S Tombojem na Pradědu

1. června 2011 v 9:30 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety


- Já, když řeknu v pět, tak to znamená v pět
Vzpomněl jsem si na jeden rozhovor s kamarádkou a jejím synem, když jsme jeli asi o 50 kilometrů dál, než, kde jsme bydleli.

Tomboj z jednoho směru, já z druhého. Sjeli jsme se na autobusovém nádraží v 6:10. Měli jsme 20 minut času, tak na to, abychom si koupili plasťáka (jak říkám kávě z automatu) za 12,- korun, a když do něj hodíte 20,- tak ještě 8,- korun vyhrajete .

Autobus odjíždí ze stanoviště 4 a jede přesně. Kupujeme lístky směrem na Hvězdu a hurá za dobrodružstvím. Je chladnější ráno, teplota vzduchu se pohybuje okolo 15 stupňů, obloha je vymydlena, což je dobré znamení, že se den vydaří, a že sluníčko nás bude provázet.
Pro Tomboje to byla troch delší cesta, zdála se nekonečná, zvláště proto, že jsme si sedli na místa, kde není dostatek prostoru pro nohy. Byl jsem zvyklý, ale jemu začali trochu brnět. Ale nakonec se vše zvládlo. Za Šternberkem se začalo už mírně stoupat a vzduch se začíná měnit a do nosu se dostává závan horské svěžesti. Za Pasekou už autobus začíná citelně stoupat. Je polovina května, zeleň stromů má ještě barvu svěžesti, tu a tam vylízají pupeny květeny. Na Hvězdě je už s jasnou zřejmostí cítit, že se nacházíme o 651 metrů nad mořem než je Olomouc se svými 219 m.n.m.


Ještě kyvadlová doprava Hvězda - Ovčárna a dobrodružo může začít. Cíleně sedáme na pravou stranu, abychom viděli ještě patrné zbytky vichřice, která se prohnala 26. listopadu 2004 údolím Bílé Opavy. Mé vzpomínky se ubírají na onen den, kdy jsem toto údolí prošel ještě před tímto datem a jednou jsem tam i zahučel, ale to je troch jiné povídání.
Půl deváté ráno a nám nezbývá nic jiného než pochodovat dvojkou dál (levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá).
- Kde je to sluníčko?
- Jo, jo ono tam je, ale jsme v mraku,
a to v tak hustím, že 50 metrů před námi i za námi se stromy halí do oparu. Spousta fotografu, by tohoto světla využila k jedinečným fotografiím. Stativ nemám, tak fotím pár snímků pouze z ruky. Děláme kraviny a vzniká fotka horského českého Jettyho, kdy se schovávám za kleč a trčí pouze hlava a zelený širák. Silnice široká se zdá pro Tomboje nekonečnou, ale nic jiného mě nenapadá než "zatnout zuby, á levá, pravá, levá, pravá".

Půl jedenácté, stojíme na vrcholovém bodě Pradědu, ke dveřím do hospůdky, do které Tomboje lákala i Monika (další naše kolegyně) nevidíme.


- Tak kde je ten vysílač (ptá se mě Tom)
- Máš ho před sebou,
podívá se na mě, jestli to myslím vážně nebo ne. Byli jsme v takovém mraku, že nebylo vidět na 10 metrů. Vrchol se nám skrýval tajuplně a záhadně. Na chvíli jsme si sedli do hospůdky, dali jsme si kávu, nějaký ten zákusek k ní a tentokrát nechyběla ani Becherovka. Tom si koupil pamětní minci, já jsem měl smůlu, Turistické známky došly a i přestože jsem na Pradědu nebyl poprvé, neměl jsem ji. No nic, jdeme o dům dál. Po půl hodince zvedáme kotvy. Viděli jsme, že se trochu vyčasilo. Je vidět půl vysílače, při cestě dolů se nám skoro celý ukázal. Poklonili jsme se mu, že nám odhalil svou tvář a na okamžik se nám ukázal a sestupovali jsme zpět k odbočce na Barborku. Cestou potkáváme starší manželský pár, pán se nás ptá:
- Jak daleko to je do Budějovic?
- Ještě tak 2 kilometry
Ptal se pochopitelně na vrchol. Po necelých 20 metrech nám říká jeho žena:


- Já jdu jen do Písku
- J, tak to máte o trochu blíž.



Hele, vítá nás Garfield J. Zrzek (kočka) potulující se okolo chaty Barborka je tím pověstná, že si na ni vzpomněli kolegové z práce. Tak jsme si uvědomili, že prostě k tomu místu patří, stejně jako převrácené kořeny na cestě do Karlovy Studánky, které jsou na modré turistické cestě nad vodopády.

Počasí se už trochu umoudřilo, byla vidět modrá obloha, která nás provázela až do Karlovy Studánky. Jó, kdybychom byli teď na hoře, stálo by za to, si zaplatit i výtah do vysílače, pomyslel jsem si, ale nevyslovil jsem tuto myšlenku. Třeba příště, každý den není přece posvícení.

Novými dřevěnými schody scházíme o 20 metrů níže a poté zase o nějakých 100 metrů, abychom se dostali na úroveň modré turistické cesty, která vede 50 metrů nad vodopády, a po 2,5 km se žlutá s modrou opětovně spojují. Kocháme se okolím, fotíme a obdivujeme vyvrácené kořenoví. Z této cesty je dokonale vidět ona zkáza, která se v listopadu 2004 tudy prohnala.



Pokud si mohu dovolit, rád bych pro názornost vyprávění zde zkopíroval část příběhu od turistů, kteří tam v té době byli a zažili to na vlastní kůži.:
________________________________________________
Opravdové peklo netrvalo podle něj více než několik desítek minut. "Teplota se během chvíle snížila z plus tři na minus čtyři stupně. Musel jsem se držet stromu, abych ten vichr ustál. Příšerně burácelo a déšť se měnil ve sníh. Vichr některé stromy doslova rozštípal. V polovině je ukroutil a vršky odlétávaly jako v nějakém katastrofickém filmu."
Po několika desítkách minut ležely na atraktivní stezce s mostky stovky stromů. Větve a stromy napadaly i na silnici mezi Hvězdou a Ovčárnou a jeden spadl na jedoucí autobus, který mířil dolů. "Naštěstí jen špičkou, takže neudělal na autobusu žádné škody. Ještě že je tady mrtvo po sezoně. Kdyby se to stalo v srpnu, počítáme možná mrtvé," uzavřel popis průběhu katastrofy Luděk Jurajda.



Stromy popadaly v takových místech, kde dřevorubci zřejmě nebudou moci nijak umístit přenosnou lanovku na přibližování dřeva. "V těchto místech je jediná cesta na Praděd úzká a lanovka by blokovala dopravu na Ovčárnu. Dřevorubci také určitě nebudou moci likvidovat stržené stromy podobně jako v padesátých letech, kdy se ještě nahrubo opracované dřevo splavovalo po Bílé Opavě a tahalo dolů koňmi. Dnes je toto údolí národní přírodní památkou a platí tady přísné předpisy pro práci v lese," řekl Jurajda a dodal, že lesníci budou také muset žádat o povolení odstranění škod po vichřici ministra životního prostředí. Domnívá se, že dopravu stržených stromů v údolí Bílé Opavy bude muset nakonec zajišťovat vrtulník, čímž se likvidace kalamity znatelně prodraží. Lesníci soudí, že nejdříve se k strženým stromům v údolí dostanou až někdy v dubnu či květnu. Stezka bude zřejmě muset být po část letní sezony pro turisty uzavřená. Lesníci podobně uzavřeli jednu z nejkrásnějších stezek na Praděd i v roce 2003, kdy finišovali s odstraňováním kalamity po vichřici z podzimu roku 2002.
________________________________________________

I po sedmi letech je tu zřetelně vidět spousta popadaných stromu, jako na dlani je vidět výška, kde jsou svodidla silnice vedoucí na Ovčárnu a korytem Opavy.



Po další hodince se dostáváme k Hubertovi na horní parkoviště Karlovy Studánky. Máme výborný čas, jsou tři hodiny odpoledne, jdeme se někam najíst. No někam, ono tu není moc velký výběr. Náměstí není náměstí, ale návsí, což spíše připomíná přírodní lázeňskou kolonádu, naproti nám máme hudební salonek. Tom si dává dvě piva najednou, protože jedno, to je pro něj malina, normální oběd, který mě stačí, on zajídá ještě zelňačku v chlebu a po hodince se zvedáme.
- Á ouvej, bolej nohy? Musíš to rozhýbat. Ptal jsem se Toma:

- Víš co, jestli chceš, jdi se podívat do těch suvenýrů, já pomalu půjdu nahoru na parkoviště.
Autobus jede, ale až v půl šesté, trochu mě zamrazilo. V zápětí jsem si vzpomněl na jiný zážitek a hned mi bylo veselo, ale Tomovi ne.





- No, ještě bude veselo, ale pod mostem spát rozhodně nebudeme. Zvolám povzbuzující intonací.
A jak jsem řekl, tak se taky stalo.
Autobus jel do Bruntálu, tam nám vlak ujel před půl hodinou a další jede za tři hodiny. Tom se ještě pokoušel volat kamarádovi, ať pro nás přijede, ale bylo to marné.
- No, co budeme dělat?
- Nevím, vyšli jsme před nádraží, zvedl jsem hlavu vzhůru a zvolal. Poraď, prosím.

Táhlo mě to na autobusové stanoviště č. 1, koukl se do jízdního řádu, a nápad byl na světě. Ještě jsem v dáli zahlédl
vrcholek Pradědu. Domů do Olomouce jsme se vraceli, přes Ostravu a v Olomouci jsme byli o 55 minut dříve než, kdybychom 3 hodiny čekali v Bruntále. Tom si klepal na hlavu, kudy to jedeme, a já jsem si uvědomoval onen slogan, že "všechny cesty vedou do Říma (domu)". Opětovně jsme se z autobusu kochali

okolní Opavskou krajinou a děsně jsme se tomuto dni nařechtali, co se může vše stát, když prostě nic neplánujeme a uděláme to, co nás v tu chvíli prostě napadne.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monika Hlavova Monika Hlavova | 1. června 2011 v 11:00 | Reagovat

Kájo je to super určitě máte oba krásné zážitky Monika :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.