Komunikace jako výhra v loterii

7. září 2010 v 10:03 | Karel Rakušan |  Zamyšlení
Tichý a pokorný

   Nikdy jsem si nemyslel, jak je pro člověka těžké naučit se komunikovat s druhým. Ano, řeči se učíme již od útlého dětství. Dokonce už v době, kdy neumíme vyslovit jediné písmenko, už komunikujeme. Je to komunikace pomocí mimiky, kdy novorozeně při prvním nadechnutí se komunikuje svým křikem a pláčem, že se mu něco nelíbí a má pravdu, nelíbí se mu ta zima, při pocitu, když se vyklubal z bříška. Je to ten nejprvotnější a troufám si říci, že to je pro každého z nás ta nejzákladnější vlastnost, kterou každý z nás denno denně bude používat a používá. Používá ji i tehdy, když navenek mlčí a z pohledu lidského vnímání nekomunikuje, ale vnitřně komunikuje smysly, které ti druzí nevidí.

   Opět bych přirovnal strach z komunikace ke strachu z protireakce toho druhého a možná ani to ne, ale ze strachu z nemoci neumění přijetí nějaké špatné informace a neumění zachování si chladné hlavy i přesto, že informace právě sdělená může být pro toho druhého sebebolestivější. Ono je strašně jednoduché a je pravdou, že je to, to nejjednodušší, co člověka napadne. Je strašně těžké pro tak citově slabé (plemeno) jako je člověk zachovat si zdraví odstup a říci si v tu chvíli, mlč, a vyslechni si toho druhého až do konce, nebuď pouze povrchní a nededukuj z první, právě sdělené informace, aniž by si znal hlubší příčinu toho, proč k tomu či onomu došlo.

   Před časem jsme se s ženou účastnili, kurzů "Manželské večery", kde jeden večer byl věnován právě tomuto problému. Nejedná se o komunikaci typu: Co si dáme dnes k obědu či k večeři nebo kam půjdeme nebo co budeme dělat v sobotu a v neděli? Myslím tím komunikaci typu: Jak se dnes cítíš?, co prožíváš?, netrápí tě něco, co tě nějakým způsobem vnitřně svazuje? Třeba mě to bude bolet, ale je to pořád lepší varianta než, abychom kolem toho chodili jako kolem horké kaše a nevěděli, s čím vlastně bojujeme a co nás tíží, když cítíme, že je mezi námi dusno. Napadají mě v této souvislosti dva znázorňující příklady:

1.    Trhací blok - možná, že některé mé úvaze jsem tuto podobnost už zmínil.
Zapisujete si poznámky do bloku a poté co dopíšete stránku, přehodíte list papíru a píšete dál a dál. Najednou zjistíte, že těch popsaných listů je nějak moc. Ty listy jsou stále převrácené, ale v tom sešitě stále jsou. Pomalu zjišťujete, že stejně se k nim musíte vrátit a ty napsané poznámky musíte vyřešit. Píšete si snad věci, které jsou důležité. A čím déle otálíte, tím je těch listů více.

2.    Nepříjemné břemeno, - které každého z nás musí tížit, ať si to v tu chvíli uvědomujeme či nikoli. Nespíme z toho, když se nám nepovede to, co jsme si plánovali a nemusí to být zrovna pozitivní věc a pokud z toho nespíme, tak to většinou není věc, která by prospěla, ale která tomu člověku nebo okolí škodí. Je to takový pomyslný varovný prstík nahoře, a do jisté míry i signál k tomu, abychom se konečně zaměřili na odstranění toho nepřijetí neboli neodpuštění tomu druhému, který vám možná nevědomky ublížil. Stane se i to, že pokud daný problém nejste ochotni se před něj postavit čelem a domníváte se, že pokud na něj nebudete myslet tak on se prostě a jednoduše vytratí, tak se domnívám, že to je blud a klamání ne až tak toho druhého, ale především to je klamání sebe samého.

Hlavně ne to, co chci já.

Prožívám teď v práci určitý vztah, v kterém se necítím zrovna nejlíp, ale nevím (pomyslně) z jakého konce do toho hořkého dortu kousnout. Ne, že bych nevěděl, ale spíše jde o můj strach z toho, že bych vyvolal ještě větší vlnu odporu vůči mně samotnému. Začalo to čím jiným nežli problémem, o kterém se všeobecně ví, ale nikdo ho nechce řešit, protože by to vyžadovalo námahu a možná i prvotní kritiku i přestože v konečném důsledku by to mělo dalekosáhlý pozitivní efekt. Jednalo se o židli v dosti zničeném stavu no, a když jsem ji nenašel v řadách pro zaměstnance, došel jsem si pro ni k manažerce do kanceláře, kde jsem neměl co dělat. Co jsem tímto činem udělal. Možná jsem porušil pravidla neboli nařízení vytvořené lidskou mentalitou, ale domnívám se, že jsem nikterak neporušil nařízení logického uvažování tak, jak to možná každý z nás sice cítí, ale nejedná podle toho, protože Co by na to řekli ti druzí? (řekne si). Tato situace paradoxně vyvolá v člověku pochopitelně lidskou touhu pomstít se, což je lidská slabost vedoucí do začarovaného kruhu, který v konečném důsledku končívá nevraživostí a vyvolaným prostředím nepříjemného psychického dusna. Na konci to je osočování třebas kuli něčemu jinému než je ona zmiňovaná židle, kterou to třebas před x měsíci začalo. Toto nenávist pak může umocnit i to, když jedna strana té druhé odpustila, ale té druhé to odpuštění té první prostě nejde a nenávist se jí drží jako klíště.

   Když jsem tuto úvahu nazval "Komunikací jako výhrou v loterii", myslel jsem na to, že tak jak jsem dal tento reálný příklad ze zaměstnaneckého prostředí tak to funguje i v prostředí osobních vztahů. Raději si zavčas promluvit o všem co člověka na srdci tíží či bolí hned nebo co nejdříve co to bude možné než, aby později došlo k takovému rozkolu, kdy řešení by bylo daleko složitější a zabralo by daleko více času a bolesti než kdyby se vyřešilo na samém prvopočátku.

   Přišel jsem na to, že pokud se řeší jakákoliv věc na samém prvopočátku, tak je pravdou, že vnitřně bolí, ale uzdravení je daleko snazší a méně bolestivé než, kdyby se řešilo za nějaký ten čas. Velmi častým jevem je maska přetvářky prožívaných vztahů. Na povrchu krásná, upravená fasáda, uklizený byt a všude perfektně čisto, ale v mezilidských vztazích jeden k druhému to je samé slovo, které má ke slušnému chování a k pochopení tak daleko jako "uklizečka k prezidentskému postu". Na druhou stranu vzpomínám na jednu chvíli na Silvestra, kdy jsem se šel projít na čerstvý vzduch uprostřed bujarého večera a více jsem si všiml onoho domu, kolem kterého občas jdu. Jsou to lidé, kterým byla odpojena už i elektrika a pokud by se do toho domu asi málo šťouchlo, asi by spadl. Prostě dům, kterému se lidé vyhýbají obloukem. Ale já jsem nemyslel na ten dům, ale na ty dva, kteří seděli v jediné obyvatelné místnosti, která zbyla v ze šesti místností obyvatelná, jak si u svíčky povídají, jsou spolu a diskutují. Ano, asi je tam přítomná nemoc alkoholismu a možná ještě něčeho hlubšího, ale zdálo se mi v tu chvíli, že daleko důležitější je jejich vzájemný vztah nežli vzhled navenek. Vždy, když jdu kolem tohoto domu, vidím tyto dva spolu a v noci pokaždé v okně stejný pohled, stůl, dva lidé okolo něj a zapálená svíčka.

   Lidé se mnohdy bojí prvotního vánku nebo vichřice, ale neuvědomují si, že svou bázlivostí nevědomky přivolávají Tsunami.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.