Jeden den na horách

31. března 2011 v 8:30 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety

Jako urvalý vorvaň jsem na poslední chvíli doběhl na nádraží v 13:01. Střemhlav jsem vletěl do pontu a koupil si první, co
jsem popadl a bylo to trochu k snědku, k tomu citronovou mattonku v balení 0,5 l a za další minutu jsem byl na perónech. Průvodčí za mnou zaklapl dveře, zapískal na píšťalu a já jsem měl v tu chvíli pocit, že jsem veškeré starosti a hašteření právě nechal za těmi dveřmi, které se právě zaklaply a v hlavě jsem neměl nic jiného než hory, čerstvý vzduch a hluboce jsem si oddychl, jako kdyby ze mě právě spadl pořádně velký balvan.

Po chvilce vzpamatování se zjišťuji, že vlak je totálně natřísknutý a mě nezbývá nic jiného než vzít za vděk schody u dveří. Je to Pražák, tudíž musím v Zábřehu přeskočit na další kolejáček směřující tím správným směrem a to na sever. Slunce mi prosvítá skrz zašmourané okno, skrz něj vidím blankytnou barvu čisté oblohy bez mráčků.
Čekající přípoj v Zábřehu opětovně dobíhám, ale zcela zbytečně, protože ještě nějakou tu chvilku stojíme. Mám před sebou hodinu a půl cesty a sedám si do posledního vagonu zcela na konec, takže krásně vidím ubíhající koleje, které nekončí a tam někde v dáli se třeba sbíhají, kdo ví.

Spousta sněhových remízku podél trati jest a čím více se dostává vláček do horských oblastí směrem na Hanušovice, a Jeseník tak tím je těch remízků více a více, ale souvislou sněhovou vrstvu to rozhodně netvoří. Akorát na vrcholcích hor tvoří sníh bílý čepec, aby těm velikánům, které se kolem tyčí nebyla až tak velká zima. Něco málo pod bodem mrazu vytváří onu kouzelnou atmosféru, jako kdyby se zimě spát ještě nechtělo, ale jaro se hlásí neúprosně o slovo. Paní průvodčí v Jindřichově v pozoru čeká, až všichni nastoupí a vystoupí, aby odpískala náš vláček a pustila ho na další cestu na sever. Je pondělí okolo půl třetí a nějaká rodinka právě na odpolední procházce na nás mává, jako kdyby nám přála krásné a příjemné putování v těch zbývajících pár hodinách, které schází do doby, kdy se slunce skloní nad obzorem.
Na čas s přesností minuty houká mašina v cílové stanici Jeseník. Jsou tři hodiny, nejsem v horském městečku poprvé. Vím kam zajít, kde si posedím u dobré kávy a na dvou místech jsem ještě nebyl.


Kostel nanebevzetí Panny Marie je poprvé datován roku 1418, kdy je zmiňován kostelní oltář Všech Svatých. Jistotou však je, že kostel je starší a jeho původ je třeba hledat až v gotice. Před rokem 1457 byl kostel patrně vážně poškozen požárem, neboť z tohoto roku je zmínka o obnově chrámu. Další velký požár zasáhl kostel v roce 1638. Do roku 1651 byl však už zhruba opraven. Po této velké opravě se listiny zmiňují o nádherném hlavním oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie, které je dodnes kostel zasvěcen, a dva boční oltáře sv. Hedviky a sv. Ondřeje. Vedle posledního oltáře byla v malé kapličce umístěna křtitelnice. Kolem vnitřních zdí kostela byly ochozy, na kůru varhany v ceně 105 tolarů. Chvíli jsem tam pobyl a druhé zastavení bylo na vodním zámku, ale u něj jsem opětovně neměl to štěstí, aby byl otevřen. Přitom lákadlo bylo vskutku velké, byla tam a stále je výstava dírkového zázraku, jak se říkalo
Merkuru. No nic, třeba příště. Pomalu se stmívá v malém podloubí přímo na náměstí je cukrárna, a jak mám ve zvyku, vždy si dávám Vídeňskou kávu a něco k tomu. Doma si ji málokdy dělám, ale na cestách docela pravidelně. Patrik má kancelář přímo na radnici, tak to pomalu dopiju a půjdu.

Byl čas i na důvěrnější rozhovor, ale největší radost udělali Patrikovi dvě ratolesti, které na něj spolu s manželkou netrpělivě čekali doma s výborným bramborovým gulášem. No a na závěr dne, jak jinak jsme si dali pivo výjimečné stupňovitosti a to 13,5 stupně. Ptám se:
- Co to je za stupňovitost?
- Vyrábí to pivovar Hanušovice a je to k dostání pouze před vánocemi a pouze v omezené limitované sérii. No a stupňovitost je podle výšky hory Šeráku, která mí 1351 m.n.m.
…………………………………………..
Za ranního rozbřesku vstáváme okolo sedmé hodiny ranní a k snídani je ovocný kompot, který Petra připravila k večerní seanci, a nějak toho bylo víc.

Loučíme se po půl osmé, a já nastupuji do jediné autobusové linky, která po Jeseníku jezdí. Vždy jednou za hodinu objíždí všechny okrajové části včetně lázní Vincenze Priessnitze tyčící se nad městem o přibližně 150 metrů výše. Je to doposud jedno z míst v tomto koutu, které jsem ještě nenavštívil. A proč ne zrovna dnes, času mám dost. Kolonáda, nebo lépe řečeno kavárnička na kolonádě je otevřena až od deváté hodiny ranní. Mám tedy hodinku času na to, abych se podíval po okolí. Ranní sluníčko se pomalu zahřívá a opírá se do tváří, do toho ten horský svěží vzduch s teplotami okolo 2 - 5 stupňů nad nulou. Ani se nedivím, že zrovna toto místo je tak blahodárné pro odpočinek a léčbu těla, ale i duše.


Legenda říká, že Priessnitze k léčení vodou inspirovala zraněná srna, kterou jako dítě pozoroval, jak si chodí omývat ránu do pramene, až do úplného vyléčení. Ve 14 letech mu při svážení dřeva skříply otěže ruku, bolest následně tišil mokrými zábaly. V 16 letech utrpěl těžký úraz, když mu hrudník přejel povoz se splašenými koňmi. Přivolaný ranhojič prohlásil jeho zranění za nevyléčitelná. V nejlepším případě z něj měl být nadosmrti mrzák. Priessnitz se vyléčil sám pomocí studených obkladů a vody, zlomená žebra si rovnal o opěradlo židle. Zpráva o zázračném vyléčení mladého chalupníka se rozšířila po kraji. Začal nejprve léčit zvířata sousedů a později i obyvatele Gräfenberku a okolí. Časem se jeho pověst roznesla a začal léčit i významné Frývaldovské občany a dokonce i vídeňskou honoraci. Roku 1822 nechal přestavět svůj rodný dům ve zděnou budovu s patrem (první na Gräfenberku) a v přízemí umístil necky - vznikl první vodoléčebný ústav na světě. Říkalo se mu také vodní doktor. Do školy moc nechodil, a proto se naučil velmi špatně číst a psát. Jeho skutečnou univerzitou se stala příroda, již neobyčejně miloval.

Po prohlídce nádherných prostor kolonády a popití kávy s dvěma chlebíčky mě to zase lákalo o dům dál, jak se říká. Vlak dole na nádraží jel až za hodinu a půl, tak nezbývá nic jiného než chytnout můj oblíbený stop. Netrvalo na silnici ani 10 minut a slyším skřípání brzd. Sedám do kamionu, který má namířeno nejprve do Pardubic a poté do celé Evropy, jak vyplynulo z našeho krátkého rozhovoru. Nechal jsem se vysadit na Ramzové. Počasí se čím dál více zlepšovalo, na obloze nebylo jediného obláčku. Prostě ideální počasí k výhledům do dálky.

Pode mnou se prohánějí lyžaři a skate bortaři (sedím tedy už na lanovce směrem na Šerák), vedle mě na troj-sedačkové lanovce je tatínek se synem, na nohou mají oba lyže a těší se, až se zase svezou

dolů z Červené hory, odkud právě jede ženská polovička oné rodiny, jak pokřikuje z lanovky klučina, kterému podle dojmu není ani 5 let. Fotím jak na film, tak i do mobilu. Využívám mobil i natočení krátkých video-sekvencí. Přesedám na druhou lanovku, která mě veze až na samotné okruží Šeráku. Fouká silný vítr s teplotami okolo nuly, ale mám pocit, že jsem v sedmém nebi a nic mí neschází. Okolní pohledy do dálky s mírným oparem nad Polskem každého, kdo miluje přírodu, musí nadchnout.
Chata Jiřího je posazena na druhou stranu směrem na Jeseník. Je 12 hodin, čas oběda. Ideální místo pro svíčkovou s 5 knedlemi.

Zpět na Červenou horu se projdu po cestě, kterou jsem už jednou šel, ale to bylo v létě a šel jsem ji opačně. Na chatě jsem se tenkrát jen zastavil, sezobnul jsem něco ke kávě a pokračoval směr do města, kam to bylo kolem malého Javoříka po žluté turistické dalších 11 kilometrů.


Úzká cesta ve stráni se sklonem okolo 40 stupňů nedává moc příležitosti k tomu, abych koukal po okolí obzvláště v zimním období, kdy každé šlápnutí vedle může znamenat ocitnout se o 150 nebo 200 výškových metrů níže. Ale, příležitost k několika zastavením byla a pár idylických snímků pořizuji. Oněch 2,5 km, které jdu obvykle hodinu a 40 minut trvá dnes hodinu a půl, ale času mám zatím dost a nikam nespěchám. Dopřávám si krásných výhledů a krásných koutů. Pořizuji fotky jak krajinné tak i detailní. Fouká silnější vítr, který cítím až večer, kdy ofoukaná tvář ve mně vyvolává vzpomínky na bujné turistické mládí, kdy pro mě nebyl problém procházky 20-ti 30-ti kilometrové vzdálenosti.

Po druhé hodině odpolední sedám na Červené hoře na lanovku a druhou polovinu sestupu se vezu sám nejen na sedačce, ale na celém laně, protože pochopitelně všichni jezdí dolů na lyžích a skate bortu. Úžasné a nezapomenutelné výhledy nedávají sebemenší možnost myslet na realitu života a plně je člověk uchvácen čistým horským vzduchem a nezapomenutelnou krajinou. Po chvilce, asi v půli lanovky slyším v dáli houkat vláček. Říkám si, a je to v háji, pokud podruhé zahouká vpravo, jede do Jeseníku a je to dobré, protože se bude vracet. Ale vláček houkal nalevo, tak mě nic jiného nezbývalo než si opětovně chytnout nějakého toho stopa. Tentokráte to nebyl už tirák, ale jen kombik, který mě vzal do Hanušovic. Tam netrvalo ani 10 minut a jel autobus do Šumperku. Říkám si nu dobrá, v Šumperku je autobusové a
vlakové vedle sebe, chytnu tam nějaký ten vláček. Na autobusáku stály tři autobusy. Ten třetí jel do Zábřehu a ze Zábřehu, no to jsem už neřešil vůbec. Vlaky na Olomouc jedou každou chvíli. Tímto způsobem jsem se dostal za tři hodiny až domů.

Ještě jednu perličku na závěr. V Zábřehu, když jsem přišel na vlakové, bylo za deset minut půl páté. Pekařský obchůdek tam měl do půl páté a paní prodavačce zbyly malé koláče.
- Pane, nechcete ty koláčky všechny?
Dala mi je za 15,- Kč a měl jsem nejen na večeři, ale i na snídani a ještě zbylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.