Ráj na konci světa (třetí část)

23. dubna 2010 v 8:30 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
………………………………………….
Nechci zapomenout na ty, kteří mezi námi už nejsou. Je osm hodin ráno a v bytě není ani noha. Kde je teta? Po chvíli, kdy se vyžehlím a proberu se, pod sprchou si všimnu, že Kjára je ve svém pelíšku, ale tety nikde. Šla asi nakoupit. Mám dalších 10 nebo 15 minut pro sebe. Byt je dvoupokojový ve staré bytové zástavbě, a přestože je dá se říci v centru města je na místě, které je celkem klidné. Po ránu nás nebudí děti, kteří jdou do školy jako tomu bylo v minulosti, když strýc pracoval něco málo přes dvě desetiletí jalo školník na prešovské škole Mirka Nešpora a jeho byt byl součástí školy.

Vždy mám pocit, že ten člověk, na kterého vzpomínáme, mezi námi sice není fyzicky, nemůžeme se ho dotknout, ale přesto s ním mluvíme, vzpomínáme na jeho reakce a tím s ním komunikujeme. Zvláštním způsobem se nás dotýká, jako by nás slyšel a dokonce nám možná i rozumí. Pokud jsme byli v tichosti s tetou nad hrobem strýce Ferka, měl jsem pocit, že jsme oba přestali vnímat okolí a pouze jsme se soustředili na to, abychom tomu tichu a těm myšlenkám, které nás napadají, dokázali porozumět a vnímat je ne mozkem, ale srdcem. Domnívám se, že o to vlastně v životě jde a o to se máme snažit a to je to gróf, proč vlastně jsme tady, a čemu se máme za těch 50 - 100 let života naučit.

Této, dáme si doma kávu, a domnívám se, že okolo desáté až půl jedenácté tu je ta naše čundr banda a pojedeme se podívat na hrad Šariš. Aspoň to tak bylo dohodnuto. Hanka s Maruškou a Jirkou přinesli tetě dárek za to, že jako pro ní cizí lidi můžou okupovat tak kouzelnou chatu a místo. Paličkovaná dečka spolu s mističkou z růžového porcelánu se na obyvákovém stole velmi pěkně vyjímala. Po malé kávě, kterou si dali jen ti tři se vyjelo na hrad.
Severo-severozápadní výpadovka z Prešova je z počátku lemována okrajovou částí města a starou panelákovou výstavbou a poté silnici lemují pro tuto dobu 21. století bilbordy komerčních nabídek jeden za druhým bez jakéhokoliv respektuj bezpečnou vzdálenost od silnice. Hlava nehlava, jeden bilbord za druhým, který odrazuje řidiče od bezpečnosti řízení. Tomu se v současné době říká bezpečné silnice.
Šariš

-    Jdeme na pivo?
Ale ne, sice šarišské pivo z pivovaru ve Velkém Šariši má jistě nezapomenutelnou a ojedinělou chuť, ale my míříme o pár desítek metrů výše, co se týče nadmořské výšky a ještě o nějaký ten kilometr dále na Šarišský hrad ve výšce 570 metrů nad mořem. Autem se dostaneme až k jejímu úpatí, kde nás zastaví mírně zrezavělá závora. Počasí nám docela přeje, sluníčko občas vyleze z mraků a zima? Dyť jdeme do kopce, tak se zahřejeme. Už je říjen a v noci už začíná být trochu chladněji, což je malý náznak toho, že příroda pomaličku a jistě začíná brát do rukou štětec a barvy a začíná tu a tam hra barev. Převládá, ale přece jen podzimní zelená babího léta.
Šariš II

Cestou do nahoru potkáváme jedinou skupinu mladých děvčat, ale poté jsme jedinými návštěvníky šarišského kopce. Jirka někde vepředu loví beze zbraní (jak se říká slangově fotografování), děvčata jsou uprostřed a já se courám v pozadí a vychutnávám si to ticho, které mě obklopuje. Občas jsem myšlenkově trochu mimo realitu, ale to k tomu patří. Snažím se myslet na ty nejjednodušší věci, které nás obklopují, ale stále se my vynořují myšlenky, které jsou ve mně hloub a hloub. Rád bych se od nich očistil, nechal je tu, aby mě už neotravovali a netížili. V půlce kopce je kamenný posez, který jistě pamatuje doby nájezdů Turků. Cesta se stáčí o 90 stupňů doprava a začíná stoupat a posléze přecházet v serpentiny.

Šarišský hrad (iné názvy - 1245 castrum Sarus, 1312 castrum de Saarus) patrí k najrozsiahlejším stredovekým hradom na Slovensku. Jeho celková zastavaná plocha prevyšuje 4,5 hektára. Je postavený na kužeľovitom andezitovom kopci s nadmorskou výškou 570 m n. m. nad mestečkom Veľký Šariš (270 m n. m.). Poloha kopca v údolí rieky Torysy je predurčená na trvalé osídlenie.
Děvčata šla okolo hradeb a hrad celý obešly já jsem šel přímo na velké nádvoří, no a Jirka nevím kde vázne. On nás dožene. Nejprve jdeme okolo dosti podrobné informační cedule s původním náčrtem hradu, tak jak vypadal v době jeho největší slávy, za doby sedmohradského knížete Rákociho a pak nás opodál informuje druhá cedule, že "Na hradě sů kozy".

Šilháme už troch hlady a tak navrchu na velkém nádvoří rozbalíme naší hostinu a trochu zaplníme ty naše báchory. To, ale netušíme, že v momentě, kdy se vzdálíme od stolku seskládaného z kamení, tak naše věci a hlavně broskve, která máme sebou, navštíví právě na volno vypuštěné kozy, které se tam pasou. Obejdeme nádvoří, podíváme se do bývalých koníren a nezapomeneme si vystoupat na kdysi obydlené místo tamní šlechty. Sednul jsem si na vrchol a měl jsem kouzelný výhled do okolí. Na jednu stranu je vidět Kapušanská hradná vrchovina a na druhou stranu Prešov a Malkovská hůrka. Nechám se unášet větrem, který fouká nad šarišskou planivou a oddávám se myšlenkám dávných časů. Ostatní jsou dole na nádvoří a pro vítr je skoro neslyším. Sedím na terase bývalé střechy, která sloužila ještě v 17. století, kdy pánem tohoto hradu byl kníže Rákoci. Jako na dlani měl Sabinov, rozpínaje se v dáli za nádvořím.

Velký hrad s hlubokou minulostí pomaličku opouštíme okolo druhé hodiny odpolední. A pomalu a skoro stejnou dobu nám to trvá zpět k autu. Další hrad máme za sebou, prožitky a zážitky z tohoto kraje nás naplnili, a ještě bude na co vzpomínat.

Vracejíc se přímo čarou na chatu se zastavujeme ještě v Břežanech, kde Hanka na mapě objevila dřevěný kostelík, připomínající časy dávno minulé. Časy s dob neexistujících televizorů, kdy babičky našich babiček u jednoho stolu pletly svým ratolestem teplé ponožky, kdy teplé duchny v postýlkách hřály husím peřím a kdy šikovnost dědečků byla odměněna teplem lidských vztahů pod ochranou o mnoho hlubší víry a naděje. Zvoník svolával do kostela své ovečky a na klepačku se svolávalo jen při výjimečných věcech a událostech. A zákoutí pro nás fotografy? Těch okolo tohoto kostelíku bylo víc než dost. Dovnitř jsme se sice nedostali, ale okolí a venek nám to dostatečně vynahradil.

Dnes je k večeři ta očekávaná a vybásněná grilotina, o které už druhý den mluví Jirka a je na ní celý casný. Abychom řekli pravdu, tak my taky. Jako pokaždé v tomto týdnu večeříme venku na čerstvém vzduchu s malým rozdílem. Máme u toho ohýnek, který rozděláváme venku za stolem. Klobásky jsou přímo z rukou pana řezníka a jsou vynikající. Do toho ten kouzelný pocit podzimní podvečerní přírody, podvečera plného vzájemných rozhovorů a únava z příjemně stráveného středečního dne.

Jdu se projít, je už podvečer a na chatách není ani noha. Ta naše chaloupka je v chatové oblasti 15 chat a velikost je 50 metru široká a kilometr dlouhá. Pomalu se prodírám trávou, tu a tam narazím na nějaké to luční kvítí, sluníčko se pomaličku sklání nad stromy kopce, kterým se budu vracet. Jedna z chat je postavena z autobusu z let šedesátých a na druhé stráni občas projede nějaké to auto, které tu zabloudí. Příroda si pohrává s travinami a kouzlí je do všemožných barev, které by málokdo dovedl tak reálně namíchat a já se snažím na nic nemyslet a nechat vynořovat myšlenky, které jsou ve mně, abych se jich mohl postupně zbavit a zahodit je. Trochu mi dá zabrat ten kopec, přes který se chci vracet, ale aspoň si ještě protáhnu to mé tělo, které je tak troch z městského života prohnilé. Má ten kopec sklon asi 45 stupňů a na hřebeni jsem zadýchaný. Pomalu našlapuji, abych nevyrušil nějakou tu lesní havěť, ale podaří se mi to až tehdy, když si opodál lehnu mezi stromy. Už se mezi tím dočista setmělo a já poslouchám to šustění horních větví stromů osázených tolika šiškami. S rodinou jsem měl pár příjemných a
Břežany
hlubokých rozhovorů, na které teď myslím a snažím se vnímat to, co asi právě prožívají. Právě teď si postupně začínám uvědomovat, jaké hluboké zázemí tady v tomto kraji mám a co cítím. Vedle mě se něco šustne, asi nějaká lesní havěť hledá poslední zbytky večeře.
Je už docela tmoucí tma. Sestupuji dolů k chatě, kde vidím akorát plápolající oheň v krbu a okolo něj tři postavy popíjející sklenku vína či nějaký ten tvrdší alkohol (s mírou jedné či dvou skleniček).
Ostatní si povídají u krbu, který příjemně vyhřál místnost chalupy a já se odeberu na kuťě. Na postel si dám do hlubokého popelníku svíčku a ještě si chvíli čtu. Ale po chvilce vzdávám boj s unaveným tělem a usínám za pootevřeného okna a šumějící vody v potoce.

………………………………………….
Vypadá to tu zase jako po nějakém tahu. Na stole jsou flašky od vypitých vín a fernetu, mezi nimi se válí zbytky od brambůrek a slaných oříšků. Pod stolem na pohovce spí Jirka a ještě asi neví o světě. Hanka jedním okem se na mě podívala a bylo mi jasné, že mám dát ještě chvilku pokoj. Jediný, kdo v chalupě pomalu chodí, a snaží se zatím nikoho nevzbudit je strašidlo Rakušanovské. Za okny se příroda pomaličku probouzí, první paprsky osvětlují onen rozbordelařený stůl, na kterém mimo jiné je i nedopitá káva, která je studená jako ten psí čumák. Její chuť mě malinko probere, ale jak se říká studený turek je spíše na krásu nežli na chuť. No, domnívám se, že na mém obličeji už nejde nic změnit a musím se s ním holt smířit takový jaký je. Ještě je nebudu budit tím, že budu rozdělávat oheň a půjdu se definitivně probrat pod studenou pumpu. To je to nejjistější a nejspolehlivější co v tuto chvíli mohu spáchat.

Kombinace ranní rosy, studené vody a chladného ranního větru je dokonalou jistotou toho, že zpět nezalehnu do pelech a můj krevní oběh se dostane do správné oběhové rychlosti. Celé zkulturnění trvá tak 15 minut. Mezi tím se v chalupě něco taky pohlo. Jirka klečíce u malých kamínek, která jsou na pravé straně krbu pomaličku rozfoukává oheň. Nahoře v druhé ložnici Maruška taky už šramotí.
-    Co si dáme k snídani?
Nabízí se odpověď, která je k šestému dni pobytu tou nejadekvátnější:
-    Co chalupa dá a co nabídne.
Dopíjím zbytek studené kávy, je ohřátý ovocný čaj, rohlíky mají tu správnou lesáckou příchuť. Prostě, všichni jsme nadmíru spokojeni a po chvilce dosyta najezeni.

Zbývají nám poslední dva dny společné dovolené. Místa, kam zajet jsou více méně jasná jsou todiž přesně na opačné straně a chalupa je uprostřed. Dnes to bude Lačnov a Lačnovský potok a zítra se uvidí, co se stihne a co si necháme na jindy. Na Lačnovském potoce jsou na mapě vyznačené vodopády.

-    Nezapomeňte si plavky (podotýkám). Naposledy jsem se koupal pod vodopády Bílé Opavy před 4 lety, i když to bylo tenkráte trochu nedobrovolné a okolo byl sníh, měl jsem posléze z toho dobrý pocit, na který vzpomínám doteď. Rád bych si to s dávkou dobrovolnosti dnes zopakoval.
Vracíme se autem tedy zhruba 30 kilometrů směrem na Poprad, ale ve Fričartovcích cukáme z dálnice a odbočujeme na severozápad. Občas vysvitne slunko, což je známkou toho, že den bude jako vymalovaný. Dlouhá serpentovitá silnice nás vede o 300 metrů nadmořské výšky výše než sjezd z dálnice. Tento kout je v severo-východní oblasti Braniska a na první i druhý pohled to je Bohem zapomenutý kraj. Nechybějí staré dřevěné chaloupky ozdobené koly od koňských spřežení, polním rádlem a doškovanými střechami. Na druhé straně v kopci mají své příbytky Romové, kolem nich je nejen spořádaně uklizeno, ale i posekaná louda a dřevěné příbytky zapadají do krajinného rázu. Mám z toho pohledu dobrý pocit spořádanosti. V celém Lačnově, který čítá sotva 100 obyvatel vidím jediný evidentně vyhořelý dům a má fotografická touha je silnější. Tak v něm trávím další půlhodinku. Mezi tím na náhorní ploše se zbytek party rozložil a užíval si příjemného sluníčka.
Lačnovský potok

Jirka nás svezl asi o 300 metrů níže na začátek turistické cesty směřující k potoku a sám jel dolů pod něj a k těm vodopádům šel ze spodu.

Prodíráme se loukou zarostlou bezmála dvoumetrovou trávou a než se do ní ponoříme, vidíme zhruba směr k lesu, kterým bychom se měli vydat. Po 200 metrovém úseku na oblečení zůstává spousta bodláčí, ale nakonec se přece jen dostaneme tam, kam potřebujeme. Velká tabule s popisem skály Kamenná baba nás o tom plně ujistí.

Kamenná baba - obrovité skalné bralo, ktoré sa pri troške fantázie naozaj podobá na ženu s dieťaťom v náručí, Mojžišov stĺp, vysoký 60 m, neďaleko sú Deravé zuby i Trojčatá. Menej nápadné, no o to cennejšie sú rastliny, ktoré v kaňone rastú. Kým v doline sú vysokohorské, na vrchole brál nížinné. V skalách tzv. "lipoveckého krasu" sa nachádza viacero väčších i menších jaskýň. Najznámejšie sú Komín (v NPR Kamenná baba) a Zlá diera (v časti Na skaly). Jaskyne sú dôležitým zimoviskom viacerých druhov netopierov.

V těchto výškách si příroda vyhrála už z všemožnými barvy. Vstupujeme do lesa podél pravého břehu Lačnovského potoka. Potok ctí na 100 procent svůj název, je totiž lačný a na troud vyschlý. Naše plavky jsou zcela zbytečné, ale hlavní je, že je máme . Hanka s Maruškou jdou o několik metrů předemnou a já mám na rameni stativ a co chvíli ho někde postavím a mačkám spoušť. Nemyslím na nic jinéh než na to, kde bych viděl nějaké to zákoutí, nějakou tu úžlabinu. Plně se nechám unášet tímto údolím. Jirka mezi tím ze spodu pomalu jde ústím potoka. Po pravé straně má louky, které jsou o poznání méně zarostlé jako ty nahoře a v dáli se tyčí sedlo Buče. Sluníčko se občas schová za mraky a to je ten správný okamžik pro to, abych začal lovit beze zbraní.
-    Co to je támhle za pračlověka. (zvolám) Nikdo se k němu nehlásí.
Jirka v maskáčovém šátku a kalhotách klečí ve vyschlém potoce a sprvu se zdá. Že čeká, jestli z toho potoka něco kápne. Ba ne, pračlověk by neměl stativ. Zase se nad nějakou fotkou či snímkem krčí a evidentně se cítí jako ryba ve vodě. Dojdu mezi tím děvčata a rozbalíme tatranku, trochu si zaplníme žaludky. Po chvilce dojdeme k autu. Je to odtud asi 15 minut. Údolí v této spodní části začíná být o to zajímavější, že se tu objevují mostíky přes koryto potoka, které jsou v dost poničeném stavu. Nedovedeme si představit, jak bychom je přecházeli za přítomnosti vody, ale poradit bychom si museli.
Jsme u auta. Během 10 minut balíme to naše nádobíčko a jedeme se někam najíst. Než, ale vyrazíme na cestu, musíme nejprve pohladit za hlídání auta místního pséka, jinak by nás vůbec nepustil sednout za volant. Jsou dvě hodiny odpoledne a mohli bycho do žaludku dostat něco teplého. Naskýtá se možnost někde ve Fričartovcích, ale to ještě netušíme, že budeme objedvati v klášteře, aspoň tedy v bývalém.

V roku 1623 dal postavit V. Bertholt jednoduchý obdlžnikový kaštieľ s dvoma hranolovými nárožnými baštami v štýle tzv. východoslovenskej renesacie. Staviteľom bol M. Sorger z Prešova a v roku 1630 vyzdobil štitovu atiku viac ako 150 sgrafitami mytologickými aj historickými postavami M. Waxman. V posledných rokoch bol kaštieľ renovovaný a dnes poskytuje ubytovanie aj stravovanie v príjemnom prostredí. Súčasťou kaštieľa je aj hospodárske zázemie, ktoré ale čiastočne schatralo, príjemna je prechádzka obnovovaným parkom s rybníkmi a ku kaplnke.

Bylo o to převkapující, že, když jsme přejeli dálniční výpadovku na druhou stranu a vjeli jsme do vesnice tak po pár metrech jsme všichni udělali vpravo hleď a tam jsme ho viděli. Klášter s pěknou fasádou a dvěma baštami, před nimž se rozléhal park, z něhož byla část pro parkovací místa pro hosty. Nejprve si objednáváme venku, ale posléze se přesouváme do klášterní haly, kde pod schodištěm je recepční koutek hotelu a po obou stranách jsou místnosti pro hosty restaurace. Stylový nábytek nás nejprve uvádí do myšlenek nostalgie a kocháme se stylem klenutých stropů a velkých stolů a židlí.

I skříně jsou vyřezávané z dob našich prapradědečků a praprababiček. Vedlejší další místnost je o to kouzelnější, že tam jsou stoly pouze pro dva. Polokulaté opěradla křesel vytváří dojem noblesy 17. a 18. století. Po pravé straně v koutku hned za klenutým vchodem nechybějí rozehřátá kachlová kamna vedle nich jsou připraveny dřevěné špalky. Boky oken jsou vyřezávané a natřené do nostalgické hnědé. Každý z nás si něco objednává. Já mám dobrou cesnakovů polievku a jako druhý chod si poroučím pstruha.
Vůbec se nám toto kouzelné místo nechce opouštět, ale jsou už čtyři hodiny odpoledne a v tom našem údolí, kde máme chloupku se stmívá trochu dříve. Počítáme i s tím, že někde přibrzdíme, a že nás něco ještě potká. Ještě přibrzďujeme u kostelíka hned vedle Henrichovců a poté se vracíme do údolí pod šarišskou vrchovinou. Ano tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Branisko, které jsme právě jen okrajem projeli si zasluhuje daleko větší pozornost, než jsme mu věnovali dnes. Den byl pro nás jistým lákadlem k tomu, abychom do tohoto kouta ještě někdy v budoucnu zavítali. Začínající podzim nás vtahoval do myšlenek, co bychom viděli zítra a jaká nepoznaná zákoutí bychom zase objevovali.

Kouzelné večery jsou vždy příležitostí k tomu, abychom si mohli popovídat mezi sebou, a mnohdy se seznamujeme i ve věcech, které jsou pro každého z nás životem samým. Najednou mezi sebou prožíváme, nebo si vyprávíme o momentech, které jsou na jednu stranu všeobecností, ale na stranu druhou jsme každý z nás v životě odlišné povahy a relativně tutéž situaci každý z nás prožívá naprosto jiným způsobem. O to jsou naše rozhovory hlubší a více se v každém z nás usazují tam, kde zdánlivě pro každého z nás neřešitelný problém dostal při vyprávění toho druhého naprosto jinou dimenzi a řešení toho či onoho problému je náhle na světě. Čím dál tím víc si uvědomuji, jak podstatnou a zásadní životní etapou pro nás je období dětství a dospívání a kolikrát v životě se mi stalo, že jsem si přiznal, že to či ono tu už jednou bylo a jak jsme to vyřešili tenkráte a jaký pohled na to máme nyní. Mnohdy si přiznávám svou tehdejší nebo momentální slepotu, která je ne slepotou fyzickou, ale především duchovní, protože ta duchovní otevírá oči té fyzické.
………………………………………….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.