Skoro až na vrcholky hor

31. července 2011 v 8:00 | Karel Rakušan a JIří Novotný |  Vandry a výlety
Jak to tak bývá, když se o něčem moc mluví, tak to zpravidla nedopadne. A pokud ano, tak to je úplně jinak. Ale abych nepředbíhal, tak začnu pěkně popořádku, jak to vlastně vše začalo.

Jedno mé vypravování jsem končil onou osudovou větou:

"S Kubou se cestou zpět domlouváme na tom, co mě napadlo už před 4 roky, ale ještě nebyl čas to zorganizovat. Nic menšího než expedice Gerlachovský štít to není. Nechcete se přidat?"

Ano, byl to Bílý čepec. Tato myšlenka mě vrtala a škrábala opravdu již delší dobu, až se prostě jednoho dne vyskytla příležitost (mnozí by řekli dobrá konstelace hvězd), že koncem června jsem měl dovolenou a nechtěl jsem jen tak sedět doma sám. Žena dovolenou neměla, tak to byla ideální příležitost, jak si zase udělat pánskou jízdu. Na Kubu jsem dočista pozapomněl a nejprve mě napadlo,že bychom do Tater jeli ve třech - já, Lucka (kolegyně z práce) a její přítel. Nahrávalo nám i to, že z Lucky vylezlo, že má v Popradu tetu, což by asi ulehčilo situaci. Tuto možnost jsem zamítl postupem, jak se situace vyvíjela. Vzpomněl jsem si na Jirku, který se už jednou o tento vrchol pokoušel, ale taky bez úspěchu. Když bylo pěkné počasí, byla již parta plná. Na tento výstup se jde s horským průvodcem a maximální počet osob jsou tři (kvůli velmi náročnému terénu a bezpečnosti vůbec).

Slovo dalo slovo, prostě a jasně jsem Jirku jednoho dne navštívil v práci na fakultě, sedli jsme si do jeho laboratoře pro studenty a chvíli jsme se o této možnosti pobavili (nezávazně). Na obou stranách bylo více méně jasné, že pokud se tento nápad nevyklube do dne uskutečnění, budeme kopat tak trochu sami za sebe. Vzhledem k tomu, že Jirka je pedagog na vysoké škole, tak poslední týden v červnu pro něj není to pravé ořechové .

Měsíc se nic nedělo, já jsem se pomalu smiřoval s tím, že do Tater pojedu sám a i po finanční stránce jsem na to byl připraven. Po měsíci přišel mail a v tu chvíli jsem tušil, že nebudu sám, a nebyl jsem.

………………………………………

Je ráno, okolo 15 stupňů a trochu pod mrakem. Z balkonu vidím sousedku, jak jde na pravidelný ranní autobus. Ještě maličkou chvilku ticha a po šesté hodince ranní vyrážím směrem na vlakové nádraží.

Nechtěl jsem, aby Jirka jel pro mě do Olomouce a poté se zase vracel zpět na Hranice na Moravě. Přiblížil jsem se tedy do Hranic. Bylo dobré, že jsem jel prvním ze dvou ranních spojů, které jsem si našel na tom našem CML (centrálním mozku lidstva ze seriálu Návštěvníci), kterým je bezpochyby v současnosti internet. Jirka odvezl děti dříve do školy, takže v 8:15 se vyjelo směr Slovensko přes Nový Hrozenkov, kde na chvíli zastavujeme a kupujeme poslední, nejnutnější.

Celou cestu jsme si měli co říci, známe se s Jirkou pouze z fotoklubu, ale vůbec se neznáme v situaci vysokohorské turistiky. Jediné, co nás v tuto chvíli spojovalo, byla touha po horách a pořádných kopcích. Zasmáli jsme se a řekli si: Jó Tatry, to nejsou takové hrbolky, jako jsou Jeseníky nebo Jizerky. To jsou už pořádné kotáre . Touto předchozí větou samozřejmě nechci nikterak podceňovat menší hory, které mají své kouzlo. Ale špičáky jsou prostě špičáky. Vždy, když touto cestou jedu, tak po pravé straně mezi Žilinou a Martinem se tyčí Strečno a po dalších třech kilometrech, po levé straně Starhrad (ve směru do Tater). O této zastávce povím až později.

Neukojitelná touha po horách, kterou máme, umocňuje pohled na kopce za Žilinou, kdy po pravé straně začíná Malá Fatra a o pár kilometrů dál jsou už vidět Roháče. Vrcholky hor se tu a tam halí do plujících obláčků, viditelnost je na několik desítek kilometrů velmi dobrá, a teplota je okolo 20 stupňů. Prostě ideální počasí pro přesun autem.

- Paní Žembová, už jsme tu, kde Vás najdeme? (já)
- Musíte asi kilometr za Tatranskou Polianku, Danielův dům. (Paní Žembová)
- To jsme právě minuli. (ozval se Jirka)
- Hned jsme tam. A zavěsil jsem

Onen Danielův dům, který byl dříve pod silnicí v lese, byl teď z dálky viditelný. Onen les totiž vzal za své v době velké vichřice 19. listopadu 2004. Od té doby je z onoho místa vidět nejen do širokého kraje, ale i na náš ve snech a touhách nedobitý Gerlachovský štít, který z tohoto pohledu tvoří nepřehlédnutelnou dominantu.

No nic, trochu se zabydlíme a vyrazíme, jsou dvě hodiny odpoledne, do večera času dost. Je jasná obloha, tu a tam se převalují obláčky dotýkající se vrcholků špičáků velehor. Při každém nádechu cítíme svěží vzduch vonící čerstvostí. Přece jen není takové teplo, abychom šli jen v košili. Bereme sebou jak svetry, tak i bundy. Cíl pro dnešní odpoledne je jasný. Sliezský dom. Do Polianky to máme něco málo přes kilometr, tak to bereme nejprve podél silnice a po chvíli cukáme na značenou turistickou cestu, která nás zavádí trochu pod silnici, kde fotíme první nádherné scenérie tekoucího potoka, který má svůj začátek, kde jinde než na Velickém plese u Slezského domu, kam se škrábeme. Počasí je opravdu velmi proměnlivé. Nejprve fotografujeme s tím, jak nad Gerlachovským štítem se tu a tam válejí mraky a po 15 minutách je obloha plná mračen. Jůra to přirovnal tak, že se tady ty mraky vaří.

Čím víš, stoupáme, tím se do nás opírá silnější vítr, ale přitom je vidět do dálky směrem pod tatranská panoramata počínaje zleva Popradem a končeVýchodnou a ještě dál. V pozadí poté stoupají už vrcholky Nízkých Tater - Kozie chrpty, Šuňava, Liptovská Teplička a celé panorama. Je vidět, že tu a tam něco špatné je k něčemu dobré, protože pokud by nebylo oné vichřice, o které jsem se již zmiňoval, tak by toto vše bylo zahaleno do neprostupného, hustého lesa, z něhož jsou tu a tam pozůstatky jednotlivých stromů, jež tento větříček vydržely a jsou tu dodnes.

- Začíná nám malá rozcvička na zítřek (podotkl Jůra)
- To myslíš na velký výstup?
- Jo, jak jinak

Na cestě se už objevuje kamení a tu a tam jsou to pořádné balvany. V jednom úseku se musí "Zase skákat přes kaluže". Přes potok je po chvilce mostík, kde nám to nedá a vytahujeme ty naše děla, kterými míním fotoaparáty, a mačkáme spoušť jako o závod. Máme oba stejnou značku fotografických těl, tak vzájemná kompatibilita objektivů je bez sebemenších problémů. Jó, použít na focení v krajině objektiv ohniskové vzdálenosti 20 milimetrů (který nevlastním) a vyfotit snímek skoro až od mých nohou až po stromy vzdálené několik metrů, to je opravdová lahůdka. No nic, jen jsem se zpětně zasnil. Jdeme dál.

Rozcestí na Velickém mostě nám říká, že jsme v půlce cesty. Jsou 4 hodiny, to je dobrý čas. Při našem tempu i s fotozastaveními bychom mohli být v 5 na dómě. No přiznám se, trochu jsem blouznil. Byli jsme tam až po půl šesté. Fouká tu hodně silný vítr. Opět fotíme, ale už je nám trochu zima. Ale po pěti minutách to vzdáme a jdeme se zahřát dovnitř.

Do této doby nemáme žádné bližší informace o tom, jak se spojíme s horským průvodcem. Vše vyřídíme na recepci. Jeden telefonát slečny nebo paní recepční (nechci urazit) vše vyjasňuje. Při nechtěném poslechu nám dojde, že s námi nahoru půjde její tatínek.

- Pojď, jdeme se najíst.
- To je slovo do pranice.

Sedáme k oknu s výhledem do údolí a kolem nás jako provokace visí fotografie výhledů ze štítu spolu s horolezci stojící na vrcholu. My jsme si objednali Maďarský guláš s 5 knedlema, k tomu pochopitelně pivo. K našemu překvapení nás to vyšlo dohromady na 15 éček (jak se místní mladistvou hantýrkou říká Euru).

Pro dnešek se vracíme stejnou cestou dolů. Po deváté hodině jsme na Danielovom domě. Ještě chvíli kecáme o všem možném a okolo půl desáté usínáme. Zítra je velký den D.

………………………………………

Sice to je jen kilometr, ale prodlužujeme si ráno spánek a autem vyrážíme za pět minut šest do Polianky. Na horním parkovišti hned pod závorou se máme setkat s horským průvodcem, který nás má dovést až na vrcholky hor, kde dříve vedla turistická značená cesta, ale pro velmi vysokou náročnost ji ochránci přírody vymazali z map. Jedním z důvodů byl i fakt, že je na této cestě větší pravděpodobnost padajícího kamení. Ano, mluvím nebo respektive píšu o výstupu na Gerlachovský štít s nadmořskou výškou 2 654,4 metrů nad mořem.

Velmi těsně po šesté hodině ranní přijíždí auto s panem Brožem. Vysoký chlap, okolo 2 metrů ve značkovém oblečení, odolném proti větru a dešti. Je pěkné počasí, tu a tam se převalují mráčky, ale je trochu větrno. Špička štítu se tu a tam halí pod mrak, který z pohledu nás neznalých místních poměrů připadá jako naprosto normální.

- Vidíte, jak to pluje? Je to moc rychlé. Moc bych dnes ten výstup nedoporučoval (říká nám pan Brož).
Chvíli polemizujeme a nasloucháme rady toho, který má tyto hory a výstup samotný už párkrát slezený.
- Jestli na tom mermomocí trváte, můžeme to zkusit, ale před chvíli jsem potkal Fíí-ho (staršího, zkušeného průvodce - hotová rosnička), který se vracel ze Sliezského domu a říkal, že tam fičí takový vítr, že pomalu nemohl otevřít dveře. Říkáme mu taky rosnička.
- Pane Brož, v tomto případě máte právo veta, a pokud řeknete Ne, tak se s tím budeme muset smířit.

Po dalších 5 minutách se tedy loučíme a nám dvěma, kteří jsme byli natěšeni, nějak sklaplo. Ale to bychom nebyli my chlapi, abychom si ono zklamání nevynahradili.

Pomalu mým tempem jdeme přesto všechno opět nahoru směrem na Sliezský dom. Nemluvíme, jen tu a tam prohodíme nějakou tu větu.

- Víš, jaký by byl výhled ze shora (pronesl Jirka)
- Neprovokuj.

Ještě to ve mně nebylo klidné a smířené, ale po chvilce už to opadlo. Celou cestu, včera i dnes jsem cítil, že Jůra má více energie, a že já ho zdržuji v rychlosti. Vystoupali jsme tedy do místa, kde se turistická značka kříží se silnicí.

- Pojď po žluté, po silnici (napadá mě)

Jirka nebyl proti, ale já jsem cítil něco jiného. Ale byl to jen asi můj subjektivní pocit. Značené turistické cesty tu jsou ne v kilometrech, ale v hodinách. Na rozcestí to máme půl hodiny. Jsme už v lese, který se za chvíli změní v kleč, ale hukot stromů nám pomaličku, ale jistě dává odpověď na to, proč průvodce řekl "Ne, dnes to na vrchol nevidím". Vítr se do stromů opíral čím dál více. S každým stoupajícím metrem to bylo silnější. Pomalu jsme si uvědomovali, co se muselo dít tam nahoře.

Rozcestie na Batizovskej zákrutě.

- Jsme o tři metry výš, než je jesenický Praděd. (všimne si Jůra)

Po chvilce váhání oba cítíme, že se navzájem zdržujeme a necháváme v sobě vítězit touhu jít každý svou cestou. Rozdělujeme si jídlo a pití. Jirka jde na Sliezský dom a já na Batizovské pleso. Oba cítíme, že se nám ulevilo, a že si od této chvíle vzájemně neděláme balvan. Ani jednoho nenapadlo se vrátit. Spíše nás to táhlo dál. Jirka šel dál na Polský hřeben směrem na Východnou Vysokou, kde byl už třikrát a stále ho to tam láká, a já jsem šel směr pleso, cestou, kterou jsem ještě nešel. Láká mě zase poznávání něčeho nového.

V tuto chvíli bych povídání rozdělil. Několik desítek řádků bude teď psát Jůra o výstupu na Polský hřeben a zpět. Poté bude mé pokračování na pleso.

(Jůra) Už na cestě kousek pod Sliezským domem se do mě opřel takový poryv větru, že jsem málem o krok couvnul. Sotva jsem se udržel na místě. Proti tomu větru se nedalo jít. Musel jsem počkat, až poryv větru přejde. Teprve teď opravdu věřím tomu, že se u Sliezského domu nedá téměř ani vystoupit z auta.

Přicházím před Sliezský dom (1670 m n. m.) a vichr se mnou cloumá takovým způsobem, že se na rovném plácku před hotelem potácím jako opilec. Vytahuju foťák a dělám pár fotek Velického plesa, na kterém jsou vlny i s bílými hřebeny. Odhaduju, že je asi tak po osmé hodině ráno a dívám se na hory okolo, jak se o ně rvou mraky. Říkám si, že den teprve začal a rozhodně se mně nechce vracet zpátky do penzionu (do chaty).

Po krátkém váhání a potácení se ve vichru si říkám, že zkusím pokračovat kousek kolem plesa směrem na Polský hrebeň. Uvidím, jestli se bude dát jít proti tomu vichru. Přecházím malý mostek před Sliezským domem a vichr se mnou smýká, aleudržím se na nohách. Zatáčím doleva a vyrážím směr Polský hrebeň. Myslím si, že ujdu pár set metrů a nejspíš to budu muset otočit. Při každém poryvu vichru se musím zastavit, protože nejsem schopný udělat ani jediný krok. Když při vichru zvednu jednu nohu a nakloním se dopředu, zůstávám stát na místě. Nepohnu se ani o kousek. Zkouším se naklonit odhadem asi o 30° dopředu proti vichru. Je tak silný, že nespadnu a udrží mě. Musím pár vteřin počkat, až poleví a fouká "jen" normální vichr. Potom se dá jít dopředu. Postupně zjišťuji, že se dá jít i proti tomu. Jen je ta cesta trochu pomalejší a namáhavější. Při každém poryvu se musím zastavit a počkat, až přejde. Hned potom vyrážím zase vpřed. A tak pořád dokola. Chviličku jít, potom zůstat stát, ... . Vichr se mnou cloumá a často musím narychlo došlápnout úplně jinam, než kam jsem chtěl. Musím si dát pozor, abych si nezvrtnul kotník. V tomto počasí venku skoro žádní turisti nejsou. Navíc je dnes 28. června a ještě k tomu pracovní den. Je před začátkem sezóny a turistů je tu celkově méně. Vodopád nad plesem se pomalu přibližuje a já si pomalu začínám říkat, že se proti tomu vichru dá docela jít a že asi ještě chvíli půjdu dál.

Jak začínám stoupat směrem k vodopádu, vichr se mnou cloumá ještě víc. Na krátkém úseku poblíž vodopádu lezu po čtyřech a držím se rukama balvanů, aby mě vichr neshodil z chodníku dolů. O pár desítek metrů dál se zase můžu narovnat. Foťák vytahuju jen párkrát. Mám vůbec problém ho udržet v ruce tak, aby fotka nebyla rozklepaná. Vichr se mnou pořádně cloumá. Ujdu další kus, už jsem nad vodopádem a pokračuju dál k hřebenu. Na chvilku se objevují vrcholky masivu Gerlachu a já na ně zírám - ty vrcholky jsou bílé… V tomto období a ty vrcholky jsou čerstvě bílé. Jsem pod masivem Gerlachu a ve vichru se sotva držím na nohách. V duchu děkuji horskému průvodci, že nám výstup nedoporučil a že totéž zopakoval i jako vzkaz od svého kolegy. V duchu si říkám, že dnešní výstup by byl doslova o život. Když ty bílé vrcholky vidím, vytahuju foťák, a jak se na chvilku odkryjí, fotím je (objektivem 50 mm). Nasazuji objektiv 180 mm (pro nezasvěcené - čím delší ohnisková vzdálenost na fotografickém objektivu, tím "silnější dalekohled") a pokládám foťák na velký balvan, objektiv držím v ruce a lehám na zem. Chvilku čekám a jak se ukážou vrcholky, fotím. Vršky hor jsou už zase v mracích. Chvilkami se trochu odkryjí a zase hned zmizí v mracích. Pokračuju pořád dál.

Za nějakou dobu vidím řetězy pod Polským hrebeňom. V tuto chvíli si přiznávám, že jsem si myslel, že sem dnes ani nedojdu. Když už jsem došel až sem, vylezu nahoru na hřeben. Nasazuji si cyklistické rukavice a šplhám po řetězech nahoru. Někde v polovině řetězů potkávám dva Francouze, kteří lezou dolů. Míjíme se.

Konečně jsem vylezl na Polský hrebeň (2200 m n. m.). Dnes se tady žení snad všichni čerti. Tady jsem byl nejméně třikrát a matně si pamatuju, jak vypadá pohled dolů na druhou stranu. Jenže tady je vidět asi tak na 10-20 metrů. Jsem v mracích. A vichr ty mraky žene zespodu kolem mě. Když se postavím, sotva se udržím na nohách. Musím se rozkročit a pokrčit kolena, jinak bych se na nohách ani neudržel. Sedám si na zem, opírám se o balvan a fotím rozcestník na hrebeni. Potom se opřu zády o ten rozcestník a snažím se vyfotit začátek cesty na Východnou Vysokou. Prsty už skoro necítím a během pár minut se klepu zimou jako ratlík. Začínají padat malé ledové krupičky. No, ony nepadají - ony jsou hnány tím vichrem a bičují mně obličej. Otáčím se zády proti větru a rychle balím foťák. Poslední pohled do mraku, ve kterém se skrývá Východná Vysoká, a upaluju zpátky dolů, odkud jsem přišel. Dál pokračovat nebudu ani omylem. Tady túra končí. O tom ani na chvilku nepochybuju.

Hned pod hřebenem lezu znovu po řetězech, prsty sotva cítím. Ještě že jsem si vzal ty cyklistické rukavice. Dolů jdu, jaknejrychleji je to v tomto počasí možné. Zboku fičí vichr až mně slzí oči a snažím se dávat pozor, kam šlapu. Po chvíli si všímám nějakých kapek, které mně odlétají z bundy, a zjišťuju, že už nepadají jen ledové krupky, ale že už taky drobně prší a po bundě mně teče voda. O to víc dávám pozor na to, kam šlapu, kameny jsou teď navíc mokré. Po chvíli předbíhám ty dva Francouze, které jsem potkal pod hřebenem na řetězech. Snažím se dostat co nejrychleji na Sliezský dom. Jdu dolů tak rychle, jak to je v tom vichru možné.

Brzo míjím Velické pleso a za chvíli jsem před Sliezským domem. Kupuji si oběd a sedám ke stolu. Uvnitř je plno. Po obědě zjišťuju, že mám úplně promáčený mobil. Vypínám ho, vydělávám baterku a dívám se dovnitř. Je tam sucho. Snad to vydrží. Už ho raději ani nezapínám.

Poté ještě chvíli čekám, jestli přestane pršet. Zatím jsem aspoň trochu oschnul. Prý má toto počasí vydržet do středy… do středy příštího týdne. No, tak to už asi dál čekat nebudu. Do toho deště se mně nechce, ale nakonec vyrážím. Je poledne. Venku před hotelem se dívám na teploměr a zjišťuju, že je jen 5°C a pořád prší. Jen mě tak napadne, kolik asi stupňů bylo nahoře na hřebenu a kolik asi dnes může být na Gerlachu, který už před pár hodinami definitivně zmizel v mracích. Při pohledu tím směrem, kde je v mracích schovaný Gerlach, znovu v duchu děkuji horskému průvodci, že nám výstup rozhodně nedoporučil. Ráno a dole to počasí vypadalo úplně jinak.

Od Sliezského domu jdu dolů do tatranské Polianky, jak nejrychleji můžu, boty mám promáčené a už se vidím, jak sedím v autě. Na odstavném parkovišti s úlevou odemykám auto a dávám dovnitř bágl, pláštěnku (kterou jsem si nasadil při odchodu ze Sliezského domu) a sedám za volant. To je úleva, tady nefouká a neprší. Zkouším zapnout mobil. Funguje. A mám tady 3 zmeškané hovory od Karla. Zkouším mu volat. Je nedostupný. Jedu k penziónu. Karel tu není. Znovu mu zkouším volat a tentokrát se dovolám. V jeho hlase slyším úlevu, že jsem se v pořádku vrátil. Ptám se ho, kde je. Jde zpátky po asfaltce od rozcestí, kde jsme se ráno rozešli. Jestli půjde pěšky, bude tu nejdřív za 2,5 hodiny. A na rozdíl ode mě má klíče od chaty… Ptá se mě, jestli bych pro něho přijel. Z Polianky nahoru ke Sliezskému domu mohou normálně jezdit jen ubytovaní turisti, ale nakonec to risknu. U závory nikdo není, je pořád zvednutá. A Karel má navíc průkazku ZTP, tak bychom to snad ukecali. Jedu nahoru a po několika kilometrech vidím Karla. Sedne do auta a já o kousek výš auto otáčím. Jedeme do chaty. Už se těším na horkou sprchu.

Dokončení ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AgonAnyncnaw AgonAnyncnaw | E-mail | Web | 24. července 2018 v 13:42 | Reagovat

Poids est comment  robuste  votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur  essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre  offre sang loin de votre coeur. Chaque temps  votre  moelle  bat, il pompe le sang  par de  vos arteres a la  flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-bonne-qualite/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.