Je čas vypadnout někam ven.

23. srpna 2010 v 16:52 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Mezi zeleň a stromy, které na první dojem mlčí, ale tím, že se nechávají unášet pohybem větru, dodávají zvláštním a neocenitelným způsobem onu potřebnou energii života, jenž je pro každého z nás (pro někoho v menší dávce, pro někoho ve větší dávce) tolik potřebná k opětovnému nastartování a zregenerování se ze spáru každodenního stereotypu.


Za deset minut mi jede vláček kamsi do Krnova, ale velkým lákadlem pro mou duši není ani tak vidina nějakých velkých dálek, ale co největšího klidu nalézajícího odjakživa v srdci přírody, mezi nedosažitelnými velikány lesního porostu. Za 40 minut od největšího hanáckého města Olomouce se takováto oáza klidu bezpochyby nachází. Mnozí o ní asi vědí, ale podle toho, že jsem nepotkal na této 6 kilometrové trase v pracovní den ani živáčka, nepředpokládám, že by někoho napadlo si tímto způsobem zpříjemnit pracovní týden ať dopolední či odpolední procházkou (podle to jestli má dopolední či odpolední směnu).
Jsou přesně dvě hodiny odpoledne a vlak se pomaličku rozjíždí. Není to žádná mašinka, kdy by se zadýmila pára od kol, zahoukal vláček, který by vydával oné zvuky, které mám uvízlé z mého mládí "š…..š….š…š..š.š.šššššš" a jelo by se. Je to moderní motoráček, který tuto pomalu zapomenutou atmosféru starodávných nádraží pouze připodobňuje. Slunce doslova pálí a člověk by nevěděl, kam by se schoval, hledá každý kout kde je alespoň trochu stínu ve kterém je o nějaký ten stupeň míň. Les je tím ideálním místem. Musím si, ale chvilku počkat. Nejdříve budou Bystrovany, Velká Bystřice, Mariánské údolí, Hlubočky, Hrubá voda a poté vláček vjíždí do tunelu na jejímž druhém konci je po jedné i druhé straně nic než les. Nořím se do krajiny plné chatek a chaloupek, které jsou přes týden vesměs opuštěné a čekají na své víkendové hosty, aby mohly uklidnit oné rozbouřené duše, které touží po klidu a pohodě, kterou příroda netrpělivě a bez jakéhokoliv odmlouvání poskytuje každému z nás. Záleží pouze na každém z nás, jestli tuto nabídku přijmeme či nikoli.
Tunel pomalu končí a střídá jej nekonečná škála odstínů zeleně, vůně smůly, která se lepí na ruce pokaždé, když se dotýkáme kůry stromů nebo právě padlého stromu. Vůně, která ve mně vyvolává možná stejný pocit jako extáze pro člověka závislého na této ubíjející droze.

Na Jívové se mnou vystupuje pár lidí, kteří po chvíli nastupují do čtyřkolých miláčků svých přátel a mířící kamsi na možná místo klidu.

Vystoupám o několik metrů po šotolinové cestě. Starší manželský pár vracející se z hub se cestou necestou po svahu prudším než 45 stupňů sesouvá na onu šotolinovou cestu, na kterou jsem já přišel ze spodu. Paní už byla na ní, ale pán byl ještě ve svahu. Foťák mi paní přidržela, abych pánovi pomohl alespoň s poloplným košíkem hub. Chvíli si povídáme a poté se vydám a cestu, kterou jsem už kdysi dávno jednou šel. Chatky, které jsem obdivoval před půl hodinou z vlaku, teď obdivuji z bezprostřední blízkosti a mé srdce touží po tom, aby právě ta nejmenší, která se tu nachází, byla právě má. Smůla. Možná někdy později se mi tento velký sen splní. Ještě není ta správná doba. Upravené zahrádky, paní, která si čte noviny nebo knížku. Prostě idylka jednoho slunečného odpoledne dává zapomenout na shon na stresující momenty každodenního pracovního dne. V hlouby oázy klidu přicházím na zcela jiné myšlenky, mezi ně se tu a tam vyskytne ono tajemné světlo, které nabízí porozumět třeba tomu, čemu chceme rozumět v onu chvíli, kdy mi je ouvej. Ale, jakoby v tom momentu, kdy chci porozumět, tak tomu brání ona rozbouřenost, kterou v tu chvíli prožívám.

Po dalším kilometru jsou pouze dřevěné chatky sloužící dříve školám v přírodě, ale dnes louku nacházím zarostlou metrovou trávou, kde mají domov cvrčci a motýly. Po pravé straně šumí voda protékající Bystřice. Po levé straně se tyčí skály, pod nimiž tu a tam jsou malé trempské úkryty, kde nechybějí ohniště lemované doneseným kamením. Scházím ale na druhou stranu k vodě. Není sice moc ideální počasí na focení vody, ale přece pár snímků přece jen dělám. Oblázky větší i menší vybízejí k ulehnutí na ně a oddání se tichému bublání a šumění vody dodávající pocit nekonečné pohody. Zapomněl jsem si plavky, ale ty mě tolik netrápí, spíše mě mrzí ručník, který nemám. Křest ve studené vodě by mě nejen rozproudil, ale dal by mě onen nevšední náboj, který se mi zrovna nedostává každý den. To jsem ale netušil, že opodál se mi této výsady stejnak dostane.


Probudila se u mě ona dřímající touha zase prochladnout brouzdáním ve vodě se stativem a pořádným foťákem a strávit tu celý den. Ale aby byly fotky co k čemu, mělo by být pod mrakem. Kdyby u toho trochu sprchlo, bylo by to úplně bezvadné. Musím se, ale konečně zvednout a jít dál. Plně vnímám okolní lesy, které se pomalu tu a tam halí do roušky namodralého závoje, který je nedílnou součástí sklánějícího se dne a nastupujícího večera. Ve vrcholcích stromů ještě prostupují paprsky slunečního svitu. Další fotky, které pořizuji, přivádějí na myšlenku krátkého videozáznamu, jenž nabízí technika dva roky starého mobilního telefonu, který mám. Snímky dabluji nejen na onen mobil, ale i na klasiku hýbající se z jedné strany na druhou v době, kdy se škrábu do stran na nějaké to zajímavé místo, tu a tam po levé straně nebo slézající k šumějící vodě po straně druhé.

Po necelých třech hodinách přicházím na místo Miloslavova království (tak se jmenuje stavení pod vlakovou zastávkou Hrubá voda - Smilov. Mám smůlu, jede to až za dvě a půl hodiny. Na Hrubou vodu to je další tři kilometry, což je má hodinová rychlost při lesním toulání. Neváhám ani minutu a jdu dál. Už trochu cítím únavu, ale vidina dvě a půl hodinového čekání mě vůbec neláká. Kdysi dávno mě jeden kamarád vylákal na cyklovýlet, který začínal v Moravském Berouně. Jelo se právě údolím Bystřičky. Průvodcem nám byl starosta M. Berouna, který nám řekl o zajímavostech tamního kraje. Matnou vzpomínkou na tuto cestu se vydávám po stopách horského kola, kterým jsem tudy jel.

Relativně poklidné odpoledně-večerní procházce chybí nějaká ta nezapomenutelná perlička. V živé paměti mám moment, kdy jsme se přes vodu brodili. Na kole to je relativně jednodušší,
obzvláště tehdy, když jsem měl horáka. S těmi širokými koly po oblázkách, které jsou sotva 20 cm pod hladinou vody jelo samo. Nu dobrá, bude onen křest vodou. Šplouchající voda, která omílá kamínky dál a dál, má sotva 15 stupňů. Moc po kamenech chodit neumím, ale po oblázkách se mi šlo o poznání líp. Uprostřed říčky se kolem nohou míjí jeden říční ráček za druhým. Nejprve

vytahuji mobil a dělám pár fotek. Poté opatrně našlapuji na další oblázky, abych nějakému tomu tvoru neublížil a po 10-ti minutách jsem na druhém břehu. Teplota vody byla tak akorát, aby nohy zimou netuhly. Po dalších pěti minutách chůze brodím ještě jednou a poté potřetí.
Tři kilometry mě trvali hodinu a půl.

Občerstvení U Supa je zavřené. Není divu, když pracovní doba je vyjádřena stylem "Po - Pá: 10:00 - ?" No nic, již se značně ochladilo. Nezbývá nic jiného než počkat, za 40 minut jede dostavník zpět do Olomouce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miša Miša | E-mail | Web | 29. března 2012 v 15:52 | Reagovat

Bart by to neřekl lépe :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.