Ráj na konci světa (první část)

23. dubna 2010 v 8:30 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Vždy, když se těším na něco nebo na někoho, mám stav netrpělivého očekávání a nervozity z toho jak se bude situace či cesta vyvíjet a co se dozvím nového, co zajímavého a v posledních pár letech se těším na to, co si přitom uvědomím a co s čím se mi spojí (říká se tomu cestovní horečka). To co si s čím uvědomím a co jsem si v tomto týdnu, o kterém začínám právě psát, mě zase posunje o kousek blíž k sobě samému, ale především k pochopení vůči druhým.

Máme s mou milovanou ženou třípokojový byt a v tom třetím pokoji máme každý ten svůj koutek a zároveň i jak já říkám takovou domácí kancelář, počítač, pohovku pár knížek a fotografie naší rodiny a lidí, kteří nějakým způsobem vstoupili do našeho života a máme k nim osobní vztah. No a právě na tu pohovku jsem si už v úterý, při mé mírné cestovní horečce začal shromažďovat věci na cestu i přesto, že se odjíždělo až v pátek, potažmo až v sobotu. Jak se znám a taky to tak dopadlo, příprava trvala sotva 20 minut, a jelikož jsem věděl, že jedu na devět dní do lesů, na chatu, kde není elektrika a první obydlí je dva kilometry od chaty tak ani množství oblečení jsem neřešil. Čeho jsem měl nejvíce, bylo pochopitelně spodní prádlo. Nakonec stačila jedna košile. Maskáčová souprava, jedny boty i přesto, že jsem sebou táhl ještě jedny náhradní. No a to bylo asi tak vše. Do 70 - ti litrové krosny se mi hravě vešel spacák, který jsem stejnak nevytáhl, protože se jelo na chatu mé rodiny na Šarišské vrchovině umístěné na půl cesty mezi Prešovem a Košicemi a na bivakování před chatou nebyla chuť.
Chata

Věděl jsem přesně, kam jedu a mé pocity byli a stále na toto místo jsou umocněny tím, že toto místo znám od svého dětství. Pro Jirku s Hankou, kteří jsou manželé a Marušku (naší kamarádku z Ostravy) to byla příležitost, jak se podívat do tohoto zapomenutého koutu východního Slovenska.

Je to podruhé a byl bych rád, kdyby to tak bylo i nadále, kdy se spojilo naše putování se závěrečným setkáním amatérských fotografů ve fotosoutěži. Právě pro letošní rok byli pořadatelé tohoto setkání Košice. Ale nepředbíhejme, příběh právě začíná.
Ve čtvrtek jsem měl volno a v pátek ještě musím do práce. Připravím si věci a jsem rozhodnut, že se v pátek po práci už domů nevrátím a rovnou pojedu na vlak do Ostravy, kde na mě čeká zbytek party. Jirka s Hankou tam jeli už v úterý, a jakožto jablonečáci měli příležitost poznat Ostravu. Když jsme se učili o Ostravě jako o městu, pod kterým leží spoustu zásob černého uhlí, domnívali jsme se, že to je město špinavé, začouzené, prostě nehezké. Doufám, že si to uvědomili i Jirka s Hankou, že tomu tak zdaleka není a podle toho jak jsem ho poznal před pár lety já, tak to je jedno z měst, kde na plochu na kilometry čtverečný je zde dostatečná výsadba zeleně, parků a příjemných zákoutí. Plochou na kilometr patří Ostrava k těm větším městům . české republice.

Nezbývalo tedy nic jiného než v ten pátek jet do práce taxíkem se všemi zavazadly. Nakonec mám jednu velkou krosnu, samozřejmě fotobatoh, který váží okolo 10 kilo a jeden malý (já říkám starý fotobatoh, který používám už jen jako příruční. Pochopitelně celý v maskáčích a s kloboukem. Rozloučil jsem se se ženou, protože tato dovolená je pro mě, jak já říkám manželsky odpočinková a jel jsem do práce.

Umíte si asi představit situaci, kdy každého z nás, kdo chodí pravidelně do práce, znají Vás ve slušném oblečení, popřípadě v oblečení pracovním, (prakticky práce je pro Vás takovým druhým domovem, protože pokud bychom spočítali čas strávený doma a čas strávený v zaměstnání s hrůzou bychom zjistili, že ten čas v strávený v zaměstnání daleko přesahuje čas strávený doma) se objevíte v maskáčové soupravě pořízené přímo z Army-shopu, na levé ruce máte malou vlaječku naší země a na hlavě zelený klobouk. V levé kapse mám buzolu a kapesní nůž, a v pravé sirky, co kdyby přišly tuhé mrazy. Vůbec se nedivím otázce, kterou mi položila Katka (má kamarádka a manažerka) jestli jdu do práce. Ano jdu, ještě tu musím něco porovnat .

Má zavazadla musela mít zvláštní místnost, protože do malé skřínky v šatně se nevešla a pracovní hodiny se vlekly jako hlemýždi jedna po druhé. Myšlenkami jsem byl úplně jinde. Nezbývalo zase večer o šesté nic jiného než si zase objednat taxi a s veškerými těmi cetkami na dovolenou se napakovat a nasoukat do taxíku a přemístit se na vlakové nádraží a v 19:10 odjed do Ostravy, kde na mě čekal ten zbytek, který měl už týden dovolené za sebou.

Jirka s Maruškou tedy jedou na ostravské hlavní nádraží, kam po 20 - té hodině přijíždím na druhé nástupiště. Hanka se mezi tím postará o Maruščinu maminku, která se neobejde bez pomoci druhé osoby. Je to především obětavost, postarat se o rodinného příslušníka, kterého život poznamenal nemocí psychického rázu. Své vnímání a paměť nám tyto osoby dokazují svou pamětí, která může být daleko větší než ta naše. Velký pokrok a dojetí prožíváme tehdy, když osobě opatrované v domácím léčení se daleko rychleji zlepšuje zdravotní stav než, kdybychom jej umístili do léčebného zařízení.
………………………………………….
Strečno
Žádný stres, žádné honění, ale flákání taky ne. Prostě až se probudíme a nasnídáme, tak vyrazíme na cestu. V předsíni v malém dvoupokojovém bytě, kde Maruška bydlí se svou maminkou, o kterou se stará to vypadalo asi tak, že jsme postrádali akorát ten Red bul, který by nám dal ty křídla, ale jinak se dalo. V devět, nebo krátce po deváté jsme vše nasoukali do auta a vyrazili na místo, kterému s plným vědomím říkám "Ráj na konci světa".

Byli jsme čerstvě, vyspalí a plni nadšení a očekávání a tak naše oči pozorovali okolní kopce a kotáre okolo Žiliny, Strečna (kde pochopitelně byla kochající a čůrající přestávka) a pokračovalo se dále na Poprad, Spišský hrad a Prešov. V těchto místech se mimo jiné natáčeli i kouzelné scenérie filmu Jánošík podle scénáře Evy Borušovičové, kde hlavní roli ztvárnil Václav Jiráček. A právě na tomto místě nás přepadá krizová chvilka vzpomínek a dávných zážitků (aspoň u mě). Každému z nás, kdo byl v Tatrách, se vybavily místa, kudy prošla jeho noha, kde visel na jedné ruce a pod ním byla 300 metrová propast, kudy šel v červenci na Furkotský štít a v domnění, že tam nebude sníh si ani nebral rukavice, mu nakonec museli postačit teplé vlněné ponožky (jejda, jak se tenkrát šikli). Jistě každý z nás má touhu se na nějaká ta místa v těchto velehorách podívat. Láká mě pochopitelně Gerlachovský štít a již delší dobu vím, že jsou otevřeny opětovně Belánské Tatry, které byli 25 let pro veřejnost uzavřeny, aby příroda měla čas na dílo obnovy.

Jsou tri hodiny odpoledne, zadky máme všichni už placaté (z té cesty) a před námi je posledních pár kilometrů před Prešovem. Mám takový pocit, že jsme tu krajinu, která je daleko hornatější než je ta naše kouzelná zemička česká nějak proletěli a že by jistě bylo na co koukat a co vidět. Možná si v duchu vzpomínám na tu cestu, kdy jsme mamku poslali, nebo respektive chtěla jet do Prešova předem a my s tátou jsme se blížili pomalými přískoky vpřed směr východ. Tenkrát jsme to na východ vzali přes západ a cesta z Jablonce do Prešova nám trvala skoro 14 dní. Vyjeli jsme z Jablonce směr na Františkovi lázně a poté jsme teprve s taťkou cestu točili na Karlštejn, Hlubokou, zajeli jsme do babiččina údolí a tenkrát i na Opavsko (to jsem netušil, že se na něj vrátím a potkám tu mou ženu). Dále jsme tuto cestu stočili na Brněnsko na Macochu, na Bojnici, Malá Fatra, Vysoké Tatry a Prešov. Ale to byli časy, kdy benzín stál 8,- Kč / litr. A rohlík 20 haléřů.
Poslouchejte, upozorňuji Vás na to, že u tety to nebude tak jednoduché jak se zdá a jak znám tu mou
Pod Tatrami

rodinu, rozhodně to nebude jen o tom, abychom si vyzvedli klíče od chaty a jak se říká "otočili se na podpatku". Na to vás předem připravuji. A tak se taky stalo. Po vřelém přivítání a tetině konstatování, že vypadáme zdravě, zvláště poté, co se přivítala s Jirkou, který nosí na bradě strniště se šlo na kávu. Trvala 15 minut a měla 4 talíře s výborným kuřecím masem a mě nezbývalo nic jiného než tiše přijít zpět do obýváku, kde seděli všichni ostatní a tiše se pousmát. Maruška, která má rodinné kořeny na žilinsku pomaličku a jistě tušila, která bije v koutku duše tušila, že to nebude jen o té kávě, ale nakonec jsme byli rádi, že máme velké jídlo za sebou. Mezi tím co jsme všichni seděli u stolu, teta se rozpovídala o historkách z chaty, které se tam stali, buď nedávno, nebo někdy v minulosti. Neopomenula to, jak chytli v komíně saze a plameny šlehali dva metry nad komín, nebo vyplavení chaty v letech, kdy přišla do tohoto kraje velká voda. Pro některé to byl, jak se říká "docela příjemný začátek dovolené".

Okolo 5 hodiny odpolední se jelo směr na chatu, na kterou trefím po slepu. Akorát mě trochu zmátla stavba nové příjezdové cesty do města od Popradu. Ale po odbočení jsem si byl tak jistý jako kdybych tuto cestu absolvoval denně do školy a zpět.

Říkám tomu "Ráj na konci světa". Strýc Ferko spolu se strýcem Lackem se asi před 35 lety rozhodli, že spolu postaví takovou malou jednoduchou chatu, ale dostatečně velkou pro Prešovskou rodinu, která čítá do současné doby okolo 40 lidí. V oblasti sice není doposud žádný přívod elektriky ani plynu, ale to nebylo pražádnou překážkou k tomu, aby chata neměla rozvod těchto vymožeností. Strýc Ferko byl vyučený elektrikář a na stavbě chaty si po této stránce vždy dokázal poradit. Jednoduše a prostě rozvod napojil na 4 baterie z motoru Desty a bylo vyřešeno. No a plyn vyřešil napojením na velkou plynovou bombu. Jak prosté a jednoduché. Jo a ty ohromné baterie z Desty jsou napojeny na benzinový agregát pro opětovné dobíjení. Na to, že to je pouze chata, tak výdrž těchto externích přívodů je dlouhá. Chata je umístěna 2 kilometry od první známky civilizace a říčka jménem Svinka teče necelých 5 metrů od chaty, k níž sestupuje 10 schodů

My jsme se ale rozhodli, že tyto zdroje i přes vymoženosti této doby necháme ladem a využívali jsme pouze zdroje přírodního ražení. Světlo zásadně při svíčkách, plyn pouze na ohřev malé jednoduché večeře, když jsme se vraceli z každodenních výletů v okolí 50 km. Nechyběly ani kamínka na ranní zahřátí chalupy, ale ani krb na podvečerní či večerní seanci. No a jak to bylo s hygienou a pitnou vodou? Nechte se překvapit na dalších řádcích.

V údolí se vždy stmívá dříve než na kopci. Než se přijelo na chatu a zabydlelo se, otevřeli se okenice a roztopilo se v krbu, bylo půl šesté a den se barvil do namodralé barvy. Ze začátku jsme se pokoušeli zprovoznit elektriku, ale po 10 minutách jsme to definitivně vzdali a už jsme na ni do konce pobytu nesáhli. Vyházel se veškerý cestovní bordel a zabydleli se v chatě. Já a Maruška jsme okupovali každý jednu ložnici a Hanka s Jirkou se roztáhli okolo krbu. Než jsme se po tom všem usadili, byla docela tma a kecalo se a vychutnávali se první doušky chalupaření při krbu až do 10 hodiny večerní.
………………………………………….
Návštěva

V neděli se nedělá. To jen my lidi si občas myslíme, že se něco uspěchá a že nám něco uteče. Je pravdou, že jsme se museli s Jirkou postarat o nějaké to sušší dřevo, ale to bylo dopoledne. Na chatě bylo dřeva dosti, ale bylo troch navlhlé. Vyrazilo se tedy s autem o kilometr dál a do kufru v kterém včera bylo nejen jídlo, ale i naše batožina se ty dvě soušky vešly. Pilku, sekerku a jelo se opodál.
-    Jiří si neodpustil poznámku, že mě naučí chalupařit.
-    Načež má odpověď zněla: To se ti to kecák, když máš oproti mně baráček a krb máš denně v obýváku.

Ale jinak jsme se všichni cítili v té největší pohodě, a když se náhodou vloudila myšlenka z práce nebo o práci, okamžitě vystartovala protireakce "Kuš s ní (s tou myšlenkou) někam!!". Hodina a půl uběhla a my máme plné auto dřeva, které jsme u chaty ještě trochu pořezali na menší a větší kousky buď do kamínek, které se využívali pouze po ránu na to, aby se nevstávalo do takové zimy a větší kusy do krbu na večer. Děvčata Hanka s Maruškou se mezi tím postarali o oběd a ještě stihli jít pro houby do lesa. Tolik v tamních lesích rostlo hub, že se říkalo né na houby, ale pro houby. Bylo totiž víc než jasné, že s prázdnou nepřijdeme. Bylo nám fajn.

Sluníčko, pomaličku, ale jistě barvilo listí do podzimních barev nás přivedlo na skvělý nápad dát si leháro na trávníku. Museli jsme přece využít jedny z posledních chvil prohřátých dní. Muselo se opodál od chaty, protože jak je chata v samém údolí řeky tak občas je potřeba utíkat před stíny vrhající okolní kotáre. Jirka s Hankou sebou flákly na trávník, Maruška študovala mapu Šarišské vrchoviny a já jsem si vzal knížku a začetl se do myšlenek Abbé Pierra. Jedním okem jsem pohlížel na silnici třetí nebo dokonce čtvrté třídy, která se vine 10 metrů od chaty na druhém břehu řeky a pozoroval nějaké to auto, které jsme očekávali. Předpokládali jsme, že rodina si zajde tak jako každou neděli v Prešově na mši a odpoledne naskáčou do aut a zahrají si na přepadové komando.

Seance trvala necelou hodinu a bylo po ní. Poznávám už z dálky auto tety Evy a za ní motorku. Maruška šla postavit na kávu a my tři jsme se dívali, jak s auta vyskakuje jedna teta za druhou včetně tetininým pejska Kjáry. Pochopitelně, že jsem si spletl z dálky tetu Lídu a Jůlku, protože i přesto že nejsou dvojčata, jsou si z dálky podobné jako vejce vejci, ale chybička se vloudila. Za nedlouho přijela i motorka s Petrem a synem Maťějem a stůl 4 metry dlouhá před chatou u ohniště byl náhle plný. Za dalších 5 minut ze silnice někdo troubí. Byl jsem v ten moment v chatě a chtěl jsem pomoci Marušce s kávami, ale ona to zvládala bravurně.
-    Maruško, mám takové tušení, že jede ještě jedno auto.
Skleniček bylo dost a pití a jídla taky. Z Druhého červeného auta, které řídila sestřenice Eva vyskákali další 4 lidi a o zábavu na nedělní odpoledne bylo postaráno.

Nevěděl jsem v první chvíli, kam a s kým si popovídat dřív. Kluci mi vyrostli jako z vody a ti malí kluci, ke kterým jsem se těšíval, jsou už bakaláři nebo se chystají na vysokou a ti loupežníci jsou ta tam. Pochopil jsem, že "Život letí jako bláznivý" a já se nestačím divit. Připustil jsem, že se musíme v tomto týdnu ještě jednou nebo dvakrát sejít. Je pravdou to, že v současné době je k dispozici spousta komunikátorů, které lidi přibližuje a stmeluje, ale v tomto případě si dovoluji napsat: k čertu s nějakými ICQ nebo Skypemi nebo kybernetickými nesmysli, protože to co se v nás odehrává v momentě, kdy se rodinní příslušníci vidí po delší době na vlastní oči, nenahradí nic co je sebelepší, sebedokonalejší, sebebombastičtější a já nevím co ještě sebe… po technologické stránce se ženeme za dokonalostí, kterou ve své podstatě opouštíme, protože dokonalost vždy nalézám v jednoduchosti a prostotě.
Uběhla hodinka a něco a rodinné přepadové komando se sbíralo na cestu zpět do Prešova a nám začal týden dovolené při krbu, svíčkách vzájemných rozhovorů a čundrování po Šarišské vrchovině.
………………………………………….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.