Výlet na Rejvíz

14. dubna 2010 v 19:45 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Mám v sobě občas jakýsi biologický budík, vždycky když se někam chystám a mám si druhý den přivstat, probudím se o něco dřív, než zazvoní budík. Probouzím se ve 3 : 30, i když budík mám nastavený na 4 : 15 a nemohu na tu tři čtvrtě hodinu už usnout, ale zůstávám v klidu, aby tělo mělo co nejvíce odpočinku.
Po čtvrté hodině ranní tedy vstávám a dělám si něco k snědku a něco sebou do batohu. Ranní rituál je samozřejmostí.

Jako jediný v sobotu ráno sedám do autobusu směr centrum a usedám k oknu. Odpočívající mladý muž opíraje se o dopravní značku asi náročnou cestu po nočním tahu nedošel a zřejmě silně společensky unaven usnul na okraji přes den rušní ulice. Venku je okolo nuly. V centru města tedy přesedám na tramvaj jedoucí k vlakovému nádraží a po chvilce sedám do rychlíku "Šohaj"směr na Prahu. Mezitím si ještě v trafice přečítám letmo ranní titulky novin, ale zřejmě jsem ten zákazník, kterého mají trafikanti tak rádi, přečtou, kouknou a jdou a přitom nic nekoupí. Chvíli se nechám zase unášet ranním rozbřeskem nad krajinnou zatopenou doposud do tmy a chladu. V kupé, kde jsem sám občas podřimuji a dospávám nedospané.
Zhruba po půl hodině jízdy se probouzím a vylézám na nádraží v Zábřehu, kde se křižuje několik ranních vlaků a mlžné ráno mě připomíná situaci ze starých časů, chybí akorát ty staré parní lokomotivy, která by dotvářela tuto atmosféru.
Na hodinkách je 6 : 18 a jede mi to za osm minut, to je pohoda říkám si. Hledám tedy automat s kávou, abych se trochu probudil. Po chvilce se tedy vracím s nádražní budovy zpět na perón a přede mnou vycházející pan výpravčí s plácačkou jde dát znamení k odjezdu mého vlaku. Křičím, ne pane ne, ale on mě neslyší, protože jako na just právě projíždějící vlak k tomu právě houká. Kelímek s kávou držíc v pravé ruce rozebíhajíc se odhazuji tedy do nejbližšího koše a dobíhám již odpískaný motorák. To byla výborná káva, pomýšlím si.
Do plonaplněného motoráčku nasedám nejdříve doleva ve směru jízdy, ale pak nacházím místo na straně pravé, kde paprsky slunečního svitu vytvářejí náladu právě probouzejícího se dne. Naskýtá se mi pohled na částečně zorané pole, kde uprostřed něj jsou zhruba v průměru pěti metrů vysoké pšeničné klasy. Kdyby to bylo obráceně, tak si řeknu, ufoni tu byli na návštěvě u kamaráda.
Po chvilce jízdy plouživý vláček osobní dojíždí vláček do městečka Postřelmov, kde mě zajímá
malé nádraží jsou pod okapy dvě hlasné lampiony hlásící příjezdy a odjezdy vlaků, jako za starých časů. Dvě paní výpravčí, pozorně stojící před svou kanceláří výpravčího hlásí odjezd našeho motoráčku směr Šumperk.
V Šumperku na nás už netrpělivě čeká vláček vracející se jako by zpět na Zábřeh, ale v Bludově se točí směr doprava na Rudu nad Moravou, Hanušovice, Jindřichov a Jeseník. Z Rudy nad Moravou po levé straně je za včasných ranních hodin vidět probouzející se údolí směrem na Štědrákovu Lhotu v pohoří Hanušovické vrchoviny. Momentů Ranního rozbřesku je na této trase více a kouzelných míst k zachycení fotografickým přístrojem je nespočet. Projíždím vlčkem Brannou, Ostružnou a Ramzovou, kde se mi naskýtá po pravé straně pohled na Obří skály, které jsou ještě ponořeny do mlhy a ranního mrazíkového závoje.
Jeseník, horském město, které na mě působí chladným zimním ránem. Pane, prosím Vás, jak se dostanu na autobusové nádraží, ptám se staršího pána okolo sedmdesátky. Musíte pořád tudy s kopce a za kamenným mostem doprava a tam se když tak zeptejte, odsud se to špatně vysvětluje. Děkuji, nashledanou. Až dolu, ke kamennému mostíku pak doprava, hle, vidím velkou letní zahrádku s plachtou a reklamou na cigarety Camel. Větší skoro prázdné autobusové nádraží. Hle koho nepotkávám, staršího kulhajícího cikánka, kterého jsem kdysi fotil jako portrét a fotografie se celkem zdařila. Ahoj, ozval se, pamatuješ si na mě? Jak pak bych si nepamatoval, když jsem tvůj portrét poslal do třech soutěží. Ptám se nevíš odkud to jede na Rejvíz? Ze sedmičky. Pak se zase ozve. Nemáš stovku? Nemám. Vtíravě se mě ještě párkrát zeptá, ale ignoruji ho, dal bych mu aspoň 20 korun, kdybych měl chuť si nafotit portrét, už párkrát se mi to vyplatilo. Mám ale chuť vyrazit a jsem myšlenkami v lese. Znervózňuje mě to, že jsem zjistil, že autobus jede až za tři hodiny. Myslel jsem, že na tam se svezu busem a zpět půjdu pěšky. V té chvíli jako kdybych na nic nemyslel a byl jsem rozhodnutý jít na rašeliniště. Vyrazil jsem tedy a bylo mi jedno, jak se dostanu zpět domu a když tak přespím někde v penzionu. Teplé oblečení na přespání pod širým nebem nemám.
Cesta je ze začátku asfaltová a asi po kilometru ostřejšího stoupání vcházím do lesa a odbočuji na lesní cestu. Konečně v lese, říkám si v duchu. Prudší a zdlouhavé stoupání mě dává zabrat na nohy, alespoň se protáhnu a nezlenivím. Auto, které projíždí silnicí tvořící serpentiny zatím, co já jdu přímo vzhůru. Pražáci, které potkávám u chaty na Čertových kamenech. Dříve než sám k Čertovým kamenům dojdu při cestě na ně se osvěžuji z pramene jak jinak než Karlova.
Při prvním spatření skal Čertových kamenů mě okamžitě napadá pohádka S čerty nejsou žerty, zvláště po té co na mě ze skal vykoukne krásný zrzavý kocour připomínající v tomto prostředí kocoura do kterého se převtěloval čert Janek s hodností vraníka v této pohádce hrajícího Ondřejem Vetchým. Při výhledu Z Čertových kamenů si pak malý lidský človíček připadla jak v jiném světě, kdy se pod ním rozkládá Jeseníka nad ním tyčící se sanatorium jesenických lázní. Otočím se a rozhlížím se na kopce a vrcholky Zlatohor.
Cesta dál je po vrstevnici, která připomíná místy tankodrom, místy pouze rozkorejněnou cestu od právě projetého traktoru, kdy jsou krásné a kouzelné výhledy do krajiny pod Biskupskou Kupou. Občas se brodíc zbytky sněhu, občas blátem či po suchu.
Křižovatka a právě projíždějící autobus, říkám si, že by Rejvíz. Mám Pravdu, jsem tu na chlup stejně jako kdybych tři hodiny čekal na tentýž autobus. Kupuji si velikonoční vánočku ve tvaru kruhu a vydávám se na další dvoukilometrový okruh vedoucí na unikátní rašeliniště, které jsou sami o sobě přírodní rezervací.
Hle perníková chaloupka v krásně zasněženém lese, chybí ji akorát jedna noha a baba na koštěti. Ba ne, z perníkové chaloupky se vyklubala malá stánek suvenýrů 200 metrů před Velkým mechovým jezírkem, kde obdivovatele detailu vyzbrojeny fotopuškami právě rozkvétající květeny si přijdou na své. Báje o tomto vezírku říká, že tu kdysi byl bohatý kraj a jezírko vzniklo zatopením starodávné vesnice. Kdo je slušný a pomstivý, shlédne pod hadinou špičku dávného kostelíka. Druhá báje zas říká, že se zde utopil hledač zlata. Co je na těchto bájích pravda nechávám minulosti. Připravuji si fotoaparát a oddávám se detailům krajiny, která mi nabízí tolik příležitostí k zachycení.
Modrou turistickou značkou se dostanu opět na Rejvíz, kde si stačím dát tu vysněnou kávu, kterou jsem musel v Šumperku na nádraží hodit do koše.
Restaurace a Penzion Rejvíz nabízí příjemné posezení v horském stylu, kdy při posazení se opíráte o podobizny významných lidí vyřezané do dřeva. Autobus, který jede v 15 : 15 je místní kyvadlová doprava ze Zlatých hor do Jeseníku a do města jede strání, při níž je krásný výhled na jesenické údolí.
V Jeseníku mám pouze 20 minut na přestup z autobusového nádraží na vlakové. Ptám se řidiče, jestli náhodou nenavazuje nějaký autobus tím směrem. Ano, ale odjíždí z autobusového za osm minut 16 : 00 a mě to jede v 16 : 01. Spoléhám se na mé nohy a jdu na nádraží pěšky.
Do motoráčku sedám do posledního vagónu, který je motorizovaný a tudíž stačí, aby strojvedoucí přesedl zepředu dozadu, a vlak jede na tu či onu stranu. Jsem sám v kupé a vlakem objíždíme Zlaté hory, kde zajíždíme do Polska na opuštěné nádraží města Glucholazy. Tak jak jsem si myslel, strojvedoucí přesedl na druhý konec vláčku a vracíme se jakoby zpět do české republiky do Jindřichova, Albrechtic, Krnova a Opavu, kde přestupuji do Jakartovic. Cestou z Glucholaz se dávám do řeči ze strojvedoucího, který mě posléze pozívá do své kabiny a po polské straně se vezu úplně v čele vlaku a vyprávíme si o všem možném. Krajina, která mě uchvacuje nepoznaným mě přitom láká na další výlet do tohoto kouta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.