Výlet na Opavu

14. dubna 2010 v 19:32 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety

Trrrr…Co to je, co se děje? Aha Andrea má budíček na 6 : 00, to je asi ráno, povzdychl jsem si. Oči zalepené a ne a ne se rozkoukat. Ruku převalím na druhou postel a v tom se ozve, nech mě být, ještě spím. Asi nejsem žádoucí. Vedle v obýváku se probouzí návštěva, která u nás přespala, takže jsem jediný chlap v bytě mezi dvěma ženskýma, z čehož jedna je moje.
Pnprama

Tak vstávejte ženský, já mám relativně času dost. Opírajíc se o mé rozespané tělo, potácejíc se z postele po 10 minutách od zazvonění budíku, Andrea vylézá. Co si dáš, Maruško k snídani? Co dům dá, ozývá se (hlasem návštěvy). Po dalších deseti minutách se odhodlávám vstát i já, v domnění, že kuchyň bude prázdná. Chyba lávky, jak by řekl básník. Víte co, ženský, já se jdu nejdříve umýt a osprchovat, abych se na Vás probudil. Zase studenou vodou? Jak jinak.

K snídani zbytky z večera - chleba, máslo, dietní salám, a na to okurku, kterou jsem musel pracně vysvléci s igelitového obalu, protože se mi večer podařilo ji nakrájet v robotu i s tím obalem. To samé jídlo spolu s pomerančem si dělám i na cestu.

Mapu, ručník, pití, jídlo, jeden náhradní film (černobílý), to vše a nic víc si dávám do batohu na cestu do Jeseníku. Na sebe si beru tílko, svetr, modré džíny s páskem, na který přichycuji mobilní telefon a na druhou stranu zálesáckou kudlu se zelenou rukovětí prokládanou mosazí a čepelí dlouhou sedmnáct a půl centimetru, švýcarské výroby.

Na autobus číslo 19 odcházíme z domu okolo půl osmé společně s Andreou. Návštěva odešla dříve, protože musela stihnout vlak.
Na autobusové nádraží přijíždím půl hodiny před odjezdem mého autobusu směr Karlova studánka. Ujišťuji se, z jakého stanoviště mi autobus jede, a od příjemné černovlasé, na krátko ostříhané paní na informační přepážce se dozvídám "stanoviště číslo čtyři, pane".
Co teď mám ještě dvacet pět minut času a při otočení čelem vzad vidím automat na kávu. Ale ne, kávu si dám, ale ne z automatu. Rychlé občerstvení, kde jsou  dvě třetiny stolů na stojáka a jedna třetina stolů klasických. Dávám si turka bez mléka za 10 korun.

Hlouček 10 - ti lidí čekající na tentýž autobus mě ujišťuje, že vskutku jede.
Usedám na levou stranu při pohledu od řidiče, do čtvrté řady sedadel k oknu a čistím okno, které je zamlžené. Příjemné je i to, že v autobusu se topí a že je po cestě příjemné teplo.
Když se takhle ráno někdo rozhodne vydat mimo město, naskytne se mu pohled probouzející se krajiny, Louky pokryté ještě ranními mrazíky, ale částečně prostupující barva jarních travin střídající se s polní barvou obilí. V dáli pak krásně zasněžené lesy rozpínající se po levé stráni od baziliky na Svatém Kopečku, pod nimiž se rozkládají vesničky Samotišky, Tovéř, Dolany Lašťany, se zasněženými střechami rodinných domků.

Město Šternberk projíždíme a zastavujeme na místním autobusovo - vlakovém nádraží, které je od centra vzdáleno něco málo přes jeden kilometr. Šternberk jakožto takový je nádherné městečko 10 kilometrů od Olomouce, které má svou velmi bohatou historickou minulost včetně skvostného zámku.
Krajina za Šternberkem směrem na Komárov mě ponoří do romantiky. Při pohledu na ní si zase uvědomuji jak moc je příroda nesmírná čarodějka a každý detail má své místo a své přírodní kouzlo.
Autobus zastavující v každé větší vesnici, kterou projíždí, mě veze až do Malé Morávky, kde začíná stoupat do kopců hor Hrubého Jeseníku.
lávka


Nastupující přibližně čtyřicátník si sedá vedle mě a vytváří na mě dojem pravého amerického motorkáře. Černé kožené kalhoty, šedou koženou bundu, delší prošedivělé vlasy s markantní hřívou na hlavě. Kluci, kteří nastupují taktéž v Malé Morávce, sedají přede mě a baví se o motorkách a silných autech.

Malá Morávka je nádherná, malebná horská vesnička se starobylými stavbami patřící mezi největší rekreační střediska Jeseníku, které zapadají do horské krajiny tamního kraje.
Další zastávku má autobus na Hvězdě, východisku turistických cest. Pohled na tamní zasněženou krajinu mě uvádí v nadšení a touhu následujících hodin. Říkám si, udělal jsem dobře, že jsem vyrazil, ať je počasí a náročnost terénu jakákoliv. To okolí již znám a ne jednou jsem odtud vycházel na výlety krajinou, která mě okouzluje. Autobusová kyvadlová doprava, která tady spojuje Hvězdu a Ovčárnu vás sveze lesní asfaltovou silnicí, kde zvláště v ranních podzimních hodinách pozorujete mrazíky pokryté lesní porosty. Zde by si ne jeden fotograf vyhrál na kouzelných detailech lesní přírody.
Z Hvězdy už je to kousek ne celé dva kilometry na Karlovu Studánku, kde teprve mé denní dobrodružství za fotkou vlastně začíná.
Křupající zmrzlý sníh pod nohama, to je to pravé a to romantické, co mě dokáže zbavit veškerých starostí všedního dne, dá mi zapomenout na to, že existuje nějaká práce, nějaké zaměstnání, nechám se tímto kouzlem přírody unést a uvědomuji si čím dál více, že ona je tady ta, která vládne a které se musíme podřídit.
Karlova Studánka je lázeňská horská vesnička. Lázně zde byly založeny kolem roku 1800 u Hubertova. Žhavá struska z tamních vysokých pecí byla využívána k ohřívání vody ke koupelím. Roku 1803 byly pojmenovány po arcivévodovi Karlu Ludvíkovi. Z té doby pochází dřevěné lázeňské budovy. Další budovy byly vystavěny ve 30. letech 19. století. V lázních se léčí pacienti s dýchacími potížemi. Jsou zde také jeskynní prostory.
Vodopád

Vycházím z horního parkoviště směrem na Hubertov, kde je po levé straně několik pensionů s nápisem Ziemer frei. Cedule konec - Karlova Studánka končí je zhruba po 200 metrech za horním parkovištěm Karlovy studánky.
Bílý kouzelný sníh v údolí. Nevypluhovanou, zasněženou silnící se stopami jednou projetého automobilu se brodím na cestu k Opavským vodopádům. Je pod mrakem a sluníčko se ne a ne ukázat, což by v tomto případě ocenil ne jeden fotograf. Jezírko po levé straně za mostíkem má slupku křehkého ledu, který se rozpíná na stojaté hladině. Vytváří malebné tvary a umělecká díla pod pomyslným štětcem "Malíře přírody", doplňující vodopád z něho vytékající.

Po dalších 400 metrech odbočující doleva, lesní cesta značená jako turistická žlutá s modrou je vstupní branou do pohádkového lesa. "Vstup v zimním období pouze na vlastní nebezpečí", toť psáno jest po pravé straně. Říkám si, když to není přímo zakázáno, tak o co jde, je to na moje vlastní nebezpečí. Ještě jednou si vše kontroluji, abych měl vše, co potřebuji včetně v dnešní době již možného mobilního telefonu.
Jediná stopa, která za mnou zůstává, je ta má. Říkám si, jsem asi vážně cvok, který se hned po pár metrech boří do jemného prašanu, prozatím 10 centimetrů hluboko. Fotoaparát, který mám na krku, využívám na detail stromů, kde se kolem kmene tvoří miska, jejíž dno je u kořenů. To co nemáš na negativu, to nemáš, mačkám spoušť několikrát za sebou a ten nejlepší úhel záběru pak vyberu při zpracování. Detailu k zachycení je více, zežloutlé ještě doposud nespadané listí na zasněženém pozadí údolí Bílé Opavy doplňuje romantiku přírody.lávka II

Opodál se cesta točí mírně doleva a nacházím další zajímavé zátiší. Hele, mostík na druhou stranu řeky. Řeka pod ním, to je balzám na oči, kdy proud řeky, rychlost jakou teče a teplota pod nulou vytváří rampouchy na spadajících větvích. Na každém metru by se mohlo strávit 30 minut s fotoaparátem a i pak byste nevěděli, kam dát svůj pohled očí. Lávka přes řeku je pohádkově zasněžená stejně silnou vrstvou sněhu, jaké jsou klády stromu, z nichž je lávka vyrobena.
Brodíc se sněhem s fotoaparátem na krku a koukajíc občas pod nohy, občas na kouzla přírody, přicházím na palouček, kde se se mnou loučí modrá turistická značka vedoucí nad roklí vodopádů opavských. Značka Chráněná krajinná oblast Bílé Opavy mě upozorňuje, že se v tomto prostoru nesmí šlapat mimo vyznačené cesty a nesmí se dělat hluk a neplecha, natož rozdělávat oheň a podobné nesmyslnosti a vylomeniny.

Další dřevěný mostík, ke kterému se brodím už ne 10 centimetrů hlubokým sněhem, ale bořím se až po kolena, mě posléze nabízí pohled do říčního jako by jezírka, do něhož vtéká voda malým vodopádkem. Kouzelné, až čarovné okolí polozmrzlých spadlých klád a větví mě přivádí k větě "Já bych se vykoupal", plavky jsem si teda nevzal, je fakt, že voda nemá ani 7°C, ale vykoupal bych se. Kdyby bylo venku teplo, proč ne. Cvok jsem na to dost velký a nebylo by to poprvé, co bych se koupal pod tekoucím vodopádem. To jsem ještě netušil, že se mi tento výrok o pár metrů splní a že se budu muset vrátit. Z mostíku na druhou stráň se dostávám po čtyřech, ne proto, že jsem unavený, to ne, ale že navátý sníh mě nedává jinou možnost jak se dostat dál. Cesta dál je střídající se zmrzlá půda pokrytá slabým prašanem spolu s hlubokými návějemi, kde se občas bořím až po rozkrok a kde se cítím v té největší pohodě. Mé pletené rukavice občas musím protřepat, abych našel svých pět prstů, anebo zjistil, jestli mi jeden zimou neupadl. Kupodivu ještě stačím mačkat spoušť u fotoaparátu a dívám se po okolí, i kdy si v momentu připadám jak malý kluk padající do sněhu a líbající matičku Zem přes chladnou sněhovou peřinu.

Cesta vede až přímo k řece, kde musím překonat a vyšplhat hromadu sněhu, která je vyšší než já. Pokouším se o to 10 minut a pořád mi to klouže. Co s tím? Vracím se zpět a zkouším to horem, marně. Podivné vití slyším z druhé stráně, napadá mě při něm věta: "Moji kamarádi vlci jsou tady", kouknu se na hodinky a dodám "doufám, že jste právě doobědvali a že nemáte chuť na zákusek."

Opodál se mi objevuje výhled z lesa nad kterým by ne jeden fotograf prohlásil "Dobré světlo", kdy se postupně vzdalující se stromy topí do mlhy.
Na vzdáleném stromě přibližně 50 metrů vidím žlutou značku, což je dobré znamení, že jsem na správné cestě. Jediná cesta k ní vede přes úsek zhruba sklonem stráně 50° pod níž je tekoucí voda. Zkusím se zabořit do polozmrzlého sněhu a zahrát si na horolezce. Jeden krok, druhý krok, třetí krok našlapuji na kus vyčnívajícího ledu, který by mohl být pevný, ale já místo toho sjíždím přímo jako po dětské klouzačce do metr a půl hluboké vody. První mé myšlenky, stojím na svých, jo, v momentu se dostávám na nejbližší padlý strom, vylézám.
Vlci v Jeseníkách


První co mě v tu chvíli napadá, jsou tři věci: foťák, mobil, a rozhovor s kolegyní z práce z minulého dne. Mobil mám týden, co týden!, dva dny starý a už se topil, foťák je naštěstí zavřený do koženého obalu, ale namočil se a je vevnitř zapocený, tudíž v tento moment nepoužitelný; mobil dva dny starý a už jsem ho dokázal pokřtít na Plaváčka, jeví známky života, je to dobré, signál vysílá, i když zobrazení displeje občas mizí.

Minulý den jsem se zastavil v práci po týdenní dovolené a kolegyně mi ve zkratce řekla co nového a na co bychom si mněli dát pozor, protože máme nového ředitele obchodu. Mimo jiné nemá rád přílišné marody a přílišnou pracovní absenci, což mě v tu chvíli napadlo jako první věc po vykoupání v ne moc teplé Opavě. A pocit, že půjdu zpět další tři hodiny totálně durch při teplotě vzduch 5°C mě přímo děsila. No nic, co na plat, stávají se i horší věci.
Jsem na druhé straně koryta řeky a cesta tudy je nemožná, Chtělo by to zpátky říkám si. Balancovat na stromě, to si zase koleduji o koupel a vykoupaný už jsem, co teď? Jediná šance se naskýtá o kus dále, kde je padlý strom přes řeku, kde přelezu stylem, že se odlehčím ručkováním po stromě tenkému ledu, pod kterým je tekoucí voda. Strom je samozřejmě zavětvený a ulamování větví postupně je to jediné co se dá v daný moment dělat. Za polovinou potoka, kdy jsem skoro na druhém konci, opět levá noha ve vodě. Neřeším situaci a prostě zbytek potoka přebrodím. Snímky, které bych zmáčknul, by byli jistě velmi zajímavé, ale v tuto chvíli je foťák nefunkční, mám smůlu.

Cestou zpět do Karlovy Studánky jdu po svých vlastních stopách. Nohy začínají těžknout z nabalujícího se sněhu na totálně mokré džíny, u rukavic je to totéž. Jediné, co mě v tu chvíli zahřívá je to, že se hýbu a jdu, že prostě nestojím na jednom místě. Vychutnávám si pocit mokrých bot a občas se podívám na kouzelná zákoutí krajiny kolem mě, když v tu chvíli poprvé ten den potřebuji vykonat svou přirozenou potřebu a na ztuhlém těle nenacházím onen přirozený lidský orgán teď pro mě tak důležitý a potřebný.

Je půl druhé odpoledne a já před sebou vidím zase ceduli Karlovy Studánky. Ohlížející se lidi a pes čuchající ke mně jestli jsem jen mokrý, a nebo jestli smrdím, nerespektuji a bez sebemenšího zastavení směřuji k jízdnímu řádu autobusu.
Jede to až za 45 minut a to ještě z dolního parkoviště, to venku v tomto stavu zmrznu, jdu tedy na grog.
Dobrý den, dáte mi prosím grog (ptám se servírky v místním baru); "Posaďte se pane", ale já jsem celý mokrý, ale za to nesmrdím, pouze jsem se nechtěně vykoupal v Opavě; "Posaďte se, pane". Sedám si teda napravo od dveří, v obavách, abych neudělal v baru rybník. Po chvilce se mi nese vysněný grog. Mobilní telefon oznamuje došlou SMS zprávu a dokonce je na displeji něco i vidět. Děláš něco? Odpovídám SMSkou: právě jsem se vykoupal v opavských vodopádech, Odpověď: přeji ti příjemnou jarní koupel.
Starší pán, který si ke mně přisedl, si mě prohlíží, jestli nesmrdím, dávám se s ním do rozhovoru a prohazujeme pár slov. Autobus mi jede o půl třetí, už musím jít.

Při nástupu do autobusu přehlížím tytéž pohledy na promočené kalhoty a divím se, že mě tentýž řidič autobusu, který jel ráno, pustil dál. Sedám na samostatnou dvou-sedačku úplně vzadu a pokouším se na to malé topení v autobuse poskládat mokré věci. Džíny, které samozřejmě nesvlékám, vytvářející tvrdou kruhovou obruč na každé z nohavic, začínají pomalu měknout a schnout.
V domnění, že si zakousnu chleba, který jsem si vzal z domu, sahám do batohu a vytahuji cosi, čemu se říkalo celý chleba, ale ve skutečnosti to vypadalo, jako kdyby jste ho hodili nechtěně do mixéru a okamžitě ho vypnuli. Jeden ze dvou mladíků, sedící šikmo za mnou mě pozoruje, jestli vskutku mám všech pět pohromadě.
Cestou zpět třesoucí se zimou pozoruji krajinu, která od rána ztratila tu tvář kouzla ranních námraz, kdy vršky stromů byli překrásně jinovaté a na polích už prokukovali zelené traviny.
Nekonečná hodina a půl jízdy do Olomouce je za mnou a já třesoucí se vylézám ještě ztuhlejší než pří pochodu z autobusu a hledám sebemenší teplejší kout na to, abych tam počkal na další městský autobus jedoucí domů do vany.

Horká vana a v koupelně zapnutý zářič, to je to jediné, po čem teď momentálně toužím a kde trávím další dvě hodiny klidu a nekonečné pohody, při němž si uvědomuji, že to byl pro mě jeden z těch nezapomenutelných dnů, při kterých se cítím opravdu svůj, kdy cítím každý sval a každé pohnutí tělem.
K večeři, abych zahnal všechny možnosti omarodit, si dávám horký čaj, chleba a jednu syrovou cibuli jakožto přírodní antibiotikum.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki kiki | Web | 14. dubna 2010 v 19:35 | Reagovat

Hezů

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.