Ráj na konci světa (druhá část)

23. dubna 2010 v 8:30 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
………………………………………….
Máme jen jednoho řidiče tak na něj musíme být hodní a brát ohled na to, aby nás odvezl i domů. V pondělí tedy necháváme auto tam, kde mu je dobře, těsně u chaty pod stromem s předními koly mírně najetými se stráně do potoka a jdeme do Kysaku. Asi kilometr odtud místní silnici křižuju modrá turistická značka směrem na Kašajovu lůku. Musíme jít po okraji, protože lesáci pokládají nový asfalt a v kilometrovém stoupání zhruba 20-ti stupňovém potkáváme těžkou techniku náklaďáků a valníku. Děvčatům Marušce a Hance to šlapalo do kopce o poznání rychleji a já s Jirkou jsme se courali. Došlo i na prohození nějakých těch obvyklých frází mezi děvčaty a dělníky na silnici a pokračovalo se v cestě vzhůru.
Do Kysaku

Nebe na obzoru, prudké úvodní stoupání se blíží k cíli. Děvčata začala houbařit a večeře, která nás sice čekala, až zhruba za šest hodin začala dostávat reálnou podobu. Nejprve se našli píchavky a pak dokonce i muchomůrka zelená. Je snad pravdou, že každá houba je jedlá (některá jen jednou J). Jirka zapadl někam do lesa, a když jsem viděl trojnožku stativu, bylo nám jasné, že to nebude jen pětiminutová záležitost. Já jsem nejprve šel dál na Kašajovu lůku, ale poté mi to stejnak nedalo a tu muchomůrku zelenou jsem musel zvěčnit na film.
Ostatní byli už dávno na lůke a já se u houby ještě plazil dobrých 10 minut. Hanka s Maruškou bili pod stříškou a měli rozložené hamů, papů a Jirka se připravoval na další lov beze zbraní (jak se slangově říká fotografování). Přišel asi za 10 minut, že to dnes nebude ono, svítí dost silné slunce a stromy dělají prudké a ostré stíny. Fotografovat les je spíše na období po dešti nebo za počasí pod mrakem, stíny jsou při sluníčku na fotografii dost ostré, kontrastní a fotka poté vytváří pohlednicový ráz běžně dostupných krajinářských pohlednic.

Poseděli jsme celkově na lůke dobrých 20 minut a po rozhodnutí jakou cestou se půjde do Kysaku, bylo jednohlasně rozhodnuto, že podél vody. Bylo sice 28. září, ale to nás neodradilo. Naše přesvědčení, abychom se mohli vykoupat v Hornádu, který v těchto místech má od jednoho břehu k druhému dobrých 15 metrů šíři a teplota vody se odhadem pohybovala okolo 10 stupňů (Horymíra), vlastně Celsia. Místo, kde bychom se mohli smočit se vyskytlo až skoro před prvními baráčky asi půl kilometru pod dětským táborem Břeže. V tomto údolí bylo po setmění už docela chladno tak příroda mohla si vzít malířskou paletu a začala docela kouzelně vybarvovat listy do těch nejpodivuhodnějších barev podzimu, ale stále převládala zelená. Šlo se podél levého břehu Hornádu po proudu řeky a sestup je dost zarostlí a vstup do vody je kamenitý. Dělalo mi to a vždy mi kamení dělá nemalé potíže. Někdo se v nerovném terénu pohybuje snáz, někdo hůře a ještě jsem si doteď do hlavy nevsugeroval, že pokud je na obzoru, kam ten den půjdu nějaká ta voda nebo aspoň louže, musím si vzít nejen plavky pokud nás jde více, ale i boty do vody. V tomto případě jsme to zazdili všichni obojí. Jirka a já jsme se smočili jen po kolena a na hruď jsme se jen ošplouchly, ale Maruška tam skočila ve spodním a zbytek cesty poté došla (jak se říká na tvrdo), že pod oblečením neměla nic.
V Hornádu

Okolo třetí hodiny odpolední přecházíme most přes Hornád mezi Kysakem a Obišovcemi a já si vlastně uvědomuji, že vesničku do své podstaty neznám, i když je pravdou, že na vlakovém nádraží jsem už po dvacáté, ale teta nebo strýc pro nás vždy přijeli a jelo se hned na chatu nebo do Prešova.

Kysak: (1361 obyvateľov v 380 rodinných domoch a 5 bytovkách. Z toho je 689 mužov a 672 žien. V obci je 65 % obyvateľov rímsko-katolíckeho vyznania, 21 % evangelikov a 14% ostatných vierovyznaní.

Rímsko-katolícki veriaci si z vlastných prostriedkov postavili nový Kostol s 500 miestami pri starom kostole. Zamestnanosť je v porovnaní s celookresným priemerom dobrá, nezamestnaní tvoria 4% aktívneho obyvateľstva. V obci je 20 podnikateľských subjektov. Najväčšie sú Výrobňa prefabrikátov Inžinierskych stavieb a železničná stanica. Ostatní podnikatelia sú zameraní na obchodnú činnosť a prácu v lese.)

Jak to tak bývá na těchto vesničkách, našli jsme jen jednu hospodu, kde se ještě k tomu nevařilo. Nezbývalo nám nic jiné než si dát jedno či dvě piva, k tomu jedny solené chio cheps jít zase dál. Maruška se někde zdržela, a když se po 10 minutách objevila na zahrádce místního lokálu, my jsme měli skoro jedno pivo v sobě. Jirka s Hankou si tedy objednali ještě jednoho kozla a okolo čtvrté odpolední se šlo na zpáteční cestu. Hance to druhé pivo asi moc nesedlo a trochu polehávala po stole, ale co se dá dělat. Ještě se zastavíme na nádraží zjistit, jak jedou vlaky v sobotu do Ostravy, protože Maruška jede domů dříve a vyráží se na cestu zpět.

Říkal jsem si už ráno, že se mi to na první den zdá trošku delší. Při pohledu na hodinky jsem si v duchu říkal, že se domů dostaneme okolo sedmé nebo půl osmé hodiny večerní (pokud se něco nepřihodí). O tom jsem měl reálnou představu už od rána. Zpáteční cesta vedla dál přes Obišovce do Ličartovců a dále po žluté turistické na ono rozcestí, kde se odbočovalo do kopce na modrou. Čím blíže se blížíme ke křižovatce dvou silnic, kdy jedna z nich vede nejprve podél pravého břehu řeky Svinky (proti proudu) a poté po jejím levém boku, tím více se mi do Ličartovců nechtělo. Já jsem šel pomaleji a zbytek šel asi 100 metrů předemnou. Na návsí Obišovců je po levé straně hospůdka. Z dálky jsem viděl, jak se zbytek party ptá, kudy, kam. Počkali na mě a šlo se po silnici a Ličartovce jsme tedy minuli. Odbočilo se doleva. Jirka vyšel trochu rychlejším krokem a byl ode mne takových 60 metru napřed. Já byl necelých 20 metrů za zatáčkou. Cíleně jsem stopoval. Projel nějaký terénní vůz a hned druhé auto zastavilo.
-      Svezete nás prosím směrem k Prešovu. Jsme na chatě, asi 5 kilometrů odtud. Ale jsme 4.?? (ukázal jsem na zbytek party, roztažené po pravém kraji silnice v rozsahu zmíněných 60 metrů).
-      Zavřete prosím dveře, (z protějšího směru jelo auto) vezmu Vás
Ukázal jsem na ostatní, aby se vrátili a naskákali do auta. Řidič se děvčatům velice líbil a vzpomínali na něj ještě druhý a třetí den. Ten stop byl pro ten den taková třešnička na dortu. Mladý řidič ani nejel do Prešova, ale jel zkontrolovat své podřízené. Troch nás to zarazilo i přesto, že na tom nic není. Vyptávali jsme se dále a v komunikaci zaznělo i to, že jsme šli kolem lesáků, kteří asfaltovali cestu.

-      Optali jsme se: Vy jste jejich šéf?
-      Ano
Ve mně se v tu chvíli spojilo pár souvislostí a pocitu a sečteno, podtrženo jsem se opětovně ujistil, že náhody ve své podstatě neexistují (knížka Náhody a náhodičky s Marií Svatošovou). O půl šesté otvíráme dveře chalupy a stačí pouze škrtnout sirkou, aby krb začal plápolat.
Je to už třetí den, co jsme na chatě a chtělo by to nějakou tu očistu, myslím tím trochu důkladnější.
-      Dneska ses koupal v Hornádu, to ti nestačí?
V údolí se o poznání dříve stmívá a umocňuje to i to, že od Olomouce to je o 350 kilometrů dále na východ. V 8 hodin byla už totální tma a jediné co na louku před chatou svítil, byl dorůstající měsíc. Zhasla se svíčka na stole venku a klábosení se přemístilo do vyhřáté chaty, kde praskající oheň v krbu vytvářel atmosféru našich babiček a dědečků, kdy neexistovali žádné televize, počítače a lidi si měli k sobě citově blíže. Sedl jsem si na židli nebo spíše bych to nazval křeslem, které je vyrobeno ze sudu a tvar opěrátka je vyvýšenou stěnou sudu. Sedák je změkčen tak jako bych seděl v normálním klasickým křesle. Asi tak metr od otevřeného krbu, který sálal příjemné teplo do chaty spolu se skleničkou dobrého bílého vína si náhle začínám uvědomovat to, na co jsem se prakticky celý rok těšil. Ještě hlouběji se mi do vnímání a pohledu na to, jak žijeme, stává absurdní jakási honidba za penězi a touha pořád něco zdokonalovat. Napadají mě takové myšlenky, že to, co vlastně v životě hledáme, to vědomky či nevědomky opouštíme. To, co v tu chvíli vnímám je krása v jednoduchosti, v prostotě. Vedle mne u stolu seděli ostatní a nechtělo se mi vůbec do rozhovoru vstupovat Co se mi v tu chvíli honilo hlavou by se stejnak slovy vyjádřit nedalo.

Naproti krbu jsou dvě okna s výhledem na strom, který pamatuji jako třímetrový a teď se pod jeho dolní větve skrylo celé auto. V krbu chyběla podkova, která je za její funkčnosti napojena na radiátory v horních dvou ložnicích v chatě. Strop je dřevěný a celá místnost voní dřívím. S pocitem příjemně stráveného dne a skleničkou dobrého bílého vína jsem u krbu seděl asi hodinu. A poté??
……ručník, mýdlo a jde se pod pumpu. Za poslední tři dny mě pěkně svědí tělo. Měsíc je skoro v úplňku, světlo tu není žádné, první civilizovaný barák je kilometr daleko (nepočítaje teda chatu). Do hrdla pumpy se musí nalít trocha vody, aby se systém naplnil a vytáhl z hloubky čtyř metrů další vodu. Poté pumpa funguje bez sebemenších problémů. Vana tu teda není a jediné co na těle zůstává do poslední chvíle špinavé jsou chodidla, která šlapou po promáčené půdě. Pravou rukou pumpovat a levou se oplachovat a přitom se kroutit pod kohoutkem, který je metr dvacet nad zemí (vidíte, až při psaní si teď uvědomuji, že kdybych použil vědro a vylil ho na sebe, byla by to sice léčba šokem, která by mi nevadila, ale bylo by to o poznání jednodušší). Teplotu vody ze studny odhaduji na takových 14 - 17 stupňů a vzduch byl o poznání teplejší (nebo jsem měl tak rozprouděnou krev?).
Po půl desáté si jdu lehnout. Hanka, Jirka a Maruška ještě povídají u krbu, chvíli je slyším, ale šplouchání nedalekého potoka při otevřeném okně je silnější. A pak neslyším ani ho.
………………………………………….
Na Kalvárii
Ještě byla tma, venku se za půl hodinky pomaličku začne rozednívat. Bylo asi půl šesté ráno, a i když jsem byl už vzhůru, z postele se mi nechtělo, ale co na tom změním. Příroda si poručila sama. Místo ranní sprchy mě venku čekala studená tráva posetá rosou. Les se pomalu probouzel a tu a tam se něco někde ozvalo. Je úterý, v sousedních chatách nikde nikdo, ještě zalezu do pelechu a něco si v teple přečtu. Schody vedoucí do patra v chatě, kde jsou dvě ložnice, jsou sklápěcí a i přesto, když se chodí opatrně tak vržou a neubráním se tomu, abych někoho neprobudil. Nepodařilo se, ale i přesto, že všichni v podvědomí si možná nechtějí přiznat, že je ráno tak stále ještě polehávají, nebo i dokonce znovu usnou. Mé letiště, které mám v pravém koutu pravé ložnice u okna mě na chvilku taky znovu zláká. Po celou dobu tamního pobytu se neobtěžuji si ustlat. Na co? Není důvod a večer to vypadá lákavěji. Vedle polštáře mám malou svítilnu, kterou si pouze přisvicuji, ale pokud čtu knížku, mám tu svíčku ve velké misce, která možná kdysi sloužila v kuchyni. Na druhé posteli dále od okna je ten můj tuláckej bordýlek. Pár náhradních věcí z čehož jsem za celou tu dobu využil pouze pár spodních věcí a zbytek zase povezu domů. Vyprat jej musím tak či tak, protože budou načichlé kouřem. Rozhodně bych s takovou nemohl jít někam do společnosti.
Kalvárie Prešov

Přece jen po hodince se odhodlávám a vstávám. Na sebe si beru jako obvykle flanelovou košelu a maskáčovou soupravu a rozdělávám v kamnech oheň. Tím pochopitelně provedu netradiční budíček. Je před osmou ranní. Stůl vypadá tak jak vypadá. Tu nedopitá káva, ta je zřejmě ode mě. O flašlách s vínem či fernetem a tonikem ani nemluvě,
-         Kde mám hodinky?, a kde mobil?
-         Hani, kde jsou klíče od auta? Optal se Jirka. Dyť je auto odemčené, to bylo celou noc?
No prostě klasické ráno, takové jaké má být uprostřed lesů. K snídani je to co chalupa dá, čímž likvidujeme zbytky jídla co je kde polorozdělané, aby Hanka s Maruškou mohli aspoň na okraj sepsat to co je potřeba dokoupit. Dnes se jede do Prešova na nákup, ale ten nákup je cílem druhořadým.
Prohlídka města jako jednoho ze dvou největších měst na východním Slovensku skrývá nemálo zajímavostí a kouzelných zákoutí.

Prešov - německy Eperies, nebo Preschau, latinsky Eperiessinum. Je třetí největší město Slovenska (po Bratislavě a Košicích). Je správním centrem Prešovského kraje a okresu Prešov. Žije v něm 92 000 obyvatel. Prešov má čtyři katastrální části: Prešov, Šalgovík, Solivar a Nižná Šebastová. Leží ve východní části Slovenska na soutoku řek Torysa a Sekčov v Košické kotlině. Obklopují ho Slánské vrchy z východu a Šarišská vrchovina ze západu. Krásnou a dominující zajímavostí přímo ve městě je Konkatedrála svatého Mikuláše (do roku 2008 Dóm svatého Mikuláše) je významný kostel v Prešově. Na místě dnešního kostela stála od roku 1230 jednolodní sakrální stavba, kterou v roce 1347 přestavěli. V letech 1502-1515 dostal chrám raně gotickou podobu, přičemž byl rozšířen na trojlodní chrám a to pod vedením mistra Brengiszena. Po požárech v letech 1624 a 1710 následovali další přestavby a úpravy. Po požáru v roce 1788 byl kostel znovu opraven, vznikl vstupní klasicistický portál. Věž kostela byla regotizována v letech 1903-1904. V 50. letech 20. století byla v kostele vykonaná generální oprava, do chrámu byla přidána nová travertinová dlažba, omítka, vitráže, rozhlas a křížová cesta. Poslední kompletní obnova kostela byla v letech 1982-1989. Chrám má rozměry: délka 54,7 m, šířka 34,45 m a výška 16 m. Dominantou interiéru je barokní oltář sv. Mikuláše se zachovanou gotickou skříní. Některá výzdoba je z dílny Mistra Pavla z Levoče.

Ostatní si prošli náměstí z jedné strany na druhou a já jsem se šel podívat právě do tohoto kostela protože jsem v něm dlouho nebyl a město mám už z minula projité. No a nákupy mě nikterak neberou. Chtěl jsem si chvilku sednout a jen tak tišky pozorovat. O půl jedné byla schůzka u Teska, koupilo se co se koupit potřebovalo a jelo se na Kalváriu, která je nad městem takovou dominantou jako třeba Petřín nad Prahou nebo Svatý kopeček nad Olomoucí či Ještěd nad Libercem.

Prešovská Kalvária vznikla začiatkom 18. storočia, pôsobením jezuitov v období rekatolizácie z iniciatívy Spolku umierajúceho Krista. S výstavbou prvých sakrálnych objektov sa začalo r. 1720, ale niektoré kaplnky krížovej cesty sa budovali ešte aj v 19. storočí. Ako prvá bola na jeseň r. 1721 posvätená kaplnka Krista na Olivovej hore a kríž. Stavbu realizovali z prostriedkov mesta a darcov spomedzi mešťanov a okolitej šľachty. Celý komplex Kalvárie bol ukončený až v r. 1893 a okrem kostolíka sv. Kríža ho tvorí štrnásť kaplniek krížovej cesty, kaplnka Svätých schodov, katakomby a priľahlý cintorín.

Vydali jsme se tedy pod Kalváriu a pomalu křížovou cestou stoupáme vzhůru. Jirka vytáhl stativ a foťák a už to střílel. Zákoutí na tomto místě bylo a je dostatek. Trvá nám něco málo přes další půlhodinku, než se couravým tempem dostaneme nahoru. Chodník vyasfaltovaný, zhruba 3 metry široká nás vede podél kapliček Křížové cesty, které jsou právě nově zrekonstruované nebo jsou právě v rekonstrukci. Na druhou stranu téhož chodníku nás obklopují stromy s občasným průhledem na město. Nechybí malebná zákoutí zelených travin v kombinaci s červenou fasádou ze 14. století zobrazující 14 zastavení: 1. Posledná večera, 2. Ježiš na Olivovej hore, 3. Ježiš udretý pred veľkňazom Annášom, 4. Sväté chody, 5. Bičovanie, 6. Neznámy fundátor, 7. Ježišovo stretnutie s plačúcimi ženami, 8. Ukrižovanie, 9. Kristus na kríži, 10. Sňatie z kríža, 11. Uloženie do hrobu, 12. Zmŕtvychvstanie, 13. Neveriaci Tomáš, 14. Nanebovstúpenie.

Jsme tu a občas to tu zafouká. Ale to nikterak nebrání zamilovaným, aby seděli na lavičkách vzdálených od Kostela sv. Kříže necelých 20 metrů. Při pohledu do údolí se město rozpíná v úhlu plných 180 stupňů. Máme krásnou viditelnost a i přesto, že se rtuť teploměru nevyšplhá k 20. Nikterak nám to v dojmech a zážitcích neubere. Při tomto výhledu je jako na dlani po levé straně Šarišský hrad (Doklady o osídlení hradného kopca sú už z paleolitu. Hrad postavili na ochranu dôležitej obchodnej, tzv. Toryskej cesty), při pohledu směrem doprava je krásná a zřetelná Šarišská hora. Lisá hora je začátkem Kapušanskej hradnej vrchoviny zakončené Kapušanským hradom (Bol postavený v 15. storočí na hrebeňovom výbežku nad obcou Kapušany v nadmorskej výške 502 metrov. Po strate vojenského strategického významu bol na základe rozhodnutia uhorského snemu zbúraný). Výhled pokračuje v popředí Luboticemi, nížnou Šebastovou, prešovským sídliskom Sekčov a Solivarom (Prvá písomná zmienka o využívaní soľných prameňov je z roku 1223. Objavili sa na pahorkatine v úpätí Slanských vrchov, severovýchodne od Prešova. Listina tiež hovorí o využívaní týchto prameňov bratmi Čikaryovcami z Poľska).

Chybí nám Jirka. Ten se ještě někde v kopci dívá do foťáku na stativu Manfroto a loví zákoutí a zátiší. Po chvilce dorazí i on. Ještě jeden snímek pro který potřebuje mou postavu v pohybu a je to. Mezi tím než jsme se my vyblbli s foťákami. Maruška s Hankou si sedli na lavičku, roztáhly mapu a koukali kde co je a kde co poznají.

Děvčata koupila vynikající klobásky, které byli naším obědem. Spolu s nimi se koupili i klobásy na gilotinu, kterou leč mě stále provokovali s tím, že si ji dáme k večeři už dnes, byla nakonec až zítra. Věděli totiž, že já se dnes na chatu nevracím a zůstávám u tety a pokusím se navštívit aspoň část příbuzenstva, které zde mám. Ono to v jednom dni ani dost dobře nejde, když mamčiných sourozenců bylo 8. Okolo třetí hodiny jsem se tedy nechal vysadit na výpadovce na Poprad a ostatní jeli na chatu.
Hned v tu chvíli, kdy jsem vylezl z auta a popošel jsem zhruba 100 metru, vzpomněl jsem si na našeho kamaráda, kterého máme v tomto městě, ale už potřetí jsem si uvědomil, že jediný kontakt na něj mám přes komunikátor na internetu. Opět jsem jeho mobil neměl a je to už potřetí. No co se dá dělat. Zas se mineme i přesto, že jsem ho dobrých 5 let neviděl. Sice jsem se pokoušel u rodiny se na můj komunikační účet připojit, ale bylo to marné. Nebyl připojen on. Poznali jsme se na jedné akci a tak jsem ani nevěděl jakou má adresu. Po příjezdu jsem se s ním spojil a samozřejmě jsem zjistil, že bydlí o sedm vchodů na stejné ulici jako jedna z mích tet. Musel jsem tedy zákonitě kolem toho vchodu jít. Co na to říci.

Pár tet jsem neviděl léta a tak moje netrpělivost, kdy jsem se těšil na každý rozhovor a myšlenku pomalu gradovala a možná, že je dobře, že na rozhovory, zážitky, vyprávění bylo tolik času kolik bylo. Jestli to bylo málo, či nikoli to nevím. Myslím si, že jsem to vnímal tak akorát. Ne proto, že bych si s nimi nechtěl popovídat déle a hlouběji, to né, ale čas byl tak dostačující abychom se k něm mohli v myšlenkách a vzpomínkách vracet. V tu chvíli si člověk uvědomuje nejen to, jak důležité je setkávat se osobně, ale v pomyslném využití dnešních moderních technologii mě to opět posunulo ve svém důsledku dozadějc. Raději pokud chci cokoli vyjádřit napsat dopis rukou než si prohazovat bláboly v e - mailech. To u mě platí i třeba v jiné oblasti. Že se vracím k fotografii. Raději si pohraji s fotkou, kterou vyfotím na klasickou citlivou argento-halogenidsouvou vrstvu a pohraji si s latentním obrazem, který v roce 1839 poprvé tento termín použil Sir John Frederick William Herschel při seznámení Královské společnosti se svým článkem Note on the art of Photography, or The Application of the Chemical Rays of Light to the Purpose of Pictorial Representation. Těchto mích myšlenkových pochodů a názorů v zad je u mě více (v různých životních směrech.

Za dobu od tří hodin odpoledne do osmej večerní jsem navštívil 2 tety (nepočítaje tu, kde jsem ten večer přespal) a rodinu sestřenice. K tetě, jsem dorazil po osmé. A jelikož k babce přišel vnuk Peter, kecali jsme spolu až do pol dvanáctej. Měli jsme si vskutku o čem povídat.
………………………………………….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.