Krásná Holubice

27. dubna 2010 v 16:25 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Netrvalo ani týden a se stejnou partou našeho spolča vyrážíme na společný víkend, tentokráte na Holubici, kousek od Medlova, který je Uničova.
Dříve než se společně začínají řešit závěrečné detaily (den předem) spustila se lavina e - mailů o tom v jakém duch tento víkend bude a co sebou jestli spacáky a stany nebo jestli se na statku kam jedeme, uvolní místo a bude se spát uvnitř. Rozhodl jsem se, že pokud nebudou padat trakaře (pršet) z oblohy budu spát pod širým nebem. Považuji to za zdraví a přirozený, spát přímo v přírodě.
Z emailů je okamžitě jasné, že víkend strávíme v duchu sv. Pavla a je to jasné, je přece rok sv. Pavla*.
K meditaci a rozebírání máme jeho životopis a listy, které napsal (Římanům, korintským, Tesalomanům, ……). Jak to nakonec dopadne, to se necháme překvapit.
Příjemné a kouzelné je na e - mailech odraz každého z autorů emilu (jak zkráceně říkám). Lenka se nezapomněla zmínit o svém medvídkovi Pů, kterého má v oblibě, má milovaná Andrejka se vsadila o pět kilo salámu, že dozajista si nenechám ujít příležitost spát pod širákem (no moc bych ji těch pět kilo přál, protože salám miluje hned po mě) a možná mě ten salám předběhl, Míša upeče bábovku a ingredience si šla raději koupit hned, co tento nápad spatřil světlo světa.
V pátek jsme měli každý z nás pracovní proces a tak přípravy byli den, dva dny předem, jak u koho. Někdo to nechal na poslední chvíli a sbalil jen to nejpotřebnější. Věci mám s Andy připravené na posteli a tak po příchodu z práce házím do batohu vše, co najdu na posteli a to co nenajdu, to jsem samozřejmě zapomněl. Mezi tím balením zatoužím po teplé vaně, kterou jsem si dlouho neudělal a tak do vany si přidávám nějakou tu voňavou esenci a rochním se ve vaně. Kdyby přišla Andrejka o 10 minut dříve z práce, jistě by mě rochníc se našla.
Foto Šárla Chlupová


Přijelo Fiat Punto, které řídí Šárka. Sebou je v autě Evička a Míša. Vmačkáváme tedy do punťáckého kufru naše dva batohy a vyrážíme nejprve do Hejčína k faře, kde na nás čeká druhé auto, a vyrážíme směr Holubice. No ten punťácký kufr je teda pěkně našlápnutý, jen co je pravda. Před tím než definitivně šlápneme na plynový pedál zjišťujeme v mapě nejkratší cestu. Ve vesničce Zadní újezd čítajíc do 300 obyvatel včetně psů a koček a jiné potulné domácí havěti obdivujeme supermoderní kruhový objezd kolem místní kapličky. Při výjezdu už doopravdy stoupáme místní komunikací připomínajíc spíše tankodrom směr Holubice. Je počasí tak akorát, ani ne horko, ani zima a k vidění okolo se nám naskýtá zlatavá pole s obilím střídajíc pole kukuřičná a s planinami lučního kvítí.
Naše dvě auta bílý Fiat Punto a zelenou škoduli Feldu vítá něco malého chundelatého a roztomilého chodícího po zemi. Ááha, to jsou koťata, která jsme si okamžitě oblíbili. A začíná mazlení.
Jana, která měla s přípravou jistě spoustu práce nás přišla přivítat po mazlení s koťaty a uvítacích ceremoniích po 10 minutách.
Původně jsme měli spát pod stany v přilehlém kempu, který ke statku patří, ale na poslední chvíli se uvolnili pokoje (spíše to byla menší bytová jednotka) takže Jirka J., Lenka, Evka, Andy, Míša, Hanka a Šárka spali uvnitř a já a Jiří R. jsme složili večer hlavu v přilehlém kempu pod širým nebem.
Pokoje v malé bytové jednotce úplně dychtí nostalgii starých časů babičkovských. Knihovna s ručně vázanými knihami, breviáře, bible, životopisy apoštolů. Pro človíčka obdivující a milující časy dávno minulé úplně k popukání.
Dáte si šálek čaje z čerstvě natrhaných bylin nebo kávu? Nabídla nám Jana
Po cestě z Olomouce a u mnohých pracovním týdnu to byla velmi příjemná a osvěžující nabídka a k tomu ten domácí koláč a buchta. No úplné nebe na zemi. Co bychom si my chlapy bez těch děvčat počali, no to by byla hotová katastrofa. Nezapomínáme ani na modlitbu za nastávající víkend.
Foto Šárla Chlupová

Bylo asi po šesté hodině večerní, čaj byl dopit a exkurse po statku může začít. Statek je rozsáhlý a než jsme vše prolezli, trvalo to něco málo přes hoďku. Dvě vypasená prasata, přibližně 60 kravek, koně, slepice, pár zatoulaných koťat, dva psi, hafo slámy, ovse, nějaká ta zemědělská technika a několik "menších kupek" toho dřeva rozkládajíc se na ploše asi tak několika panelákových bytových jednotek 3+1.
Jana nás vede na kouzelnou zahrádku plnou bylin. Meduňka, tymián, koriandr, no prostě chyběla akoráte sezónní pampeliška. Čaj z čerstvě natrhané meduňky, to bude to pravé na usnutí. Z vrchu nás pozoruje psík, který má u zahradní chaloupky vyležený důlek.
Já a Jirka R. se po druhém čaji večerním vypařujeme se spacáky lehnout si do trávy, kde oceňuji tvrdší zem, než jsou postele. Na ty má záda bolavá to je hotový balzám. Chvíli pozorujeme obrazce na obloze, které vytvářejí honící se mraky, které nás do 30 minut uspávají.
……………………….
Ráno před tím než jdeme na statek se nasnídat obešli jsme jej, který samou rozlohou tvoří čepec Holubického kopce. Na zpáteční cestě ke spacákům si trháme trošku toho rostoucího ovse, vylupujeme semínko a dáváme si takový malý ranní předkrm.
Plán nednešní program jsme si společně nechali ke snídani, protože přece "ráno moudřejšího večera" říká jedna lidová moudrost.
Jedenáctičlenná Hejčínská rada rozhodla. Lichý počet členů, nikdo nebyl proti, nikdo se nezdržel hlasování. Je rozhodnuto. Směr vesnička Ruda pod vrcholem Křížový vrch je náš dopolední cíl. Křížová cesta** na něm vedoucí je vytesána z pískovcového kamene a bylo to na sochách znát. Na některých sousoších se markantně projevuje zub času.
Tvoříme skupinku přímo na náhorní plošince a diskutujeme o sv. Pavlu. Každý si pozjišťoval něco z knížek, z internetu. Někteří při tom meditují ležmo koukajíce na oblohu mnohdy s přivřenými očima. Ale z vyprávění jsem si mnohé i pamatoval -)).
Ve 12 hodin v Rudě okupujeme místní hospůdku, která měla hnedle plno. Převážná většina si dala smažené bramboráčky, zbytek pořádné maso. Těch bramboráčků jsme trochu posléze litovali, protože pořádné maso je přece jen pořádné maso.
Odpolední cíl je nedaleké Bradlo a Bradelský les.
Auta necháváme na okraji vesničky Kamenná na začátku obilného pole doufajíce, že nám auta nesejme kombajn -)).
Vyrážíme po turistické červené. Taková tří kilometrová procházka na vrchol Bradla a tří km zpět po obědě a ranní seanci nad sv. Pavlem přijde docela vhod. Aspoň si protáhneme ta svá těla, aby nelenivěla a nezlenivěla.
Sen každého poustevníka žijícího ve víru města se nachází na Bradle. Já a Jirka R. se po celou dobu držíme o krok pozadějc a jelikož jsme naladěni duší tuláckou na stejnou notu máme si o čem povídat nebo prostě čerpat jen energii z Bradelského lesa. Ostatní, převážně děvčata jdou o 20 metrů napřed.
Naskýtá se nám lesním průsekem pohled na vrcholovou skálu, čehož využíváme a zatím co hlavní peloton jde značenou cestou na vrchol, my se vydáváme přímo ke skále. Sen na nás čeká hned u úpatí skály.
Kamenný domek s přibližně metrovými zdi (soudě podle hloubky oken), uprostřed lesa před nímž je vytvořeno ohniště. Elektřina žádná, takže se muselo jistě uvnitř svítit petrolejkou, a odhadem podle velikosti chaty zvenčí, místnost uvnitř neměla víc jak 15 metrů čtverečních, a to možná přeháním. Ideální prostředí pro samotářský život. Borůvky, maliny, houby, nějaká ta souška na zátop. V případě nouze nejvyšší 3 km do nejbližší vesnice Co víc si človíček tulácký může přát. Troch zručnosti a šikovnosti a nějakého toho pséka.
Foto Šárla Chlupová

Jirka jde cestou šplhající po skále a cestou si dává do nosu. Nahoru dorazí celý fialový od borůvek rostoucí nejen na skále, ale všude po cestě kam se člověk koukne a kam šlápne. Já raději skálu obejdu a přijdu na vrchol cestou k tomu určenou. Občas se, ale taky vydám cestou necestou, jak mě to napadne.
S náhorní plošinou si pěkně někdo vyhrál. Vytvořená je z železné pásoviny natřené na modro, ale kameny čouhajíce nad určitou úroveň jsou ponechány a pásovina se jim vyhýbá. Hezké počasí a nacházení v dáli kde co je, kde jsme byli a kde ještě ne nám dává uspokojivý pocit po 3 km výstupu zeleným borůvkovo - malinovým lesem.
Cestu zpět volíme po zelené a kupodivu z kopce se nám to zdá rychlejší. Čím to asi bude?
Holubice 18. hodina podvečerní. Máme na plánu opékačku polského točeňáku z Tesca a tak se po návratu spokojíme s vynikajícím domácím koláčem a buchtou od našich nepostradatelných děvčat.
Byla druhá seč meze podél příjezdové cesty a bylo potřeba shrabat již částečně uschlou trávu. Ujali jsme se všech hrablí, které byli na statku, na koho nezbylo tak vidle se taky šikly. Jakub (Janin bratr - benjamínek v rodině) popojížděl traktorem s vlečkou a při hrabání nám pomáhá také sestra Daniela. Nebo naopak???, my pomáháme jim. Asi to bude naopak. Nejprve seno na okraje vlečky a poté přehodit doprostřed, aby se na ní toho vešlo co nejvíce, radí mi Jakub.
V 13 lidech jsme měli mez po obou stranách hotovou do hodinky. Kdo chtěl, čehož já, Jirka R., Jana, a Daniela využíváme a naskakujeme na dvoumetrovou kupu sena a pomalu drkotajíce popojíždíme do kopce zpět ke statku. Jelikož jsme nezkušení a máme na sobě někteří kraťasy, a kopřivy pálí, cítím nohy ještě druhý den. Ale kopřivy jsou zdravý, tak co vlastně řešíme.
Tak trochu jsme si my čtyři co okupovali vlečku zahráli na hospodský v restauraci Kravín a podáváme večeři. "Posekaná tráva s kousky sušeného sena". Jako příloha čerstvé kopřivy. Je libo? Na výběr nemáte. Tak co se vlastně ptáme. Nenamítají, tak jsou asi spokojeni. U telátek jsme nezapomněli 4 pohladit a 15 nakrmit.
Pár polínek dřeva, nějaké ty třísky a večerní opékačka Teskového polského točeňáku může začít. Mezitím co Marek, Jirka R. a já jdeme pro dřevo, Evička, Lenka a Míša připravují jídlo.
Chvíli ještě musíme počkat, protože Hanka s Jirkou se pustili do vyplevelení okolí ohniště. Zřejmě se moc nepoužívá. Srp k tomu zvolený byl poněkud tupý, tak to bylo spíše trhání nežli srpenní.
Nebeské představení. V hlavní roli vycházející měsíc proplétaje se skrze mraky nám předváděl nezapomenutelné divadelní představení trvající do večerní modlitby po trampské večeři končící po půl jedenácté. Scénáristou nemohl být nikdo jiný nežli sám Pán Ježíš.
Zbytek tlupy se pomaličku odebírá na statek ke spánku a my dva s Jirkou R. uleháme kol doutnajícího, dohasínajícího ohniště a s vděčností prožitých nezapomenutelných zážitků okamžitě se ocitáme v limbu. Pod ochranou Ježíšovy náruče ihned usínáme.
……………………….
Tentokráte nemáme ráno moc času na ranní procházku, jak tomu bylo včera. Na mši svatou jdeme do nedalekého Úsova, ale přece jen to je z kopce necelé tři kilometry. Andy, Lenka a řidička Jana berou snídani do auta a zbytek už vyrazil. Snídáme až po mši na lavičkách v Úsově. Po chvilce nás dohání i Daniela a malé zrzavé kotě, které s námi jde až na okraj malebného hradního městečka rozkládajícího se na sever od Doubravské rezervace na okraji Litovelského Pomoraví.
Foto Šárla Chlupová

Prohlídku loveckého hradu se stálým muzeem lovecko - lesnickým stíháme v půl jedenácté a Šárka s Janinou si přikupují vstupenku i na výstavu maleb a kreseb Lubomíra Bartoše.
Oběd u císaře - pána Rudolfa (nebylo psáno kolikátého) s výhledem na čapí hnízdo byl hojný a oproti včerejšku na Rudě jsme se všichni néé najedli, ale nacpali takovým způsobem, že se Andrejce do břicha nevešla ani ta božsky dobrá vanilková zmrzlina.
Malé překvapení na závěr nám připravila Jana spolu s Danielou na nedělní odpoledne. Prohlídku malého úsovského židovského hřbitova, nově obnovené a zrekonstruované židovské synagogy na níž jsou umístěny dva kameny Božího desatera. Uvnitř je poté vystavena Tora 5 Mojžíšových knih. Poté se zastavujeme u rodného domu básníka a prozaika Vlastimila Artura Poláka (1914 -1990).
Šálek čaje z bylin čerstvě natrhaných nebo jen čerstvé mléko s vynikajícími koláči je náš závěrečný společný sedánek na statku Na Holubici.
Nežli nechtějíce opustit kouzlo tohoto malebného kraje v okolí Úsova zastavujeme se ještě u kapličky zasvěcené sv. Rochovi a poté nám zůstávají jen kouzelné vzpomínky na prožitý a nezapomenutelný víkend.
Poděkování, přicházejíc druhý den cestou e - mailu od Jany a je velmi hluboké a upřímné.
Ještě větší poděkování a vděčnost nejen Pánu Ježíši, ale i celé rodině Smyčků cítíme my z města, který si přijel odpočinout od víru všednosti. Že jsme mohli prožít, poznat, a částečně zakusit kouzlo života na venkově, který z pohledu lidí tam žijících je mnohdy těžký a lopotný, ale dozajista i krásný a kouzelný. Vděčíme tomu, že nám bylo touto cestou umožněno poznat malebnou krajinu naší české zemičky v srdci Evropy. To, že nemusíme jezdit za krásami někam daleko za hranice, když máme krajinu plných překvapení přímo vedle sebe. Stačí se jen dívat, vnímat a pozorovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.