Odpuštění

14. dubna 2010 v 20:14 | Karel Rakušan |  Ze života
Člověk se mění a dostává nový a jiný názor. Došel jsem k přesvědčení, že odpustit se čím dál více stává mou potřebou a mám pocit, že bez toho to nejde.
Už v mé povaze je vlastnost, že jsem vše, co nemá řešení házet za hlavu a nedělal si s tím starosti. Ale ve mně to vypadá poslední dobou jako skladiště neřešeného bordelu, které se mi poslední dobou vrací a jsou to třeba věci, a události, které se mi stali mnohdy před 10 či více lety.
Nedávno jsem si dělal pořádek ve starých dokumentech, které mám a našel jsem tam mé tehdejší vyprávění, životní etapy, která byla mou první zkouškou.

Jednalo se o postoj člověka, který nejprve byl 10 let mým bezproblémovým a přátelským obchodním partnerem a poté se stal mým zaměstnavatelem.
Má nezkušenost s lidskou povahou byla v tom, že v takovémto rozsahu to bylo pro mě něco zcela nového, a i když jsem věděl jaký je na své podřízené, neuvědomoval jsem si to, nebo jsem si to nechtěl uvědomit, protože se to netýkalo mě. Byla to doslova má psychologická nezkušenost a má nedospělost. Vůbec nezáleželo na tom, že mi v té době bylo "28 let".
Šlo o povahu vnitřně nevyrovnaného člověka, který měl svůj životní problém, své životní peklo či vězení z kterého nemohl ven, protože klíč od toho vězení měl on sám a naší chybou bylo, že jsme ho v tom nechali sami. Vybíjel si tu zlost na jiných v podobě fiktivních obvinění a nenávisti k druhému.
Když si teď zpětně pročítám, co se tenkrát stalo a jak jsem to prožíval a především k čemu mě to tenkrát přinutilo. Nafackoval bych si" Celou tehdejší aféru v současnosti vnímám jako jeho psychologický "Řev z bolesti", který vyvrcholil fyzickým napadením člověka, který byl jednou se spouštěcích pojistek.
Domnívám se, že v tu chvíli, kdy kdokoliv jedná podrážděně a nepříjemně pro okolí nevidí Tondu, Pepu, Jitku, Lenku …….. . Vidí někoho, kdo drží pomyslné zrcadlo otočené k němu samému. Možná v psychologickém pojetí nejde o to, kdo to je. On si pouze vybíjí zlost, kterou má v sobě. Tím, že jsem argumentoval v mé malichernosti, jsem stále a stále přikládal dřevo do ohně. Nedokázali jsme mu pomoci, i když to mnohdy bývá drastické, ale o to by posléze byl vysvobozen ze svého vězení.
Řev z bolesti se může a v tomto případě se projevil jako psychické týrání, kdy člověk má pocit, že vlastně neví, co ten dotyčný vlastně chce.

Dnešního dne, tedy 3. dubna 2001 jsem po delší době, tedy po 14 dnech pracovní neschopnosti nastoupil v 6:15 do svého zaměstnání. Asi tak v 8:30 přišel můj zaměstnavatel, který mi zhruba po půl hodině řekl, ať odejdu a jdu si hledat práci. Přitom mi jednou větou řekl, ať přijdu na odpolední směnu. V zaměstnání jsem se objevil v 11:30, protože jsem neměl co dělat a bydlel jsem ve vedlejším městě, než bylo mé zaměstnání. Tehdejší mé kolegině mě požádali, ať zůstanu a pomohu jim, protože bylo co dělat. Jelikož zaměstnavatel nebyl, nechal jsem se přemluvit.

Zhruba po hodině na to přišel majitel a otázkou:
jestli jsem veden na úřadě práce mě doslova omráčil.
Jak můžu být veden na Úřadě, když mám řádnou pracovní smlouvu?
Tak co tu děláš?!! Vypadni!!!!!

Jelikož tyto malé neshody se stupňovali a nabírali na síle, došla mi trpělivost a v afektu, který byl u mě v té době jistě nekontrolovatelný jsem mu odpověděl, že se sejdeme u soudu a že si takovýto přístup líbit rozhodně nenechám.

To bylo jedno z mých polínek do plápolajícího ohně jeho nenávisti.

Vzal mě tedy pod krkem a hodil se mnou na kopírku (na prodejně před zákazníkem). Po celou dobu této hádky mě držel za bundu, kterou mě roztrhl. Po tomto incidentu jsem okamžitě odešel domů.

Tolik z výňatku tehdejšího policejního protokolu, který bych v současné době a s tímto vědomím co mám jistě nepodával.

Domnívám se, že k takovémuto jednání, které jako celek považuji za "Řevz bolesti" může dojít u kohokoliv z nás včetně mě. Příčinu takového jednání je potřeba hledat především u sebe, jestli máme my své soukromí v pořádku a jestli se nechováme my tak k ostatním, abychom si vybyli zlost. Příčinou můžou být třeba vlastní neshody se sebou samým, ale přiznat si vlastní chybu je pro člověka mnohdy ten nejtěžší úkol v jeho životě.

Prožil jsem v na mé životní cestě ještě jeden moment, který bych k tomuto přirovnal. Tam ten "Řev z bolesti" vyvrcholil v přirovnání mé osoby k Hitlerovi.
Agresivita a hledání razantnějších urážek se domnívám, že je v přímé úměrnosti s vymožeností doby a přístupu k informacím. Nezáleží na tom, jestli ty informace se tváří jako kladné nebo záporné, jestli jsou v podobě knih nebo drastických filmu. Záleží na tom, co si kdo vybere a jakou cestou chce jít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bozka bozka | Web | 21. června 2010 v 11:26 | Reagovat

casto je pro nas tezky nekomu odpustit,ale pritom je to strasne dulezity,protoze jen tak se osvobodime a muzeme zit klidne dal bez tezkyho bremene...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.