Podřipsko

14. dubna 2010 v 19:37 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Jó, tak tímhle typem vagónu jsem už pěkně dlouho nejel. Je to lehátkový vagón, který se ta
Z vlaku

dřívějších dob zařazoval do vlaků na dlouhou trať, jako byl třeba "Vyhorlat" (který měl počáteční stanici v Liberci a končil v Košicích). Bydleli jsme za mládí v Jablonci, do mých 30 ti let. V současnosti už bohužel takovýto dálkový vlaky nejezdí. Vlak byl zásadně noční a využíval se především na cestu do vysokých tater. Perfektní na něm bylo, že člověk v 21:00 nasedl do kupé, zalehl a v 7:00 ráno ho probudili v Popradu.
Je úterý, tak by nemusel být takový nápor turistů a vlaky by mohli být poloprázdné, říkám si tak v duchu. A stalo se. Z nádraží mi to jede v 8:11 na Prahu a potom se uvidí, kam mě nohy zatáhnou. Zjišťovat vlaky, kdy co jede? To je holý nesmysl a nemá to ani smysl, protože bych se stal otrokem jakési sebe-disciplíny a to se mi na dovolené vůbec, ale vůbec nechce. A za druhé to nemá smysl, protože v dnešní době jede každou chvíli něco. Usedám do prázdného kupé, krosnu hodím naproti na sedačku a vlak se rozjíždí na čas. Do Zábřehu do kupé nikdo nepřišel. Drze tedy rozložím prostřední lehátko, které je v úrovni otevřeného okna a škrábu s na něj s poměrně značnou neohrabaností oproti tomu, jak jsem na něj hbitě vyskočil, když mi bylo 12 nebo 14 let. Docela si tuto polohu užívám už kuli tomu, že má záda na tom nejsou zrovna nejlíp a docela často mě bolí. Tím, že jsem si rozložil lůžko, mělo ještě jeden pozitivní jev a to, že do kupé ke mně do Prahy už nikdo nepřišel. Mám ho tedy jen a jen pro sebe. Počasí se i na cestu vyvedlo. Trochu pofukuje a občas i ten svítící mozol na nebi vyleze. Jarní příroda má zdravou zelenou barvu. Tentokrát mám na plánu dva cíle. Čas mám do pátku. Možná stihnu ještě něco navíc. Uvidíme, co kdy a kam mi pojede, předem není dopodrobna zjištěno nic.
V Praze to je okolo 11:00. Je mi jasné, že pokud se chci vydat směrem k Řípu, musím přejít z hlavního nádraží na Masarykovo, které je vlastně to původní hlavní (ale to je něco jiného). Jsou od sebe asi půl kiláku přes park a časově tam jsem coby dup. Vláček mi jede až za hodinku a půl, to je dostatek času, abych si dal nějaký ten oběd a potěšil to mé nenasytné břucho. Já občas nevím, co pořád chce a co s tím dělá. Ach jo . Jediné, jako by podobající se občerstvení je spojeno s hernou. A vzduch, který tam je, tak ta hmota má od vzduchu tak daleko jako já k následníkovi anglického trůnu. Nechybí tam ani malá cedule, či upozornění, které tvrdí, že "Lidem bez platné jízdenky je vstup zakázán". Toto upozornění musím brát s velkou rezervou. Hosté malého občerstvení mají poněkud nevábně vonící oblečení a asi právě přijeli z nějaké exotické země. Ale, kde mají batohy? Áha, to budou asi místní Rómové, či štamgasti. A proč jste tak zmlkli, když jsem vešel? To bude asi tím, že na sobě mám maskáčovou soupravu z army shopu a na hlavě zelený širák, který odhazuji v dál (vlastně na jediný volný stůl). V takovémto podniku a kór v Praze je snad nutností, aby obsluha byla vždy ve 2 osobách.
-    Děvčata, co máte dobrého?
-    Koprovku nebo svíčkovou nebo hovězí s rýží.
-    Dám si svíčkovou s 5 a Birella k tomu.
-    Posaďte se, doneseme
Času mám dost, tak si dávám ještě vídeňskou kávu k tomu, platím okolo 120,- Kč za vše a pomaličku se courám k peronu číslo 5, kde je vlak již připraven a lidi se tam už pomalu courají. Kupuji si za 40 korun nějaké to čtení, ale ve vlaku z toho nic nebude.
Vagóny jsou jednopatrové, což je o poznání výše, než jsou převážně vagóny na trati. Tak usedám pochopitelně do patra, a jelikož to není trať, kterou pravidelně jezdím, čučím raději po okolí. Projíždíme Roztokami u Prahy, Kralupy, okolo zámku v Nelahozevsi, (to není jen zámek, ale především Antonín Dvořák. V obci naleznete jeho rodný dům. Na náměstí je k vidění krásná socha "Zamyšlený" zobrazující Antonína Dvořáka. V kostele sv. Ondřeje hrával malý skladatel na kůru) vláček jede rychlostí osobního vlaku podél řeky Vltavy, tak si té cesty a toho okolí doslova užívám a cítím se jak v nebi. Jsem sám a je mi vskutku příjemně a bezstarostně. Jediné, co mi trochu kazí výhled, jsou počmárané vagóny od vandalů, ale s tím se ta dnešní doba musí smířit, a jak se říká, "lepší už to nebude". Musím přesednout na jiný vlak ve Vraňanech, což je za chvíli.  Batoh, který sebou mám, není až tak těžký, ale je moc velký a neforemný. Ale až později zjišťuji, že spacák jde složit ještě asi na polovinu, než mám doposud a že jsem si mohl sebou vzít ten menší, který jsem původně zamýšlel. Vraňany jsou na úpatí Laterálního kanálu, který spojoval Vraňany s Mělníkem (tento laterální plavební kanál spolu s plavebními komorami umožnil splavnit Vltavu u jejího ústí do Labe. Kanál je 10,1 km dlouhý, stavěl se v letech 1902-1905 a kromě samotného prokopání a vyzdění kanálu byl současně postaven Vraňanský jez s vorovou propustí kde kanál začíná; na jezu byla v letech 2004 - 2006 vybudována malá vodní elektrárna s vodorovně umístěnou Kaplanovou turbínou a špičkovým instalovaným výkonem 2,75 MW).
Ani nesundávám batoh, protože následující zastávka jsou Horní Beřkovice, kde je můj výchozí bod po středočeském krátkém čundrování.
Na začátku

Ale nebojte se, nejsem Váš. I když to tak na první pohled vypadá. Jdu si k Vám do areálu psychiatrické léčebny koupit jen Paralen a Panadol (do lékárny sv. Jiří), která je v Beřkovicích jako jediná, (Psychiatrická léčebna v Horních Beřkovicích byla založena v roce 1891 jako filiální ústav tehdejšího Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. V této podobě fungoval až do roku 1919. Tehdy byl prohlášen jako samostatný, postupně byla vybudována řada pavilonů s původním počtem lůžek 1000. V osmdesátých letech min. století došlo k postupné reprofilizaci lůžek a snižování jejich počtu, což vedlo ke zkvalitňování péče o nemocné. V současné době je celkový počet lůžek v léčebně 587, většina oddělení je po rekonstrukci. Spádová oblast léčebny je zhruba 1,5 milionu obyvatel a zahrnuje Ústecký kraj, část Libereckého a ze Středočeského okresy Mělník, Kladno. Po dohodě je možno na specializovaná oddělení přijímat i pacienty z jiných oblastí. Léčebna se nachází na hranicích Středočeského a Ústeckého kraje mezi Roudnicí nad Labem a Mělníkem).
Rozcestí

A je to. 12 ti stupňové stoupání za rybníkem v Běřkovicích je dlouhé asi 300 metrů. Při pohledu zpět je na horizontě ještě vidět žižkovská, pražská věž. Poslední pohled na vesničku a do dáli a jsem v lese, který přímo hýří jarní lesní zelení. Tady si opravdu v hloubi mé toulavé duše připadám, že jsem doma. Les klid, ta neodolatelná majestátnost stromů. Jsem sám a mé momentální pocity jsou nepopsatelné. S nikým se nemusím bavit a plně si vychutnávám vše, co mi příroda v tuto chvíli nabízí. Jsem v zeleném, pod nohami mám lesní cestu (ne žádnou asfaltku, jak je v dnešní době moderní, tam kde to jde, udělá se hned cyklostezka). Tichým našlapováním se mi příroda odvděčuje tím, že doslova pár kroků přede mnou se tetelí zajíci. A ejhle, opodál i srnky. Víte to se jen tak nepoštěstí a člověk se musí chovat tiše, a když něco takového vidí tak i zastavit a jen tak pozorovat. To i šepot je v lese velký rachot. "Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti tvaroh na parůžky …..", ale já žádný tvaroh sebou nemám a ty si dávej pozor, aby tě nepřejel nějaký ten chuligán, který si z lesa občas dělá závodní dráhu a vůbec se neumí chovat. Myslí si, že je ta demokracie, tak si můžou dělat, co chtějí, ale to se pořádně zmýlili.
Říp

Trochu je v lese vlhko, ale myslím si, že neprší. Aspoň skrz ty stromy to není poznat. Až na ty dvě motorky, které kolem mě projeli jsem nepotkal vůbec nikoho. Ani podruhé ty motorky. Jestli se zlekli té uniformy? Nevím?
Pomoklina, rozcestí. Zpět do Beřkovic 2,5 km, na Říp přes Ctiněves po červené to je šest. Co ty na to Karlos? (ptám se pochopitelně sám sebe). Jdeme dál, třeba na něco narazíme. Zbytečně se nezastavuji a vycházkovým krokem si dopřávám každý doušek lesa a ukazuji si na každé větší chroští, kde by se dalo bivakovat a kde by mě les ochránil před případným nočním deštíkem. Jsou dvě odpoledne a dnes dál než na Říp jít nechci. Hele, támhle, já věděl, že se něco objeví. Cesta zahýbá nejprve doprava, pak zas doleva a trocho z kopce. Támhle je posed. Ale malý, tady by se bivakovat nedalo, a když jo tak v polosedě a to se mi vůbec tedy nechce. A vůbec, řeklo se Říp, tak Říp. Na malou tatranku a napití se to stačí. Batoh nechávám dole a drápu se po žebříku ze stromů stlučených na posed, na kterém už pro případnou druhou osobu není místo. Les už není ta hustý, což naznačuje, že bude končit a další dva kilometry půjdu na volné planině.
Nažloutlé louky, které teprve dostávají tu správnou barvu jara, mě vítají v krajině, kde se podle české mytologie začaly psát dějiny, a kde praotec Čech povstal, rozhlédl se do dáli a užasl. Toto je ta země, kterou nazvu? Teď se zamyslel, obrátil se směrem ke své družině. Jak jen ji nazvu? Po tobě praotče, po tobě. Čechy. (Bodejť by se nerozhlédl, když do roku 1875 byl Říp, jehož základem je čedič, který je pozůstatkem třetihorního vulkánu, dnes již značně snížená zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetickou anomálii - na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu).
Na okraji lesa se cesta trochu stáčela doprava, ale po 20 metrech pokračovala zase přímo k Řípu. Bylo docela viditelno a tak přes louky byli v dálce vidět Vodochody, Černouček a Ledčice. Rovina, která se nabízí je v dáli trochu v oparu a tak pokud bych skutečně chtěl tuto krajinu zaplavenou čerstvou žlutí, rozkvétající řepky vyfotit s nedozírnou dálkou, musel bych 100% použít UV filtr nebo pro černobílou fotografii filtr přechodem do žluté, (žlutá je barva negativní k modré stejně tak jako černá a bílá) kontury horizontu by se vyjasnili.
Rotunda

Jdu, tedy brázdou od traktoru k dalšímu o hodně menšímu lesíku a v dáli je vidět nespočet posedů, které by jistě v případě deště posloužili jako útočiště. Jelikož plocha posedů je přibližně čtvercovitého tvaru o straně 1,2 m nabízí se tady i bivakovat a lehnout si do úhlopříčky čtverce.
V Ctinevsi je sice hospůdka a jak by se měla jinak jmenovat než "U praotce Čecha", ale ta má otevřeno až od 17:00, což je za hodinu. Trochu už na mě dosedá únava a nejsem zrovna ve své kůži. Není to se mnou to pravé ořechové a už bych se nejraději viděl v teple, což na čundru je jedno jediné místo, a to je spacák. Nezdržuji se a do půl hodinky jsem z vesnice pryč. Míjím vlakovou zastávku, kam bych se mohl na začátku cesty přiblížit, kdybych chtěl. Kilometrová asfaltka táhnoucí se z počátku krátkou alejí mě vtahuje na úpatí srdce v srdci Evropy. Po pravé straně je chmelnice. Jsem přece ve vzdálenějším okolí na Žatecku?
Bivak

-    Trochu pozdě na výstup? (říká mě babička opírající se o hůl - tipuji věk okolo 80 - ti let)
-    Dřív jsem to nestihl, budu tam spát.
-    Večer bude zima
-    Jsem připraven, mějte se
Dvě děvčátka si opodál hrají a já se vydávám do mírného kopce.
Samé úpatí je již v lese a červené turistické značení vede z jiho-východní strany na jiho-západní a pak velmi prudce stoupá k vrcholu. Sklon výstupu je asi 15 stupňů. Cesta je místy serpentinovitá.
Od dob, kdy se Říp pomalu zalesnil to už je nějaký ten pátek a od té doby, kdy praotec Čech si udělal výšlap na tento čedičový kopeček tuplem. Na kopci tedy jsou vyhlídky, pojmenované podle toho, na kterou stranu jsou směrovány. První, kterou potkám je ta Pražská s výhledem od Mělníka na Hazmburk, ta další byla Roudnická, kam jsem se dostal až druhý den, ale nepředbíhejme.

Je úterý po páté hodině odpolední, nohy už troška cítím a jak se říká, nic mi není, ale redy taky nejsem. Už dole na rozcestí, než sem začal stoupat mi turistické rozcestí se žlutou do Vražkova dávalo naději, že bych si přece jenom, když nejsem ve své kůži zaplatil nocleh v turistické chatě 100 metru pod rotundou. Mé naděje se právě definitivně rozplynuly, když přicházím k chatě se zavřenými zelenými okenicemi. Mírně poprchává a fouká silný vítr, ale tady v lese je docela poklidno. Batoh položím na lavici a rozbalím nějakou tu večeři. Chleba, paštiku a k pití matonku s pomerančovou příchutí. Její zbytek poslouží i na vyčištění si zubů.
Měl bych najít nějaké to místečko na přespání a mělo by to být troch od cesty, abych nebyl tak na ráně. Okouzluje mě jarní zeleň lesa, porost je trochu mokrý, než najdu to správné místo, trvá to 10 minut. Podle buzoly, kterou mám v levé nožní kapse je oním místem přesný západ. 10 metrů od místa, kde odhazuji veškerou zátěž batoh, širák a bundu maskáčové soupravy je malá planina s výhledem na dominantu tohoto kraje Hazmburkem na jednu stranu a konče Prahou v dáli po straně levé. Kdyby bylo jasné počasí, jistě by bylo vidět mnohem dál. Je to tak 4 roky zpět co jsme si spolu s taťkou vyšli na nedaleký Lovoš stojící nad Lovosicemi, který je od Řípu se svými 569,7 metry o 99 metrů vyšší a poslouchal jsem jedním uchem muže stojícího opodál říkat, tamto v dáli je náznak Českého lesa, který byl vzdušnou čarou okolo 180 km vzdálený. Je pravdou, že tehdy bylo počasí a výhled o poznání lepší než je nyní. Tyčící se Hazmburk rozkládající se mezi Třebenicemi a Libochovicemi je již pod českým středohořím a tak jeho dominantní 2 věže jsou vidět ze širokého okolí. (dříve zvaný Klepý, se již přes šest století týčí nad úrodnou rovinou kolem řeky Labe a dolní Ohře na pozadí zelených kuželů Českého středohoří. Od počátku 17. století však leží v troskách. Své pojmenování získal až po roce 1335, kdy ho podle svého erbovního znamení pojmenoval Zbyněk Zajíc z Valdeka).
Než si zařídím své dnešní doupě, je půl sedmé a ulehám pod stromy, které nejsou nejhustší v korunách, ale troch jsem před deštěm chráněn. Mám pocit, že se tady cítím vnitřně opravdu spokojený a šťastný, kolem mi jako orchestr hraje lesní ptactvo, které se pomalu taky schyluje k večernímu spánku. Říp je to dost daleko od jakékoliv větší víceproudové silnice, takže nerušen čímkoliv negativním nejprve otvírám knížku, zakoupenou v Praze za 40 korun a po 39 stranách usínám, dívajíce se do zelných korun stromu. Až na malé vrtošení a probuzení ve dvě hodiny ráno, kdy kolem mého totálně nevládného těla jakkoliv se pohnout proběhne cosi lesního se probouzím až s ranním rozbřeskem po páté hodině ranní.
Vůbec, ale vůbec se mi nechce s vyhřátého spacáku, ale mysl a duch už ve mně funguje a ještě k tomu potřebuji na ono místo, kam i císař-pán chodil bez doprovodu. Ale do minuty jsem zase zachumlaný a polehávám až do čtvrt na sedm. Spacák je z vnější strany mokrý a studený, ale z vnitřku je dokonale suchý. Desetimetrové stromy se celou noc nade mnou klátili a jejich výkyv odhaduji okolo dvou metrů. Při zemi se nepohnul ani lísteček.
U řipské chaty si opětovně rozložím nějaký ten žvanec, ale prozatím o teplém pití po ránu nemůže být ani řeč.
-    Trochu jste si přivstal? Ozve se po chvilce hlas staršího muže, který právě otvíral okenice od chaty, zevnitř.
Měl jsem z této otázky zřejmě oprávněný pocit, že na čundráky bivakující okolo chaty nebo v její vzdálenějším okolí jsou tu docela zvyklí. Až, když se ze vzdálenosti 10 metru ještě jednou vrátím, jestli jsem něco na venkovním stole nenechal, můj ostych opadne a zeptám se, jestli nemá kávu.
Praotec
-    Počkej chvilku.
A přece budu mít po ránu něco teplého do žaludku, i když jen plasťáka. Má drzost jde ještě troch dál a zeptám se na turistickou známku. I tu po chvíli vyloudím, i přestože otevírací doba je až za 2 hodiny. Tak teď už je to kompletní, říkám si v duchu a mohu zase vyrazit. Poslední pohled na Románskou rotundu sv. Jiří, která byla zbudována na památku vítězné bitvy knížete Soběslava I nad německým králem Lotharem ke které došlo 18. února léta Páně 1126 u Chlumce poblíž Ústí nad Labem.
A jak to okolo roku 1120 - 1125 tady bylo s Praotcem Čechem? Rád bych do mého vyprávění použil úryvek z Kosmovy kroniky z druhé kapitoly:
……Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoliv - neznámo s kolika lidmi - hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: "Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jsme konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem nám přeurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám - jak se pamatuji - častokráte sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi." Ti hned, jako z božího vnuknutí, zvolali: "Poněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?"
Tehdy starosta, jsa dojat touto předpovědí svých druhů, jal se z radosti líbat zemi, maje radost, že se má nazývati jeho jménem, pak vstal a obojí dlaň zdvíhaje k nebeským hvězdám, takto počal mluviti: "Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení."
Na tento čundr jsem vyrazil s tím, že bych se rád podíval na dva cíle s malou perličkou na závěr. Jeden cíl mám za sebou. Do této doby jsem ještě nikdy na Řípu nebyl. Právě se stalo. Teď je na řadě ten druhý cíl. Terezín a Malá pevnost.
Do Roudnice to je přes Krabčice něco málo přes 6,5 kiláků. Kolem Mělnické vyhlídky to je pěkně z kopce. Aspoň to utíká. To bych pochopitelně nebyl já, abych nebloudil. Do vesnice to je celkem v pohodě, ale z vesnice se mi značka vypařila a nohy mě vedou, kam mě vedou. Naštěstí, aniž si to v tu chvíli uvědomím, neodbočují ze směru a vzdušnou čarou směřují k Roudnici. Počasí je podobné jako včera, obloha je pod mraky, je okolo 15 stupňů a pokud nestojím na místě tak mi je docela příjemně. Zem je vlhá po ranní rose a boty dostávají po stránce vlhkosti troch zabrat. Naštěstí nemám žádné větnamky za 400,- Kč, tak by mohli něco vydržet.
Poslední domek jsem právě minul a zase jsem v mém oblíbeném prostředí hustého lesa, kde naslouchám koncertu lesního ptactva. Je to ještě moc blízko k civilizaci, ale opodál se mi mihne ve vzdálenosti 10 metrů zase nějaká srnka. Tentokrát na mě čučí tak dlouho, že si stačím z pravé prsní kapsy vytáhnout jednooký dalekohled s maximálním 12 - ti násobným přiblížením a kochám se dary přírody. Až na tatínka s dvěma ratolestmi včera v podvečer, když jsem stoupal na Říp, nepotkávám v lese žádného živáčka.
-    Kam jsem to zase došel? Ptám se sám sebe.
Hustý porost lesa a pod nohami staré podzimní listí skončilo a ocitám se na poli. Cestu tu tvoří jen vyjeté koleje po traktoru nebo kombajnu. Jako oslepený, nevnímaje zdravé uvažování, místo toho, abych se vrátil a pokusil se najít turistickou značku jdu za brázdou cestou necestou. Pole je rozdělené na několik částí a hranici tvoří pouze jiný druh osetí. Zelená se kloubí se žlutou a hnědou čerstvě zoranou. A mé boty, ty dostávají tuplem na prdel. Už jsou celé mokré a jejich kvalita se teprve teď začíná plně projevovat. Pata je tvrzená kovem pevně všitá, a tkaničky nepolevují na své pevnosti. Musím dávat pozor, protože pod nohami v trávě je to správné klima pro šneky. Chvíli koukám, co mi předvedou a 10 - ti cm porostem směřuji směr k městu. Míjím několik posedů a na tom posledním se zastavím, ruksak nechávám pod ním a zkoumám co, kde letí. Mají to tu docela zařízené ti myslivci. Místa je tu tak metr x metr, prkno, které není připevněné ani na jedné straně slouží jako sedátko, stěny včetně stropu jsou obité nějakým starým kobercem - tváří se podle vzoru jako perský, ale to jsem teď asi přehnal. Po pravé straně v dálce jsou vidět Krabčice, přes které jsem měl původně jít, kdybych nesešel ze značky, a čelně přede mnou není vidět Roudnice, která se skrývá za mírným pahorkem.
-    Kde je tu prosím vlakové nádraží, jsem v Roudnici poprvé? Ptám se kolemjdoucího
-    Musíš přes celé město. Hnedle mně tyká a posílá mě rovnou za nosem.
Hřbitov

Pochopitelně, že jsem přišel do města od strany směrem od Stašova - Vodochody a vlakové nádraží je směrem na Štětí. Hned po levé straně po necelém půl kilometru ve městě si kupuji náhradní ponožky. Ještě stále totiž předpokládám, že bych ještě jednou na Milešovce bivakoval i přesto, že taťka o mně už ví. Původní překvapení mělo být totiž nečekané přepadení u něj na chatě na úpatí kopce Pařez. V Bille si kupuji uzené kuře a nějaké to pečivo a zásoby a pokračuji směr nádraží.
-    Prosím Vás, abych nemusel vytahovat mapu, kdy mi to jede do nejbližší stanice k Terezínu? Ptám se asi 40 - ti leté paní pokladní v okýnku, které je sotva 10 metrů od hlavního vchodu na nádraží.
-    Bohušovice nad Ohří a jede Vám to za 2 minuty z nástupiště č. 2.
Vytahuji drobné z levé kapsy, podávám pětikorunu a do minuty jsem ve vlaku. Jede nás ve vagonku sotva 7 lidí. Vlak je osobní a jeho cílovou stanicí je Ústí nad Labem. Okolí je pro mě neznámou krajinou, tak pozoruji okolí a dívám se do dáli na louky a pole v okolí.
Zastávka tedy nic moc, jako kdyby tu byl konec světa. Hned vedle je zastávka místního autobusu. Asi to bude příměstský spoj litoměřický, a taky byl. Terezín je odtud jeden kilometr a na Terezínské náměstí, kilometr a půl. Ze zastávky v průhledu mezi domy je vidět Lovoš, dominanta nad Lovosicemi, (Lovoš německy Lobosch je čedičová hora. Jeho vrchol leží v nadmořské výšce 570,7 m. Stojí na hranici Českého středohoří a Polabí. Na vrcholu byla postavena turistická chata, od které je vynikající výhled na všechny strany. Mimo jiné je zde velice dobře vidět celé město Lovosice. Chata je užívána nejen pro turistické a rekreační účely ale i coby výhodný telekomunikační objekt. Samotný vrch je tvořeny vlastně dvěma kužely, Velkým a Malým Lovošem, nazývaným též Kybička (489 m). Kybička je ale na rozdíl od Velkého Lovoše vrch znělcový). No nic, pěšky ten kilák nemá cenu jít, protože to jede za 20 minut. To je tak akorát na to, abych si dal to uzené kuře, které jsem si koupil.
Závod Míru

Ten druhý cíl tohoto putování bylo místo, které neoplývá až tak přírodní krásou, ale něčím co se každému z nás vrylo do paměti našeho národa a co málokdo pochopí, že se dříve či později muselo stát. Stojím na národním hřbitově v Terezíně a mlčky se dívám a mlčky se modlím. Jediné slovo, které se mi derou z úst, jsou "Proč?". Kolik jich tady je?, kolik jich neznáme, a ty o nich víš. A nacionalismus je stále živý, kam až to muselo zajít.
Prohlídka Malé pevnosti mi trvá něco málo přes hodinku a mám z ní děsivý pocit, ale jsem moc rád, že jsem tu byl, v době kdy si to vše mohu uvědomit a vidět. Poprvé, kdy jsem toto vše spatřil mi bylo možná sedm, možná osm, nevím a důsledky toho, co jsem viděl, jsem si pochopitelně neuvědomoval. Vědomí, že jsem tu kdysi byl, bylo v mé mysli živé.
Zvoní mi mobil v pravé kapse. To je taťka. Už o mně ví, protože při sestupu z Řípu chtěl vědět, jak jsme se znovu aklimatizovali v Olomouci. Byli jsme totiž měsíc v lázních a docela jsme si to se ženou užívali. Já jsem ale ještě jako perličku na závěr dostal nařízenou dovolenou. Fyzicky jsem další dny volna vůbec nepotřeboval a dle logického smýšlení by bylo přece rozumnější, dny volna využít tehdy, kdy bych byl po delší pracovní vytíženosti. Ale v obchodním světě, kde dělám a o něm něco vím, logiku nehledejme, protože je na hodně velké dovolené. Řekl jsem taťkovi, že nejsem v Olomouci, ale že jsem na čundru 40 km od něj.
-    Tati, jestli se ti chce, tak mě vyzvedni v Litoměřicích, já se tam nějakým pro tuto chvíli pro mě neznámým způsobem dopravím.
Nevěděl jsem v tu chvíli vůbec nic. Kdy mi to jede, v kolik ani odkud? Po chvilce narazím na autobusovou zastávku a zjišťuji, že bus jede za hodinku. Cestou zpět na náměstí, kde bus taktéž staví, se pomalu courám a napadá mě jediná věc. Stopovat, třeba nějaká dobrá a ochotná duše zastaví a přiblíží mě zas bližejc.
Netrvá ani 10 minu a už sedím v něčem velkém. Mladí manželé se od někudy vracejí a jsou Litoměřičtí. Sedám dozadu a s batohem zabírám celou sedačku.
-    Odkud?
-    Ale jen tak se toulám krajinou a teď jsem byl v Malé pevnosti. Na dnešek jsem spal na Řípu, a jak se to dál vyvine, to mě teď netíží. Nechávám se překvapit.
-    Jste voják?
-    Né, čundrák, tu soupravu mám na courání krajinou.
-    Já, že to máte i s vlaječkou, to můžete vojáky kontrolovat, jestli mají u sebe šitíčko, dobře zašité knoflíky a tak.
-    Já mám modrou, to leda, že bych ji sebou nosil pro případ nejvyšší nouze, kdyby šlo do tuhého. (v duchu si mezi tím říkám, že to je dobrý nápad. Ne, přímo modrou, ale její kopii. V této republice v současné době je vše možné "nemožné možné a možné nemožné" a nikdy člověk neví komu, kdy a kde rupne v bedně a zkontroloval by si mě).
Netrvá ani 15 minut a ocitám se na náměstí v Litoměřicích. Do čeho jsem se to zase připletl? Co to zase je? Aniž bych tušil, aniž bych doufal, že kdy tady budu stát, stojíme ohrazením sotva 10 metrů od startu první etapy 38. ročníku závodu Míru juniorů (Téměř stokilometrovou porci, která byla ve scénáři první etapy, mají junioři za sebou. Ve větru, dešti a chladném počasí bylo v okolí Litoměřic k vidění několik pádů, avšak netradičně málo úniků. ……………….). Dříve, než zazněl startovní výstřel, prohlížel jsem si zblízka specielně upravenou motorku pro kameramana ČT. Je dvousedadlová, ale spolujezdec sedí pochopitelně zády k řidiči a i veškerý komfort - pro nohy a jištění spolujezdce je přizpůsobeno potřebě natáčení.
A je odstartováno, peloton se vydává na svou první 95 km štafetu a já si támhle sednu a počkám, až si mě taťka seškrábne (jak vlastními slovy vyjádřil).
Chvíli si obhlížíme náměstí města, nad kterým bdí hora Radobýl s kterou je mnohé spojeno a právem tomuto kraji patří přirovnání "Srdce v srdci" a jede se na chatu pod Milešovku.
(S horou Radobýl je spjato jméno českého básníka - Karla Hynka Máchy, Radobýl se mu stal osudný. V den kdy navštívil Radobýl vypukl v Litoměřicích požár a on běžel pomoct s hašením. Dlouhý a vysilující běh mu způsobil nachlazení, které bylo jednou z příčin nemoci, které o pár dní později - dne 6. listopadu, podlehl. (Další zdroje mluví o onemocnění po napití se infikované vody při hašení požáru.)  Se jménem hory Radobýl je také často spojována tajná podzemní nacistická továrna Richard, která se nacházela o něco dále, ve svahu mezi Radobýlem a horou Bídnicí.)
Jak vlastně tato část cesty měla být?
Po projití si Terezína jsem chtěl odjed vláčkem do opárenského údolí přes Lovosice, Malé a velké Žernoseky. Vinařská oblast, která se mimo jiné proslavila za totality tím, že zdejší víno bylo v tomto období totalitního režimu k sehnání pouze v místní hospůdce a na hradě. Nikde jinde.
Cesta vedoucí z Malých Žernosek vede po levém okraji opárenského údolí mírně nad dnem údolí a míří přímo k hradu Opárno, který je v posledních letech spíše zříceninou. (leží v malebném místě Českého středohoří. Je to menší hrad, kam se chodí spíše na procházky. Stojí na konci táhlého hřbetu nad Opárenským údolím, severně od stejnojmenné obce. Je vzdálená asi 5 km od Lovosic. Spadá pod obec Velemín.
Tátova chata


Milovníci hradů si přijdou na své, neboť nedaleko jsou hrady Ostrý, Kostomlaty, Košťálov, Skalka i Oltářík. Hrad Oparno nechal pravděpodobně vystavět Smil z Vchynic r. 1344. Hrad vznikl nedaleko cesty z Prahy do Saska, přesto se ale žádné bouřlivé historie nedochovaly. V držení pánů z Vchynic zůstal hrad až do 16. století, kdy byl statek prodán a rozdělen mezi pány z Vřesovic a Martinic. Osudnou se stala hradu změna hodnot šlechty v době nastupující renesance. R. 1536 se již uvádí jako pustý.). Je dost možné, že bych ani na tu Milešovku nechtěl dojít, že bych toho měl třeba dost a přímo na hradě bych složil hlavu a odtud bych posléze následující den vyrazil na Milešovku. Je tam ohniště, pokud by pršelo, tak bych hlavu měl taky kam složit a jelikož jsem si vzal spacák, který je teplejší, tudíž by mi případných 5 stupňů v noci taky nevadilo.
Ale vraťme se. Ten den skončil u taťky na chatě a večer bylo příjemné posezení u venkovního krbu a povídání si s rodinou, kterou vídávám tak maximálně 4x do roka.
Ve čtvrtek a v pátek jsme si prošli Toráň (za komunistů to byla základna Lidových milicí) a zajeli jsme do Bíliny na nákupy. V tomto koutu je mnoho zajímavostí. Jednou z nich je třeba zřícenina Sukoslav (loupežnický hrad v pohádce Zdeňka Trošky "Nejkrásnější hádanka". Zajímavostí je třeba Bořeň (skalnatý vrch (tzv. skalní suk), nachází se jižně od Bíliny v Českém středohoří. Vypíná se vysoko nad údolím řeky Bíliny, ve spodní části je částečně zarostlý lesem. Vrchol se nachází ve výšce 539 m. Tvoří výraznou dominantu jak pro město Bílina tak i pro celé České středohoří, díky své charakteristické siluetě je velmi dobře viditelný i z mnoha dosti vzdálených míst (kupř. ze Žatce)).
V pátek jsem se vracel zpět do Olomouce, protože bohužel hypermarkety jsou otevřeny i v sobotu a v neděli.















.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.