Podyjí jako oáza (dokončení)

21. června 2010 v 11:32 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
………………………………….
Vstáváme dříve a v 8:55. Už jsme za vesnicí (vlastně před ní, pokud bereme, že z místa naší chaty musíme vesnicí vzdálené 3 km nejprve projet, abychom se dostali dál). Na tento výlet nás nalákal číšník v hotelu Dyje, u kterého jsme si včera dávali skleničku bílého vína. Jedeme tedy do Vratěnína.
Vratěnín


-         Do Vratěnína? (zeptám se ještě jednou)

Ten název mi něco říká. Á, už vím odkud ten název znám. Ona známá, které jsem fotil v roce 2006 svatbu, pochází právě odtud.

S úsměvem beru mobil, (už tedy ve vesnici před pozdě barokním kostelem z let 1771 - 1773) v kterém mám ten jediný digitální a pořizuji fotku, kterou odešlu oné známé. Poté ještě udělám pár snímků na klasiku a po chvilce se vydáváme za vesnici kolem malebného hřbitova, do něhož se ze zvědavosti podívám až na zpáteční cestě. Pomníky zesnulých jsou zde z převážné části zdobeny krajinářskou tématikou v černé barvě. Za zmínku stojí také malá kaplička Božího hrobu se sedlovitou střechou a pětibokým závěrem uprostřed. Kaplička má také slepé arkády po bocích. Hlavní kříž je poté z kamenné hrubozrnné žuly ukončenými trojlistem a patkou ve tvaru zvonu. Na spodní části pod Kristem je poté znázorněna lebka se zkříženými hnáty jako symbol toho, že i ďábel je pokořen Kristem (zlo je svou podstatou samozničující).
Na Graselovu stezku

Procházíme kolem pomníčku Jana Nepomuckého a po asi kilometru chůze se ocitáme v lese. Po pravé straně se rozkládá přírodní rezervace Bílý kříž. Z vyhlídky je nádherný pohled do údolí Dyje, na prudké a slunné skalnaté svahy. Stezka se vrací zpět na silnici, po chvíli odbočuje vpravo na lesní cestu vedoucí po hranici lesa a dále opět po silnici k Uherčicím. Zdejší zámecký areál rodu Collaltů se svou architektonickou hodnotou vyrovná okolním věhlasným panským sídlům. V minulém století byl ale zdevastován armádou, JZD i ženskou káznicí. V posledních letech se probouzí k životu. Stezka se ale vrací zpět do Vratěnína, odbočuje ke Zlaté studánce a podél Vratěnínského potoka vás provede bývalou
To je kus, co?

křížovou cestou s kapličkami. Bohužel, buď jsme se špatně všichni tři dívali, nebo v současné době je značení zajímavostí na této cestě tak mizerné, že jsme jej nenašli. Dokonce ani tu vyhlídku. Šli jsme tedy lesní cestou, v jednom úseku několikrát překračujeme sem a tam hraniční čáru s Rakouskem, a po dalším kilometru a půl cesta směřuje opět do vnitrozemí. Ten den se zase počasí umoudřilo a tu a tam prosvitlo sluníčko, vítr ani moc nebyl nebo jsme jej necítili (jak bychom mohli, v lese). Míjíme podivuhodný strom se zapletenými kořeny, ceduli psanou německy upozorňující na hranici s ČSSR (viditelně i podle vzhledu staršího data). Údiv vyvolává více množství šneků, kteří dosahují trochu větších rozměrů. Skoro na konci okruhu opět nechávám Hanku s Jirkou jít a zastavuji se u dubového lesa, pořizuji pár fotografií nejprve ve stoje a pak si lehám do trávy. Opět narážím na nedostatečnou značenost cesty a po dalších 200 metrech bloudím. Zastaví mě myšlenka, že tudy to nepůjde, protože v dáli na levoboku vidím věž Vratěnínského kostela.

Vydávaje se nejprve hustým lesem vlevo brouzdám lesním porostem a cejtě se líp než na cestě po dalším proplétání se houští jehličnatého porostu volím nakonec cestu podél lesa po docela suché polní cestě, směřujíce za vidinou špičky kostela. Absolutně netuším, na jakém místě vylezu a v tu chvíli mě to ani netrápí.

Jé, já jsem u sochy, no tak to jsem uzavřel okruh. Zvedám jen informativně telefon a volám Hance, jestli jsou přede mnou nebo za mnou a směřuji o 200 metrů dál k autu. Graselových stezek je 5 (Slavonice, Nové Syrovice, Vratěnín, Dobersberg, Nová Bystřice), my jsme prošli tuto jedinou, Vratěnínskou.
Grasel

Johann Georg Grasel: Rozporuplná postava a osudy skutečného Johanna Georga Grasela, po kterém nám v českém jazyce zbylo nehezké slovo grázl a řada pověstí a vyprávění. Narodil se v r. 1790 v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic. Jeho otec byl pohodný, matka byla dcerou žebráka. Graselův otec se nezřídka podílel na vloupáních a páchal i jiné delikty. Pro různé zločiny byl odsouzen a uvězněn v Brně v pověstném vězení na Špilberku. Matka Graselová a jejich obě děti se živily v této době žebrotou.

Vracíme se okolo třetí hodiny. Pro Jirku to bylo málo a jde si ještě zaběhat tzv. pyramidu. Je to způsob běžeckého tréninku, který se doporučuje jednou týdně. Určíte si několik délek trati a běháte jej na čas. Rychlost běhu se zvětšuje. Začíná se zpravidla nejdelší tratí a končí tou nejkratší (1500 m, 800 m, 500 m, 200 m). Celý trénink včetně doběhu na místo, které bylo k tomu určeno a na které Jiří taky doběhl (dlouhá alej), a bylo vzdálené od chaty 3,5 km, trval něco málo přes 2 hodiny. Pro změření přesné vzdálenosti si jako zámečník zhotovil tzv. obkročák, což je trojúhelník, na jehož přeponě je od bodu A do bodu B přesně jeden metr. Šikovností v prstech se poté převracením trojúhelníku naměří libovolná metráž v terénu. Obkročák si nechal včera, když jsme se vraceli na místě tréninku a schoval jej pod strom.
Lesík

Večer necháváme plout myšlenky a vzpomínky při romantice podvečerního
grylotina
světla od zapadajícího slunka, jehož paprsky vytvářejí paletu nejrůznějších barev. Poté rozděláváme oheň a jsme celí casní na grilotinu. Trochu málo sice na 10 minut sprchlo, ale to nás nijak nemohlo rozházet. Nechyběli ani topinky opečené v žáru ohně s příchutí oharků a Dijónské hořčice. U praskajícího ohně a šumu lesa trávíme do pozdních večerních hodin.

………………………………….
Je už sobota. Jak jsme se rozhodli včera, mohli bychom dnes nechat konečně auto v klidu tam, kde je a vyrazit někam do nejbližšího okolí. Na jídlo toho moc nemáme, hlavně pečivo. Jirka s Hankou ještě polehávají. Venku je pod mrakem, všude ticho. Vydávám se do vesnice pro nějaké to pečivo a základní potraviny. Vyrážím hned o půl osmé. Je to dva kilometry tam a dva zpátky. Se vším všudy mi to trvá něco málo přes hodinu a půl. Cestou tam jdu přímo s vědomím sobotního dopoledne na vesnici, kde obchody jsou zásobeny tak, aby jim v 11 hodin, kdy zavírají, toho pečiva moc nezbylo. Cestou si užívám chladnějšího rána, které mě dokonale probralo a připravilo vstříc k novému dni. Tomu předposlednímu na této dovolené.
Vojenská kaple

Celý týden, pokaždé co jsme někam jeli, vidíme u hřbitova za vesnicí velkou polodřevěnou kapličku a nebyli jsme schopni se tam podívat. Nedalo mi to a na zpětné cestě z obchodu jsem se aspoň k ní zašel na 10 minut podívat.
Vojenská kaplička byla původně postavena v Brně v Chodské ulici pro potěchu nemocným a raněným v první světové válce. Vysvěcena byla 8. Dubna 1916 biskupem Dr. P. Huynem. Po roce 1950 v rámci normalizace složila jako skladiště vojenského materiálu a v roce 1969 měla být zbořena, ale nepřekážela nijak výstavbě budovám vojenské akademie. Byla nakonec rozebrána a přemístěna o 100 km sem do Oslňovic, ale díky rozhodnutí a zpolitizování celé události nebyla až do roku 1993 postavena a díly byli díky odvážlivcům uchovány po půdách a sklepích. Až 4 roky po revoluci byla opětovně postavena za pomoci učenců
- tesařů, pokrývačů, klempířů a 25. května 1996 byla opětovně páterem Dr. Ludvíkem Horkým vysvěcena.
Říkám si, že takováto odvaha lidí pro dobrou věc musela být a jistě byla podporována plamenitou vírou, kterou žádné zlo a žádná negativní zatvrzelost a fanatizmus nemůže nijak překazit. Napadá mě v této souvislosti ještě jedno spojení. Když bratr Roger Schutze za dob bývalého režimu dostal povolení navštívit komunistické Československo, dostal jedinou podmínku. Nesměl pronést jediné slovo při této návštěvě. Později, už po obratu v jednom rozhovoru, který jsem zaslechl při vzpomínce na něj, kdosi prohlásil, že komunistická diktatura svým zákazem ve své podstatě podtrhla to nejdůležitější, co chtěl touto návštěvou sdělit. Mlčet a jen naslouchat a učit se.
Na pramici

Té poslední věty, která je na ceduli napsána jsem si povšiml až při zpětném psaní (ceduli jsem si ofotil), která nabízí možnost nejen podrobnějšího výkladu o kapli, ale i zapůjčení klíčů od kaple u místního obyvatele.
Po půl jedenácté už jsme všichni po ranně-dopolední kávě. K chatce máme k dispozici jak kánoi, tak i pramičku.

Jirka je na vodě a pluje opodál k molu, kde nastupuji já a to takovým způsobem, který je až neuvěřitelný. Před tím totiž ještě dopovídávám hovor s Andrejkou a mám mobil u levého ucha. V domnění, že se přidržím pravou rukou zábradlí na molu, nastupuji na příď pramky. Stále držím mobil a povídám. Loďka mezi tím ujíždí a já jsem jednou nohou na přídi a druhou na molu. Sedám tedy opatrně na okraj mola a snažím se silou nohou loď přiblížit, ale loď se stále vzdaluje. Po necelé minutě tělo tvoří most a pravá hýždě je náhle napůl ve vodě. Lýtka se opírají na přídi lodi a záda nad lopatkami jsou opřena o hranu mola. Hanka, která už došla na molo a stojí smějíc se nade
Bítov

mnou a nevědíc co se mnou mi bere mobil a já se nějakým způsobem dostávám na loď, aniž bych smočil další části těla než je ona hýždě. Smíchy se nemůžeme udržet. Andrejka vypíná mobil, a jelikož mě zná a já ji, dovedu si její myšlenky v tu chvíli představit. Takovýto zážitek se asi dost dobře nedá popsat, to se prostě musí zažít a vidět.
-         Co to jako mělo být za kaskadérský kousek, za který by se lecjaký kaskadér nebo tanečník se svou kreací nemusel stydět.

Tato událost vyvolává smích i při večerní vzpomínce na ní.
Vydáváme se tedy na vodu. Jiří pojal pádlování jako neobvyklou formu tréninku. Jednou jsme se vystřídali, ale většinu plavby odpádloval on a my dva já s Hankou jsme se vezli.

V této části Dyje tvoří oblouk 180 stupňů a v tom oblouku se řeka Želivka vlévá do Dyje. Plujeme nejprve proti proudu k soutoku a poté vplouváme do Želivky, která o 57 km vzdušnou čarou u Vlásenic - Drbohlav jako Hejlovka pramení. V dalším pravotočivém oblouku zastavujeme na místním hřbitůvku dříve patřící vesnici Bítov, jenž byla stavbou přehrady v roce 1932 zatopena. Letos na jaře v důsledku velkého snížení hladiny vody bylo toto místo vodou odkryto a bylo to velkou atrakcí nejen pro místní. Hřbitov je poté v kopcovitém břehu po pravé straně z pohledu dívajícím se po proudu řeky. Vzdušnou čarou je to přes řeku od hradu sotva 100 metrů.

Z pramičky posíláme Martině (dceři Hanky a Jirky) MMS, na kterou neměla jiných slov než, že to je přímo skandální, když ona se učí na obhajobu bakalářské práce a my ji dráždíme takovouto romantikou. Po chvíli narazíme na vyčnívající kámen z vody, která nás zarazí v cestě dál proti proudu, a pramičku otáčíme zpět. Na chatkách jsou víkendoví rekreanti a tak trochu je nám líto, že třeba na takovémto odlehlém místě, kam vede pouze lesní pěšinky široká sotva 50 cm nemáme taky. Majitelé chat museli při stavbě používat pouze dopravy vodní. Občas vysvitlo slunko a vítr mírně zvlnil hladiny vody. Vracejíce se okolo 13. hodiny zpět na chatu máme z plavby výborný pocit.
Něco málo pojíme a mě to stále táhne na Corštejn. Týden jsme pod ním a ještě jsme tam nebyli. Manželé odradilo to, že je hrad otevřen až od 1. června a tak volí jiný plán než já a jedou se podívat na Nové Mlýny.
Na břehu přehrady

Po břehu přehrady, který v této částic sklon 45 stupňů vede zelená turistická cesta až k mostu. Z ní tu a tam odbočuji úzké cestičky k té či oné chatce, kterou jsme dopoledne viděli z loďky, a prochází hustým lesním porostem bránící jakoukoliv nebo z větší části prostupnost slunečních paprsků které se tudy právě rvou. Vzal jsem si sebou bundu, v které se momentálně trochu teplo, ale později se mě vyplatila. Opodál, cestou je malý vojenský bunkr, do kterého pochopitelně musím vlézt, to bych nebyl já, abych neprozkoumal každou díru, či špelůňku. A zase se u mě probouzí představivost a domýšlivost mě vlastní. Co, kdybych se tu někdy objevil a začalo pršet? Dobrý malý přístřešek pro jednoho. Jedna vnitřní stěna je delší než 2 metry, tak by se tady z nouzi dalo i přespat. Aspoň o ní vím. Asi tak uprostřed mezi

začátkem cesty po tomto strmém břehu a jejím koncem, který je u mostu je trochu obtížnější úskalí a musí se překonat dvou metrový převis. Aspoň je trochu vzrůšo. V nejhorším případě nahoru nepoletím a dole mě najdou. A kdybych přece jen spadl až do vody, aspoň bych se probralJ. Tato část cesty končí v těsné blízkosti u mostu přes přehradu a je potřeba na jejím konci přelézt svodidla, ale než tam
bunkr
pomalým tempem dojdu, chytám do svých fotoaparátů nějaké ty záběry, jak detaily kapradí či průzory na druhý břeh, kde tu a tam sluníčko prostupuje a jelikož je vlhko tak se vytváří nepatrný náznak duhy. Obdivuji u některých chat důmyslnost jejich majitelů, jak si v dnešní době dokážou
poradit v případě nedostupnosti elektrického vedení. Prostě si pořídil menší kolektory (asi tak ve velikosti jednoho metru čtverečného. No a je po problému. Jednoduché a účinné.

Silnice se rozdvojuje, mířím doprava k hradu, ale dříve než k němu dorazím, tak po pravé straně je vyhlídka do údolí. Je nepatrná a není vůbec značená jako vyhlídka. Je to prostě kus šutru v otevřeném výhledu, zabočím a nechám se unášet pohledem do údolí, kde přehrada na řece vzdušnou čarou 400 metrů tvoří pravotočivý oblouk o 180 stupňů. V tichosti spjaté s pohledem do okolí a cvrlikání ptáků náhle zazní:
Nad řekou

-         Gól, gól
A za necelou čtvrt minutu z druhé vzdálenější strany:
-         Gól, gól

Je mi v tu chvíli jasné, co se děje. Hrajeme semifinále na mistrovství světa v hokeji, a chataři koukají, jak to válčíme. Letos jsme to dotáhli až do finále a jsme mistři.
Ještě chvíli čučím do okolí a jdu dál.

Já prostě na ty hrady musím lézt netradičně a tou druhou stranou než je normální. Věděl jsem, že je zavřený a tak jsem chtěl obhlídnout aspoň zpoza brány. Pod hradbami vede úzká pěšina a tak jsem předpokládal, že dojdu k hlavní bráně. Došel jsem, ale trochu (jak bych to naznačil) ……… jako, když se drbete levou rukou na pravém uchu přes hlavu. Chroští cestou přelézám bravurně, to mi problém nedělá. Míjím klenbu, která je do hloubky zaslepena. Po chvilce vidím malou branku ve výšce 1,5 metru. Vyšplhám se na ní a něco málo z hradu začínám vidět. Vidím po chvilce mladý pár oblečen do motorkářské kombinézy. Optám se:
-         Jak jste se tam dostali?
Odpověď zní pro mě ještě prapodivněji:
-         Záleží na tom, jakou máte sílu.
Cornštejn

A šli dál. V duchu si říkám: Co si pod tím mám představit? Slezu opatrně z branky a jdu ještě o takových 10 metrů dál. Hluk těch dvou mě ujistí, že jsem pod hlavní branou do hradu, ale pohodlná příjezdová cesta je o dalších 60 cm víš než je úroveň mých očí. Podemnou je 50-ti stupňový sráz, hustě zalesněný a pokryt neprostupným chrastím a ona pěšinka po které jsem sem došel, taky končí. Prostě jde to už jen zpět, nebo nahoru stěnou. Škrábu se tedy po kamenité stěně, která není úplně kolmá, ale ke kolmosti moc daleko nemá. Úchytů, kde bych se mohl zapřít je na ní dost. Nade mnou se objeví tvář mladého muže, který mi pomáhá vyškrábat se nahoru. Nejprve tam hážu klobouk, aby nepřekážel, a po dvou minutách se doškrábu i já.
-         Ahoj, a děkuji, jsem Karel (představuji se s vědomím, že před sebou vidím očividně turistu s úsměvem na tváři)
-         Já som Jánko. (později mi prozradil, že je ze Slovenské Myjavy)
Ti dva motorkáři byli už pryč a my jsme před branou zůstali sami.
-         Jdeme se podívat ďalej?
-         Hej.

Při pohledu na kovovou bránu mi bylo jasné, co ti motorkáři mysleli, když mi říkali: podle toho, jakou máte sílu. Visací zámek byl ve výšce něco málo přes 2 metry. Asi, aby ho nikdo neupiloval. To by nebyl Čech, aby si neporadil jinak. Roztažením mříží v dolní části vznikl dostatečný prostor k prolezení.

Nakonec jsme si pomohli. Jánko, je trochu silnější postavy než já, tak bylo potřeba obou paží.

Tak se procházíme v opětovném dešti hradem, který byl postaven v první polovině 14. století jako královská pevnost společně s hradem Frejštejnem na posílení hradu Bítova. Byl vybudován na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí, která jej obtéká ze tří stran. Zpočátku šlo o nevelký hrad přibližně oválného půdorysu, oddělený od hřebenu hlubokým příkopem. Areál hradu vymezovala mohutná zeď s věží na severu a s palácem na protilehlé straně. Zbytky zdi a palácové sklepy se dochovaly dodnes. Po 40 metrech za vstupní branou je ještě jedna klenba hradní brány, za níž je onen dřevěný most z jedné věže na druhou, který je vidět z dálky nejen od chaty, kde jsme ubytovaní, ale i z jakéhokoliv jiného úhlu. Po hradě se pohybujeme asi tak půl hodinky, prolezeme s Jurou, co se dá,
Cornštejn II
vidíme, že v jedné palácové časti je uprostřed ohniště, takže tu přespávají i čundráci, kterým nocleh v přírodě na hradě nedělá žádný problém. Vzhledem a stavem zdiva vzhledem ke stáří zříceniny bych hrad srovnal třeba s Troskami čí Frydštejnem nebo na Slovensku s Šarišem nebo Spišským hradem. U Hanušovic je tomu podoben Nový hrad a v Prachovských skalách v menší míře pak Skalní hrad. Prostě a jasně, zafixovaná obrovská zřícenina, jistě stojí za návštěvu. Její rozloha je opravdu neskutečná. Na hradě se dá hrát třeba na schovku, neboť koutů a zákoutí je tam opravdu bezpočet.
Cornštejn III

S Jánkem se za branou rozloučíme, protože je ubytovaný přesně na druhé straně než my a stejnou cestou se vracím k chatě. Už se pomaličku stmívá a tak onen úsek cesty podél přehrady se halí už do modravého šera. Čas na to ještě není, ale jelikož je pod mrakem, tak s to podšeří dnes trochu pospíšilo. Jirka s Hankou se z Nových Mlýnů vrátili půl hodiny předemnou. Večer potom opékáme ještě jednu grilotinu a užíváme si posledního večera.
………………………………….
Neděle je čas odjezdu. Moc se nám nechce, ale co se dá dělat. Chatu opouštíme po 11 hodině ranní a jede se domů. Já se nechávám vysadit na vlakovém nádraží v Moravských Budějovicích odkud jedu přes Okříšky a Brno do Olomouce a manželé dupnou na pedál a zhruba ve stejnou dobu jako já v Olomouci jsou oni v Jablonci nad Nisou.
Co nám zbylo? No přece krásné vzpomínky a nezapomenutelné zážitky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.