Podyjí jako oáza (druhá část)

21. června 2010 v 11:19 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
………………………………….
V chatě je tentokrát dlouho, až do 9 hodiny klid. Pomalu se vyplížím
Uherčice

ven a jdu se projít po malé pláži do okolí přehrady. Je nádherné ranní ticho, což by v plné sezóně jistě nebylo. Ranní sluníčko se sem tam prodírá skrze mraky. Tráva je pokryta rosou, na druhé straně této části přehrady je šikovně upíchnuta chata, kterou majitelé stavěli přímo z vody, a já si prožívám nevšední ranní momenty, které nás ladí do dalšího dne, který právě začíná. Tak si tedy říkám, jestli to není dar, probudit se znovu a prožít něco o čem ani nevíme, co to bude a jak to bude pro nás silné a emotivní.
Jirka měl zálusk se podívat do Šafova na židovský hřbitov. Jedeme tedy druhou stranou do Šafova (směrem jakoby od přehrady na západ přes Uherčice). A znovu se nestačíme divit, co si to pro nás ta naše zemička připravila. Jedeme krajinou mírně
Staré zámecké schody

zvlněnou, tu a tam Jirka přibrzdí, jestli by ten či onen pohled do krajiny nestál za vyfocení a po necelých 15- ti minutách se nám po levé straně otvírá pohled do mírného ďolíku a na stavbu, kterou Hanka komentovala, že to vypadá jako nějaké JZD. Ne ani velikostí, ale stavem v jakém se stavba nacházela. Nebyla daleko od pravdy. Byl to zámek Uherčice, který byl za dob totalitního režimu systematicky devastován (jako ostatně vše co rádoby vládě tehdejší doby přišlo pod ruku a mělo co do činění s minulostí svobodného smýšlení). Zastavili jsme u něj. I přestože jsme si přečetli, že je otevřen pro veřejnost až od června, nijak nás to neodradilo od venkovní prohlídky tohoto objektu.
za dávných časů "zahradní altán"

-         Rozchod na tři čtvrtě hodiny (zavelel Jirka, který měl přes rameno stativ a na druhém fotobrašnu)
Nejprve jsme chvíli courali po parku, kde správce sekal trávník a poté se Maruška s Hanou osmělili, doběhli správce, který právě zacházel na nádvoří, jestli by nemohli nahlídnout. Vyklubala se z toho poté soukromá přednáška o historii této monumentální stavby. Ze 45 minut bylo náhle 90.

Zámek je velkorysou architektonickou koncepcí šlechtického obydlí, reprezentačních prostor, hospodářských budov, produkční a okrasné zahrady s bohatou historií představuje významný krajinotvorný soubor jižní Moravy.
Na přelomu 15. a 16. století vznikla trojkřídlá jednopatrová gotická tvrz, stavební jádro dnešního rozsáhlého zámeckého komplexu. Ta pak v polovině 16. století prošla raně renesanční přestavbou. V poslední čtvrtině 16. století se zámek velmi podstatně rozrostl. Přístavbami v této třetí fázi byla vymezena
Obdivování

další 4 nádvoří: hlavní s jednopatrovou arkádou, vstupní s protilehlými přízemními arkádami a čtyřpatrovou hranolovou věží, horní a dolní hospodářské nádvoří a krom toho dvě zahrady v ohradních zdech s nárožními věžemi. Barokní epocha nezasáhla nijak zásadně do stavební podstaty objektu, jen jej dotvořila do současné podoby. Velmi významně však obohatila interiéry cennou štukovou a malířskou výzdobou. Dílčími klasicistními úpravami interiérů i exteriéru se na stavebním vývoji podepsali poslední majitelé - Collaltové, kteří vlastnili Uherčice do února 1946. Jejich do dnes žijící potomek občas zámek navštěvuje.
V období baroka byl jihovýchodně od zámku založen ohrazený francouzský park s oranžerií (ve 20. letech 19. stol. přebudován v přírodně krajinářském duchu), na nějž pak kolem r. 1800 navázal v jeho severním cípu lesopark. V něm byly na návrších vybudovány romantické stavby, z nichž se dochovaly pouze dvě: obelisk a umělá hradní zřícenina.
detail

Zámek, od r. 1948 užívaný státními statky a vojenskými útvary, byl asi od poloviny 80. let prakticky určen k zániku. V květnu 1995 byl převeden pod správu Památkového ústavu v Brně, čímž došlo k prvnímu zásadnímu kroku - rehabilitaci tohoto cenného a značně zdevastovaného objektu. Krátce po zahájení generální památkové obnovy byl zámek poprvé v historii částečně zpřístupněn návštěvnické veřejnosti (léto 1996). Od 1. 1. 2002 je zámek Uherčice národní kulturní památkou. V současné době je na zámku zpřístupněno 10 místností z celkových 150 (rok 2010).

Pořizujeme ještě pár společných fotografií a pokračujeme dál směrem do Šafova. Ještě bych zapomněl na jedno zastavení. Když jsme se rozloučili s panem správcem. Nalákal nás, abychom se nezapomněli podívat asi 150 metru tímto směrem (ukazoval), je tam menší stavba, kterou bych přirovnal dnešnímu altánku na zahradě. Pro dobu, v které byla stavěna to, je stavba menší vyhlídkové věže dosahující 10 - ti metrů. Tou druhou stavbou byl jakýsi jehlan či pomník připomínající obelisk, střed bývalého hřbitova.

Cestou jsme zastavili a fotili krajinu, a pro úhel pohledu nám posloužilo i auto. Jirka si stoupl nejen na kufr auta, ale i na střechu.
Zaparkovali jsme na okraji vesnice u hřbitova a 10- ti minutovou procházkou se jdeme podívat na starý Židovský hřbitov. Jsme tedy už v Šafově, jehož první písemná zmínka o obci pochází z roku 1323. Jméno je pravděpodobně německého původu "Schaffa an der Eiche" podle obrovského dubu, který stával na kopci mezi Šafovem a Starým Petřínem.
Na židovském hřbitově

Sedím mezi starými kamennými náhrobky, jejichž okolí, je porostlé 30-ti centimetrovou trávou a hlavou se mi v tu chvíli honí myšlenky pojící se nesmyslnosti extremismů a rasové arogance. V čem byli tito lidé horší než ti druzí? Vidím, že dosahovali dosti vysokého věku 80, 90, 95let (v době 19. století). Stále si v tuto chvíli uvědomuji to, kam se to svým chováním, které je vidět dennodenně kolem nás řítíme. Kam se až zakletí vzájemné nevraživosti může dostat? Máme v současné době možnost nepřeberného
Na židovském hřbitově II
množství dostupných informací, a přesto se mezi námi najdou tací, kterým
touha po sebeukájení v podobě nejen extremismů je jakýmsi pomyslným

rohlíkem k snídani. Setrvávám tu něco málo přes 10 minut a poté se podíváme ještě na náves.
Kostelík, jak to už bohužel v dnešní době bývá, byl zavřený, ale nic není ztraceno. Chvíli si odpočineme tamhle na lavičce u obchodu. Maruška s Hankou se začnou o čemsi bavit s nějakou paní, a náhle padne otázka na právě zmiňovaný kostelík, který je sice zavřený, ale poradí nám
-         Zazvoňte támhle u toho domu, co má obložení (asi metr nad zem podél jedné strany obvodu domu), možná bude někdo doma.
Jdeme tedy já a Hanka k onomu domu, chvíli se nic neděje a poté slyšíme štěkot.
-         Je to dobré, někdo doma je. (řekneme si)
kostel v Šafově

Kostel zasvěcen sv. Bartoloměji (jednomu z 12 apoštolů) vypadá vskutku monumentálně. Mladá paní nám o něm vypráví vskutku zaujatě s douškou vlastní spjatosti, kdy její sestra tu zpívá při mších a na varhany tu hrával už její dědeček.

Ještě nezbytných pár fotografií a už se pomaličku snažíme o návrat, který je ještě s jedním zastavením ve vesničce Podhradí nad Dyjí. Tato vesnička zdá se mi leží v jednom z nejhezčích koutů toho, co jsme do teď viděli. Dokonce nám i počasí celkem přálo a tak při pohledu do údolí z hradeb se vskutku tavil dech nad neuvěřitelnou scenérii a souhry rodinných domků a chalup. V pozadí se skalními stěnami tyčící se nad řekou, pod nimiž hučí splav.

Hrad Frejštejn je co by kamenem dohodil (a zbytek samozřejmě došel 9 km) od hradu Cornštejna po zelené turistické. Hradní zřícenina pochází z r. 1331 a hovoří se v ní o purkrabím na Frejštejně. V r. 1390 se na hradě připomíná
Frejnštejn
kaple sv. Kateřiny. Král Zikmund zapsal hrad Lipoltovi z Krajku. Osobně mám takovéto hradní zříceniny docela rád, působí na mě jistou dávkou nostalgie umocněné v tomto případě

vzrostlými stromy na nádvoří, kde s před léty páně 1330 - 1400 procházeli pánové a dámy šlechtických titulů. V jedné časti zříceniny je ve výšce 10 metrů náznak menší místnosti, z níž je pohled do údolí. Bujnost mé představivosti se pohybuje, že bych se vůbec nebránil strávit zde jednu či více nocí. Třeba jen pro zkušenost či nějaký ten prožitek.
Vracíme se přes Korolupy a okolo čtvrté hodiny odpolední jsme na chatě. Podvečer trávíme každý po svém.
pohled do krajiny

Usínáme okolo deváté hodiny večerní s pocitem dobře prožitého dne.
………………………………….
Moc se mi dnes do auta nechce a být na mě, tak dnes jdu pěšky, ale nakonec přece sedáme do auta a přibližujeme se jen o něco dál do Zbylovic. Po levé straně při výjezdu z vesnice směrem na Bítov je malý plácek podél silnice. Neváháme a z plácku si děláme parkoviště na bezmála 5 hodin.
Cestou na Bítov

-         Nechceš se projet na běloušovi? Padla otázka od Jirky na mou osobu.
Rozhlížeje se po okolí vidím krásného bělouše v zahradě, u níž jsme zaparkovali.
-         Má to ale jeden háček. Když tedy pominu, že je v cizí zahradě. Je sice v životní velikosti, ale umělý.
Nepoznal jsem na dálku 10 nebo 12- ti metrů z jakého materiálu je. Předpokládám, že bude vyřezán ze dřeva.
Strmá silnice, která je zároveň slepou je souběžná se žlutou turistickou se vydáváme na Bítov
Na Bítově

v doprovodu místního pejska, který se po pár metrech přece jen vrátil ke svému domu. Po necelém půl kilometru jsme v lese, a cesta má nejprve šíři sotva 20 cm a poté navazuje na širší lesní cestu, kudy projede i traktor. Ten den nám poprvé trochu sprchlo, i přestože jsme po celou dobu pobytu v tomto cípu republiky se dozvídali o povodňových situacích na Ostravsku a na Přerovsku, o silném větru na Liberecku či slunečném počasí pod Milešovkou. Každý z nás je z jiného kouta republiky tak od své rodiny a přátel jsme věděli, co se děje. V tu chvíli jsem si uvědomil, že letošní dovolenou máme v takové jakoby oáze. A tato myšlenka mě také inspirovalo k názvu tohoto putování.
Na mučidle

Okolní lesy se zbarvily do nejrůznějších odstínů zelené, ptáci si kolem vesele cvrlikají a my se couráme v zajetí lesního šumu větví, které rozhoupává vítr, jenž v korunách stromů dosahuje větší rychlosti než u jejich kmenů.
První písemná zmínka o Bítově pochází ze zakládací listiny kapituly ve Staré Boleslavi, datované k roku 1046. Jádro listiny dovoluje předpoklad, že hrad Bítov byl založen knížetem Břetislavem I. (1003-1055). Souvislá pevnostní linie hradů chránících česko-rakouskou hranici se zde, na řece Dyji, ustálila na počátku 12. století. Je zajímavé, že podobný pevnostní val vznikl i na rakouské straně k jejich obraně před českými útoky (hrady Raabs, Pernegg, Walkenstein a další). K hradu patřila také porcelánka, jejíž vznik se datuje od roku 1792 a po řadě šlechtických majitelů a znárodnění 24. října 1945 na základě Benešových dekretů se stává v roce 1988 součástí Karlovarské porcelánky.
Jdeme na prohlídku jen já, Hanka a Maruška. Jirka si jde po svém, protože na hradě nedávno byl a expozice vycpaných psů pro něj není to pravé ořechové. Provází nás studentka, která evidentně průvodcovství má naučené a každá otázka navíc jí malinko vyvádí z míry.

Do hladomorny a mučírny jsme se nedostali, ale nenechali jsme si ujít zážitek před ní. Posadit se na křeslo plné ostnů jak na sedáku, tak na opěráku. Zpočátku to bylo nepříjemné, ale dalo se to snést, ale vydržte tam sedět hodinu, dvě nebo den či dva dny nepřetržitě.
Po pozdním obědě, se pomaličku trochu jinou trasou zpět k autu. Na chatě jsme okolo páté odpolední. K večeři si dáváme nesnědenou svačinu a na vyčištění žaludku Becherovku, Ferneta, nebo tyto dva alkoholické čističe v kombinaci s tonikem.
………………………………….
Letošní dovolená v tomto složení se mi oproti loňsku a předloňsku právem zdá trochu více motorizovaná, kdy se každý den někam přibližujeme a dnes tomu není nijak jinak. Už podruhé jedeme do Vranova nad Dyjí, ale tentokrát na začátku obce cukáme prudce doprava do kopce a zastavujeme na větším parkovišti asi 600 metrů pod zámkem to Vranovským. O poznání kvalitnější výklad než na Bítově nám podává paní středního věku, kterou jakákoliv otázka mimo nikterak nezaskočí. Architektonicky se zámek zdá jako
Na Vranovském zámku

takovou směsí všehochuti.
Zámek je připomínaný poprvé v r. 1100, náležel původně znojemským knížatům a byl součástí systému opevnění chránícího Moravu proti Rakousům, jeho rakouským protějškem byl hrad Hardeck, stojící 5 km jihovýchodně na témže břehu Dyje. Nejstarší část Vranova pochází z druhé poloviny 13. a ze 14. století; jeho starší, či dokonce původní podoba je již sotva zjistitelná. Hradní jádro, tvořené palácem, válcovou věží a věží s kaplí, zaujímalo nejzazší Část ostrohu nad Dyjí. Z rozsáhlého opevnění se zachovaly především předsunuté body: strážní věž na východě ostrohu, vodní věž na severním srázu nad řekou. Z daleko bohatšího výkladu než zde píšu, nás zaujala jedna nepatrná důmyslnost, kterou tehdejší šlechta využívala
Na Vranovském zámku II
jako znamení k obědu. Jedná se o malé signalizační dělo, které fungovalo na principu zažehnutí střelného prachu od sluníčka, jejíž paprsky procházeli skrz lupu umístěnou nad dělem. Zpravidla byl tento přístroj nastaven na 12 hodinu polední. Celé to bylo na otočném kruhu, a pokud by po okraji kruhu byla ryska, která by byla nastavována na možná okolo namalované hodiny okolo kruhový, nebránilo by signalizaci v její přesnosti. Ale jak toto zařízení fungovalo při zatažené obloze, to nevím. Třeba nijak.
Maruška se po telefonu dozvídá zprávu, která ji přesvědčí o tom, že měníme původní plán dnešní cesty, kdy jsme si chtěli po prohlídce zámku projít Junácké údolí, popřípadě dojít až na hráz přehrady, a obratem se vracíme zpět na chatu, kde něco malého pojíme a jedeme do Znojma. (Okruh Junáckým údolím je žlutě značená turistická trasa. Prochází místní částí Benátky, náměstím, zastavěnou částí Vranova a Junáckým údolím s kamenným mostem z roku 1783.) S Maruškou se loučíme a přejeme brzké uzdravení její maminky a my se vydáváme po pamětihodnostech města Znojma.

Pro Jirku s Hankou to bylo neznámé město, já jsem se po 4 letech zde objevil podruhé. Mluvím už o Znojmě. Tenkrát jsem tu fotil kamarádce svatbu a nemohl jsem si ho prohlédnout tak důkladně jako letos. Byl jsem tenkrát ubytován v Novém Šaldorfě v Modrém sklípku. V sobotu jsem měl sice něco málo přes hodinu čas, ale navlečen do kvádra, kravaty a přes rameno fotobrašnu s výbavou pro focení v obřadní místnosti na místní radnici to nebylo to pravé ořechové. Vychutnávali jsme si to tedy společně nyní. Do podzemí se dostaneme až na 4 hodinu odpolední, tak máme dostatek času pro prohlídku věže
Ve Znojmě

tyčící se v samém středu města, z níž je rozhled nejen na město, ale i daleko za něj. V pozadí tyčící se lesní porosty národního parku Podyjí a na druhou stranu zasahující do už rakouské krajiny pokračující směrem na východ opět k nám do Dyjsko-svrateckého úvalu. Od věžeje to minuta chůze na Masarykovo náměstí se sklonem 15 nebo 20 stupňů, které hyzdí funkcionalistická stavba Prioru prosazena za doby komunistické éry, jejíž základní pilíře nenávrate poškodily ráz podzemí předpokládajíce budované v 14. a 15. století a svým rozsahem 90 km ve třech patrech největší ve střední Evropě. Ale o tom později.
kostel sv. Mikuláše ve Znojmě

Jdeme nejprve do kostela sv. Mikuláše, jenž je nedílnou dominantou města. Ale před tím mě Jiří neopomenul vyfotit u restaurace u Karla (nebojte se, není to můj tajný zdroj peněz, ale kdo ví J). Kostel byl postupně budován od roku 1338 až do druhé poloviny 15. století na místě staršího románského kostela z 12. století. Jedná se o monumentální síňové trojlodí s pětiboce uzavřeným presbytářem, k jehož severní stěně přiléhá dvoupatrová sakristie. Po levé straně jsou vystaveny mimo jiné ostatky právě již zmiňovaného sv. Bartoloměje, jemuž je zasvěcen kostel v Šafově. Vedle kostela je ve stejném pojetí je stavěna sousední kaple (vlastně dvě kaple stavebně nad sebou, což podle průvodce, kterého jsme tam odchytili, byl v tehdejší době naprostý unikát).

Pomaličku se vracíme zpět na náměstí, kde v jeho pravé části při pohledu shora dolů je kapucínský klášter. Míříme ke vchodu do podzemí.

Samotné podzemí, jak už jsem zmiňoval je dlouhé bezmála 90 km a má tři patra. Do podzemí vedlo nesčetně vchodů, které jsou v současné době, z větší časti zazděny kuli nájezdu vandalů a zlodějů, kteří neváhali si dojít do studny s průzračně čistou vodou pro mince pro potřebu ukájení svých potřeb v hrách na automaty.
podzemí

S ohledem ke struktuře hornin bylo úměrné i jejich opracování při budování chodeb. Na budování chodeb se zřejmě podíleli i jihlavští havíři, kteří měli ve středověku vynikající pověst jako odborníci na hornická díla. V jedné z chodeb v jižní části Znojma je zachován havířský znak - zkřížený mlátek a kladivo. Pomoc jihlavských havířů však nemůže zakládat domněnku o vzniku podzemních chodeb ve Znojmě v souvislosti s těžbou rud, jak tomu bylo například v Jihlavě či v Kutné Hoře. Dyjský masív, v němž je znojemské podzemí zbudováno, nemá na rozdíl od Jihlavska zlatonosné a stříbronosné žíly. Ani síť chodeb nenasvědčuje tomu, že by zde bylo dobýváno ložisko nerostů. Pan průvodce neopomenul svým působivým vyprávění zmínit i možnost potulujících se opilců, kteří se ztratili výpravě z minulého týdne a do teď tu ochutnávají doušky moravských vín (třeba právě z Modrého sklípku v Novém Šaldorfě nebo z Nového Šatova). Je libo nějaké to víno Veltlínské červené rané - jakostní - 2008 nebo Chardonnay - jakostní - 2008 nebo nějaké to unikátní archivní víno. I s takovouto nabídkou se v tomto městě, kde je víno cítit i ve vzduchu můžete setkat.
Je něco po páté hodině odpolední, vylízáme o kousek dál z podzemí, kde teplota vzduchu nepřesáhne 10 stupňů. Cestou k autu mě Jirka ukazuje ještě prodejnu klobouků, ale je již zavřeno. Musí mi tedy postačit ten jeden nový, který jsem si koupil na Bítově.
Večer si skutečně dáváme nejen skleničku bílého vína, ale poté v chatě otevíráme flašku dobrého bílého Müller Thurgau ročník 2008. Je to švýcarská moštová odrůda vinné révy, která vznikla nejspíše křížením odrůd Ryzlinku rýnského a Madlenka královská. Je pojmenována podle prof. Dr. Hermanna Müllera ze švýcarského kantonu Thurgau.
………………………………….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MiSs_MileYnQaa MiSs_MileYnQaa | Web | 21. června 2010 v 11:41 | Reagovat

zajímavý články...

2 nejlevnejsi-hip-hop nejlevnejsi-hip-hop | Web | 2. dubna 2011 v 18:50 | Reagovat

aaaaa :) pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.