Zlato-horský kout

13. června 2011 v 21:59 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
Pomalu si začínám zvykat na to, že nechávám být to, kam se podívám a kam mě ty mé toulavé nohy zavedou. Minulý týden
jsem jel na nádraží, stoupl jsem si do vestibulu a hned jsem věděl, kam pojedu. Vskutku,
někdy to nevím do poslední
chvíle. Ale dnes vám chci vyprávět povídání, o kterém jsem věděl den dopředu. Nápad se zrodil u rutinní práce v
rachotě.


Prostě jsem tušil, že to bude zajímavé a kouzelné. Opět jsem si přivstal a tak jak jsme s Tomboje jeli na Praděd, tak jsem potřeboval stihnout tentýž spoj. Ale tentokrát jsem nevystoupil na Hvězdě, ale až o 35 minut později ve Zlatých horách. Už od rána byla obloha vymydlená a vše naznačovalo tomu, že bude kouzelné počasí. Na horách vanul svěží horský vzduch, a já jsem cítil, že to je zase to pravé ořechové, co mě pokaždé táhne do lesů, vod a strání, a kde opětovně načerpám sílu. Cítil jsem, že to bude osobitý den, který je připraven jen pro mě. Už od rána jsem cítil impuls onoho vzkazu: "Jsem s tebou, vím, že si potřebuješ odpočinout a přijít na jiné myšlenky".



Projíždím Karlovu studánku a sedím úplně vzadu v autobuse. V hlavě se mi honí čerstvé vzpomínky na momenty a situace, které jsem zde prožil. Už se mi někdy zdá, že jsem tu doma, protože jsem tu byl už několikrát. No nic. Na dolním parkovišti stojíme asi 5 minut. Pan řidič doplňuje vodu do karburátoru a zase jedeme do Vrbna pod Pradědem. Míjíme neomítnutou chalupu, na které by nebylo až tak nic nápadného, kdyby na ní tak nevzhledne nevisel satelit. Vrbnem projíždíme, aniž bych zaregistroval náměstí. Jediné co mě utkvělo v hlavě, byl velký bilbord slavnosti Vrbna, oslavy 400 výročí města v srdci Jeseníků.

Je 8:35 a vystupuji ve vesničce Zlaté hory. Jsem tu naprosto poprvé. Mapu nemám, a abych řekl pravdu, nevím, jestli by mě byla co platná. Rád bych si to tu jen prohlédl a zase pokračoval dál. Návsí není návsí, ale dlouhá silnice kol ní je spousta krámečků, kavárniček a nějaký ten hotel, u kterého právě po ránu paní roztahuje deštníky značky Staropramen. Pousměji se, vyfotím se před hotelem a MMS posílám známé obchodní zástupkyni téže značky.



- Jo, jo, poznávám to. Co tam děláš?
- Ále, zase jsem kopl do vrtule a někam jsem se přemístil. J
- Tak si to tam užij, to byli časy, když jsem tam jezdila.

Úzká ulička mezi domy vede do kamsi do zeleně a náhle se ocitám před kostelem, který právě odbíjí tři čtvrtě na deset. Vůbec, v posledních letech jsou pro mě kostely víc než náměstí. Dříve jsem měl pocit, že když jsem nebyl na náměstí, tak jsem nebyl ve městě, ale čím jsem starší, tak si uvědomuji, že až tak města nemusím. Náměstí mi právě města a shon připomínají. Ale o tom se v tomto vyprávění rozpovídám později.



Biskupská kupa 4 km. Rozcestí hned u odbočky naproti hotelu. Myslím, že mám jasno a další putování má už viditelné obrysy. Ale dřív než se vydám do prudkého stoupání, zabloudím do místního kostela sv. Martina, za ním jest starý hřbitov. Náhrobky jsou zarostlé vysokou trávou, jsou vesměs německé. Dojem, který na tomto místě mám, je zvláštní. Cítím zde nejen nostalgii dávných časů, ale ve spojení s okolní krajinou se mi toto místo jeví jako důstojné spočinutí lidí, které zde žili, pracovali. Při pohledu do dálky jsou vidět okolní kopce dříve bohaté na zlatá naleziště. O trochu víš je umístěn novodobý hřbitov, který se mi až tak nezdá tolik působivý, abych zde setrvával. Jsou tu zajímavé náhrobky ve zdech kostela, které měli a jistě mají svůj osobitý význam. Nemůžu si pomoci, ale tolik mě to připomíná ono zvolání "Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný - Žalm 31:6".

S tímto místem se traduje i jeden příběh, který do tohoto místa stále vábí poutníky a tuláky nejen z


blízkého okolí:
Zvláštní je případ, který stál u zrodu poutního místa Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) ve Zlatých Horách (dříve Zuckmantel). V době 30leté války za vpádu švédských vojsk utekla Anna Tannheiserová, která byla v požehnaném stavu, na horu Boží Dar (Gottesgabe), kde osamocená porodila syna Martina, který se stal pozdějším váženým občanem a městským radním. Z vděčnosti za záchranu při svém narození přikázal v poslední vůli, aby na tomto místě byl zavěšen obraz Panny Marie. Tento příkaz splnila jeho dcera Marie Weisová a nechala v roce 1718 zhotovit malířem Šimonem Schwarzerem kopii slavného obrazu pasovské Madony s dítětem namalovaného Lucasem Cranachem st. (žil v letech 1472-1553). Zlatohorská kopie se liší oblečením a korunkami, které na originále nejsou. Obraz začal přitahovat zástupy poutníků svým zvláštním kouzlem i vyslyšením a uzdravením z různých nemocí.
Skorém po hodině a půl se konečně rozhoupu a opouštím kouzelnou vesničku na samém severo-
východním kraji Jeseníků a vydávám se do onoho prudkého kopce vzhůru, div si nos neodřu. Ty 4 kilometry jsou nekonečné a doslova a do písmene se koupu ve vlastním potu. Je to pouhý kilometr ke kapli sv. Rocha, který se narodil kolem roku 1295 ve francouzském městě Montpellier. Po smrti svých rodičů rozdal majetek, jenž zdědil, nuzným a sám se vypravil do Říma. ….
Zelená turistická stezka vede strmě nahoru. S jediným zastavením u lavičky, z níž je naposledy vidět údolí, v kterém se rozkládá ta zlatohorská vesnička středisková. Je to pro mě předposlední pohled na ní.

Ale abych dopovídal příběh sv. Rocha, zastavím se u kaple, která je jemu zasvěcena.: …. Již cestou do Říma se v Itálii setkal s morovou epidemií a začal pečovat o nemocné. V různých špitálech pomáhal asi tři roky a legendy uvádějí, že znamením kříže uzdravoval nakažené. V Piacenze se nakonec také sám nakazil a utáhl se do samoty. Podle legendy o nemocného Rocha pečoval pes, který mu z nedalekého statku nosil jídlo. Proto je sv. Roch vyobrazován jako poutník, jenž ukazuje morovou ránu na kolenu a vedle něj stojí pes.

Po uzdravení se vrátil do vlasti, kde byl jako podezřelý špeh odsouzen k pěti letům vězení. Svoji totožnost neprozradil a vězení přetrpěl v modlitbě. Údajně byl nemocí změněn k nepoznání a jeho totožnost odhalili až po smrti. Ostatky sv. Rocha jsou od roku1485 uložené v kostele San Rocco v Benátkách. Papež Urban VIII. potvrdil jeho zařazení mezi svaté.
Samotná kaple a její dějiny navazují na smutné doby třicetileté války a morové epidemie v letech 1632 a 1633. Občané města se obracejí na ochránce proti moru sv. Rocha s úmyslem, že postaví kostelík na kopci tehdy zvaném Kamenná hora. Veřejná sbírka na stavbu kaple, zasvěcené tomuto světci, byla započata roku 1634 usnesením magistrátu města. Doba sbírek byla ztížená vpádem Švédů do města roku 1642. Když např. po odchodu Švédů byla provedena revize
pokladny, peníze ze sbírek (roku 1638 bylo na hotovosti 146 tolarů) se nenašly. Je pravděpodobné, že peníze byly někde ukryty před rabujícími Švédy. Po odchodu Švédů roku 1648 byl konečně položen základní kámen kaple. Toť z historie tohoto místa vše. V současné době je v dost zničeném stavu. Je tam nová deska připomínající památku padlým vojákům v Prusko-Rakouských bitvách.


Je čas zase popojít zase o trochu dál. Tu na horách je vždy trochu vše opožděné a tak se kochám čerstvou zelení a svěžím vzduchem. Jeden ze stromu zde má zvláštní patvar, no tak si fotografuji onen skvost ze všech možných stran a obdivuji kouzlo všemožných tvarů. Nechtíc opět scházím z cesty a nohy mě vedou kamsi do polí a luk. Brodím se čerstvě posekanou loukou, jako kdyby byla posekána čerstvě nabroušenou kosou. Předemnou se tyčí Biskupská kupa a při pohledu doleva je neskutečně kouzelný výhled na údolí Glucholazka a dále do Polska. Došel jsem na konec onoho pole a co teď? Cesta nikde. Obkličuje mě spousta vysokých kopřiv. No nic, půjdu po směru doprava, třeba narazím zase na tu zelenou značku, z


které jsem sešel, když jsem čučel po okolí.

Tý vado. Nějaké skály. No, spíše halda óóóbrovsejch kamenů vytvářející kouzelný skalní útvar. To je něco pro mě. A ejhle, jakási cesta. Pochopitelně mě to táhne po ní o 100 metrů zpět, abych si zahrál na horolezce a pokochal se. Opět mačkám spoušť foťáku a tentokrát tu fotím jak o závod. Skalní útvar není pojmenovaný, ale proporce jeho velikosti jsou kouzelné. Vystoupám na ně a opětovně v mžiku oka nacházím onu ztracenou zelenou značku, z které jsem před 20 minutami sešel. Po dalších 5-ti minutách se vydávám o kus dál a nezbývá nic jiného než zase stoupat vzhůru.


Slyším auto. To je dobré znamení, jsem na správné cestě. Po chvilce přecházím silnici a deru se zase o kus dál do kopce. Hoffmannova lavička je v dosti rozpadlém stavu, no stavu. Chybějí jí i prkna na sedění, no tak teda nevím, jestli to je vůbec lavička. Hoffmann byl zlatohorský rodák, který byl autorem knižního průvodce z tohoto okolí z roku 1889. Posledních půl kilometru je opravdovou lahůdkou pro zdatné. Biskupská kupa je skutečnou kupou včetně sklonu výstupu. Podemnou se nahoru škrábe o něco starší manželský pár a je nahoře o 10 minut později než já.
Na Biskupské kupě stála od roku 1890 nejprve dřevěná vyhlídková stavba. V tomtéž roce v ní byla zřízena první poštovna na území Moravy, o šest let později však neodolala silnému větru. V roce 1898 pak místo ní vyrostla kamenná rozhledna, postavená Moravskoslezským sudetským horským spolkem (MSSGV) k 50. výročí panování Františka Josefa I. Právě po císaři dostala své jméno Kaiser Franz Josef Warte. Slavnostní otevření proběhlo 26. srpna 1898.

Po druhé světové válce byla rozhledna ve špatném technickém stavu a zájem o ni upadal. Kvůli své poloze blízko hranic byla později uzavřena, na vyhlídkovou terasu byly nainstalovány antény a dlouho dobu sloužila jako televizní vysílač. V roce 1990 byla v havarijním stavu (viz tento odkaz). Od 3. srpna 1996 je znovu zpřístupněna. V roce 1998 byla na počest svých stých "narozenin" provedena generální oprava.

V současnosti je přístupná za mírné vstupné od května do října denně, od listopadu do dubna o


víkendech a svátcích.
Z vyhlídkové terasy se nabízí pohled na rovinaté Polsko, město Zlaté Hory, hřebeny Hrubého Jeseníku s nejvyšší horou Pradědem i nedalekou rozhlednu Zlatý Chlum. Ochoz je opatřen několika šipkami ukazujícími na význačné body, které jsou označeny i vzdálenostními kvótami. Tatry 220 km, Opole 57 km, Praděd 24 km, Zlatá hora 2,5 km atd.
Chce to zase chvíli pauzu. Sedám si pod vyhlídkovou věž ke stolu z půlkulatiny stromů, tu a tam je na něm nějaký ten suk a díra, ale to nevadí. Vedle mě je rozestavěná restaurace, jejíž základní kámen byl položen v roce 2002. Já si dávám dobré pívo a něco k tomu. Občerstvení má prozatím pan správce umístěné přímo pod schodama vyhlídkové věže.
Kudy teď? Je pravdou, že jsem zrána ve své mysli Opavské hory trochu podcenil, když jsem chtěl nejprve vystoupat a poté projít aspoň jednu trasu napříč. Musím se tedy pro dnešek spokojit s tím, že je jen líznu okrajem, a že jsem je z věže zahlédl. Samotné prozkoumání tohoto koutu nechám na příště.



Do Petrovic to je 2,5 km. Stejně prudkým stoupákem jak jsem sem vylezl tak druhou stranou padám zase dolů. Loučím se s vrcholem hory a jsem rád, že jsem tu byl a viděl zase další kout světa.

Po půl kilometru na mě číhá překvapení, o kterém jsem vůbec netušil. Čeká tam na každého, kdo tudy projde Kříž smíření postavený v roce 2002, na jehož úpatí je slogan Jana Pavla II "V horách jsme byli volní". V těsno blízkosti tohoto kříže jsou zbytky Rudolfovy chaty.

Návštěvnost Biskupské kupy po vybudování rozhledny prudce vzrostla. Návštěvníci však velmi postrádali jednak možnost občerstvení, jednak možnost eventuálního přenocování. Této skutečnosti se rozhodl využít radní ze sousedních Petrovic Franz Rudolf, který se rozhodl vystavět nedaleko rozhledny jednoduchý hostinec, jenž by turistům poskytl jak občerstvení, tak ubytování. Urychleně si proto vyřídil u c. k. okresního hejtmanství v Krnově poskytnutí koncese k hostinské a výčepní živnosti a již v srpnu 1892 zde dočasně poblíž vrcholu zřídil jednoduchou boudu.

Je nádherné počasí, stromy příjemně stíní. Pro fotografa v lese to teda není, protože stíny od


stromu jsou dost ostré a kontrastní. Les se tu ještě barví do nejprapodivuhodnější zeleně. Právě rašící jehličí ještě chutná jako šťovík (Ano, to mě naučil kamarád, taky jsem se tomu divil. Ale je poživatelné jen za čerstva, když má tu zářivou zelenou barvu. Potom ztvrdne a je nepoživatelný.).

Ještě než dojdu na louku nad Petrovicemi, udělám si malou kilometrovou odbočku k pramínku svatého Rocha. Nachází se na jižním úbočí Biskupské kupy v nadmořské výšce 695 metrů. Je upraven do studánky a za ním je postavena stěna z kamenů.



Na ní je umístěn obrázek svatého Rocha. Vedle pramene se je zastřešená bouda nabízející odpočinek a zaslouženou svačinu. Posilnit se můžete třeba vodou ze studánky, která má dle legendy sv. Rocha - patrona nemocných léčivé a uzdravující účinky.

Je už po druhé hodině odpoledne, měl bych už to točit někam do civilizace. Vůbec netuším, kdy a jak se dostanu domů. Do Petrovic to je kilák a půl a nevím, kde se ještě zastavím a co mě osloví. A jak se znám nijak mě starost o návrat netrápí. Nějak bylo, nějak bude.

Údolí nad vesnicí je nádherným souzněním a souladem přírody a vesnických stavení, kdy už z


dálky je vidět špička kostela. Jsou slyšet domácí zvířata, po ránu jistě kokrhající kohouti a tu a ta štěkající pes. Na louce se moc nezastavuji, i přestože mě to láká. Chvíli si zdřímnout ve vonící trávě 30 cm vysoké. Kolem mě kvetoucí luční kvítí. Kolik pohledů z netradičních úhlů mě okouzluje. Útěchou mě musí postačit jen pár fotografií květin, které pořizuji a pohled na protější stráně Ďáblova kopce, za nímž se tyčí Supí lán. Sluníčko se hřejivě opírá o louky a až hříšně vtíravě se nabízí ono zmiňované ležení v trávě.

V dálce slyší autobus, ale zbytečně dobíhám. Nezastaví mi. Tak to není určeno pro mě, řeknu si. Vracím se o 100 metrů výš, prohlédnu si okolí a po chvíli začnu stopovat směrem do Jindřichova. Rád bych se tady zastavil, ale něco mi říká, že už není čas, nech si to na příště. Netrvá ani 5 minut a slyším pískot brzd jakéhosi tranzitu. Projíždíme vesničkou Janov a poté hned Jindřichov. Jsou to vlastně tři vesnice spojené do jedné. Obdivuji kout, kde jsem ještě nebyl a opětovně se kochám okolní přírodou.

- Za chvíli by Vám měl jet vlak na Krnov

Jen co to řidič dopověděl, vidíme o 50 metrů před námi projíždějící vláček na viaduktu. Šlápne na plyn a já stíhám onen přípoj na Krnov. Ale až tak nebylo kam spěchat, protože vláček ještě na nádraží manipuloval a stejnak jsme ještě 10 minut ve stanici posečkali.



- Prosím, jaký mám přípoj v Krnově na Olomouc
- Za 5 minut Vám jede rychlík
- No to je ideální, co více si přát

Paní průvodčí přišla ještě jednou, asi za 5 minut a dodala informaci:
- Omlouvám se, ale ten přípoj, co jsem vám řekla je přes Ostravu. Za hodinu a čtvrt Vám jede rychlík přes Bruntál.
- No, vracet se přes Ostravu, to už tu jednou bylo. (Vzpomněl jsem si na zážitek, kdy nám o půl hodiny ujel onen rychlík, na který jsem raději v Krnově počkal.)
- Vzhledem k tomu, že jsem v Krnově jako městě ještě nebyl, mám krásnou příležitost se tam podívat. Děkuji za info, paní průvodčí.

Bruntálsko mě oslovuje čím dál více. Už po několikáté tu projíždím a kopečky na mě vytvářejí dojem poklidného souznění přírody a člověka. Napadá mě, že člověk je ve městě z donucení, protože, když vidím toto okolí, plesá mi srdce a ve svém nitru cítím spokojenost a soulad. Není potřeba více slov, protože se pocit, který vnímám při pohledu do okolí, nedá slovy popsat.

Nejhezčí na putování je, když vnímám překvapení a to, kam mě nohy zavedou. Poddal jsem se tedy tomu, že i přestože už pomalu cítím nohy, (bodeť by ne, když mám za sebou přes 480 výškových metrů nahoru a poté dolů) a podívám se ještě do centra Krnova. Už po cestě mě oslovují domy v renesančním a barokním stylu. Do města z nádraží to je něco přes kilometr, ale to netuším, že náměstí pouze v rychlosti prolítnu, udělám pár fotek a už mi nezbude více času. Více jsem prostě zatížený na kostely. Asi po 750 metrech se ocitám na Husově náměstí, kam projdu jedinou ulicí Maximiliáma Gorkého. Beru za kliku kostela, myslel jsem si, že je otevřený a až vevnitř jsou mříže k nahlédnutí. Mám smůlu. No nic se nedá dělat, udělám pouze pár snímků zvenčí. Ujdu 20 metrů v parčíku a otočím se. Kostel někdo odemyká. Líná huba, holé neštěstí. Vracím se tedy zpět a ptám se staršího pána v montérkách:
- Mohu nakouknout?
- Ale jistě, proč byste nemohl



Z onoho muže se vyklubal varhaník, který mi posléze o tomto kostelu něco málo pověděl. Neměl moc času, protože vše připravoval na koncert. Vejdu tišky do míst naprostého klidu a ticha a nechám se unášet kouzlem toho, co není viditelné, ale při pohledu na jednoduchost výzdoby, kterou se tyto kostely oproti katolickým vyznačují, tiše toužím zde zůstat delší dobu. Klenby, zdají se být čerstvě vymalované, a právem navozují pocit oné čistoty duše, kterou se učíme čistit a uvědomovat si, že naše poslání je vnímat toho, který je fyzicky skryt, ale přitom tu je s námi.

Na Krnovsku vznikaly evangelické sbory již na počátku 16. století. Po bitvě na Bílé Hoře však evangelické obyvatelstvo vymizelo. Významnější nárůst počtu lidí, kteří se hlásili k evangelictví, jsou zaznamenáváni, až od poloviny 19. stol. V této době Krnov obývalo z naprosté většiny německé obyvatelstvo. V letech 1901 - 1903 byl vystavěn evangelický kostel na Husově náměstí. Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva tento evangelický sbor augsburského vyznání zaniká. Český evangelický sbor zde vzniká v roce 1949. Na sbor nastupuje farář Tomáš Holeček, v roce 1961 jej střídá Jan Hroch. V roce 1962 je evangelickému sboru odebrána fara, která připadne Veřejné bezpečnosti. V roce 1968 přichází farářka Jarmila Strádalová, v roce 1971 ji střídá Bronislav Kielar. V letech 1975 - 1978 prošel interiér i exteriér kostela kompletní rekonstrukcí. V roce 1989 nastupuje farář Milan Moletz, postupně sbor získává charismaticko-letniční charakter, v roce 1995 dochází k rozdělení sboru, přibližně polovina dosavadního sboru odchází a zakládá Křesťanské společenství. Při povodních v roce 1997 byl kostel podmáčen a musela být zrekonstruována podlaha v celém kostele. V letech 1997 - 2000 je sbor neobsazen, v roce 2000 nastupuje farář Otakar Mikoláš, kterého v roce 2003 střídá Radovan Rosický.

Je půl páté odpoledne, přesto mi to nedá a pokouším se jít dál o dalších 300 metrů hloub do


města, abych jen aspoň okrajově se podíval na náměstí. Cítím ale, že to už tlačím a že to chci já. Měl jsem se raději pomalu vracet a ono centrum si nechat na jindy. Místo toho přidávám do kroku, což už cítím i v nohou.

V poloprázdném vlaku potom sundávám i boty a na toaletě si je myji, aby mi tolik "nevoněli". Fusekle schovám do batohu. Mám totiž hodinu a tři čtvrtě času než dojedu zpět do Olomouce.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 13. června 2011 v 22:38 | Reagovat

"naše poslání je vnímat toho, který je fyzicky skryt, ale přitom tu je s námi"
Moc líbí! :-)

2 Jana Jana | 29. července 2012 v 20:36 | Reagovat

moc, pěkná oblast, zrovna letos jedu na dovolenou do Zlatých hor, těším se na klid :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.