Chlapi sobě

31. října 2010 v 20:07 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Á náruživý vandrák, ozval se hlas Vítka, když jsme ve čtvrtek končili směnu a převlíkali se
Na cestě na Slovensko

z pracovního do civilu. Měl jsem sebou už batoh a veškeré věci a domů jsem se nevracel. Oblékl jsem si rovnou maskáčovou soupravu a zelený klobouk a rovnou jsem si to autobusem namířil ke kostelu do Hejčína, kde jsme měli setkání. Jela tři auta. Na poslední chvíli se tři chlapy odhlásili, tak nás jelo jen 11. Sťukec byl v 15:30 u fary. Trochu zdržení bylo. No znáte to, než jsme se nakýblovali do aut a trochu se srovnali, tak to trvalo nějakých 15 minut. Počasí: trochu pod mrakem, ale to nám nevadilo, spíš naopak, nebylo tolik vedro.

Nejkratší cesta, kterou řidiči vygooglovali byla přes Starý Hrozenkov a Bánovce nad Bebravou. Já, Daniel (Dan), Bohumil (Míla) a Petr bylo jedno auto; Benedikt (náš duchovní pilíř), Josef a Jarda bylo druhé auto a Slávek, …., … bylo třetí auto. V podstatě jsme se sešli až na místě, protože každý jel svou rychlostí. Dan navigoval. Trochu jsme se zasekli pod Uherským Hradištěm, ale to se zvládlo. Za hranicemi byla už docela tma a my jsme o to víc bloudili. Bohužel GPS jsme v autě neměli, nebo respektive měli v lidské podobě. Po 10 km, stavíme, má kraji vesnice. Světla tu nejsou a tak si svítíme očima, protože míla si klíče vzal do kapsy a šel kamsi do lesa. Automatická reakce (když opouštím auto, tak vytahuji klíče, logické).

-           Mílóó, potřebujeme si posvítit, máš klíče u sebe?

Po necelé minutě vidíme klusající postavu z černého lesa, hrklo v nás. S vytřeštěnýma očima koukáme spíše za něj, jestli za tou postavou ještě něco nekluše. Přece je tu výskyt nějakých lišek a necelých 100 km jsou Staré hory, kde je výskyt medvědů na Slovensku. Co, kdyby si nějaký vyšel na vandr.

-           Co se děje?
-           Máš klíče od auta? Nemůžeme si posvítit.
-           Ujasněme si pravidla, pokud se někam vzdálíš, tak nechávej od teď klíče v autě, abychom popřípadě mohli jet dál a dali zprávu pozůstalé rodině. Dodal Daniel.

první večer

Rozhovory jak duchovního tak cestovatelského rázu byli občas přerušovány navigací na neznámých silnicích, ale ještě s jedním malým blouděním nad Banskou Štiavnicou jsme spěšně jako poslední auto dojeli těsně p deváté večer do malé zapadlé vesničky Močiar. Na mapách je příjezd do vesničky z obou stran, ale v praxi silnice do Jalné je pouhou lesňačkou. Vesnička je v malebném údolí hornatých kopců s bohatou tradicí dolování stříbra a zlata. Po setmění bylo v tomto koutě absolutní ticho, hluk velkoměst tu nebyl, protože první další vesnička směrem na západ byla přes kopec dva kilometry a město deset. Miluji takovéto místa, kde člověk nachází to pravé kouzlo přírody, kde po setmění na Vás tu a tam zaštěkne pes, kterému se něco nelíbí. No a na srovnání si myšlenek a zapomenutí na běžné každodenní starosti, kterých je v dnešní době přehršle, tak o tom ani nemluvě.

Starší pán, již v důchodu už na nás čekal na faře a dal nám klíče. Řekl nám to nejnutnější. Byli jsme očekáváni, tak jsme měli vytopeno v krbech. K večeři byl chleba s vynikajícími domácími pomazánkami, které byly připraveny. Povídalo se, a kecalo až skoro do půlnoci.
……………………………………
Kohout zakokrhal, podzimní ráno se znovu přihlásilo o svůj díl, z baráčků se tu a tam čoudí a
Po ránu

v krbech a kamínkách znovu praská suché dřevo. Je pátek a pro jedenáct chlapů právě začíná to pravé kochání se nad nastávajícím prodlouženém víkendu, který byl fyzickou i duchovní smrští, jehož zážitky budou mít dlouhou a jistě pozitivní zpracovatelnost v životech každého z nás.
Chlapům je zpravidla jedno co mají k snědku. Opět se dostalo na vynikající domácí pomazánky, joj ta pažitková, nebo cibulová. Hrnec čaje, který Jůra postavila, a začal ohřívat, když nemohl nadšením dospat a jistě se těšil, co se ten den stane. No, a že toho nebylo málo. Nepředbíhejme událostem. Pan Michal Mlynárik, o kterém jsem se již zmínil, je již v důchodu. Vrátil se do své rodné vesničky, a jak říkal jeho slovy "bylo mu to nějakým způsobem dáno, že se začal starat o tuto nejen faru, ale od roku 2000 byl nedílným pomocníkem při opravách zdejšího kostela. S neskrývaným nadšením a prožívajícími emocemi, které se jistě honili u něj v hlavě, nám vyprávěl o historii zdejšího kraje a pověstech.

Prvá písomná zmienka o obci Močiar sa datuje do roku 1305, kedy sa obec nazývala (de) Pallude. Z roku 1388 je písomne doložený názov Mochar, z roku 1773 Muczjar; po maďarsky sa nazývala Kóvesmocsár, po nemecky Motschern.

Obec sa prvýkrát spomína v roku 1305, keď Ján a Peter z Močiara (de Pallude) predali zem synovi komesa Henricha, v roku 1388 patrila hradnému panstvu Šášov, v 17. storočí pripadla pod správu Banskej komory, v roku 1534 a 1535 sa uvádza v súpisoch spolu s Teplou ako jedna obec. Do roku 1960 obec patrila pod Tekovskú župu, okres Banská Štiavnica, kraj Banská Bystrica. Po roku 1960 patrila pod okres Žiar nad Hronom, kraj Stredoslovenský. V súčasnosti patrí pod okres Banská Štiavnica, kraj Banskobystrický.

Příprava na cestu

Obec leží na severnom okraji Štiavnických vrchov v plytkej vrcholovej úvaline. Chotár je výrazne členitá hornatina z andezitov. Okolo obce je odlesnený, inde sú bukové a smrekové lesy. Má hnedé lesné pôdy. Nadmorská výška obce v jej strede je 580 m, v jej chotári je 386 - 835 m.
Působivým vyprávěním nám také povídal o kostelíku zasvěceném Páně Márii ružencovej a o tom, že v dřívějších dobách byly tady tři kostely, ale dochoval se jen tento jediný.

No nic dáme si krátkou ranní modlitbu a vyrazíme, o půl jedenácté jsme ohlášeni ve Výhni. Malá vesnička na druhé levé odnoži písmena Y nad Banskou Štiavnicou (to, kdybyste na mapě napsali písmeno Y, a bod, kde se čára dělí doleva a doprava přiložili na Banskou Štiavnicou, tak na konci pravé čárky najdete Močiar a konci levé Výhně). Tam je Benediktův bratranec knězem a má pro nás připravenou nejen první zamyšlení, ale i působivé vyprávění o tomto kraji.
Než jsme, ale vyrazili, chlapy zkoumali a žhavili své Digi-foto přístroje, aby mohli momenty a okolí
Kostel Výhně

dokonale zachytit.

Je pod mrakem, čistý horský vzduch Štiavnickej vrchoviny nás příjemně ofukuje a my se plně oddáváme kouzlu tohoto kraje, který jsme doposavad viděli pouze pomocí automobilových světlometů. Je prvního októbra a tak stromy se po roce opět barví do nepřeberné škály barevných odstínů. Na mistryni malířku přírodu prostě nemáme. Kouty a zákoutí, které pro nás má připravené nám v duši připraví vždy nějaké to překvapení v podobě nezapomenutelných zážitků. Silnice se klikatí a povrch připomíná malé mořské vlnobití.

Výhně je malá vesnička, jejíž jméno není odvozeno od slova vyhnout se, ale od slova výheň v peci. V tomto případě peci zpracovatelské při tavení nerostných surovin jako je v tomto konkrétním případě zpracování rudy. Trvalo nám 20 minut, než jsme dojeli do kopcovité vesničky, kde v prudkém stoupání nás přivítal otec Petr. Směstnali jsme se tak, tak do farního dvora. A když chtělo vyjet třetí auto, tak museli ti dvě před nimi opět vyjet do srázovitého kopce.


Doteraz najstaršia známa písomná zmienka o obci Vyhne, ležiacej na území, ktoré obsadil levický kastelán ako príslušenstvo Levického hradu, je z roku 1326. V listine je spomenuté, že obec Vyhne bola poddanská obec a jej zemepánmi v roku 1256 boli potomci vojvodu Boršu. Borša bol vodca jedného z maďarských kmeňov, ktorý tiahol pozdĺž Hrona a usadil sa v Tekove, od ktorého sa odvodzuje maďarský názov Tekovskej stolice "Barsmegye" - Boršova stolica.
Otcovia obce ustanovili letopočet 1256 za rok, od ktorého sa oficiálne počíta jestvovanie obce Vyhne, i keď je zrejmé, že pôvodné osady na jej území boli dávnejšie pred týmto letopočtom, ale nie sú písomne doložené.

V neskorších historických listinách a rokoch mali Vyhne rozličné názvy: Vyhine (1326), Vyhinie, Wyhne (1426), Wichnorany (1773), Wyhňany (1808), medzitým po nemecky Eisenbach, Eisenbad, po maďarsky Vichnye, Vihnyepeszerény, Vihnye (do roku 1918), od roku 1918 Vyhne, Vihňorany (1920) a od roku 1927 Vyhne. Časť Peserany: Pezeren (1519), Peserany (1773).

Kostol sv. Michala Archanjela je nedílnou dominantou nejen této kouzelné vesničky, ale celého tohoto
údolí, kde nenacházíme místo, kde bychom nemuseli stoupat nebo klesat, abychom se někam dostali. Otec Petr v sobě nezapře skautského ducha a poté co sloužil dříve ve městské aglomeraci je pro něj tento kout naprostou oázou. Ale, než jsme se zaposlouchali do přednášky, kterou pro nás měl Petr připravenou přednášku, a jistě to byla přednáška, která každého z nás svým jedinečným způsobem oslovila, protože se týkala modlitby růžence a modlitby jako takové, kdy člověk v tichosti a myšlenkách vyplavuje na povrch právě to, co ho svazuje a brání, co ho tíží lidsky řečeno deptá; poslechli jsme si působivé vyprávění o historii zdejšího kostela. Vyprávění bylo umocněné připravovanou výzdobou svátku sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, kdy součástí této výzdoby je mimo jiné i tvoření obrazu pomocí nanášení nastrouhaných různobarevných kříd na papír.

Na Jelení hoře
Ale abych se ještě na chviličku vrátil k přednášce. Možná, že se v mém vyprávění budu v lecčem opakovat, ale tato přednáška mě oslovila právě v v tom, že jako občas my si děláme pořádek ve svých domovech a mnohdy to je tak neúnosné, že vyhlásíme generální úklid, o co více potřebujeme si uklidit v našem nitru, co sice nevidíme, ale každodenně žijeme. Je někdy velmi těžké a složité se různých pocitů zbavit, mnohdy si říkáme, já už nemůžu. Jsou to naše každodenní boje, strachy a obavy. Nemyslet na ně, mnohdy znamená uklidit je do kouta nebo pod koberec, ale stejnak jednoho krásného dne se namíchneme a ten koberec vyhodíme a uklidím
e. A poté se divíme, jaké kostlivce nacházíme. Právě o tom a mnohém jiném jsem vnímal, aspoň já tuto přednášku.

Bylo po 12 hodině. Větší část tlupy šla na Jelení skálu a ta menší se prošla po vesnici a vyšla si na ten menší kopec, nazývaný Kamenné moře.

Daniel s Josefem šli tedy na Kamenné moře s tím, že to pro ně byla kratší a schůdnější trasa a poté si dali dole ve vesnici pivo, no a ten větší zbytek tlupy se nejprve trochu přiblížil auty na druhý konec Výhně a vystoupal si na Jelení skálu. V kopci u zahrádky necháváme naše auta, zabezpečíme několika kameny, které vsuneme pod kola a vyrážíme ještě do strmějšího kopce.
Je stále pod mrakem, okolní příroda se v těchto nadmořských výškách už nezadržitelně barví do všemožných barev a tónů, podzimní ovzduší je chladivé, ale kopec, který máme před sebou, nás jistě zahřeje. Couráme se, podle toho, jak to do kopce komu jde, Jůra přes všechno úsilí, kdy se chtěl překonat, ale chytají ho záda, výstup vzdává a pokouší se připojit se k druhé partě, která šla na Kamenné moře. Bohužel se mu to nepodaří a tak má dostatek času na relax ve vesnici.
Než se pustím do vyprávění na Jelení skálu, rád bych uvedl pár zajímavostí z okolí. Najstaršia známa písomná zmienka o obci je z roku 1326. Návštěvníci môžu načrieť do bohatej histórie obce a jej okolia, pokochať sa unikátnou prírodou či relaxovať vo vyhniansk
ej železitej termálnej vode s teplotou na prameni 36 a pol stupňa Celzia (budu o tomto zastavení v termálech ještě psát).
Odporúčame Vám navštíviť budovu rímsko-katolíckeho kostola z roku 1776 (čisté baroko, bohato vyzdobené najmä rezbárskymi a sochárskymi prácami), náučný chodník významného slovenského botanika Andreja Kmeťa, stredoeurópsku raritu - prírodnú rezerváciu "Kamenné more" plošne najväčšie Kamenné more vulkanitov Karpát na Slovensku, vytvoreného ro
zpadom ryolitového prúdu pri veľmi nízkých teplotách alebo vystúpiť na Hájsku alebo Jeleniu skalu. Pri potulkách okolím môžete navštíviť kúpele Sklené Teplice, Hodrušské a Bančianske jazero či Banskú Štiavnicu s jej historickými uličkami, kostolmi a múzami (náš sobotní program). Neďaleko je aj Svätý Anton so svojím krásnym kaštieľom, v ktorom je poľovnícke a lesnícke múzeum.

Tvoří se malé skupiny a cestou se kecá o nejrůznějších tématech. Cesta nám trvá něco málo přes hodinu. Občas to ve stoupání připomíná prales, tu a tam je spadlý strom, tu a tam se musíme
Po námaze je odměna. Bez komentáře.
přebrodit přes bublající potůček. P
chvilce narazíme na nějakou štolu, která má jen asi 20 metrů. Zprvu nevíme, do čeho lezeme, jsme samí chlapy a musíme přece prozkoumat každou díru, nebo snad ne? Batohy tedy necháváme na povrchu a těm, kteří se do štoly neodváží, necháváme vzkaz, pro své milované manželky, co kdyby náhodou. Třeba bychom narazili na nějakého toho méďu, a co potom.

Škrábajíce se po popadaném listí se po hodince konečně dostáváme na hřebenovou cestu. Z ní nám, ale ještě další půl hodinku trvá, než se ocitneme na skále, pod níž se rozkládá ono údolí, jehož dominantou je Výheň. Skála a výhled z ní je podobný třeba skále vyšehradské, z které skočil kůň Šemík nebo Hlavatici, která je úpatím hruboskalské hřebenové turistické cesty, na jejímž druhém konci je zámek Hrubá skála, z kterého je nezapomenutelný výhled na Trosky.
Výhled byl tím pravým místem, abychom spočinuli a občerstvili se tím, co naše batohy nabízeli. Tu nějaká sušenka nebo chlebík, pití domácí výroby nebo nějaká ta kúpená minerálka. Mezi tím obdivujeme nejen okolí, ale i třeba břízky plazivé, které tu rostou. Prostě jsme na vrcholu a máme pocit nesmírné pokory nad tím co pěkného a kouzelného nám tento kraj k vidění nabízí.

Cesta zpět je, aspoň co se týče pocitu o poznání rychlejší, ale u aut stejnak zjišťujeme, že až tak o moc to rychlejší sestup nežli výstup nebyl. Čekáme na dva opozdilce, kteří cestou nasbírali tolik hub, že jich bylo dostatek na houbovou polévku, která vydržela až do druhého dne a byla vskutku vynikající. A pak, že chlapy neumějí vařit.

Je půl čtvrté a nás napadá další kulisárna. Jako, kdybychom jsme toho neměli dost. Otec Petr má mši svatou až v šest večer, svaly máme namožené a částečně bolavé. Jdeme si zaplavat do vodního ráje. Benedikt nám ještě před odjezdem z Olomouce na poslední chvíli poslal SMS, abychom si nezapomněli plavky. V bazéně, který je z části vnitřní a z části venkovní je 36,5 stupňů. My se samozřejmě rochníme venku v teplé vodě, i přestože teplota vzduch je okolo 10 stupňů a z vody se páří jako, kdybyste odkryli pokličku od hrnce s vroucí vodou.

Co pro prožitý den dodat: ráno duchovní přednáška, která nám možná objasnila mnohé, co nás třebas tížilo, poté fyzická rozcvička s výšlapem, večer koupáčko, zakončené večerní mší svatou a na závěr malá procházka po okolí tichou večerní krajinou Močiaru, kde jsme byli ubytovaní nebo hraní stolního fotbalu nebo ping pongu. Na to se nedá říci nic jiného nežli "Repete, prosím".
……………………………………
sfárali jsme

Sobotního rána se mě osobně vůbec tedy vstávat nechtělo už proto, že jsem měl za sebou nejen náročný týden, ale i páteční výstup na Jelení skálu, bolel mě každý sval a bylo to i trochu znát na mé ranní chůzi, kdy pokulhávaje rozcházím ztuhlé svaly. Myšlenka na další zážitky a prožitky byla ale silnější. Benedikt předcházejícího dne dohodl zapůjčení kostela, a tak jsme měli soukromou mši hned v 8 hodin. Kdo chtěl tak si hned po ránu něco sezobl, aby neměl tak úplně prázdný žaludek a poté jsme vystoupali oněch pár schodů, které vedly od fary ke kostelu. Studené ráno nás nadobro probralo a občerstvilo oním svěžím vzduchem druhého oktobrového dňa.

Od již zmiňovaného Michala Mlynárika jsme se dozvěděli ještě trošku více zajímavostí o tomto kostelíku, na kterém se mimo jiné poznamenalo více událostí, ale najme oněch, nedávno minulých 40 let totality, kdy podle mého úsudku (samozřejmě nemusí se mnou leckdo souhlasit) bylo nejtěžších z hlediska systematického zasahování do duševní stránky zejména těch, kteří byli pronásledováni. Odhodláním a úsilý, byl až v roce 2000 tento kostelík znovu zkrášlen, vymalován. Díky tomu jsme mohli i tohoto sobotního dne vstoupit do míst obdivu a čistoty právě na místě, kde bychom to nečekali, na místě, kde končí silnice a jediná cesta je po stopách se vrátit zpět.
Mt. 18,1-5.10: Učedníci přišli k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně v nebeském království největší?" Tu zavolal dítě, postavil ho před ně a řekl: "Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako to dítě, ten je v nebeském království největší. A kdo příjme jedno takové dítě kvůli mně, mne přijímá. Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce."

Jako, kdyby to byla výzva a zpětná vazba, kterou jsem do teď vnímal na to, co jsme doposavad viděli, co nás doteď okouzlilo a co jsme posléze na dnešním putování po Banské Štiavnici obdivovali a uvědomovali si.

Na snídani bylo to, co dům dal, jak se říká, odleželá houbová polévka, byla o to chutnější, někdo si dal domácí pomazánky, bodlo i ranní kafe. No a po 10 hodině se vyrazilo do města, kde byste těžko hledali vodorovný plácek na zaparkování.

Banská Štiavnica (německy Schemnitz, maďarsky Selmecbánya) je historické slovenské město, v němž na počátku novověku byly významné zlaté a stříbrné doly. Rozkládá se v údolí Štiavnických vrchů. Dodnes je patrné jeho bývalé bohatství, které se projevilo množstvím výstavných domů. Historická část města je od prosince 1993 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Jako první cíl jsme si vybrali Slovenské hornické muzeum v přírodě. No v přírodě, spíše bych dodal v dole, protože jsme sfárali asi do hloubky 40-ti metrů, a podle slov průvodce "ono je pro nezasvěcené ve své podstatě jedno jestli máte nad hlavou 40 metrů zeminy a kamene nebo 900 metrů což je nejnižší bod zdejších dolů. Žluté přilby a zelené pláště nám slušeli a k tomu jsme dostali baterie bez žárovek (jak se ozvalo po chvilce zděšení od jedné paní, která s námi šla. Byli jsme celkem početná skupina zhruba 40-ti lidí.

-         Paní, ty baterie nemají žárovky, protože po obvodu jsou let diody, které svítí daleko intenzivněji. Ozvalo se od průvodce.
-         Ahá, to jsou mi novinky. Dodala neznámá paní.
Největší těžba byla zaznamenána v roce 1690, kdy ve zdejší oblasti bylo vytěženo celkem 29 tun stříbra a 605 kg zlata. Pro účely těžby byla v okolí vybudována ojedinělá soustava umělých jezer a sběrných kanálů, zvaných tajchy, které jsme ještě ten den navštívili. Voda sloužila jako zdroj energie pro pohon vodosloupcových čerpadel, odvodňujících místní doly.
Oběd byl čistě vandráčky, měli jsme zbytek sekané s chlebem zabalené v kufru Benediktova auta. Po jedné hodině odpolední se vydáváme na Počůvadlo, což je právě jedno z největších umělých jezer zvaných tajchy.

Malá procházka po Štiavnici, prohlídka starého hradu (tedy jen zvenčí), ale i mnohé romantické
Baňská Štiavnica

zákoutí tohoto kouzelného horského města by jistě vydalo ne další den. Procházíme opravdu jen letmo tyto místa a volíme plán poznávání přírodních zajímavostí po okolí. V dálce je nedílnou dominantou nejen Nový a starý hrad, ale i Kalvárie, kterou zdoláváme těsně před odjezdem druhý den dopoledne.

Historicky zajímavé a turisticky velmi oblíbené město Banská Štiavnica: Těžba a zpracování kovů, především zlata a stříbra, v tomto starém důlním městě sahá až do doby bronzové. Ze 13. století pochází opevnění a městský erb, který je nejstarším dochovaným erbem na Slovensku. Najdete zde expozici dokumentující boj proti Turkům na Slovensku. Z nejvyššího podlaží budete mít nezapomenutelný výhled na město a široké okolí. Na výběžku vrchu Paradajz se rozkládá komplex Starého zámku. Jeho součástí je kostel Panny Marie, kaple sv. Michala, ale i bašta "Himmelreich", v minulosti používaná jako vězení a mučírna. Zajímavostí je o mnoho více a k vidění je tu mnohé.

Tentokrát volím tu méně namáhavou cestu a nevydávám se na Sitno, což je v tomto kraji pro změnu výstup na ten nejvyšší bod a zůstávám spolu s Danielem, Jůrou a Josefem v okolí Počůvadla. Pár romantických zákoutí na březích mě nutí vytáhnout foťák a tu a tam udělat několik fotografií. Poté poprosím Daniela, ať mě i on vyfotí s jelenem v ohradě. Zprvu, nevidím onen plot, za kterým se paroží volně toulá, a naivně se domnívám, že je natolik ochočený, že se tu toulá jen tak volně. Chvilky při procházkách jsou zase časem k naslouchání šumu okolních lesů, zpěvu ptactva nebo hlasu jelena, kterému se tu a tam něco nelíbí.

Počůvadlo

Parta, šla tedy na Sitno a mezi tím než oni vylezli nahoru a dolů, my jsme se vrátili na faru připravili večeři, rozdělali oheň v krbu. Večer o půl osmé jsme měli pozvaného Benediktového kamaráda s dalším neméně zajímavým tématem.

Sitno: (nadmořská výška 1 009,2 metrů) je nejvyšší vrch pohoří Štiavnické vrchy. Leží asi 5 kilometrů jižně od Banské Štiavnice. Andezitové stěny obklopují ze tří stran vrchol, na němž stojí rozhledna. Na vrcholu byly nalezeny pozůstatky pravěkého osídlení. Na východním úbočí hory leží zřícenina hradu Sitno. Pod horou se nachází jezero Počúvadlo. Vrch leží na území CHKO Štiavnické vrchy.

Tentokrát jsem vnímal takovým pilířem této večerní přednášky braní téže věci za jiný provázek. Dotkly jsme se toho, na jakých principech se odrážejí různá náboženství a jejich hodnoty jsme přirovnávali k výrokům z Bible. Takovým krásným přirovnáním byla myšlenka, proč například lidi chodí do posilovny. Někteří to vnímají jako zušlechťování své postavy a svého ega, jiní to vnímají proto, aby je nevyčerpali a nezničili jejich ratolesti. Viditelný cíl tréninku je stejný (dosáhnout lepší fyzické kondice), ale používání a účel této fyzičky je vnímatelně odlišný. Takovýto pohled se objevuje v různých oblastech a mnohdy taháme za ten nesprávný provázek, i přestože chceme ve své podstatě dojít ke stejnému cíly.
Na Kalvárii

Benedikt ještě ten večer musel odjed zpět do Olomouce a nezbývalo mu nic jiného než v půl jedenácté sednout do auta, naložit to, co už nebudeme potřebovat a šlápnout na pedál. My jsme to rozjeli v garáži u stolního fotbálku nebo u pinčesu, já jsem se šel ještě po 11 hodině projít po okolí, kde panovala naprostá tma a ticho a okolo půlnoci jsem tyky zalezl do pelechu, vlastně do spacáku.
……………………………………
Fara, kde jsme bydleli
Když chlapy pacifikují barák tak to stojí za to. Nevím už, kdo tuto myšlenku vyslovil, ale v celém

průběhu tohoto prodlouženého víkendu se nám rozhodně neosvědčila ona myšlenka, kdy nám tu chyběla vana, do které bychom moli dávat špinavé nádobí. Né, že by se umívalo průběžně, ale ve 12: bylo vytřeno, uklizeno, zametlo a o půl jedné se jelo ještě na onu zmiňovanou Kalváriu a okolo třetí odpoledne se duplo na pedál a vyrazilo nás 10 ve dvou autech směr Olomouc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.