Čundrování s medvědy (dokončení)

27. dubna 2010 v 17:22 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
……………………………………………..
Jarmila nám omarodila a tak od následujícího dne jsme chodili ve 4. Něco na ní lezlo, ale chlap to nebyl, aspoň o něm nevíme. Na jednu stranu to byla pro ni škoda. Být jednou za čas v Tatrách a ještě k tomu marodit není moc příjemná věc. Na druhou stranu bylo nějaké to zázemí, když jsme se vraceli z výletů. Chalupa byla vyhřátá, v krbu praskal oheň.
Úterý jsme vyhlásili jako den samostatnosti. Nakonec to dopadlo tak, že já jsem šel sólo a Jirka s Hankou a Maruškou šli na Kozí chrbát. Do Donoval autem a odtamtud po červené nad donovalské lyžařské kopce na Kečku a dále po červené na Kozí chrbát. Cesta dlouhá, táhlá s převýšením 340. metru. Přes Hiadelské sedlo a Korytnicu - kůpele došli až na křižovatku, kde je zpět do Donoval vzali taxíkem. Takováto pomoc, přiblížení někoho někam je na horách běžnou věcí a nikdo se nad tím nepozastavuje. Jak by tomu bylo asi ve městech a velkoměstech?
Já se tedy od chaty vydávám po stopách prvního dne a zdolávám pomalu kopec o sklonu 40 stupňů. Nejdříve, ale kolem chaty dvou psů, kde nám Hanka předvedla se svým nápadníkem bílým labradorem valčík pro dva. Poté se cesta postupně ztrácí v houští lesního porostu a sklon mého kráčení se přibližuje 50. Na zádech mám svou fotovýbavu v plné polní a přes rameno stativ. To bych nebyl já, abych hned na začátku nešlápl do mokrého bahna a nepromáčel si nohu až nad chodidlo. Vidina výletu a samostatného lovu beze zbraní mě zatemňuje mysl a s mokrou nohou jdu celou cestu. Že by medvědi? Ty mě možná vidí, ale doufejme, že mě obejdou (honí se mi hlavou, když narazím na další z mnoha exkrementů). V tom kopci, který mi odírá nos jak je prudký strávím další 2 hodiny a nafotím tam se stativem 15 snímků. Mám v hlavě vidinu té cesty, z které jsme s Jarmilou slezli a vydali jsme se do lesní tmy. Došel jsem sice na traverzní cestu, ale to byla zase jiná, ach jó, zase jsem někde v pr….
Když jsem stoupal doprava tak bych se měl teď vydat doleva. Traverzuji tedy asi 2 km širokou lesňačkou a po další půl hodince mě dojíždí Jepp s dvěma zřejmě dřevorubci. Roztáhnutý stativ si z dálky asi pletou se vzduchovkou, ale po příjezdu blíže rozpoznávají "hodonky od holinek". Při odjezdu mě upozorňuji ještě na divočejší medvědí samici, která se tu potuluje s mladými.
-    No, honí se mi hlavou ne, mým přičiněním jsem se na tento svět dostal, tak ani nemůžu chtít, abych tady zůstával. Budu se snažit na sebe dávat pozor a věřím, že i přes mou hříšnost mám nad sebou ochrannou ruku tam ze shora. (říkám si v duchu)
Ještě pořád mě láká vidina toho kouzelného výhledu do údolí, na jejímž dně jsou Baláže (výhled, který jsme včera v podvečer jen prošli). Jakousi průrvou se deru zase doprava do kopce. Nahoře na kopci kouknu na hodinky. Je 12. S vědomím, že nemám ani mapu a ani buzolu mě nenapadají jiná slova než, že jsem v prdeli. V nejlepším a s úsměvem je nejlepší přestat. Na samém vrcholu čehosi, co nevím co je si dřepnu a k polední siestě fotobatoh nabízí jednu horalku, jedno jablíčko a malou citronovou minerálku. No, ty vole, to bude sračka až se z toho poseru. Toaleťák nemám, tak snad najdu někde lopuchový list. A co když nenajdu ani ten? Snad tu najdu nějaké to měkké jehličí. Možná, že bych si mohl otočit kalhoty puntem dozadu, aby to bylo rychlejší. No nic.
S vidinou, že dnes budu spát v chatě se pomalu loučím. Směřuji do nějakého údolí doufaje, že narazím dřív nebo později na nějakou tu civilizaci, kde bude při nejmenším nějaký ten mobilní signál. Teď mi je ten mobil na hm …. Jsem v tu chvíli přesvědčen, že jsem na druhé straně kopce a že jdu kamsi do neznáma. Pass a nějaké finance mám sebou, něco vymyslím.
Jelikož nevím, kde jsem, i přestože jsem okouzlen a nevycházím z údivu, když kolem sebe vidím to čarovné kouzlo podzimních barev skládám fotovýbavu do batohu a přecházím na dvojku, která mě donese někam - levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá.
Hodinku jdu kamsi do neznáma a cestu nepoznávám. Nevycházím z údivu. Došel jsem na stejné místa, odkud jsem před pěti hodinami vyšel. Celou tu dobu se nevědomky pohybuji na 3 km čtverečných okolo chaty a nevím o tom. Propadám upřímnému smíchu nad sám sebou.
V chatě je ticho a na klepání nikdo nereaguje? Jarmila asi spí. Dovnitř se dostávám po další půl hodině. Parta Kozího chrbátu přijela za další 2 hodiny v půl páté. Ještě, že máme to zázemí na chatě. Kuchařské umění našeho maroda je vskutku znamenité.
Podvečerní a večerní siesta se skleničkami fernetu a hrou kostek trvá do devíti. Po 4 dnech výletu jsme všichni K. O. a jdou na kutě. Mně se nechce a po zhasnutí všeho co elektrika napájí plápolá jen krb a svíčka. Otvírám notes a začínám psát deník této dovolené. Spisovatelská múza nade mnou bdí až do jedné hodiny ranní.
……………………………………………..
O někoho jsem zakopl. Tady někdo je, škrábu se ze spacího pytle. Na dnešek jsem si ustlal přímo na zemi
Korytnice

před krbem. Nechtělo se mi už se soukat ven. Je šest hodin ráno a tma jako v pytli. Jediné co svítí jsou digitální hodiny na televizi vedle krbu, kterou jsme po celou dobu nezapnuli. Aha, to je Jarmila, postel ji byla malá a měkká a tak ji vyměnila za tvrdou zem. Ze spacáku mě bohužel vytáhla přirozená lidská potřeba a nezbývalo nic jiného než vylézt. Ale to netrvalo dlouho a mé tělo se po chvilce složilo zase do původní polohy a rezignovalo na jakoukoliv další aktivitu. Ale to co nechtělo tělo, to chtěla mysl a měl jsem pocit, že mysl Karla je ve vězení těla Karla a pomaličku se bouří. Nakonec pochopila, že by tomu tělu měla dát ještě pokoj a ještě tak hodinu ho nechat ležet. Aspoň byl čas na malou vzpomínku na uplynulé dny a na krátkou ranní motlitbu.
V chatě se stávalo až o půl osmé. Díky mému vždy brzkému vstávání se probouzeli vždy k praskajícímu krbu. Středa byla odpočinková a pomyšlení na cestu nebylo. Dopoledne vegetujeme u stolu, někdo si čistí fotografické nádobíčko. Ono taky je co čistit a udržovat. Na 5 lidí tam bylo 7 fotografických těl + jeden fotoaparát v mobilu (u Marušky), přibližně 11 objektivů s různými ohniskovými vzdálenostmi, 2 stativy a příslušenství jako filtry ….atd. to ani nepočítám. Prostě jsme dopoledne odpočívali podle své libovůle.
-    Karle, jedeš se mnou na Korytnicu? (zeptal se mě Jirka)
-    S plnou polí? Jo, to jedu.
Něžné pohlaví jsme nechali na chatě a s veškerou naší fotovýbavu se odpoledne vydáváme do Korytnice - kůpelů.
Korytnice 1

Když se parta vracela včera z Kozích chrbátů přes kůpele, měla za to, že lázně jsou v provozu. Netušili však, že místo toho najdou místo, odkud se zřejmě v roce 1998 odstěhoval Bermudský trojúhelník jak podotkl Jirka.
Z data v tomto roce jsme zde na místě našli starou spisovou dokumentaci v v jednom ze zdevastovaný objektů kdysi vyhlášených lázní, které měli původ již ve 14. století. Za rakousko-uherské říše to byly jedny z nejvyhledávanějších lázní, které z oblibou navštěvoval císař Franc Josef.
Objekty, které kdysi zářili přepychem nám dnes poskytli nesčetné množství zákoutí, zátiší skombinované s podzimními barvy nafotili jsme zde nespočet snímků. Na kilometru čtverečném trávíme přes 2 hodiny.
-    Schůzka u auta v 5 jinak nečekám.
-    Ok
Okolo půl páté slyším pískání, to bude asi Jíra. Jdu tedy směrem k autu, ale ještě cestou postavím stativ a mačkám spoušť. Kolik je hodin? A kde je auto? Kouknu na hodinky a ono je čtvrt na šest. A doprdele. Mobil má kupodivu signál, vytáčím tedy nikdo to nezvedá. Minuta, nic, druhá, nic. Co teď. Silnice končí o sto metrů dál a nikam nevede. Je tady jeden panelák o 4 bytech. Tady asi taxíka nechytnu, a pokud ano tak mě narostou vousy. Na křižovatku s hlavní cestou do Donoval to je něco málo přes kilometr. Najednou stříbrné auto.
-    Co je? Hoří? (Jirka vyšel z auta a má úsměv na tváři)
-    Já myslel, že jsi mi ujel.
-    Byl jsem si támhle na konci načerpat minerálku z pramenů. (studená síranovo - hydrogenuhličitanová, vápenato - hořečnatá, železnatá, uhličitá, hypotonická)
Jeho úsměvná mimika tváře prozrazuje veškeré jeho myšlenky, na které není nutno se ptát. Nakládáme veškerou výbavu a jedeme zpět na naše bivak místo. Na křižovatce pod Korytnicí nakládáme dva stopaře a přibližujeme je do Donoval. Děvčata si odpoledne dali šlofika a volného dne ani my ani oni nelitovali.
Večer se pak otevřel 13 pramen (jak se Jirka nazývá becherovku) a popíjelo se, hráli se kostky nebo člověče, nezlob se asi do 11.
……………………………………………..
Zítra ráno vstáváme! Žádné flákání, jde se na výlet. Na pořádný výlet s možností něco zažít máme poslední den.
Na začátku našeho pobytu jsme dostali od majitelů chaty dobrý typ, abychom navštívili termální lázně, které v nejbližším okolí jsou. K tomu máme vyhrazený pátek jako závěrečnou perličku.
Je tedy čtvrtek po deváté ranní. Až na našeho maroda Jarmilu nasedáme do Jikrového stříbrného sršně a jedeme asi 3 kilometry na okraj vesničky Staré hory. Místní motel, kde parkujeme má večer "Husjace hody". No a hned máme lepší náladu. Aspoň se máme na co těšit, až se sem vrátíme.
Staré Hory

Chvíli jdeme společně po Partyzánském chodníku k Jelení skále, ale po chvilce se mi opět ztrácí v dáli. Já se zase oddávám podzimnímu kouzlu nízko-tatranských lesů. Ve své podstatě jsem spokojenější. Mám své tempo, občas se zastavím a rozbalím si to své fotografické nádobíčko, občas se vyhnu nějakému tomu exkrementu od bosonohých. Co mi chybí ke štěstí? Nic.
Mám za sebou půlku cesty a naše značená červená se křižuje se žlutou. Zbytek party je bůhví kde. Na rozcestí vidím nejprve šipku a poté "Karle tudy" je mi jasné, že to byli naši. Začínáme klesat z kopce do. Ještě se zdržím a na levo vidím zelený lopuchový vodopád. Stavím tedy stativ. Jedna fotka, druhá fotka. Podvědomě cítím tady někdo je? Hergot, dej mi pokoj. Dělám trochu hluku, ale nevidím ho, cítím, že tam je. Otáčím se do lesa, nikde nikdo. Křáp. Větve párkrát zapraskali. Říkám si v duchu, jdi si po svém. Po kilometru už neslyším krom šumění lesa nic.
Staré Hory 1

Aniž bych nějak spěchal, z kopce to jde trochu rychleji než. Po, asi půl hodince se ocitám na okraji Španie Doliny. S údivem zjišťuji, že jsem byl pouhou čtvrt hodinku za zbytkem party, která si mezi tím stačila přečíst informační tabuli o historii této hornické vesničce.
V Španie Dolině si dopřáváme teplé jídlo a k tomu pivko, Zlatého bažanta.
Dominantou této hornické vesničky je velký násyp, přes který vede i naše zpáteční cesta. Do konce 19 století zde byla aktivní těžba mědi. Tento kraj byl v roce 1979 prohlášen za kulturní památku lidové architektury. Máme kouzelný výhled na vesnici. Jediné co nás trochu mrzí je, že zase je po čtvrté hodině odpolední a zase se stmívá. Z podzimních barev je zase málem prd. Slunce je přímo před námi, a co nevidět zapadne.
Tady je fotbalové hřiště. Po další půl hodince cesty jsme dorazili na Alžbětu. Bývalá šachta z 15 století o 800 lidech je zhruba 2 km nad Španiou Dolinou.
-    Kam teď?
-    Tady odtud vedou 3 cesty a ani jedna není modrá.
-    Trochu se vrátíme, snad na něco narazíme a nasměrujeme se na zpáteční cestu
Modrou turistickou jsme pochopitelně nenašli a vrátili jsme se zpět až na křižovatku se žlutou. Když jsme to tak domyškovali, tak tedy zpět půjdeme žlutou. Tady je značka. Houkla na nás Maruška. Je už pozdě, na prostoru je ještě trochu vidět, ale v lese to je horší. Tam už je docela šero.
V úžlabině údolí se parta zastavuje a Jirka s Hankou zase fotí. Zároveň se čeká na Karla, který je zase bůhví kde. Z dálky je před sebou vidím, ale pouze se pozastavuji, koukám do dálky a po minutě jdu dál. Na lesním traverzu na mě ostatní čekají a oddychují. Po 15 minutách se objevuji se stativem přes rameno, v klobouku a zeleném vojenském mundůru s širákem na hlavě.
-    Nevzal jsi na tom šutru náš Himatik (foťák z let dávno minulých). (Jirka)
-    Nevšiml jsem si nebo jsem byl slepý. Aha, to je skoro to samé. (já)
Jirkovi nezbývalo nic jiného než se zpět vydat do úžlabiny a na kameni na něj čekal. Neodpustil jsem si škodolibou poznámku: To jsem rád, že nejsem jediný, kdo něco někde nechal. (myslel jsem přitom na ten objektiv na parkovišti v Donovalech.
 Pohled do údolí, který se nám otvírá, stále hraje všemi barvy a Jirka si ho za žádnou cenu nenechává ujít. Roztahuje tu svou trojnožku a fotí. My tři, Maruška, Hanka a já jdeme už dál. Na druhé stráni Jirku stále postrádáme a chvíli nám trvá, než ho v dáli mezi záplavou podzimních barev zpozorujeme. Mám malý dalekohled, počkejte děvčata. Po dvou minutách vidím cosi. Vypadá to jako špendlíková hlava na třech nohách. Jirku prostě v tu chvíli nerozházelo ani to, že v lese je už tma jako v … a fotí si dál.
-    No pojď už. (Hanka)
Staré Hory 2

-    Ozvěna žádná
-    Je už půl šesté
Volání na dva kilometry vzduchem, to je to samé jako kdyby stál metr od tebe a šeptala si den poté, co si strávila dvě hodiny v kotli fotbalového zápasu. Po chvilce se rozhodujeme.
-    Jirko, neměli bychom to zbalit a trochu celá parta šlápnout do kroku? (já)
-    Tady si už definitivně můžeme hrát na slepce.
Máme rozestupy po pěti metrech a kecáme o blbostech nebo jenom na sebe voláme, abychom o nás bosonohý věděli. Z nalezeného klacku si děláme slepeckou hůl a klepeme kde se dá. Málem nevidíme jeden druhého.
Okolo půl sedmé večer, kdy přicházíme k autu celý rozveselený (nezmokly jsme, už jsme tu ……..), nemáme na husjace hody pomyšlení a s vědomím, že Jarmila je na chatě a možná má pro nás něco dobrého, míříme rovnou na bivak.
……………………………………………..
Je na řadě ta naše závěrečná perlička, o které nám říkali majitelé této chaty na místě, kde lišky (vlastně medvědi) dávají dobrou noc.
Nejprve, ale zavítáme do Demänovské jeskyně. Ledová je zavřená, tak tedy jdeme do té druhé. To nám zabere tak do 12:00 a potom hurá do termálů Bešeňová. Nehledíme na cenu, protože si říkáme, že když jsme tu tak to musí být.
Pětihodinový pobyt nás každého stojí okolo 700,- Sk, ale představte si to: tři hodiny s možností Římská sauna, Solná sauna, masážní sprchy, bazény, eukalyptová sauna, vyhřívaný kamenný lehátka, otužovací dřevěné škopky, masážní chodník na chodidla. Po tom všem vyjdete z tohoto sektoru a jdete si zaplavat do venkovního sirníkového bazénu, který má 30 stupňů a přitom teplota vzduchu je 11. Po prožitém týdnu to byl 10 div světa.
Museli jsme, ale do 5 být v Ružomberoku, protože Maruška jela už ve čtvrtek zpět do Ostravy. Těch 5 hodin se muselo tedy zkrátit, ale stálo to i tak za to.
……………………………………………..
V sobotu zbaleno a připraveno na odjezd do Martina, kde bylo setkání fotografů. Ale to byl pouhý odvar toho, co jsme zažili a kolik jsme toho měli za sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Kejval Petr Kejval | E-mail | 16. května 2010 v 12:12 | Reagovat

paráda, pěkně ste si to užili. S tebe bude jednou spisovatel. ahoj :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.