovolené. Snažil jsem se, aby tento den byl zařazen k nějakému volnu, které již bylo naplánováno. V tu chvíli jsem vůbec netušil, jak tyto dny prožiji a vůbec, kde je prožiji. Andrejka toho víkendu měla kurz krizové intervence, který absolvuje poblíž Boskovic u Brna. Přirozeně se tedy nabízelo, že bych tam jel s ní a tam bych poznával kouty tohoto kraje. Polemizoval jsem i s myšlenkou, že bych se podíval za kamarádem do Brna, nebo na chatu dalšího kámoše u Jihlavy.

Druhý den v práci se domluvím, jestli by nebylo možné strávit dvě noci na naši podnikové chatě na Skalce poblíž České Metuje v oblasti Broumovské vrchoviny nebo přesněji řečeno přímo v ní. Bylo už po obědě a tak tento telefonát jsme nechali na další den, nehledíc na to, že paní správcová má na informačních listech, které jsou vyvěšeny na nástěnkách ve všech hypermarketech, že na tom a tom telefonu bude pouze od 11:45 do 12:15.

Ve čtvrtek po osmé hodině ranní jsem Jarušce připomněl, aby prosím nezapomněla na ten telefonát. V práci byl docela šrumec jako ostatně každý den. Mnohdy mám pocit, že práci a rozsah povinností, které práce obnáší, se podobá tomu, jako kdybych vyslovil větu, že "Univerzální vojáci jsou proti nám naprostí šumaři". Vypomáhal jsem mimo jiné i na pokladnách a Jaruška taktéž. Akorát každý na jiném konci pokladní zóny. Bylo už 12:11, kdy jsem v minutové pauze, kdy přišel další zákazník, zavolal přímo na pokladnu, kde seděla Jaruška a v momentu, kdy uslyšela můj hlas, už jí tam nebylo. Za dalších 10 minut přišla na mou pokladnu, na které jsem stále seděl a ke své práci jsem se neodtrhl a přinesla mi papíry a informaci, že pokoj je tam volný. Protože se známe již nějaký ten pátek a náš pracovní vztah se posunul do roviny kamarádství nejen se mnou, ale i s mou ženou Andreou, dal jsem ji vzduchem neudržujíc své emoce skrze pravou ruku pusu s poznámkou já jedu na Broumovsko. Bylo mi v tu chvíli jasné, že tento prodloužený víkend bude něco neobyčejného. Měl jsem, ale do této chvíle i zadní vrátka, kdyby to přece jen nevyšlo. Usiluji v podstatě o dva noclehy ze dne na den. Věděl jsem, že chata je bezkonkurenčně obsazena na rok dopředu. Je to v české republice totiž jediné rekreační středisko pro bezmála 70 hypermarketu. Jediné co hrálo trochu v můj prospěch, byl fakt, že počasí a doby, kdy tam jedu není to ideální jako z časopisů (sluníčko, bezvětří, ….). Hnedle se pracovalo o poznání líp s vědomím, že za necelé dvě a čtvrt hodiny mám tři dny volna s vidinou ………., ale to až na dalších rádcích.
………………………………..
Oba dva, Andy i já jsme vycházeli z baráku stejně a tak jsme se na půl cesty doprovodili. Andy jela tramvají z náměstí Hrdinů na brněnskou a já na vlakové nádraží. Každý na opačnou stranu republiky.
Do batohu jsem si připravil jen to nejnutnější, co člověk potřebuje k přežití s tím, že si ještě nakoupím několik nezbytností. Byl pátek a tak mě bylo jasné, že i v té nejzapadlejší vesnici naleznu nějaký tem obchod, a když nic jiného tak těch pár rohlíků seženu třeba v Polici nad Metují.
Na nádraží jsem potkal kamaráda Rudu, který jej na seminář do Nymburka, ale zdálo se mi, že je nějaký zdrchaný. Ptám se:
-         co ti je?
-         Měl jsem brigádu.
Pracuje v jednom baru v Uničově, a jelikož měli Pokerový turnaj a skončili až ve 4 ráno tak prostě nestihl jít spát. Říkám mu ty jsi taky dobrý cvok. Půl cesty jsme si povídali spolu s jeho kamarádkou Kristýnou, ale druhou polovinu cesty zařezával na druhém konci sedačky ve vyhřátém kupé rychlíku Šohaj uhánějící přes Pardubice, kde jsem přesedal na Prahu.

V Hradci jsem měl delší čekání na následující spoj, čehož využívám k nákupu turistické mapy broumovska a stačím se i naobědvat. Přes Třebechovice pod Orebem a Týniště se teprve dostávám do police nad Metují. Ve vlaku je relativní klid. Nastupuje se mnou parta malých dětí spolu s dospělým doprovodem. Jsem v čundráckém oblečení a malý klučina říká paní učitelce: Jede s námi voják, říkajíc potichu. Prohlížím si zběžně mapu a po chvilce nastupujeme v Třebechovicích do stejného coráku směr Týniště. Parta dětí v Týništi přestupuje do Častolovic a já do druhého vláčku směr Police nad Metují. Vlak dále pokračuje do Meziměstí.
Police nad Metují - Merkur

Nevěděl jsem, že železniční zastávka Police nad Metují je hozená úplně mimo, a do města to je ještě další tři kilometry. Aspoň se trochu projdu, ve vlaku jsem seděl od osmi od rána a teď jsou dvě odpoledne. Prdel mám beztak už placatou. Silnice se trochu klikatí doprava a pak doleva. V dáli vidím vysoký červený komín s nápisem Merkur. V hloubi duše si říkám, jsem tu správně. Dříve než dorazím do cíle, rád bych se podíval do zdejšího muzea této stavebnice mého a nejen mého mládí. Stavebnice, která nám a dětem dává cvik zručnosti v jemné motorice. Každý z nás má nějaké ty vzpomínky. V tomto muzeu je i jeden rekord. Vystavěné město z této stavebnice vážící bezmála tunu. A to mě nejen v tu chvíli nesmírně lákalo, ale i nadále láká. Po půl kilometru jen tak cvičně stopuji, jestli přece jen mě někdo nepřiblíží, ale projelo 5 aut a ani ťuk. Až teprve, když jsem udělal první snímek na samém začátku na cestě do města, tak po té mě zastavilo hned první auto, na které mávám.

Mám ale velkou smůlu. Ale nic si s toho nedělá. Muzeum je otevřené pro širokou veřejnost až od 1. dubna. Do té doby pouze na objednávku a v počtu minimálně 15 - ti osob. Což ani jedno nesplňuji. No nic prohlédnu si náměstí, nakoupím nějaké ty zásoby, ale nejdříve se půjdu podívat. Jestli v dohledné době něco jede do toho místa, kde lišky dávají dobrou noc a kde mám na další dvě noci zajištěn kavalec.

Jejdá, ono mi to jede za necelých 20 minut. Rychle se ptám, kde jsou tady nejbližší potraviny a paní mi ukazuje tady z druhé strany spořitelny. Je to na náměstí. Za chvilku jsem v malých potravinách, kde nechávám za nákup 123,- korun a do 15 minut jsem zpět na stanovišti autobusu. Tak bleskový nákup, který byl poznamenán pátečním odpoledním shonem v obchodech, dal do určité míry směr zítřejšího výletu. Musel jsem v sobotu znovu na nákup a bylo mi jasné, že se ve městě musím otočit ještě jednou.

Jedna krátká sms, která se posléze do jisté míry ukázala, jako z části nafouknutá bublina mě na chvilku rozhodila, že jsem zapomněl vystoupit v České Metuji a autobus mě dovezl do další vesnice. Cesta pěšky na Skalku nebyla tedy dvoukilometrová, ale pětikilometrová. V tu chvíli mi v podvědomí blesklo, ále co bych pro pohyb a rozseděnou prdel z vlaku neudělal. Na křižovatce doprava a potom asi dva a půl kilometru po silnici, po níž bude znovu doprava odbočka vzhůru podél potoka. Po celou dobu cesty bylo pod mrakem, silnice byla sice propluhovaná, ale přesto bílá od poprašku právě navátého sněhu. Stromy se sem tam třpytí odrazy světla od čerstvého sněhu. Hluk, který znám z velkoměsta je pro tuto chvíli někde na druhé straně zeměkoule, a s úsměvem na tváři a větrem vanoucí přímo do obličeje si užívám toho venkovského ticha, které tu panuje. Ještě jsem se jednou na cestě pozeptal na správnost cesty. Jdu dobře. Silnice ještě o něco více stoupá vzhůru a mírně se točí doleva. Těsně pod tímto zvýšeným stoupáním odbočuji doprava a tak, jak je psáno v instrukcích o chatě, kde a jak ji najdu, tak, tak to nyní v reálu. "…. v obci Vlásenka odbočte vpravo a podél potoka vzhůru na Skalku. Před chatou je větší parkoviště." Už se pomalu, ale jistě stmívalo, bylo přece jen k páté hodině odpolední, takže snímky, které pořizuji a zaznamenávám jen dokumentačně na fotoaparát v mobilu a posléze je odbarvím a vytvářím z nich černobílé snímky, které nemají tu kvalitu, abych z nich zhotovil výstavní plachty formátu 30 x 40 cm. Pro výstavní snímky mám sebou ještě klasický analogový fotoaparát.

Šumějící potok ve mně vyvolává idylku, kdy po delší době budu zase usínat za tichého bublání a příjemného chladu horského vzduchu. Po pravidelné večerní hygieně ulehám v šest večer do letiště v malém pokoji, kde okna směřuji na severozápad. Není ale nic vidět nejen protože je už docela tma, ale chata je umístěna do údolí, kterým si to šplouchá a bublá říčka Metuje. Nechce se mi zdaleka ještě spát a od doby, kdy vím, kdy přibližně dorazím, se těším, až se začtu do knížky Jana Eskymo Welzla (muže, který po dokončení práce na transsibiřské magistrále se rozhodl prožít život na Zlatém severu novosibirských ostrovů).
Skalka - potok

………………………………..
Mlhavé ráno s vůní horského chladu od pootevřeného okna, které po celou noc zajišťovalo čerství vzduch, se probouzím okolo půl šesté ráno. Ještě jsem se sebou trochu vrtěl, ale okolo 6:15 vstávám a po ranním rituálu a snídani vycházím před půl osmou někam. Vím v tu chvíli jediné. Že se musím dostat nějakým způsobem do Police a ještě něco nakoupit, protože včera to byl tak bleskový nákup, že si říkám, že by se ještě něco do zásoby nejen na cestu, ale i na večeři a snídani šiklo. Ani nevím, kdy mi to jede a vůbec jestli to jede. Je sobota a na vesnicích autobusové spojení oproti pracovním dnům docela řídne. Do České Metuje úspěch na stop nemám. Paní správcová veze, i přestože je sobota svého manžela na obecní úřad, kde je místostarostou, ale za 10 minut se vrací.

Až teprve v prudkém stoupání projíždí starší auto, které na mé mávání sice reaguje, ale počká na mě pochopitelně až na kopci, aby se nemusel pracně do kopce rozjíždět. Dveře jdou z jedné strany špatně otevírat a tak řidič ukazuje, ať nastoupím ze stravy řidiče. Starší prošedivělý chlap v klobouku nevábného vzhledu se zeptá, jestli mě to stačí do Police k Penymarketu. Nevěděl jsem do teď, že v Polici Peny je, ale byla to i příležitost nakoupit zbytek zásob. Ještě mě poté potkal jednou, jestli nechci odvézt zpět do Vlásenky. Ne ne, děkuji.
Procházejíc město pomaličku směřuji na autobusové nádraží, ale stále nevím, kam a kdy to pojede. Jdu kolem rodného domu Hanuše Wihana profesora pražské konzervatoře a zakladatele českého kvarteta, který se zde v roce 1855 narodil a po dalších 10 minutách jsem na autobusáku.
-         Tak kam to jede a kdy?
-         Á, za 30 minut to jede na Bukovice, Hlavňov a Suchý důl. Jsou to malé vesničky rozléhající se v těsné blízkosti Broumovských stěn, ale přece jen jsou vzdáleny 2 km od posledního baráčku.
Večer na chatě

Do poslední chvíle tápu a nevím, kde vystoupím, ale na poslední chvíli vyskočím z malého 20 - ti místného autobusu, který bohatě postačuje na to, že jezdí jednou za 2 hodiny okruh možná odhadem 20 - ti kilometrů.
Pravá zimní krajina s typickými chatkami, silnice není ani vidět, protože je zavátá čerstvým prašanem a teplota vzduchu se odhadem pohybuje okolo 0 - -5 stupňů. Jsem jediný, kdo v této vesnici z tohoto autobusu vystupuje a ani poté nepotkávám živáčka. Na pláních nad vesnicí se mi otevírá zasněžený pohled nejen na Hlavňov v pozadí s kopcem Klůčkem, ale při pohledu doprava vidím i obrysy Teplic nad Metují. Všude bílo, pod nohami křupající sníh a tu a tam čouhá ze sněhu nějaká ta kláda nařezaného dřeva. V idylce, která mě potká za necelý kilometr, chybí jediná postavička, Děda mráz. Stromy vysoké deset krát více než jsem já, zasněžené větvě až ke konci po to nejposlednější jehličí, kdy si říkám sám sobě slyšíš to? No to ticho, ten klid, který tady panuje, příroda spí a já tiše vytahuji fotoaparáty a několik snímků dabluji jak na digitální, ale především na klasický foťák. Jakmile se trochu dotknu větvičky, sesype se na ně hromada sněhu. Připadám si jako malý kluk, který má radost z prvního sněhu. Zavírám a zase otevírám oči, které se mi v několika málo vteřinách vlhčí slzy. Jdu stále kouzelným lesem, kdy tu a tam spadne nějaký ten sníh z už tak zatížené větve. Scházím do mírného ďolíku, kde je menší parkoviště pro asi 10 aut, ale žádné tu nestojí, pouze tudy projíždí modrá škoda Favorit. K chatě Hvězda to je ještě necelý půl kilometr. Křupe to pod nohami čerstvým sněhem. Za necelých 15 minut už vidím kapličku, kterou nechal roku 1733 postavit milovný opat Otmar. Kaplička prošla obdobím úpadku, ale je tam stále do dnešních dnů. V loňském roce (2009) měl na tomto místě půlnoční mši hradecký arcibiskup Dominik Duka.
idylka

Pod kapličkou jsou jasně zřetelné skalní útvary broumovských stěn, že z tohoto pohledu mám pocit, jako, kdyby celá stavba stála na jakési základové desce. Je ale pravdou, že jsem se na základy nepodíval a ani mě to nenapadlo to zkoumat.
O něco zajímavější mě čekalo za necelých 150 metrů v chatě Hvězda. Vchod je posazen trochu doleva a není přímo ve středu stavby jinak symetricky postavené. Už první pohled byl překvapením, kdy po otevření dveří bylo vidět koritko s naaranžovanou slámou. Otevřel jsem druhé dveře a měl jsem pocit, že jsem právě se přenesl v čase o 160 let dříve. Strop je ve výšce 10 nebo 12 - ti metrů, na všech stěnách je tmavé dřevo a po omítce ani památky. Židle a stoly jsou ve stylu dob našich prapradědečků a praprababiček, lustr v kombinaci dřeva a kovu a uprostřed protější stěny krb ve velikosti 3 metrů, pochopitelně s praskajícím dřevem pod žárem plamenícího ohně. Příjemné paní servírce místo prvotního pozdravu říkám:
-        "jsem v Jiříkově vidění"
dostanu stručnou odpověď
-           Já taky.
-           Pak teprve pozdravím.
Hvězda

Sedám po levé straně od krbu, přestože nemám na nic chuť, dávám si znamenité Krkonošské kyselo, což je něco podobného jako Ruský Borč. Jiříkovo vidění v chatě trvá 15 minut a poté pokračuji dál ve svém broumovském putování. Poprosil jsem pana číšníka a správce v jedné osobě, jestli by mě nemohl otevřít kapličku. Byl svolný a mohl jsem vstoupit. Po mé návštěvě ji nechal k nahlédnutí i pro případné další turisty (respektive zamkl pouze vnitřní mříž). Poseděl jsem necelých 5 minut a nohy mě táhly zase dál.

Modrá turistická stezka vede dál na Horský špičák, ale dál než 100 metrů jsem nedošel. Spousty sněhu, kdy se mnohdy bořím až po lýtka. Pořizuji pár kouzelných snímků a jdu pouze tam, kam mě vedou už od někoho projité stopy. Vím, že se ocitám na skále a nedovolám si jít ani o krok jinam, neví, na jak vysoké vrstvě sněhu stojím a při pohledu dolů je mi jasné, že metry dolů se měří na dvouciferná nebo dokonce trojciferná čísla. V dáli v mlze jsou matně vidět kopečky Javorích hor na jejich hřebeni je už hranice s Polskem.
Chata

Pokračování nacházím na druhé straně chaty pod příchodovým vstupem do kapličky, pod klenutým obloukem. Stop je tam víc než dost. To mě i ujišťuje, že směr cesty bude právě tudy. Poslední pohled zpětně na onen kamenný oblouk a výškové metry prudce klesají do onoho kouta druhé strany broumovských stěn s příznačným moderním názvem "Amerika".
Množství sněhu je tolik, že zábradlí je mi jen po kotníky nebo maximálně po kolena. Sestupuji serpentovitě a mnohdy se tomu nedá vůbec říkat sestup, ale prdelovitý sešup. Nepočítám množství zastavení, kdy mačkám spoušť na fotoaparátu v mobilu, ale i na foťáku na krku.

Další hodinu se sesouvám touto krajinou postupně dolů na rovinu okolí Broumova. Boříce se mnohdy tak, že mě v dalším propadu zachytí až rozkrok, se dostávám za další dvě hodiny do města, o kterém jsem doposud věděl pouze to, že tam je mužský klášter, o kterém mi kdysi vyprávěl jeden z mých sousedů z Jablonce, který už v té době inklinoval k tomuto způsobu života. 15 let jsem ho neviděl a ani nevím, jestli vystudoval na kněze a dostal se tam, nebo kde je mu konec. Ale tady mám smůlu, klášter je pro veřejnost otevřen až od dubna.

Malé náměstí, mírně se svažující dychtí horským odpolednem malého města, nikde nikdo. Vůně profukujícího větru dává za pravdu tomu, že v sobotu a v neděli se prostě nepracuje a každý má čas sám na sebe na své záliby nebo na návštěvy po svých kamarádech a přátelích. Říkám si, kde to vlastně žiji? V uhoněném městě hanácké metropole, kde mám vnitřní pocit, že lidé neznají nic jiného než návštěvy megalomanských obchodních komplexů. Je ale možné, že tato představa je u mě vyvolávaná zhybridyzovanou profesionální deformací způsobenou každodenní pracovní náplní v současné době nabízenou kapitalistickým vykořisťováním jednoho druhým.
Skalní město I

Jsem tu už hodinu a za chvíli budou tři hodiny. Měl bych se poohlédnout, kdy mi to jede zpět. Pomalu se ploužím po levé straně náměstí a zabočuji do užší uličky, prostě tam kam mě táhnou nohy a instinkt. Ptám se kolemjdoucích, jestli jdu správně k vlaku nebo k autobusu. Po kladné odpovědi se mě ještě zeptají, jestli mám sapík (myslí tím samopal, protože jsem v maskáčové vojenské soupravě), ale po záporné odpovědi sestupuji z hradeb městského opevnění vybudované v letech 1357 - 1359 a po necelé čtvrt hodince jsem na autobusovém nádraží, kde stojí jediný autobus, který jede za 5 minut do Náchoda přes Polici.

Stojím na docela opuštěném parčíku mezi Tylovou ulicí a ulici 17. listopadu a dívám se opětovně na muzeum Merkuru trochu smutnýma očima, ale v zápětí - nu což, aspoň lákadlo se sem opětovně se podívat mě zůstává na někdy příště. Jsem už totálně utahaný a nohy opravdu cítím až v zadnici, autobus jede za půl hodiny k vlakové zastávce. Přijdu blíže a na tváři se mi objeví usměv. Je to tentýž autobus a tentýž řidič, s kterým jsem jel ráno na Hlavňov.
-         Jedete, prosím na vlakovou zastávku?
Skalní město II

-         Jedu, ale nejprve jedu tu samou trasu co ráno.
Se šourajícíma nohama usedám na první sedadlo na pravou stranu a už s příjemným pohodlím mě a pár cestujících bus unáší onou zasněženou krajinou pod broumovskými skalními krasavci a točíce se do 30 minut zpět do Police. Pak teprve pokračujeme na vlakovou zastávku.

Vlak je spěšňák, tudíž v Č. Metuji nestaví. Vystupuji o zastávku dřív, ve Žďáru. Mezi tím se už docela setmělo. Světlo tu a tam a náznak Č. Metuje je někde táám. Čekají mě další neuvěřitelné 4 km na chatu. Silnice je zasněžená a od aut jsou vyjeté 10 - ti centimetrové stopy. Netrvá dlouho a zastaví stop, který se mnou popojíždí na křižovatku na Vlásenku. Za dalších 10 minut dva jiní mladí kluci zastavují a popojíždějí se mnou na onu odbočku na konci Vlásenky na Skalku. Sami pokračují na Strakov a já se pomalu plazím poslední kilometr na chatu, na které jsem kupodivu za 45 minut od té doby, co jsem vyskočil z vlaku na zastávce, která tak trochu připomínala onu zastávku z filmu "Slunce, seno, …." - "Nezastavujeme, pouze přibrzďujeme, máme zpoždění".
Po osmé hodině usínám medvědím spánkem při ventilačkově pootevřeném okně.
Amerika

………………………………..
V momentu, kdy mě paní správcová nabídla druhého dne ráno, že mě vezme do Police, kam stejnak jede na nákup, bylo mi jasné, že nějakým způsobem se do civilizace dostanu. V půl desáté jel autobus až do Hradce a odtud to je pouhá rutina dostat se zpět do Olomouce, v které jsem byl těsně po 15:00. Ve čtyři čekám na Andrejku vracející se od Brna a na pátou v klidu jdeme na mši u Dominikánů.
…………………………………………………………………….……………………………………………………………………………


Tento kraj je kouzelným místem jak v letním tak i v zimním období. Pokud je možnost automobilového přemísťování. Jsou tu lyžařská centra, ale i v letním období je možnost shlédnout Adršpašsko-teplické skály, Ratibořice, Babiččino údolí nebo opodál Rýchorský les nebo navštívit Stolowe gory.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.