Den sám pro sebe

4. dubna 2011 v 17:01 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety

Dlouho jsem se chystal, že se do tohoto koutu podívám, ale přesně jsem nevěděl, co mě tam tak táhne. Zdála se mi zajímavý název vesničky jménem Bezpráví. To bylo to jediné, proč jsem tam tolik chtěl jet. Je úterý a všichni normální lidi jsou v práci. Celý den jsem na cestě nepotkal živáčka. Po ránu je venku ještě trochu chladněji, ale poté, co se na obloze objevilo to svítící kulaté cosi, co na tuto zemičku modrou dává blahodárné teplo, rtuť teploměru pomalu, ale jistě stoupala k hodnotám snesitelné pro tílko a silnější vojenský svetr. Tu a tam se pohupuje obláček, ale v celku je obloha vyčištěná. Pro mě,
vlka samotáře naprosto ideální stav na to, abych se nechal překvapovat tím, kud
y nohy mé půjdou a jaká místa zase navštívím.


Vlakem v sedm ráno musím až do Pardubic a poté zpět osobáčkem do oné vesnice s prapodivným názvem, kde údajně mělo vzniknout muzeum bezpráví, ale to opravdu nevím, kde se tato myšlenka vyskytla. Trochu jsem si přivstal, abych zde byl dřív a ne až v poledne. Je tedy půl desáté. Od vlakové zastávky k prvnímu obydlí to je ještě 200 metrů. Ale spíše než obydlí to jsou chaty a chalupy a pokud tu na trvalo někdo bydlí, tak to jsou lidé, kteří mají pracovně aktivní život za sebou nebo tu a tam si přivydělávají. Celková výška tohoto místa je 310 m.n.m. a doprava to je 8 km do Ústí nad Orlicí a doleva 11 km do Chocně. Pouhých 8 kilometru mě dává dostatečný prostor k tomu, abych se mohl tak trochu flákat a vychutnávat si čerstvého vzduchu.



Vlaky sice jsou ještě nějakou dobu slyšet, ale na to se dá zvyknout. Cesta se po vílce klikatí a hluk opadá. Někdy si říkám, jak jednoduchá zastavení může dát člověku nezapomenutelný prožitek. Takovýchto zastavení bylo dnes tři.

Splav. Malý obyčejný splav na Tiché Orlici, která pramení na západním svahu hory Jeřáb v Hanušovické vrchovině, nad Horní Orlicí, což je část obce Červená Voda. Pod obcemi Lichkov a Mladkov protéká zalesněným údolím přes Těchonín k Jablonnému nad Orlicí. U Albrechtic nad Orlicí v soutoku s Divokou Orlicí tvoří řeku, která má dále název Orlice. Ale to jen na okraj.
Sedl jsem si ke splavu a chvíli se díval do vln vytvářejících pod malým jezem, který neměl výšku ani 50 cm divokou

vlnovou bouři. Onu bouři, kterou mě tolik připomínal ty každodenní životní zkoušky, které zakoušíme a mnohdy se s nimi tak těžko vyrovnáváme. Kouknu doleva a voda do onoho splavu teče naprosto klidně a pokojně. Kouknu se doprava a voda se zase uklidňuje a teče dále. O co je bohatší?, o co je jiná? Je promíchanější, je čerstvější. A jak to je vlastně s námi? Možná se někdo bude divit, že takto uvažuji, ale i tímto jsem prožil něco, co mě na přírodě tolik uklidňuje a nacházím v ní vysvobození z těch stresů a všeho toho, co v tuto chvíli nechci ani vyslovovat, protože to za to nestojí. Připomínám si v této souvislosti ono podobenství "Dříve jste mě neznali, ale teď mě znáte" (Galatským 4:8). O co jsme bohatší, když prožijeme tento pozemský život? Jak bychom se k sobě chovali, kdybychom v našem pozemském dětství věděli to, co vědí lidé, kteří mají nějaké ty zkušenosti za sebou a jsou pokročilého věku. Rozhodí je to, co by je rozházelo v jejich mládí? Ona bouře pod splavem mě v tu chvíli připomínalo tolik životních kotrmelců, které každodenně děláme, že podobnost se mi zdála až do nebe volající. A poté se voda zase uklidnila, ale zkušenosti, které nabrala, na ty si my ještě chvíli musíme počkat, protože se pořád stále zatím meleme v oněch vlnách života.

Nádherný den, který mě dnes provází je čím dál více teplejší a závan jara je viditelný. Tu a tam rozkvétají první keříky, do toho se mísí vůně jarní louky. Cesta se kroutí směrem doleva do kopce a po obou stranách jsou pouze chatky a chaloupky, neustále je slyšet koncert ptáků a šum protékajícího potůčku, který se opodál vlévá do Tiché Orlice. Stoupání je malinko strmější. Po necelé půlhodince se dostávám do lesa. Vlaky už skoro nejsou slyšet a já se oddávám tomu blahodárnému tich. Snažím se vyplavit ze sebe ten zmatek, který v sobě mám a po chvíli myslím pouze na to, která chata by se mi tu líbila. Ta je moc velká, ale támhle ta u lesíka to je to pravé, co by mi vyhovovalo. No nic, asi jsem moc náročný. Musím být rád za každý okamžik, který se mi tu nabízí. A není jich málo. Pořizuji pár fotografií a už při tom přemýšlím, na co by se ten či onen snímek hodil. Na komáry je v tuto roční dobu ještě moc brzo, sluníčko tu a tam prosvítá skrze stromy, perfektní protisvětlo vytváří tu a tam odlesky a já hledám vhodné místo, abych měl ten správný úhel záběru a přitom mi šajn nesvítil přímo do objektivu.


Kolem jakéhosi vyschlého koryta po chvilce přijdu do vesničky Říčky. Má i základní školu, ale předpokládám, že se na ní učí pouze první stupěˇv a těch dětí nebude taky moc. Asi budou spojeni v jednu třídu a co lavice tak to první,
druhá nebo třetí třída. Je už skoro poledne a trochu mi kručí v tom onom prostoru, kterému se říká břuch. Ještě pár
malebných snímků roubenek, u kterých je nařezané topivo na zimu, a jdu dál za vesnici. Třeba tam najdu nějaké klidné místo k zakousnutí něčeho, co mi nabídne malý batoh, co nosím na zádech a skoro ho necítím. Okolo statku kolem kterého jdu, je také spoustu připraveného a naskládaného dřeva, a co se mi na tom líbí nejvíc je to, že je řádně označené cedulkami roků, kdy bylo poražen ten či onen strom. V tu chvíli si vzpomenu na mého taťku, který převážnou část roku žije na chatě a takovouto zásobu v menší podobě má taky a říkám si v duchu: Tak, daleko jsi, táto ještě nedošel .

Planina, která se mi otevírá, je tím ideálním místem, kde bych mohl trochu pojíst. V dáli (asi 500 metrů) vidím myslivecký posed. To je to pravé místo k obědu, ale nečekejte nějaký zázrak. Nasytí mě dvoje sušenky Bebe dobré ráno a tomu Mattoni s příchutí bílého hroznu. Výhled z něho nabízí pohled na severozápadní část přírodního parku Orlice v dáli s vyvýšeninou pod Oborou, která je vysoká 404 m.n.m. Říkám takovýmto místům přírodní hotely. (Vzpomínám na jedno mé putování u Kružberské přehrady, kdy jsem na takovémto posedu přespal. Ráno mě tam viděl hajný. Docela drsným tónem se zeptal:
- Co tu dělám?
- Přespal jsem tu
Zamračený odešel a v dáli jsem zpozoroval, že někam zmizel. Došlo mi, že si chtěl zkontrolovat místo, jestli jsem tam nenechal nepořádek. Nenechal a ještě jsem mu nechal na kousku papíru vzkaz, že odtud je krásný západ slunce.) ale to bylo u Kružberku.

Po půl hodince pokračuji v cestě vzhůru, kde na mě čeká překvapení a zastavení druhé, (první byl splav).
Cesta je trochu strmější, v kopci se zastavuji na focení právě pučících lesních květin, které si po zimě razí tu svou cestu a pomalu se hlásí o slovo, aby byly obdivovány kolemjdoucími. Na vrcholu 200 metrového výstupu sedám na lavičku a chvíli se zadívám na ten ohromný kříž, který se předemnou tyčí a vůbec jsem ho tu nečekal. O to větším překvapením pro mě byl.

Jen tak se na něj dívám a pozoruji na mimiku onoho muže, který na něm visí. Ztrápeného, unaveného, vysíleného a

vyčerpaného. Až se mi derou do úst slova: Proč se to vše muselo stát? Dyť neudělal nic špatného, jen šel za svým hlasem, který on sám slyšel a poslouchal ho bezezbytku. Kéž, kdybychom takto dokázali poslouchat my. O co lépe by se nám žilo? O kolik svárů a nenávisti by bylo méně. Z čeho jsou naše vzájemné neshody? No z toho, že se neustále domníváme, že jsme nejchytřejší a máme vše v hrsti. (Micheáš 3:2 - Dobro nenávidíte a milujete zlo, stahujete z lidu kůži a z jeho kostí maso. Jakubův 4:2 - Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete a nic nemáte, protože neprosíte.) ta tvář byla tak zdrcená a přitom mu nebylo víc jak 33 let. O co víc ho potřebujeme, abychom si uvědomili, že nápad, myšlenka, že to není samo sebou. A co nás dostane na kolena? No to, když se dozvíme, že byl někdo odsouzený a přitom jsme bytostně přesvědčeni, že je nevinný. A to ani nezmiňuji to, kdyby to byl rodinný příslušník. Krátká cesta a kolik si toho může uvědomovat?


O deset metrů dál se mi vybavil další moment, kdy bychom měli být vděčni za to, co máme. U kořene stromu je vyklovaný otvor a pokračuje dál do hloubky stromu. To neudělal člověk, ale datel. Okamžitě mi přišlo na mysl ono podobenství: Lukáš 9:58 "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil." Přišla mi na mysl i má vlastní zkušenost, že když se tu a tam courám a poznávám kouty doposud nepoznané, jsem nadmíru rád a spokojený.
Sluníčko prosvítá, tu a tam se zatřpytne spadené listí. Jsem na vrcholu. Teď už budu do Ústí nad orlicí jen klesat. Les je provoněn jehličím, občas zafouká vítr. Po dalším kilometru začínám prudce klesat.
Studánka pod Zelenou žábou (kterou jsem neviděl) bylo tím třetím zastavením, které mi připomínalo onu čerstvost pramenité vody vytékající z nitra kopců Orlických. Bylo mi až blbé dopíjet onu minerálku s příchutí bílého hroznu, když jsem vedle sebe měl čistou pramenitou vodu. Na sluníčku bylo okolo 20 stupňů, tak hurá do půl těla a smočit se.
Pár fotek, které jsem nafotil, bylo jen mobilem, ale snažil jsem se o jakési makro, takže ve výsledku stráň na fotce je pouhý kmen ve vodě obrostlý mechem. Někdy mě napadá, jestli se náhodou i my nevyhýbáme oné čisté vodě, která je nám nabízena a my zatvrzele stále a stále chceme prosazovat tu svou (písničku a neposloucháme.


No nic už jsem tu dost dlouho a měl bych jít zase o kus dál. Je sice dostatečné teplo, že by se tu dalo i usnout, není tu ani noha, jen ptáci hrají ten svůj koncert. Ani nevím, kdy se dostanu do Olomouce. Ráno totiž se mnou jela v kupé sestra Adeodáta, která mě připomněla jednu přednášku, kterou jsem měl špatně poznačenou a na kterou jsem se rozhodně chystal.
Na nádraží do Ústí přicházím v 14:39.
- Dobrý den, kdy mi to jede prosím na Olomouc? Ptám se v okénku.
- Za tři minuty
- No, co víc si přát
A už se mě v hlavě honí nápady jak čas do sedmé hodiny večerní využít. Nakonec takto strávený den dovrším tím, že si dojdu do sauny prohřát si tělo a odtud rovnou do Hejčína na přednášku.

Dlouhý to den strávený a prožitý s tím, jehož hlas tak rád poslouchám, i přestože přiznávám, že mnohdy ty lidské stránky jsou prostě silnější. Jinak řečeno, každý by přece chtěl dělat to, co ho baví a ne k čemu je mnohdy nucený, ať někým druhým nebo prostě tím, že se musí nějak uživit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucnipracehk rucnipracehk | Web | 6. dubna 2011 v 20:07 | Reagovat

Znám tyto oblasti a přesto bych je takhle krásně nedovedla popsat. Pěkný výlet. Pěkné myšlenky a postřehy. Přeji mnoho krásných výletů a myšlenek. Jana

2 Edward Edward | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 17:59 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.