Ráj na konci světa (dokončení)

23. dubna 2010 v 8:29 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
………………………………………….
Nad námi, asi tak 10 kilometrů jsou dvě vodní nádrže na řece Hornádu. První z nich proti proudu řeky je Malá Lodina a tou druhou je Ružín. Máme poslední společný den. Jirka s Hankou jedou o sobotě a neděli do Košic.

Jede se jedinou možnou cestou, která do kouta dvou nádrží v samém srdci Bujarovských vrchou leží. Cestou se pokoušíme najít ono místo, kde jsme se před pár dny v Hornádu koupali. Stromy jsou o poznání z jiného pohledu na ono místo o kapánek barevnější, nebo se nám to jen z toho pohledu zdá.

Než jsme na toto místo vyjeli, bylo zase po 10 hodině dopolední. Lákalo nás se zase vykoupat, ale i o těchto nádržích se dozvědět o něco více. Cesta nám trvá asi půl hodiny a v autě hraje trempská muzika z magnetofonové kazety Country pecky. Otvírá se nám jasný pohled na tyčící se kopec Bokšov na jehož úpatí se rozkládá v rozloze o poznání menší Malá Lodina než je sousední Ružín. Právě projíždějící vlak Hanka nestačila spočítat, ale za nedlouho jel další, tentokráte nákladní. Spočítala těch vagonů 28. Železniční most je nad hladinou sotva 50 metrů a je jedinou spojkou pojící Košice s podtatranskou kotlinou a dále Žilinou. Za necelý kilometr málem přejedeme vodní přepad pojící tyto dvě přehrady.

Vracíme se couvačkou a celý jej obejdeme, aspoň tedy někteří.
Za pokus to stojí. Zvoním na zvonek u brány a poprosím i přesto, že to nemusí vyjít, jestli by nám pan hrázný o vodní nádrži, kam jsme po hodině a půl od vyjetí z chaty dorazili, řekl, ale máme smůlu. Na druhém konci sluchátka se ozvala paní, pro kterou byl možná befel o nepouštění víc než tím, kdyby se zeptala, jestli by neudělali výjimku. Nedá se nic robyť, musí nám stačit pouhá prohlídka okolí a malé nahlédnutí skrz plot.

Vodná nádrž Ružín vznikla prehradením rieky Hornád v hlbokom kľukatom údolí Bujanovských vrchov a patrí medzi najkrajšie vodné plochy na Slovensku. Obtáča vrchy pohoria Čiernej hory a pozostáva z dvoch vodných nádrží. Hlavná nádrž Ružín I. postavená v roku 1967 má objem 59 miliónov metrov kubických a vyrovnávacia nádrž Ružín II., ktorá bola dokončená 1972, má objem 4 a pol milióna metrov kubických. Po prehradení rieky pri dnes už zatopenej obci Ružín dosahuje jazero dĺžku 14 km. Priehrada je úzka a dlhá, pretože sa rozprestiera v hornatej doline rieky Hornád. Priehradné jazero je hlboké miestami až 60 m a jeho rozloha je 390 hektárov. Okrem Hornádu do Ružína priteká aj Hnilec a Belá. Vypúšťaná voda sa využíva na výrobu elektriny.
Nezdržujeme se ani 15 minut a na úzké příjezdové cestě, která se ještě cestou zpět zužuje se vracíme směr Kysak. Hledali jsme jedno malé místo, které jsme zprvu viděli a kde by bylo vhodné místo si sezobnout nějakou tu svačinu. Ještě jednou po ujeti asi kilometru a půl se otáčíme a jedeme zase k Ružínu. Jsme už na začátku Malé Lodiny, kde soustava těchto dvou vodních nádrží začíná. Našli jsme. Místo pod břízami a pod nimi velké kameny. Okupujeme každý jeden a dáváme si něco na mls. Místo je asi 2 metry pod silnicí, na naše nohy nám šplouchá voda, která dosahuje sotva 15 stupňů. Nedá mi to, abych ji nevyzkoušel. Pokouším se tam pomalu vejít, ale kombinace toho, že voda je chladnější a mého pohybu bos v kamenitém terénu, coš není to pravé ořechové. Kdybych měl vyjmenovat to, co v životě neumím, jedno z prvních by byla chůze po kamenech, a to jakékoliv velikosti. Chodím po nich bos jako malé dítě ve věku jednoho roku. Jirka mezi tím někam zmizel. Za nedlouho nakloněn z okna auta nahýbající se ještě přes přední sedadlo spolujezdce zvolá:
-    Vytáhněte toho Karla z vody. Jedeme na Domašu.
Smočil jsem si mezi tím jen nohy a to jen těsně pod…… . Plavky jsem měl ještě suché. Pobral jsem, co jsem mohl, něco mi vzali děvčata a dooblíkaje a kroutíc se na předním sedadle spolujezdce v autě se jelo na Domašu.

Bylo mi šest nebo sedm let, možná osm, nepamatuji si to, když jsem byl se svými rodiči na Domaše. Byla to, ale jedna s těch návštěv v Prešově, kdy jsme se tam pouze zastavili nebo i možná pár dní přespali a dovolenou se jelo trávit právě do tohoto kouta zatopené vesnice. Není tedy divu, že při cestě tam jsme trochu bloudili a odbočku jsme zprvu přejeli a dostali se po hlavní silnici až do Bystrého, místo toho, abychom odbočili v Hanušovicích nad Topľou doleva. Zdálo se nám to trochu dál a možná tam hrálo roli i to, že jsme byli nedočkaví. Vidina přírodního koupání 2. října při teplotě vody 16 stupňů byla aspoň pro mě víc než lákavá. Byl to pořádně velký pomyslný hák na pomyslném laně, který nepustil. Na dlouhém táhlém sjezdu z Francovců přes Fijaš po odbočce na Lomenné jsme se raději ještě jednou zeptali jediného jdoucího po pravém okraji silnice ve směru, kterým se jelo, ale akorát nám potvrdil naší domněnku a ukázal:
-    Pořád z kopce, nemůžete zablůdiť.
Vodní nádrž Domaša je víceúčelové vodní dílo, vodní nádrž, přehrada, v okrese Vranov nad Topľou. Nachází se v Ondavské vrchovině v dolině řeky Ondavy. Vodní nádrž Domaša se dvěma třetinami plochy rozkladá na území okresu Vranov nad Topľou, a jen severní část zasahuje do okresu Stropkov. Plocha nádrže je 14,22 km², délka 13,8 km, maximální šířka přibližně 3 km, maximální hloubka 25 m.

Sluníčko bylo trochu pod mrakem, ale obloha byla z větší části modrá. Na druhé straně od té naší je pár chatek a v té době, kdy vylézáme z auta, ktré parkujeme na mírném svahu právě vyjíždí loďka s menším počtem pasažérů. Tentokráte všichni počítali s tím, že se smočí, i přestože mají plavky nebo nemají? Chlapy v plavkách, ženy ve spodním prádle. To nevadí, na pláži jsme jediní blázni, kteří vychutnávají jeden s posledních dnů naší podzimní dovolené do plna a co to dá. Možnost onemocnění či něčeho v tomto smyslu si absolutně nepřipouštíme a krása okolní přírody prostupuje do nejhlubších pocitů našich lidských bytostí. Jedinou menší nepříjemností, která se na každé dovolené mohla stát komukoliv bylo včelí bodnutí do Jirkové nohy. Šikovnost a pohotovost Hanky byla neodolatelná.

Jako obvykle, náš čas na pomalý návrat je tady. Jsou tři hodiny odpoledne a z toho, co by nás ještě eventuelně lákalo stejně nedopadne. Maruška by si ráda dala Kávu v baru v letadle, které jsme viděli. To bylo, ale právě na cestě, kam jsme nechtíc zajeli a museli jsme se vracet, když se jelo sem. Tudíž z letadla sešlo. Na příjezdové cestě do Prešova zhruba tak 5 kilometrů před ním se otevřel pohled nad výsost kouzelný, kterému nebylo možno neodolat. Mezi Kapušanskou hradnou (nalevo) vrchovinou a Ondravskou vrchovinou (napravo) v údolí Zahradnianské brázdy se nám otevřel pohled na 70 kilometrů vzdálené Belánské Tatry.
-    Myslím si, že to je naše poslední dnešní zastavení, děvčata.
Stojíce 10 metrů od silnice na její pravé straně. Vytahuje Jirka z kufru nářadí pro lov beze zbraní a trvalo necelých 15 minut a Jirky v krajině vlnících se polí nebylo vidět. Známe moc dobře práci Jirky v terénu, tak jsem ani já neodolal a v polích s čerstvě zoranou půdou jsem zmizel taky. Děvčata mezi tím se pustila do finanční rekapitulace a rozpočítali náklady na naší dovolenou poměrnou částí.
Na obloze se mezi tím sem tam prodíraly mraky, do polí právě zoraných sem tam projel traktor s pluhem, a v dáli na obzoru byla vidět další polní cesta lemovaná stromořadím v přibližně 20 ti metrových rozestupech. Pole byla sem tam zoraná, tudíž pohled do údolí brázdy mezi vrchovinami nesplývala v jednotvárnou barvu. Při pohledu doprava byla obloha blankytně modrá, na níž jsou sem tam obláčky. Při pohledu doleva z téhož místa se sluneční kotouč prodíral hustým mrakem, tak hustým, že pohled přímo do slunce nebyl nikterak nepříjemný. Po zhruba hodince a něco máme namířeno zpět na chatu.

Již ve středu jsem ostatním řekl, že se mi na oficiality fotografické soutěže, jejíž závěrečné hodnocení se uskuteční právě zítra a pozítří, které jsou s touto dovolenou spojeny nechce. A až se budou v neděli vracet, jestli by mohli troch přibrzdit v Prešově a vzít jednoho bláznivého stopaře. Ve své podstatě jsem si po takto strávených dnech v tichém prostředí Šarišské vrchoviny vůbec v tu chvíli nepřipouštěl myšlenku, že už zítra bych byl v civilizaci. Ba naopak, tato myšlenka mě přímo v tu chvíli děsila. Lákalo mě být v klidu sám se sebou, prožít zbývající dva dny v naprostém osamocení a v tom, abych se dokázal vyrovnat s tím, co vystupuje v každém z nás až tehdy, kdy nejsme rušeni nikým a ničím. Nikterak neříkám, že za tento týden těchto chvil nebylo víc než dost. Nedílnou součástí jistě byla spousta rozhovoru, jak s rodinnou tak s kamarády a přáteli. Velmi silně jsem v té chvíli vnímal vyloženou touhu po tom, aby veškeré neduhy, které každý z nás má dokázali vyplavat na povrch a dokázal jsem se s nimi vyrovnat, protože kdybych to neudělal, bylo by mi víc než jasné, že by se objevili tehdy, kdy bych je nejmíň čekal a ve své podstatě by mohli mnohdy i ublížit, třebas v podobě emočního výbuch. Těšil jsem se na ty chvíle a i přesto, že to tak nedopadlo (asi se tak mělo stát). Nelituji jediné minuty, která proběhla. Spíše naopak. Nastávající víkend mě navedl k tomu, aby jednotlivě myšlenky, které jsem si přes týden uvědomoval se mě do jisté míry spojili v jeden celek, který bych chtěl v závěru tohoto vyprávění naznačit.

Večer po příjezdu na chatu se udělala jednoduchá a prostá večeře a do deváté hodiny večerní se sedělo okolo krbu a nechtělo se nám si přiznat, že týden strávený v údolí řeky Svinky, na místech, kam elektrická ani plynová přípojka nedosahuje, na místě, kde je sice chatová oblast, ale přes týden jsme neviděli na této louce ani živáčka, pomalu končí.
………………………………………….
Při ranním úklidu jsme počítali s tím, že Jirka s Hankou jedou do Košic a Maruška se s nimi sveze. Manželé tam mají zajištěný nocleh a Maruška, po zhlédnutí Košic nasedla o půl šesté na rychlík do Prahy a jela zpět do Ostravy.
Bylo půl jedenácté a jablonecký Renault zdolával naposledy příjezdovou a tudíž i odjezdovou cestu k chatě, kterou jsem při prvotní prezentaci na začátku dovolené, aby ostatní věděli, do čeho jdou, nazval tankodromem.
………………………………………….………………………………………….
………………………………………….…………………………………………
Těch momentu, kdy jsem mohl být sám se sebou, bylo spoustu, a i když se to mnohdy nezdálo, kdy jsem si tu a tam sedl, a vnímal okolní krajinu, nebo, kdy jsme jen tak šli samostatně a myšlenky se honili. Vypadnout z koloběhu každodenního života, podívat se na spoustu problémů, které řeším se v tu chvíli stává naprostou banalitou. Vyjasnění té či oné situace přichází na mysl každému z nás právě v době, kdy si prostě sedneme buď do lesa, zavřeme oči, čímž docílíme toho, že se v naši mysli začínají otevírat situace, ve kterých nás něco vytočilo, zneklidnilo, podráždilo. Situace, v kterých jsme v afektu podrážděnosti způsobili někomu bolest a v podstatě za to třeba ani nemohl. Na druhou stranu tyto myšlenky se začínají porovnávat s pocity právě příjemně prožitého dne. Na povrch prostupují pocity absolutního souladu s přírodou a toho, že v hlouby vnitřní pohody cítíme absolutní pokoj a uvolnění sebe samotného. Když tyto dvě fáze myšlenek porovnám, začínám si náhle uvědomovat, jak a na kolik jsme ve stresu sami sobě zranitelnými. Začínám se mnohdy dotýkat a ptát se otázkou: Máme sílu sami sobě pomoci? Máme sílu sami sebe vysvobodit od toho, co s námi cloumá. Jan Werich to krásnými slovy řekl ve filmu Císařův pekař - Pekařův císař, kde hrál císaře Rudolf II., pekaře Matěj Kotrba Sirael: "Milosti, nenechte prchlivost cloumat Svým Majestátem."

U rodiny jsem náhle pocítil to, co jsem bral jako pouhou návštěvu místa, kde se narodila mamka a kde mám půl rodiny. Ale, teď jsem to nebral jako pouhou návštěvu, kde se cítím dobře. Čím dál tím víc si uvědomuji a nebojím se jim doslova otevřít, najednou pociťuji to, čemu se říká rodinná souhra a pochopení těch, kteří mají jeden druhého. To, že žijeme každý někde jinde v tuto chvíli nehrálo pražádnou roli, kór v dnešní době, kdy vzdálenost 200, 300, 400 kilometrů je pouhým vlakem otázkou dvou, tří, nebo maximálně pěti hodin. Zjistil jsem, že tato rodina je mi bližší než kdy předtím.
Při tom, když je náhle člověk sám se sebou, uvědomuje si, na kolik byl, nebo stále je slepý a vracejí se mu třebas rozhovory, které kdysi nebo před chvílí vedl a zobrazí se mu náhle vedle sebe, aby dokázal vidět souvislosti. Dokáže si jednotlivé životní situace, které se stali v rozmezí několika let spojit v jeden souvislý celek. Pak najednou zjistí, že v té či oné situaci ublížil někomu, kdo v ten moment do té situace přišel a byl první na ráně. Bohužel, lidská slepota je bezhlavá a dopustila, že to schytal nevinný.

V tichosti nesčetných chvil, které za uplynulý týden nastalý se mu i vybaví, kolikrát mohl podat pomocnou ruku a místo toho ve své ješitnosti nebo rozptýlenosti něčím jiným se raději obrátil a utekl. Třeba se mu na první pohled zdál ten člověk odporný a odpudivý, ale my jsme jeho zoufalí a odpudivý křik neslyšeli. Myslím v tuto chvíli na bezdomovce nebo na lidi s nejrůznějším postižením.
Mnohdy se mi vybaví, jak i já dokážu být sobecký a jak mi mnohdy dlouho trvá, než si situaci ve své hlavě zmapuji a než dojdu k tomu, abych si ji přiznal a posléze se omluvil. Pro mé okolí se na jednu stranu může zdát jako věčnost a na druhou stranu, pokud si to uvědomím včas, dostanu tvrdou a bezhlavou odpověď, že o tvou omluvu nestojím. Lidově řečeno: Raději sklapnout a ukousnout si jazyk, je mnohdy tak těžké. Lidskou duši mnohdy nechtíc ponížím třeba pouhou myšlenkou: "Ty na to nemáš, ty to nedokážeš". Natož, když se ta myšlenka prodere ven a vypadne z pusy. Toho druhého může nevýslovně potupit a může se mu to vrýt do paměti. Že si říkáme, že ho dobře známe, protože to je třeba náš přímý člen rodiny s ktrerým vyrůstáme? Co se říká, pokud bych chtěl lidsky odpovědět na tuto otázku: Myslet, znamená prd vědět.

Vedl jsem jeden krásný rozhovor právě s Maruškou, která se stará o svou maminku i přesto, že by mohla ještě pár roků pracovat a vydělávat si. Když jsem nad tímto rozhovorem v tichosti přemýšlel, uvědomil jsem si jednu neoddiskutovatelnou souvislost. Vše co žijeme, jak se k sobě chováme, najdeme v Bibli, a to jsou sec sakramentsky staré texty. Souvislost s onou pečovatelskou pomocí nacházím v listě Jakubově v druhé kapitole 14 - 18 verš: Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den,  a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?  Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.

Mohl bych psát dál a dál, ale chtěl jsem tímto závěrem pouze naznačit, to kolik lidského bahna v sobě mnohdy nosíme a s čím bych se chtěl sám se sebou smířit a odpustit si. Myslím, že pro to stále dělám velmi málo a vůbec by mi neuškodilo být na opuštěném místě tak měsíc či dva. Že bych se začal bát? To bych se začal bát, ale sám sebe, a to bych nerad. No a utíkat před sebou samým, to nechci tuplem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.