Podyjí jako oáza (první část)

21. června 2010 v 11:31 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
V zamyšlení

Je to jako droga, která nepustí. Je sobota a na pohovce mám už od středy připravené věci, abych se mohl vydat po půl roce s naší starou partou někam na další čundr po vlastech Českých. Tentokrát je domluvená chata asi tak přes kilometr od soutoku Dyje a Želetavky. Styl chaty je obvyklý jako jindy: suché WC, pouze sprchový kout v koutku kuchyně, dvouplotýnkový elektrický vařič, a to je tak asi vše. Jo abych nezapomněl, v dřevěné chatě ve velikosti asi tak dvou standardních obývacích pokojů vyčnívala jako pěst na oko nejnovější plazmová televize, kterou jsme hned první den vytáhli ze zásuvky a po celý týden jsme ji s 100% úspěšností bojkotovali. K chatě byla k dispozici i pramička, kterou využíváme až předposlední den. Ale abych zase nepředbíhal.
Už cestou z Brna

Jsem už v Brně a vlak do Jihlavy mi ujíždí před nosem. No což, přece pojede další, nač se stresovat, škodil bych jedině sám sobě. Ohlédnu se čelem vzad a vidím velkou tabuli s nejčerstvějšími odjezdy vlaků. Á, mám 15 minut času a jede mi osobák do Jihlavy. (Promiňte mi, zapomněl jsem dodat, že zajištěnou dovolenou v chatce máme až od neděle. Rozhodl jsem se tedy navštívit kamaráda v Jihlavě a ze soboty na neděli u něj bivakovat.) opodál je stánek s malým občerstvením. Žízeň mě nutí svlažit si hrdlo, kupuji si Birella. Mezi tím vláček přirazil na tu správnou kolej. Do cíle, kde bivakuji to je bezmála 90 km a jedu to skoro 2,5 hodiny. Dám si tedy šlofíka. Klobouk sesunu hluboko do čela a skutečně se probudím až po půl hodině. Naproti mně sedí nějací lidi a mírně se usmívají mému právě vyjevenému výrazu, kdy jsem se probral. Tak tedy koukám po okolní krajině v místech, kudy jsem v životě ještě nejel. Ten den nevysvitlo ani na okamžik sluníčko, ale foukal docela vítr a teplota se pohybovala okolo 20 stupňů. Oči tedy nemusím nijak přižmourávat a mezi tím myslím na vše možné. Tento kraj by stálo zato taky prozkoumat, ale to bych musel mít jinou práci a práce:koníček by musel být trochu vyváženější.
Gustav Mahler

Na místě jsem až o půl páté odpoledne. K cílovému bodu to mám něco málo přes kilometr, ale i když znám adresu, ptám se, kudy tam vykličkuji. Po necelých 10 minutách vím, kde jsem a jdu najisto.
-           Co se to tu děje? Ptám se Zbyňka
-           Strýc má 40 let a tak se trochu oslavuje.
-           Doprkýnka, to si nemohl nic říct. Zavolal jsem mu totiž pouhý den předem, jestli by mu nevadilo, že bych ho navštívil a pokecali jsme.
Ocitl jsem se tedy na nějaké soukromé oslavě a jediný koho jsem znal, byl Zbyněk a jeho rodiče. Připadal jsem si trochu blbě, ale což. Po chvilce jsem byl představen pár lidem, které si doteď stejnak nepamatuji, ale aspoň jsem troch zapadl. Mé působení v kruhu rodiny, ale netrvalo dlouho a po sedmé hodině večerní se stahuji do ústraní kamarádového pokoje. Dům je naprosto prázdný, dávám si malou koupel, která mi
Jihlava z věže

je nabídnuta, a po osmé večerní jsem už v pelechu a po chvilce usínám.
………………………………….
Celý barák ještě spí a Zbyněk musí do práce. Tichým šramotem se budím v šest a se Zbyňkem prohazujeme pár slov. Poté si na chvíli ještě lehnu, ale už neusnu, jen se tak převaluji na posteli. V půl sedmé mi to nedá a taky se kopu z postele. Nejprve mě zaráží pár drobností povalující se na stole. Jsou to věci, které bych u mě na stole nerad viděl, ale v tomto případě si můžu akorát přát, aby toto období u kámoše co nejdřív pominulo. Známe se sice od dětství, ale jelikož jsme bydleli skoro na opačné straně republiky, tak by se dalo spočítat na prstech, kolikrát jsme se v životě viděli. Prakticky po hlubší stránce si i uvědomuji, že o sobě nic moc nevíme.
Něco malého k snědku a je půl osmé a vyrážím do ulic města. Dveře nechávám jen zavřené a ještě jednou volám Zbyňkovy na mobil, že jdu.

-           Jo, dveře nech tak, taťka je stejnak už vzhůru
-           Díky za azyl, měj se.
Dnes je o trochu lépe než včera. Trochu se ukázal i ten mozol na obloze, kterému říkáme blahodárné sluníčko, a já jdu skoro stejnou cestou k vlakovému nádraží, odkud jedou městské autobusy do města. Je neděle a vůbec nevím, co budu dopoledne dělat. Mají se pro mě zastavit Jablonečáci, kteří to mají po cestě, ale než jim zvedám telefon tak na mobilu je první sms. "Upadl nám výfuk, jsme teprve v Dalešicích (což je sotva 5 km za Jabloncem.

Tato sms přišla ale až poté co jsem opětovně po ránu vypnul telefon a vkročil jsem na náměstí do kostela sv. Ignáce z Loyoly, kde právě začínala mše. Přišel jsem o chvilku později, ale to nevadilo. Bylo naprosto plno a tak mi nezbývalo nic jiného než se postavit úplně dozadu a bágl opřít do kouta. Stěny v tmavém ladění a světlý strop na mě tak zapůsobili, že jsem tomu neodolal a ještě jednou jsem přišel do tohoto místa ticha a vychutnal si toto prostředí. Při této druhém posezení zde byli pouze tři lidé a kostel ve mě vyvolával naprosto jiný a hlubší dojem.

Je teprve půl desáté. Mám před sebou tak dvě a půl až tři hodiny ve městě, v kterém si vlastně uvědomuji, že jsem poprvé. V okolí hlavního náměstí je pár zajímavých míst, jako jsou hradby u parku Gustava Mahlera, jihlavské podzemí, brány, kašny či vyhlídkové věže. Nejprve ale zabloudím bráně Matky Boží, která úzce navazuje na zmiňované hradby. Brána je ještě zavřená a rád bych si dal někde kávu a posadil se. Kousek od náměstí ulicí kde po pravé straně je dům, v kterém roku 1860 - 1875 bydlel Gustav Mahler, se jde do City parku, kde onu kávu pořídím hravě hned v první Kavárně, na kterou při vstupu narazím.
kostel sv. Ignáce z Loyoly

Druhou stranou náměstí se bloncám zpět do kopce, protože náměstí mí přibližně 10 stupňový sklon, zabloudím do uličky, která vede na Jakubské náměstí. Premodstrátský kostel sv. Jakuba je sice už dva roky zavřený a probíhá jeho rekonstrukce (jak se dozvídám na vyhlídkové věži, která ke kostelu patři a na kterou jsem se po 186 schodech vyškrábal s báglem naloženým věcmi na celotýdenní dovolenou. (Jeho dvě věže jsou zdaleka viditelnou dominantou města. Jedná se o trojlodní halový kostel s dlouhým presbytářem a dvěma věžemi v průčelí. Stavba kostela byla zahájena
před polovinou 13. století. V květnu 1257 byl kostel vysvěcen a zároveň sem byla přenesena fara. Počátkem 14. století byla postavena severní věž, která slouží dnes jako věž vyhlídková - její výška je 63 m.)

Sestupuji zpět po dřevěném schodišti a dávám po chvilce přednost pánovi asi tak v mém věku.
-           Dobrý den
zvon Zuzana
-           Chtěl byste vidět něco zajímavého?
Na vlídnosti hlasu poznám, že toto setkání nebude jen tak ledajaké.
-           Odpovím, proč ne, pokud to bude stát za to.
Stojíme v mezipatře na malé chodbě, z které vedou pouze schody nahoru a dolů a potom ještě jedny dveře kamsi do boku s nápisem zákaz kouření. Právě ony dveře se po půl minutě otvírají za zvuku
skřípajících pantů, za nimiž to vypadá a je to podkroví půdního stylu. Je mi už trochu jasné, že tento zážitek bude něčím výjimečným a co mě poznamená nejen jako vzpomínka na prohlídku města, ale bude to mít pro mě hlubší dimenzi.
-           Pokud chcete, bágl si můžete nechat tu?
Pokládám bágl po levé straně spojovací chodby mezi první a duhou věží a jdeme zase po schodech nahoru do druhé věže. Je mi už jasné co bude následovat.

Tak to je Zuzana. Má výšku 182 cm a průměr 220 cm. byl zavěšen ve druhé, 54 metrů vysoké věži kostela v roce 1563, s váhou 7.086 kg je to druhý největší zvon na Moravě. Do pohybu byl uváděn nejprve šlapáním a někdy ve třicátých letech 20. století elektromotorem. Srdce váží asi 300 kg.
Příprava elektrického zařízení trvá necelou minutu. Nášlapná plošina, která je určena pro to, aby se nejprve zvon rozhýbal je velká sotva pro dvě chodidla. Další minutu trvá to, než rychlost kmitu zvonu dostane to správné tempo a při pohledu na hodiny a přendáním kroužku jistícího srdce zvonu začne odbíjet pravé poledne. Jsou momenty, které v životě člověk nezapomene, při kterých jde mráz po zádech, kdy si v hloubi uvědomuje, že je oslovitelný i jiným způsobem než tím lidským - pozemským. V tu chvíli si je jistý, že se nezmůže na jediné slovo, protože v tu chvíli prožívá něco co se ani do slov nedá změstnat a přitom cítí něco, co v tu chvíli si možná ani neuvědomuje, že ho to poznamenána celý život. Síla zvonu, při které má pocit, že musí proniknout až tam nahoru, síla daného momentu, která se nedá zachytit na žádný záznamový přístroj s takovou dokonalostí, jako když tento moment prožije autenticky.
Ještě se se Zuzanou rozloučit. Jsme o patro níže, aby se ona sedmitunová Zuzana s námi důstojně rozloučila a houpala se nad našimi hlavami. Abychom si při tomto dohoupávání mohli pohladit její srdce, a poté scházím spolu s panem zvoníkem dolů po vrzajících schodech starobylé věže kostela sv. Jakuba v Jihlavě.
Ještě, jak už jsem napsal, si na chvíli jdu sednout k Ignácovi a o půl jedné se pod Mc. Donaldem potkávám s Jirkou a Hankou, kteří zdárně dorazili, a pokračujeme na chatu na Vranově, která leží něco málo přes kilometr od soutoku Želetavky a Dyje a vzdušnou čarou to je přes vodu 400 metrů na zříceninu Corštejn. Mezi tím než dorazíme na chatu, mi vyprávějí strastiplný začátek, cesty, kdy po 200 metrech od baráku, který mají v prudším kopci na okraji Jablonce, jim s nenadání upadl výfuk. Ještě, že mají souseda automechanika a, i když byla neděle, ochotně jim pomohl v nouzi. Hanka se nemohla po celou dobu dovolené zbavit určité napjatosti, že, když motor vydával podivný zvuk tak to v ní vyvolávalo určité obavy, co se děje?. Projíždíme krajinou okolí Jihlavsko - Českomoravské vrchoviny, kde kopce se mírně vlní nahoru a dolů, jejíž dominantou nejen tady, ale po celou dobu našeho pobytu v tomto cípu republiky jsou křížky a kapličky volně postavené v poli. Na jednom kilometru minimálně dvě nebo tři potkáme. Všiml jsem si (mohu-li to tak popsat určité větší náklonnosti k duchovnímu životu i na mši v Jihlavě, kdy kostel byl zcela zaplněn. V tomto květnovém období nejenže pučí květenstvo všemožných druhů, ale díky tomu, že je vlhčeji počasí, tak zeleň trávy se barví do nepřeberných odstínů, mezi ně se tu a tam vloudí sytá žluť řepky olejné, jejichž pole nemají zdaleka tvar strohých čtverců či obdélníků.

Na celodřevěnou chatu přijíždíme těsně po třetí hodině odpolední. První co po nejnutnějším předání klíčů děláme, je, že si vaříme kafe. Ve větší místnosti, plně obložené dřevem doplněné plně dřevěným stolem a rohovou lavicí. Chatka má i prosklenou verandu, kde je starší stůl z dob našich dědečků a babiček. Má ještě stará dřevěná okna a buď Přísavník pětiprstý, nebo Břečťan (nevšiml jsem si přesného druhu, který se vinul nejen kolem oken, ale prostupoval škvírami skrz.
první foto na chatě

Po chvilce se s Jirkou jdeme podívat po nějakém tom dřevě, které jsme viděli asi kilometr před chatou. Po levé straně, když vyjíždíme od chaty je nejprve penzión pod Corštejnem, poté prudké stoupání a po dalších 500 metrech je malá, nepatrná odbočka do lesa. Nacouvali jsme tam a po dalších 15-ti minutách nacházíme soušku, druhou a třetí, až máme zase plný kufr. Po dvou hodinách je rozřezáno a připraveno na večerní zátop.
Maruška přijela do Oslňovic v 19:45, čekali jsme, až zavolá, abychom pro ní Jirka mohl sjet autem. Bylo po osmé, a náhle se ozval telefon. Maruška volá, aniž bychom se podívali na identifikaci telefonujícího, věděli jsme.
-         Maruš, kde jsi? říká Hanka, která telefon zvedla
-         Je tady hospoda pod Corštejnem
Vstoupil jsem do hovoru a řekl:
-         Hani, vyjdi z chaty, Maruška je tady za pátým stromem.
Na dřevu

I přestože jsme měli chatu v tak malé vzdálenosti od hospody, nijak jsme ji neslyšeli, ale uvědomovali jsme si, že v plné sezoně za teplého večerního počasí by situace byla jiná. Povídáme si do desáté hodiny večerní. V tomto složení se vidíme prakticky po půl roce, tak si máme co říct.
Večer je v chatě naprostá tma, pouliční světla tu nejsou a já zapaluji u postele malou svíčku a naprosto se straním možnosti světla elektrického. Ještě si chvíli čtu.
………………………………….
Opět jak to v tomto uskupení bývá, vyrážíme okolo půl desáté. Je pracovní den, tak nejprve míříme do Vranova nad Dyjí. Nakupujeme v trochu větším obchodě, podobnému jak bývali za času před rokem 1989 Jednoty na vesnicích. V zatáčce pod skálou, na níž se tyčí samotný hrad Vranov jsou po pravé straně pouze tyto potraviny a hned ve vedlejším domě je hospoda. Před obchodem se po ránu kocají vesnické kačeny, které strhly na tolik naší pozornost, že se s foťákem plazíme po zemi a horlivě mačkáme spoušť. Za zatáčkou ještě jednou zastavujeme, Hanka, Maruškou a Jirkou kupují v domácích potřebách a železářství pár nezbytností a já opětovně obdivuji architekturu starých vesnických usedlostí.

Dnes necháme tento monumentální zámek stranou a jedeme přes Lesnou a Horní Břečkov do Čížova. Po pravé straně jsou hustější lesy pokryté do nejprapodivuhodnějších barev právě začínající zelně. Jediné co do tohoto pohledu chybí je trocha toho sluníčka, které se nám stále skrývá kdesi pod plujícími mraky na obloze. Opět podél cesty míjíme několik kapliček, upravených a pospravovaných s čerstvými květinami.
ve Vranově na nákupech

Čížov - vesnice na samém okraji za časů totalitních neprostupné zóny. Na konci obce podél pohraniční silnice je zachována část linie železné opony v tehdejší Československé socialistické republice. Železná opona hermeticky uzavírala státní hranici s Rakouskem a Německou spolkovou republikou. Zátarasy byly opatřeny signální soustavou, která prakticky znemožňovala jeho nepozorované překonání. Linie této stavby byla několikrát přesunována směrem do vnitrozemí. Poslední verze měla podobu 20 m široké linie s drátěným plotem a signální stěnou, oraným pásem ošetřovaným totálním herbicidem a obslužnou asfaltovou komunikací. Součástí železné opony byla i různá přídavná ženijní zařízení (ježkové a jehlanové zátarasy, dělobuchy, osvětlovací rampy, strážní věže apod.). Tato linie byla 205 km od státní hranice.

Auto necháváme na druhém konci vesnice, než jsou zbytky této bývalé hermetické opony a vypravujeme se na malý pětikilometrový okruh nejprve na vyhlídku nad Hardeggem a poté na okraj samotné vesnice pod ním. V současné době už asfaltová silnice je obklopena hustými lesy a couraje se pomalým a odpočinkovým tempem přicházíme nejprve na malé sezení, kde rozbalujeme svačinu a vedle nás na dohled malým příručním dalekohledem pozorujeme krmení malých lesních ptáků od její starostlivé mámy, která si z naší přítomnosti absolutně nic nedělá.

Trochu v tomto prostředí pociťuji nesmyslnost několika telefonátů, které evidentně aspoň Hanku obtěžují. Já se zdržuji v pozadí a vychutnávám si onu čerstvost zeleně, která je nám přírodou nabízena.
cestou do Čížova

Po dvou a půl kilometrech odbočka na pohádkovou Hardeggskou vyhlídka. Skýtá mimořádný pohled do údolí Dyje a na město Hardegg. Původní vyhlídkový altánek z roku 1885 se nazýval Luitgardinou vyhlídkou. Později zpustl a byl zcela zničen. Altánek byl rekonstruován Rakouským klubem turistů a v roce 1990 byl jako dar předán tehdejší Správě CHKO Podyjí. Pod vyhlídkou jsou výrazné skalní amfiteátry s chráněnými druhy rostlin a živočichů. Na této skále snad neexistuje kouzelnější místo, kde by byl takový výhled v rozpětí 180 stupňů. Malý altánek je odhadem 150 metrů nad hladinou Dyje, která se vine v údolí lesů a polesních luk a přímo pod námi se rozpíná vesnička s bohatou minulostí.

Hustým lesem scházíme po strmých serpentinách dolů do města, v níž se zastavil čas. Město Hardegg nabízí nepochybně pitoreskní obraz. Městečko je harmonicky zasazeno do úzké kotliny potoka Fugnitz, nad níž se hrdě tyčí hrad, jehož historie sahá více než tisíc let nazpět. Kdysi byl Hardegg centrem panství v severním Rakousku. Majitelé
vyhlídka dad Hardeggem

hradu Hardegg hráli v zemi důležitou politickou roli. Dnes je Hardegg nejmenším rakouským městem. V současné době má v hraničním městě na Dyji trvalé bydliště na 80 obyvatel. Hardegg je pravděpodobně jediným rakouským městem, které má více domů nežli samotných obyvatel. První písemná zmínka o městě Hardeggu se datuje do roku 1290. Název se odvozuje od starohornoněmeckého slova "hard" = les, "-egg" = skála, kámen. Můžu si to třeba přeložit jako "Hradní lesní skála". V přeneseném smyslu pak název znamená "pevný dům v lese". V průběhu staletí ztratil Hardegg na významu. V přímém sousedství zažívalo obrovský rozmach plánovaně založené vinařské město Retz. Po skončení Třicetileté války obýval hrad, který se již nacházel ve špatném stavu, pouze správce. V roce 1764 běsnil v Hardeggu obrovský požár. Obyvatelé směli na opravu a výstavbu svých obydlí použít materiál z hradu.
pohled do údolí

Vracíme se trochu jinou cestou. Hned za mostem přes Dyji je odbočka doleva a cesta nás vede těsně podél vody. Její blízkost je taková, že kdyby hladina vody stoupla o 10 centimetrů, cesty by byla pod vodou. Mezi větvemi stromu se tu a tam objeví možnost kouzelného pohledu na tyčící se hrad v popředí odrážejících se obrysů hradu o mírně vlnící se hladinu řeky. Po necelém kilometru začínáme stoupat zpět k Čížovu. Míjíme po levé straně Plačkovu studánku v dosti neudržovaném stavu. Možná i proto je neudržovanou protože neodpovídá normám pitné vody (ale to není důvod k její neudržovatelnosti).

Cestou zpět se ještě jednou zastavujeme nejen u hnízda ve stromě u posezení, kde jsme obědvali to, co naše batohy daly, Opodál u vesnice pod drobnohledem našich fotoaparátů máme i oné zbytky železné opony.

Večer poté trávíme společně při svíčce.
………………………………….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.