Pouhých pět písmen

16. listopadu 2010 v 10:50 | Karel Rakušan |  Zamyšlení
Stále se domníváme, že musíme něco dobít, že se musíme někam probojovat a něco urvat a přitom tu nejpodstatnější věc, pro kterou žijeme, ztrácíme, zapomínáme ji nebo ji nechceme vůbec znát, protože bychom si museli přiznat, že po celý život někoho k sobě potřebujeme, aby nás vedl a naučil nás trpělivosti a odnaučil nás vzdoru. Celý život jsme jak neposlušné děti, které hledají mnohdy jen tu svou pravdu a jdou v mnoha případech i přes mrtvoly.

Začíná to pubertou a mnohdy to trvá dlouho do hluboké dospělosti. Jistě asi tušíte, o čem chci psát. Kolikrát jste ve vzteku, kdy svým ratolestem říkáte horem dolem, co je a není správné a co udělají oni. Otočí se, nabubří se a řeknou, stejnak si to udělám po svém. Nepoučitelnost je v tomto případě věčná a Vám nezbývá nic jiného než trpělivost, trpělivost, a zase jen trpělivost. Paradoxem toho je, že naučit se trpělivosti, tolerance a cítění s tím druhým se mi zdá, že je tou nejhlubší podstatou, kterou máme za úkol se naučit.

Co děláme, když toho všeho máme doopravdy dost, kdy cítíme, že se na nás všechno valí, kdy nevíme z které do které? Neříkáme si, že bychom potřebovali dovolenou, někam vypadnout a srovnat si myšlenky? Utéct někam pryč z dosahu všech lidí, mobilních telefonů a všeho hluku, který nás stále obklopuje a masíruje naše emoce nejrůznějšími nesmysly. Trvalo mi to neskutečně dlouho a troufám si tvrdit, že stále bojuji sám se sebou, kdy mám 100 chutí leccos komentovat, vyjadřovat svůj vlastní názor a přesvědčovat druhé o své pravdě. Ale pro to tu nejsem. O co bych třeba pochopil víc, kdybych i to co mám na jazyku, dokázal polknout nebo sdělit svůj názor až tehdy, kdy bych si vyslechl i druhou stranu a poté sám v sobě posoudil pro a proti a teprve poté se rozhodl k té či oné větě.

Procházím teď životním obdobím, kdy si uvědomuji, že mnohdy méně je více a udržet mnohdy vzdornou reakci, která se mi dere na povrch je pro mě takovou vnitřní válkou, kdy špatnost reakce si uvědomím až poté, kdy propluje jazykem a hlasivkami. Člověk si to rozumově dokáže vysvětlit a zdůvodnit, ale přesto reakce v zápětí je naprosto opačná.

Domnívám se, že jsem se odnaučil v každodenním životě dlouhodobě plánovat a vždy dostanu pomyslně po papuli, když si něco naplánuji a ono to posléze nevyjde, nebo to je nakonec úplně jinak. Večer si potom uvědomím, že jsem tam či onam dnes nechtěl vůbec jít a přitom jsem tam byl a bylo to příjemný a poučný.

Mějte k sobě a k druhým trpělivost a ochotu naslouchat. Mějte k sobě lásku a pochopení i přesto, že na první pohled Vám je ten či onen člověk nějakým způsobem odporný a nepříjemný. Nikdy nevíte, čím Vás může oslovit nebo potěšit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taši Dele Taši Dele | Web | 19. listopadu 2010 v 17:45 | Reagovat

Rozumím ti...možná je to právě ťafka pro nás, abychom si uvědomovali hodnoty a nelpěli na svých žebříčcích...abychom byli víc dynamičtí.
Líbí se mi tvoje spojení s přírodou, pokud budeš chtít, zapoj se do akce, kterou organizujeme. Víc se dozvíš na našem právě vzniklém blogu.

2 Gumeedek Gumeedek | Web | 26. prosince 2010 v 8:59 | Reagovat

Takovýhle článek už jsem dlouho nikde nečetla. Vystihl jsi to naprosto přesně. Lidé stále s něčím bojují, ať už sami se sebou nebo s okolím. Tolerance a láska jsou silné čarodějky, jen mít tu trpělivost naslouchat své duši, který to na nás křičí ze všech sil, a ne mozku, který má bohužel daleko silnější hlas.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.