Co by bylo, kdyby nebylo...........

27. ledna 2011 v 17:18 | Karel Rakušan |  Nad písmem

Skutečný záměr neznáme a nevím, jestli bychom s ním souhlasili, kdybychom ho znali. Známe jedno jediné, které se nám zdá až příliš jednoduché na to jaký je svět složitý nebo možná si ho jen složitý děláme. Jediné pravidlo, které máme dodržovat je pravidlo lásky, ale nám se to zdá příliš jednoduché a naivní, aby pravidlo milovat bylo podstatou celé té mašinérie, v které žijeme.
Dyť svět je tak složitý a je tolik okolností, které nás formují, jsou tu určitá pravidla, která jsou mnohdy zažitá několik generací, co generací?, věčnost, že kdybychom je měli jakkoliv měnit, tak bychom byli všem pro smích a psychicky by nás to natolik vyčerpalo, že do takového boje tedy rozhodně nepůjdeme. Píšu teď třeba o pravidlu určité kulturní úrovně, určitého standartu, který jsme si třeba přinesli z dětství, z výchovy od našich rodičů atd. Takovým pravidlem může být třebas pravidelný sobotní úklid (prostě se u nás uklízí v sobotu a přesto jede vlak), a pokud se neuklízí tak z toho je buď blbý pocit nebo v tom horším případě určitý stav nižší či vyšší deprese, z které člověk nemůže vůbec usnout. Možná se teď smějete, ale takovýto situace jsou u někoho běžnou praxí nebo životní zkušeností.
Tichý a pokorný
Pokud se vrátím k pravidlu lásky, myslím tím pravidlo naprostého free, pravidlo toho, když nás něco napadne co by nás obšťastnilo nebo obveselilo, tak proč bychom to nemohli udělat, proč bychom se nemohli odvázat. Myslím si, že velkým dilematem v té dané chvíli je všehoschopný a všudypřítomný strach. Co by na to řekli ostatní, jak by se na mě asi dívali a co by si asi pomysleli? Domnívám se, že tyto otázky jsou tím stěžejním problémem, který brání k tomu, abychom se chovali uvolněně a svobodně ve své vlastní přirozenosti, která může v konečném důsledku byt pro druhého pozitivní výzvou v tom, že se tomu či onomu zasměje. Ale na druhou stranu máte pravdu v tom, že si teď nad touto poslední větou položíte otázku: Zasměje se? Spíše si mnohdy poťuká na hlavu a řekne si: Co to je za cvoka? A jde dál. Je to pro něj to snazší a jednodušší. Jsme prostě stále nakloněni k urážkám a ponižování. Jsme stále nakloněni k tomu, co jsme byli místo toho, abychom doufali v naději v lásku pochopení jeden pro druhého (prostě tam kam směřujeme). Pořád se kloníme k tomu, co máme ohmatané a vyzkoušené, místo toho abychom měli snahu se rozvíjet a třebas i riskovat jít do nejistoty. "Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou" (Galatským 4:8) záleží pouze na nás a v tom je ta svoboda, jestli se rozhodneme zůstat v tom stavu nebo v té zkušenosti ve které jsme se třebas spálili nebo zakusíme dobrodružství něčeho nového mnohdy překvapujícího. Třebas překvapení a údiv je ta největší síla, kterou má pro nás někdo tam nahoře připraveno.

Není to ani 10 dní co nám nečekaně odešel kamarád, který měl rád přírodu a naprosto dychtil a čerpal z ní nejen kouzlo, které se mu nabízelo, ale uměl si té přírody doslova a do písmene užívat. Spousta kamarádů ho ještě před hodinou nebo několika málo dny vidělo zdravého, plného elánu a radosti a za dva dny se dozvěděli, že prostě není (že zemřel). Třeba ten údiv, který člověk je schopen vnímat a přitom není hmatatelný je to pravé, co je pro každého z nás připraveno, ale pouze na nás je jestli k tomu svolíme a necháme se vést nebo jestli ten život ve své dospělosti vědomky či nevědomky hrotíme stylem to chci, to potřebuji, já chci něco dokázat, já nikoho nepotřebuji, anebo uvažujeme stylem: co to je za sílu, která nám dává pohyb, emoce, cit, touhu. Dyť každý z nás o něčem sní, představuje si a najednou se dozví, že se s kamarádem domluvil na nějaké akci a místo toho mu přijde parte. Jak to s ním zacloumá a mnohdy dostane na kolena. To snad není možné, uvidím ho ještě, tolik jsem mu nebo jí chtěl ještě říci.

Když jsem ve své úvaze "Slovo z hloubky" použil slovní obrat "Duchovní prenatálno" myslel jsem na formování naší duševní stránky, která by měla pochopit, že to, že vnímáme jeden druhého, komunikujeme, mezi sebou není samo sebou, že musí přece existovat nějaká vazba, která nám dává ony myšlenky, které my formujeme do činů, pohybu, skutků stejným způsobem jako přivádí trolej elektřinu do motoru tramvaje, aby se pohybovala. Jaká síla dává sílu žít kusu masa, které posléze usmrtíme a rozporcujeme (mám na mysli teď, když si každodenně dáváme nějaký ten oběd, kus hovězího, kuřecího, či vepřového, nebo nějakou dobrou rybu? Kde sebere ta síla, která dala tomu masu před chvílí (hodina, den, týden) pohyb a teď ho baštíme?

Právě zralost naší duchovní stránky je něco, co sami nejsme schopni ohodnotit, protože pokud bychom se do takového hodnocení pustili, vyvstávali by nám automaticky samochvalné myšlenky typu: Já jsem fakt dobrej, že takhle uvažuji. V souvislosti s daným momentálním problémem můžou vyvstat myšlenky typu:Já na to mám, já to dokážu. Ale už v tom kratičkém slově "já" je malá a nepatrná špetka egoismu a to je jedno z těch slovíček, které brání té zralosti duševní stránce a uvědomění si toho, že to není zdaleka samo sebou, že vnímáme.

Jednou bolestivou oblastí nevědomosti jistě je fyzická sebevražda, kdy se člověk v zoufalé životní situaci domnívá, že sebeublížením vyřeší své problémy, které jsou zpravidla z 99,9999999 % psychického původu a z pohledu Boha Otce ze 100%. Ale každý problém, každé bolavé místo je problém vědomostní, citový, psychicky vnímatelný a ten se zabitím fyzického těla zabít nedá.
Už bych měl končit, protože mě napadá spousta myšlenek jak sice pokračovat, ale zdá se mi, že by se tato úvaha začala stávat nudnou.

K dokončení věty "Co by bylo, kdyby nebylo……" si musím uvědomit to, že by nás nenapadali oné negativa, o kterých tu píšu, protože bychom od nich byli vysvobozeni. Vysvobozeni od té neustálé náklonnosti k tomu, že pokud nám někdo ublíží tak na co první pomyslíme je odplata, pomsta (zub za zub, oko za oko). Nebyli by úzkosti, deprese, svázanosti typu kleptomanie, homosexualita, touha pomstychtivosti, závislost na kouření, alkoholismus, drogová závislost. Asi bych tady byl dorána, kdybych měl vše teď vyjmenovávat.
V Edenu

Možná si ani ta Evy neuvědomovala, jak hluboký dědičný hřích provedla, když utrhla ono

pomyslné sladké jablko v Edenské zahradě. (Genesis 2:9  Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.)

"Co by bylo, kdyby nebylo utržené jablko ze stromu života v zahradě v Edenu? "
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.