Čundrování s medvědy (první část)

27. dubna 2010 v 17:24 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Ještě pár maličkostí včetně nějakého toho žvance na cestu a může přijet tatranský dostavník, na který se tak těším už půl roku, co tento nápad spatřil světlo světa. Je okolo deváté hodiny ranní, volám Hance, kde jsou. Mají se pro mě zastavit v Olomouci vyrazit do hor to slovenských.
-    Karle, my se zastavíme ještě na oběd v kolibě. U tebe budeme okolo jedné odpolední. (Hanka)
-    Dobře, budu s tím počítat. Potřebuji si obstarat ještě pár maličkostí (odpověděl jsem). Zatím ahoj.

Vůbec se mi nechtělo balit se předem, nehledíc na to, že předcházející den jsem byl ještě v pracovním procesu, z něhož přicházím docela fyzicky K. O.
Jde se na nějaké to jídlo na cestu. Čerstvé rohlíky, nějakou tu konzervu, pití a připravit si pár věcí na sebe. Vše ostatní mám zabaleno. Zajdu do města a koupím si nový cestovní stati, protože ten starý jsem daroval kamarádce již před sedmi lety, ještě v Jablonci, kde jsem bydlel. Dohoda zněla, "Hani, zavolej mi tak půl hodinky před Vaším příjezdem do Olomouce". A tak se stalo. Byli u Mohelnice.
Tatranský dostavník přijíždí z jedné strany paneláku a v tu chvíli i já se svými městskými nohami (vlastně koly) přijíždím ze strany zadní. Jako nejrychlejší městský prostředek je mi k službě kolo.
-    Hani, dej mi tak 10 minut, teď jsem dorazil z města. (Jirka - manžel počkal u auta)
Bágly mám nachystané u dveří, stačí se převléknout do maskáčového mundůru koupeného v Army shopu, přeskládat bágly do výtahu, naložit a jet.
Znáte to, myšlenky se honí sem a tam a nedají pokoj do té doby, dokud nepřijdete na to, proč tomu tak je. A nezabráním myšlenkám, i přestože přátelé jsem neviděl skoro půl roku a v autě se povídá o sto šest.
Kreditka, zvolal jsem. Má kreditka zůstala v kalhotách, v kterých jsem byl ve městě. Vzpomenul jsem si na to až skorou Fulneku. Jediné peníze, které mám u sebe, jsou 2000 SK a 130 Kč. To moc není na týdenní pobyt, kdy nemám zaplacený podíl na pobytu, který zajišťoval Jirka s Hankou přes internet, říkal jsem si. No je tu ještě jedna možnost, mám účet u ČSOB, tudíž je teoretická možnost, že ve větším městě by mohla býti pobočka, kde bych si hotovost mohl vyzvednout na Pass. A tak se taky stalo v Banské Bystrici. Konečně finanční nezávislost. Ale nepředbíhej, Rakušane ve vyprávění.
Ten den spíme ještě na Českém území, i když k hranicím to máme necelý kilometr vzdušnou čarou.
Naši přátelé, které známe z fotoamatérských kruhů bydlí v Mostech u Jablůnkova. Ze stavebního materiálu, který jim zbyl ze stavby rodinného domku si postavili malý zahradní domek. A to bylo přesně to místo, kde jsem tu noc složil hlavu. Kdyby opodál, přibližně 200 metrů vzdušnou čarou nebyl dálniční most na Slovensko, tak by to byla dokonalá romantika pro tuláka, jako jsem já. Manželata Hanka s Jirkou nakonec spali v domku, i přesto, že po celou dobu tvrdili, že zahradní domek je to pravé ořechové.
Než se, ale uchýlím do oné zahradní chatky, jdu se projít do nejbližšího okolí. Podvečerní ticho ruší sousedovic pes. Zahrady jsou neoploceny a já jsem si zřejmě dovolil moc, když jsem nechtěje vstoupil do jeho výsostného teritoria.
……………………………………………..
Je sobota ráno. Probouzím se okolo půl sedmé v zahradní chaloupce, teplé duchny, pod kterými spím, plní svůj účel na 100 procent a mě se vůbec z matrace položené na zemi nechce vylézat. Kamióny taky nejezdí, nikdo neruší, občas štěkne pes, prostě ideální začátek dovolené.
Chviličku se zamýšlím nad sebou samým a nad dnešním dnem a přece jenom po další půl hodince se konečně škrábu ze země a probouzím všechny zapadlé spící buňky v mém těle, aby konečně začali fungovat. No konečně, je po sedmé hodině a s vidinou nějaké té snídaně se drápu přes
zahradu, která má sklon 15 stupňů ke Kufům na baráček něco sezobnout. Cestou si říkám, že takovou to jednoduchou zateplenou chaloupku bych si nechal líbit, a panelákový byt, který se v současné době ve větších městech pohybuje až okolo miliónu, …. K čemu? No nic, vrátíme se do reality a dáme se do připravené bohaté snídaně.
Na cestě

Rozdělujeme se, naše druhá půlka tatranské výpravy se k nám dnes připojuje a všichni bychom se do auta nevešli. Jarmila, která pochází z Ostravy jela z Jablonce s náskokem do rodného města vlakem a s Maruškou se k nám připojí až v Mostech u Jablůnkova.
Vlak nám jede po osmé hodině ranní a přátelé nás na nádraží doprovodí. No, mé dobrodružství s Karlosem právě začíná, (sice Hanka to v tu chvíli nevyslovila, ale její oči a mimika mluvila za vše). Dar orientačního smyslu má Hanka více potlačený nežli já, ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo než říci krátkou vzpomínku. Hani, před několika roky jsem cestoval za rodinou do Prešova a pořádně jsem si nezkontroloval jízdenku. A právě v Ružomberoku, kde podruhé přesedáme na autobus mě tenkrát průvodčí vykázal z vlaku. V tu chvíli kdy jsem to dořekl, jsem měl pocit, jestli jsem touto příhodou Hanku spíše neznejistil, nežli uklidnil. Vzít zpět se to nedá.
Autobus jel až za hodinku a tak máme troch času na rozchod. Hele, to je zastávka do Banské Bystrice, to je ten náš pravý dostavník. Má průvodkyně jde první, protože má finanční závislost kuli tomu kiksu s kreditkou bude do doby, kdy zavítáme do nějakého města. Hele, autobus, cílová stanice je v dohlednu a s Karlem jsem nezabloudila - zvolala Hanka. No 100 procentní oporu má povaha neposkytuje, alespoň tu psychickou - dodávám já.
Nezastavujeme, máme zpoždění. Takový dojem na mě zapůsobila zastávka v kopci asi 3 km pod Donovalami, kde nás v 11 vysadil během půl minuty autobus, a dále pelášil na Bystricu. Zastávka teda nic moc, nespadne to za chvíli? Místa, kde je plech, z které je zastávka postavena drží silou vůle a místa nevykazující rez by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Autu to sem bude trvat ještě tak hodinku. Rozhodl jsem se, že půjdu obhlídnout a prozkoumat terén.
Dolní Jelenec je osada ve tvaru L, kdy jeho kratší část rovnoběžně se silnicí (přibližně 5 metrů pod její úrovní), a její delší část, kde předposlední chaloupka byla náš týdenní byvak. No, jak pro koho.
Nejprve trochu bloudíme, a pak se vydáváme všichni nasardinkovaní do auta do prudkého kopce v údolí severně od Starých hor. Nejprve Jirka myslel, že bude parkovat celý týden v tom kopci, kde by pod kola auta byl potřeba nějaký šutr, ale po chvilce nám majitelé říkají, že není problém parkovat přímo u chatky na rovince.
Zadky máme placaté, někdo z auta, někdo z vlaku a po vybalení věcí a převzetí chaty od mladého páru majitelů, kteří na nás v chatě čekali, bylo usouzeno, že je záhodno se rozhýbat. V mapě je nakreslena Jelení hora, po chvilce konstatuje Jirka. Je rozhodnuto, je to asi 3 km. Než se ta naše parta zformuje, jsou tři hodiny odpoledne. Po chvilce chůze do kopce přístupná cesta pro auta končí a začíná lesňačka, která je hustě obrostlá lesní vegetací a se začínajícím podzimem, který zde ve větších nadmořských výškách je v plném proudu vytváří neopakovatelnou barevnou scenérii. Hanka nám předvedla nevšední tanec se svým psím nápadníkem, který patřil k úplně poslední chatě v tomto nádherném Bohem zapomenutém údolí, a který byl na volno puštěný.
Po chvilce drásání se do kopce zůstávám pozadějc a usuzuji, že dohánět je zcela zbytečné a pro mě by to bylo stálé dobíhání. Vracím se tedy na onen konec, kam až mohou auta druhou cestou se vydávám do protější stráně než je postavena naše chatka. Té stráně, která přímo sousedí se Starými horami. Ano ty Staré hory, které se pyšní největší koncentrací medvědů na Slovensku.  Jsem naprosto sám a je okolo půl páté odpolední. Po chvilce slyším nezvyklé šustění, křupání. Trochu se ve mně pohnula dušička, ale medvěd je tvor plachý a jediná šance je se s ním setkat tváří v tvář je být naprosto potichu. Vydávám tedy zvuky lidem při chůzi vlastní, ale přesto obracím o 180 stupňů zpět stejným tempem jako sem.
Chata
První večer u krbu si vychutnáváme všichni u stolu a úderem deváté večerní jdeme do hajan. Chatka má 4 postele a jeden spí na zemi na karimatce. Budu sát pod širákem (prohlásil jsem). A stalo se tak po další 3 noci.
……………………………………………..
Po celou dobu našeho čundrování na samém okraji Nízkých Tater nás provázela jedna zásadní turistická neřest a to, že jsme se každodenně nemohli vykopat z chaty dříve než o půl desáté a pozdějc. Z výšlapů přicházíme tedy vždy okolo šesté či až sedmé hodiny večerní. Samozřejmě, že v tichém a nepozorovaném doprovodu bosonohých (jak tady v tomto koutu slangově říkají medvědům).
První trasa, která padla do úvahy a kterou jsme nezavrhly byl výstup na Chopok a Ďumbier. Lanovka přímo na Chopok je uzavřena už 10 let jak se dozvídáme, ale zmínka v nedávno zakoupené mapě o tom není. Jarmila s Maruškou vyrazili napřed a kupují zpáteční lístky alespoň do mezistanice pod horou. Zpáteční cestu jsme nakonec nevyužili, ani přímo na horu nejdeme a vydáváme se na chatu generála Štefanika. Nejprve se ale musíme ukrýt, protože probíhá nebezpečný odstřel v blízkosti pod lanovkou. Kouzelné výhledy horských dálek zachycuji na film a zase mi parta někam zdrhá.
-    Kam se ženete?
-    Jdeme napřed, dožeň nás.
-    No jo.
Zdržuji se asi 15 minut a parta je v nedohlednu. Však oni na mě někde počkají. Kilometr na horách a na rovince je úplně něco jiného. Trvá mi tedy dalších 20 - 25 minut než je spatřím u čeho jiného než u kusu žvance a pití jak se kochají výhledem na nízko - tatranské kopečky. Jiří bere do rukou rodinný klenot (fotoaparát Himatik) a pořizuje fotografii, kdy já stojící nad sedícím zbytkem party vytvářím dojem mysliveckého ochránce čemuž přispívá moment, kdy přes rameno mám stativ vypadajíc jako vzduchovka.
Mám prostě své tempo a ostatní zase pochodují a někam se ženou. Sejdeme se tedy až na Štefánce jejíž poloha je strategická. Z jihu není z dálky viditelná a ze severní části je vidět do údolí. Někdo si dává kávu, někdo česnečku, kupují se suvenýry a po chvilce Jirka odchází ulovit nějaký ten snímek na nedaleký kopec. Hanka s Jarmilou zůstávají na terase venku a já s Maruškou ještě vychutnáváme teplo chaty a trochu blíže se seznamujeme (poznali jsme se až na této dovolené).
V pět hodin odjíždím z dolního parkoviště. Pokud tan někdo nebude tak ať si dělá co chce. Zvolal razantním hlasem Jirka. V podvědomí mi bylo úplně jasné, že tato poznámka má jediného adresáta ……... Cesta z kopce mi vždy šla hůř a pomalejc, takže má pomalost a rozvážnost kroků byla ještě pomalejší. Nejprve jsem šel napřed, ale stejnak se to otočilo. Hanka, Jirka a Maruška šli nakonec svým tempem a Jarmila se mnou jsme šli také svým. Do toho nás zdrželo pár fotografických záběrů, které jsme pořídili. No prosím tě kde jsou? Nedal si je v horách někdo k večeři? Takovéto či podobné myšlenky se honili zřejmě Jirkovi, kdy po hodině čekání na parkovišti se koukl na hodinky a bylo půl sedmé a my nikde. Jdu jim naproti, třeba narazím na jejich zbytky. Asi po půl kilometru nás potkal jak sestupujeme a blížíme se k parkovišti rychlostí to usilovnou.
-    No vy si ze mě děláte prdel? (kroutíc nevěřícně hlavou).
-    Né, proč? (podotýkám)
-     Já jsem stihl dojít zpět pod lanovku pro auto, čekáme na Vás hodinu na dolním parkovišti a vy nikde (vyslechl jsem si s Jarmilou)
-    To víš, vychutnáváme kouzlo hor a pohodu. Máme přece dovolenou. Nebo ne? (podotkl jsem)
Jirka, kroutíce hlavou sestupujeme těch zbývajících půl kilometr. Do tmy zbývá asi tak 10 minut.
Večer otvíráme flašku fernetu, který mícháme s tonikem a koukajíce do krbu vychutnáváme slastný pocit výborně prožitého dne.
……………………………………………..
Donovaly

První den dalšího pracovního týdne a jeho náplň je z naší strany víc než jasná. Jede se do Banské Bystrice na doplnění našich zásob: pečiva, pití i pití, a financí. Jak kdo. Auto necháváme na menším parkovišti od něhož máme náměstí SNP ne celý kilometr. Zprvu zavítáme do jakých si menších potravin, kde je koncentrace asi tak jeden človíček na metr čtverečný. A jak to tak už bývá na této dovolené, po té, kdy jsem se dostal ven, tak ostatní byli zase v čoudu. Ještě, že máme dohodu, kdy se sejdeme u auta. Hodina mi snad stačí? (říkám si). 2x se pozeptám, kde je tady pobočka ČSOB. Jednou jsem nahoře náměstí, jednou zase nízko a přešel jsem ji. Prostě klasika, to bych nebyl ani já. Možná se divím sám sobě, že se tak dobře orientuji v přírodě, když nedokážu najít jeden barák na kilometru čtverečním. Co kilometru, půl kilometru čtverečním. Nakonec se přece jen zadařilo, no sláva.
Po 20 minutách mám své vyřízené, financí mám taky dostatek a tak obhlížím a koukám se. Plakát, který oznamuje dokumentární film "Záblesk věčnosti" za 10 minut někdo přelepí plakátem jiným i přestože film se promítá den následující. Chtěli jsme na něj jít s Jarmilou nejen, že nás oslovil název, ale také proto, že je vyprávěním mořského potápěče, který se dostal v hlubinách do nesnází až do té míry, kdy Australčan Jan McCormack byl při nočním potápění pětinásobně zasažený smrtelnými medúzami čverhrankami.
U auta se scházíme včas, nakoupeno máme, jede se zpět a okolo 11 dopolední vyrážíme na nějaký ten výšlap. Ta rychlejší polovina si zvolila kopec Zvolen a já s Jarmi jdeme směrem opačným, ale přibližujícím se ku chatě. Místo našeho rozchodu jsou Donovaly, kam se přibližujeme autem. Okupujeme místní obchod se suvenýry a necháváme je v autě na parkovišti.
Zase je 12 hodin. My se snad dřív na cestu nejsme schopni vydat. To zase přijdeme bůhví kdy. Hanka, Jirka a Maruška si šli tedy sedřít pořádně nos, protože z Donoval to je na Zvolen 1402 m.n.m pořádný kopec (vzdušnou čarou 2 km překonávají výškový rozdíl 422 m). Počasí nám přálo, slunečno, okolo 20 stupňů, obloha vymydlená a podzim na horách, no co vám budu povídat, to se musí prožít. Zvolenská parta se vrátila vyřízená, hotová, s odřeným nosem ze strmého kopce. Byli rádi že došli. Byli dokonce šťastni, že nakonec v Donovalech měli auto, protože původní úmysl byl, že ho nechají u chaty a do Donoval se svezou pravidelnou linkou po osmé hodině ranní.
My jdeme tam a my zase sem. Doufám, že budete doma dříve než my ze Zvolenu. Po necelém kilometru, kdy se dostaneme nad donovalské lyžařské sjezdovky zastavuji Jarmilu a ptám se:
-    Kde mám objektiv? (já)
-    Jaký? (Jarmila)
-    No širokoúhlý, flektogona 50 mm? (já)
-    Zřejmě zůstal v prodejně (Jarmila)
-    Ráda si troch odpočinu a trochu se pokochám krajinou, dojdi se tam podívat. (Jarmila)
-    OK (já)
Cestou zpět pochopitelně nemyslím na nic jiného než na objektiv, který ani není v podstatě můj, který mám dlouhodobě propůjčený už 5 rokem. No snad nezůstal na kapotě auta, když jsme s Hankou schovávali suvenýry, abychom je nenosili. No rychtik. Objektiv jsem v prodejně nenašel, na lavičce pod mapou také ne. Skutečně na mě čekal na zadní kapotě kufru. Být to v sezóně, na nenechavce by dlouho nečekal a byl bych o 5000,- chudší. Jó Rakušane, když je blbá hlava, trpí celé tělo. To tak bývá. Mou blbostí jsme se zdrželi dalších 45 minut.
Cestou směrem na Bully, Dlouhou lúku, Jačmenisko, Krčahy - Kováčka na Izbicu několikrát zastavujeme a odpočíváme. Využívám chvil, kdy fotografuji ze stativu lúky, které hýří podzimními barvami. Mám pocit, že mi ani filmy stačit nebudou. Většinu krajinářských fotografií pořizuji na fotografický formát negativu 6x6 cm, kde je na jednom filmu pouze 12 políček. Kinofilmový fotoaparát Nikon používám spíše jako dokumentačku. Hřebenovou cestou luk a strání kochajíce se jejím kouzlem přicházíme k nově zbudovanému stavení, nemá dveře, ale uvnitř je čerstvě naštípané dříví. To je skvělá myšlenka.
-    Zřejmě parta dobrovolníků a nadšenců postavila takovíto přístřešek, kde by mohli čundráci složit hlavu (pokud mají spacáky sebou). No to je bomba.
Později, když to vyprávíme jiným, dozvídáme se, že takovýchto bivaků je v tomto okolí více a stále se staví. Je to šetrné a v noci to člověka ochrání od momentu překvapení, kdy by ráno vedle sebe našel třeba spícího méďu.
Z Donoval

-    Kájo, neměli bychom trochu šlápnout do kroku? Jsou 4 odpoledne a za chvíli se bude stmívat a my před sebou máme asi 4 km a na závěr scházíme ze značné cesty a nevíme, kde přesně. (Jarmila)
Balím tedy se smutnýma očima mou fotografickou výbavičku, kterou do teď nesu jen tak přes rameno a přidáme do kroku.
Pod kopcem Krčahy, který zelená naučná trasa vede a obcházíme ho po ní potkáváme baču s několika ovcemi a dvěma psi a doptáváme se jak to je ještě daleko k Jelení hoře. To jste teprve tady, ukazuje nám na mapě. V tu chvíli nám je 100 procentně jasné, že za světla domů nedojdeme. Naučná tabule číslo sedm a osm jsou od sebe vzdáleny kilometr chůze, ale vzhledem k tomu, že cesta vede horizontem stráně a do půlkruhu je na 8 vidět ze sedmičky.
-    Tam musíme sejít ze značené a vydat se doprava do lesa, říkám Jarmile.
Cestou k osmičce se oba kocháme výhledem doleva na hluboké údolí, pod nímž je pár domečků malé vesničky Baláže. V duchu si říkám, sem na tuto cestu bych se rád ještě jednou vydal. Dnes je už pozdě a krajina se halí do modrého podvečerního času.
Stanoviště osm, myslím, že dobrodružství teprve začíná. Sedáme naposledy na odpočívadlo a roztahujeme mapu. Jelení skála, to je 100 procentně ona. Na mapě je značená lesňačka, ale naší značenou nekřižuje. Musíme se na ní dostat. V lese nebudeme vidět ani na krok.
Sestupujíc do neznáma a temnoty lesa nám pod nohama praskají suché větve. Po 50 metrech jsme na široké lesní cestě a hmatáme po nějakém tom klacku, abychom nebloudili po dva metry široké lesňačce a nespadli na okraji kamsi do hlubin údolí.
-    Vím, že jdeme dolů, ale až tak rychle tam být nemusíme.
Vedeme rozhovor, který nemá hlavu, ani patu jen proto, abychom dělali hluk, aby o nás medvědi věděli a nepokoušeli se o moment překvapení. Jejich přítomnost nám byla víc než jasná. Medvědí exkrementy do kterých jsme občas šlápli byli ještě hřejivé. Serpentina doprava, (ale my jdeme směr levo), po chvíli zpátky doleva (no to je ono). Poté spatřím světlušku, pak nějaký srub.
-    Hele, Jarmi, my jsme u civilizace
-    Asi jo (Jarmila)
-    Hele, támhle vidím asfaltku, my jsme doma.
Za zatáčkou vidíme zadní světla auta.
-    A máme průser. (já)
-    Proč (Jarmila)
-    Jirka s Hankou jedou nižejc do vesnice, aby chytli signál a zavolali nám, kde jsme? (já)
Než manželata přijeli zpět, my jsme se s Maruškou usmívali nad krbem se skleničkou něčeho tvrdšího. Máme hlavu plných zážitků a pusu od ucha k uchu. Hanka byla troch vystrašená a mlčky přechází naše reakce. Asi definitivně vzdává další obavu o nás a to do konce týdne.
……………………………………………..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.