Odpočinkový den

14. dubna 2010 v 19:28 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Ráno jsem nemohl z minulého dne spát a probudil jsem se okolo 4 hodiny ranní. Pořád jsem přemýšlel nad vším možným a honilo se mi v hlavě spousta myšlenek z práce, fotoklubu, vzpomínek na přátelé z Jablonce. Vzpomínek a momentů, které jsem prožil buď sám, nebo s někým ať na výletech, nebo ve škole do které jsem v loni začal dálkově chodit.
Usnul jsem nevím, kdy, okolo šesté ráno. Bylo to zvláštní probuzení, slyšel jsem nějaký šramot, šustění, poté jsem si uvědomil, že Andrea vstává. Tak moc jsem si přál, aby šla pouze na toaletu a přitulila se ke mně ráno a tím mě do čista probudila do dalšího rána. Bylo to snad poprvé, co vstávala dříve než já, protože jsem byl vždy já ten první, který vstane a snaží se udělat snídani.
Po ránu studenou sprchu, tento rituál se mi daří do dnešního dne plnit už přes rok, je to správné probuzení a osvěžující ranní koupel.
Schody z půdní vestavby, které se mi líbí už tím, že, když po nich jdete tak krásně starobile vržou a tudíž třebas, že jdete v noci na malou, vždy někoho vzbudím. Ke snídani makovec a kakao. "Co se stalo, ty jsi vstal později jak Andrea", vyšlo z úst mamky. I když je sobota, taťka je v práci. Co teď a co potom? prohlásil jsem. Po ranní siestě, kterou mám tady moc rád a vždy si v tomto koutu světa oddechnu od všedních starostí a shonu denního se luxoval a uklízel obývák. Je to zvláštní, ale vždy to uklízení tady beru s takovou pohodou, klidem a s úplně jiným přístupem, ne, že by se mi nechtělo doma uklízet, ale při úklidu doma mám pocit, že to je na rychlo a přemýšlím u toho a jsem myšlenkami o hodinu napřed. Jo zapomněl jsem, vzal jsem si sebou novou Fotografii (časopis), která mi přišla před třemi dny do schránky a kterou jsem si chtěl přečíst a kterou jsem teda otevřel mezi snídaní a luxováním. Do této chvilky mi přišla mamka, "jé, ty nespíš", Proč bych měl spát, odpověděl jsem.
Malá káva a oždibování Cheo Cheps a nahlédnutí do sobotních novin o půl jedenácté docela bodla.
Polévka houbová a domácí řízek po pracovním týdnu a stravování, kde se dá mi velmi chutnalo a vždy se těším na domácí jídla tady, prostě kuchařka se nezapře a chuť vždy zpříjemní.
Siesta po obědě, kdepak to není nic pro mě, to co se sní, to se musí také nějak zpracovat.
Krásné, slunečné, počasí, teplota okolo 0°C, vítr který foukal je ze začátku nepříjemný, ale jak já říkám, jde jen o zvyk. Kájo, než se půjdeš projít, otevři Ritě (pes), krásná fenka vlčáka ať se na chvíli proběhne, je celý den zavřená v kleci. Díky větru, který foukal by ani psa nevytáhl. Pochopitelně si i Rita myslela, že jsem padlý na hlavu, když po ní chci, aby se proběhla. Netrvalo ani dvě minuty a byla zpět v kleci. Nezbývalo tedy vyrazit sám.
Skály, tak se tady říká břidlicovému útvaru, kilometr za vesnicí. Bývalý lom, vlastně dva lomy, ale jeden je zatopený a v létě je zde ta nejlepší příležitost pro letní radovánky. Toto úžasné jezírko na dně lomu jsem já poprvé vyzkoušel na podzim, kdy voda měla tak 15°C, což je pro mne to pravé osvěžení.
Než jsem, ale došel, vlastně nedošel na skály, protože jsem je úmyslně minul, měl jsem v hlavě ještě pár maličkostí, které se týkali fotoklubu v Olomouci. Mobil po ruce v levé kapse. Po té se plně oddávám panenské přírodě a snažím se zapomenout na vše v mých myšlenkách.
Rozmary přírody jsou tak panské a přitom tak krásné, že jen ten kdo nechce vidět, tak nevidí to kouzlo přírody před kterým je hodno smeknout.
Silnice z Jakartovic do Bohdanovic, hned za značkou Jakartovice konec odbočuje užší asfaltka doprava nahoru. Jdu ji po několikáté a po každé na ni nalézám něco jiného, něco zvláštního. Nepropluhovaná, kde vane mírnější vítr jen díky tomu, že po pravé straně je zalesněná stráň a po levé straně jsou stromy, které brání možnosti větru se rozfučet, i když síla větru je slyšet. Křupající sníh pod nohama je sypký a dodává procházce tu správnou romantiku lednového odpoledne.
Bum, a jsi na zemi, vyšlo z mých úst, když potkávám dvě paní, zřejmě maminku a dceru, která učí děvče lyžovat. Učení je mučení, ozývá se starší paní. Psík, kterého mají sebou se chce evidentně tulit, skáče, já hladím. Jak se jmenuješ, co? Bety, odpovídá babička.
Myšlenkami v přírodě, dívajíc se doleva na soukromí zámeček a na protější stráň relaxuji a vychutnávám kouzlo přírody, která odpočívá.
Tudy jsem nešel, jdu tam. Všechny cesty vedou do Říma, říkával mi taťka, když jsme se toulali. Hele, závora a červeno - bílá, při nejhorším se vrátím. Chaloupka mezi stromy, tam, kde lišky dávají dobrou noc mě okouzluje. Otevřené okno evidentně větrá do ložnice. Je to soukromí pozemek, jsem tu nežádoucí osoba, zabloudil jsem na jednom kilometru čtverečném. No což. Po pravé straně děti stavějíce sněhuláka na mě pokřikují, tady nemáte co dělat. Nevšímám si jich a mířím ke kadibudce a jdu dál s vědomím, že někde vykličkuji a dostanu se na cestu. Jsem na břidlicovém kopci a jediná cesta je seběhnout prudký sráz, pod kterým je studánka.
Spousta stop po laních, které nacházím v krásném prašanu mě vedou ke krmelci. Toto není mé teritorium a klid lesa je přitom jako balzám.
Silnicí do Bohdanovic na kterou scházím, neprojelo ani jedno auto a já po ní jdu prostředkem, krajem, prostě tak jak mě to napadne.
Dobrý den, kde je tady hospůdka, ptám se ve vesnici vzdálené od Jakartovic čtyři kilometry staršího manželského páru? Pán, se podívá na hodinky a posléze odpoví, na křižovatce doleva, až na horu a přijdete k ní, právě otvírají. Nashledanou a děkuji, odpovím.
Radegast, hmm, toho jsem neměl dlouho. Vstupuji do prázdné hospody, přešlapujíc a držíc v sobě snad litr tekutiny. Máte prosím grog? Chcete zalít rum horkou vodou anebo čaj a rum? Čaj a rum a urychleně toaletu. Toaleta je za Vámi. Po vyprázdnění zjišťuji, jé, vy tu máte kulábr, jak jsem řekl slangově biliáru. Schválně, jestli to ještě umím. Naposledy jsem to hrál před čtyřmi roky. Modrá kulička, purpurová kulička a dvě bílé, hergot do, které se šťouchá, vím, že se musím trefit minimálně do dvou bílých. Když se trefím do dvou bílých a jedné barevné, je to něco víc. No nic, budu hrát modrou, o nic nejde. Po deseti minutách, hele ono mi to jde, říkám si sám pro sebe. Ještě jsem ze cviku nevypadl, to je dobré.
Grog trochu vychladl, jdu si ho vypít.
Po 30 minutách, co jsem dlužen? 24,- korun. Děkuji, a jdu zase zpátky. U koho spíte?, zeptala se příjemná blonďatá výčepní. U Rybarů v Jakartovicích, tak daleko? Šel jsem se projít. Nashledanou.
Cesta zpět je druhou strání po poli, po kraji otevřené pláně, směřované na jih.
Zledovatělé pole, dosti silný vítr v zádech a sluníčko vzadu. Pes by do toho nešel, blázen Rakušan ano. Slunce, které má už podvečer a vytváří na poli krásné dlouhé stíny má načervenalou barvu, vytvářející ve mně pocit romantického místa pro dva. Při pohledu proti sluníčku se kochám každým detailem a každou sebemenší závějí, kterou vytvořila příroda pomocí větru na poli. Sypký prašan tomuto pohledu dodává ten okouzlující moment, kdy si uvědomuji tu monumentálnost přírody, které si v dnešní uspěchané době, tak málo vážíme.
Laně, které se vynořily z lesa po levé straně na mě koukají, jsou ode mne vzdálené, tak pět set metrů. Je jich tak patnáct. I já, i oni jsme se zastavili a koukáme po sobě. Pohled na zasněžené pole, laně a do dáli se rozpínající pohled na Litultovice a Deštné mě přivádí do neuvěřitelného klidu i přes všudypřítomný silný vítr. Netrvalo ani dvě minuty, přeběhli pole a byli v nedohlednu.
Káji, než se zuješ, jdi otevřít taťkovi vrata, ozvalo se z domu. Jednu půlku vrat jsem zarazil pomocí jistící tyčky na vratech a druhou část pomocí kusu železa, které je přimrzlé do sněhu.
Teplá sprcha je okamžitým příjemným prohřátí po osmi kilometrech zimní procházce.
Podvečer a večer trávím v rodinném kruhu, kdy mě napadá tento den sepsat do PC.
Nevím jestli to je poslední den, kdy jsem sebou neměl fotoaparát, ale budu se pokoušet od této chvíle fotoaparát a moje tělo spojovat v jeden celek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.