Skoro až na vrcholky hor (dokončení)

31. července 2011 v 7:58 | Karel Rakušan a JIří Novotný |  Vandry a výlety
První část najdete zde

(směr Batizovské pleso) V korunách stromů hučí pěkně silný vítr a je okolo 12 stupňů. Tu a tam cvrlikají ptáci, je velmi jasno, a když se za několik desítek metrů ukáže výhled do prostoru, je vidět na kilometry daleko. Po pravé straně je nádherný výhled pod tatranské velehory a při pohledu doleva je vidět úpatí pána těchto velehor (Gerlachovského štítu). Svah je ve sklonu skoro 40 stupňů, na jehož stěně je sotva metrová pěšinka vzhůru. V dáli je tato cesta vidět až na rozcestí, kde se žlutá turistická cesta připojuje na červenou, jenž tvoří Tatranskou magistrálu. Je to božský pohled, když kráčíte po svahu, jste v relativním bezpečí metr široké cesty a po celou dobu máte výhled do dálky. Tu a tam je ještě slyšet zpěv horského ptactva, v prostoru slyším pískot meluzíny. Síla větru mě nijak zatím neohrožuje. Stín štítu ještě zakrývá mou cestu, ale v dálce vidím paprsky slunečního jasu dopadajícího na klečovitý porost.
Je 15 minut před devátou a stojím na křižovatce s magistrálou. Opět pořizuji pár fotografií a pokračuji dál. Po celou dobu,co jsem na této planině, mi už několikrát spadl klobouk i přestože mám tkaničku přivázanou těsně kolem krku, ale přece jen trochu na volno. Někdo tam se shora mi říká, ať si držím klobouk, že bude támhle za tím ohybem ouvej. Poslechnu (a dobře jsem udělal), šňůrku si přivazuji tak, že cítím každé polknutí a přeskočení krčního ohryzku. Trochu ji s námahou posunu. Už to je lepší.

To je teda síla, padám na kolena a musím přehodnotit rozvržení sil, abych šel dál. Ještě zdaleka necítím, že bych se měl vrátit. Přímo mi to je ještě proti srsti. Cítím v tomto odporu větru jakoby nějakou výzvu. Po minutě vstanu a ještě pomalejším krokem, než je má pomalá chůze jdu o kousek dál. Poryv o trochu polevuje a já mám sílu se postavit proti tomu štítu, opřít se do větru a hlasitým, až řvoucím hlasem, který sám skoro neslyším pro hukot vichru, zvolám:

- Já vííím, že jsi pááán Tater, ale nech mě prosím nahlédnout ještě o kousek, do koutů tvého království.

Stojím pod Velkou próbou na jejím samém úpatí (co by kamenem dohodil) do onoho lavorovitého vykrojení, kterým se Gerlachovský štít vyznačuje a čemuž se v překladu próba říká (próba - satelitně lavorovité vykrojení).

Vítr se zase o chlup uklidnil. Pokračuji dál, ale držím se v závětří kleče, kterou mám po pravici. Půl metru nade mnou to profukuje ještě o chlup více. Ještě, že mám ten svetr a zatím je vše v suchu. O dalších 100 metrů je vidět Suchý vrch a poté se velmi kamenitá cesta už stáčí doprava. Stále jasné počasí se silným větrem mě dává dostatek prostoru na to, abych se po chvilkách zastavil a tu a tam něco nafotil. Usedám do závětří kleče, velký štít mám za sebou a chvíli se dívám do dálky, kde jsou v údolí vidět vodopády Batizovského potoka. V dáli za tím kopcem támhle je už Popradské pleso a o kousek níže Štrbské. Mraky se na obloze honí jako malí puberťáci a mně začíná být trochu zima. Pro mě znamení, že se mám zvednout a zase jít o kus dál, abych se pohybem zase zahřál. Popojdu, ale jen několik metrů, a opět fotím. Ohromný převislý balvan s pozadím výhledu na B. jezero mi nedá a vyčítal bych si, kdybych ho nevyfotil. Kdyby šlo opravdu do tuhého, tak by se pod ním dalo i bivakovat a venku by se čerti mohli i ženit.

Je 10 hodin 12 minut. Jsem u směrovek na B. plese. Po pravé straně vidím matně cestu, která dříve byla volně přístupná aznačená, po níž jistě přicházejí ti, kterým byl přírodou a počasím dopřán výstup na Gerlachovský štít.

Velmi silný, mnohdy nárazový vítr se prohání Batizovskou próbou, až se vlny na jezeru tu a tam bělají. Hřebeny vln připomínají kohoutí chochol, jako kdyby mi vzkazovaly, že tady teď panuji já a můj silnější bráška větříček. Na druhou stranu plesa není vidět, ne proto, že jsem v mraku, ale protože velké balvany tomu brání. Rozvodněný potok vytékající z plesa nechává jen pár větších kamenů relativně suchých a mně nezbývá nic jiného než je přeskákat, abych se zase dostal o píď dál. Vítr, proudící od hor, mně opět uzemňuje, a abych nekladl tak velký odpor, jdu přikrčený. Myslím na to, aby mě to neodfouklo. Fotky, které pořizuji, dělám raději vsedě. Nalevo, asi tak 10 metrů, je pěkně velký kotel. Spadnout tam, no to by byla konečná. Zmocňují se mě první obavy o sebe a o život. Ta má životní beranitost, kterou si nesu životem jako svůj kříž, je tedy ohromná. Pomalu, ale jistě mi dochází, že tady má turistická cesta končí. Ale přece jen se mě zmocňuje ještě myšlenka, že kdybych se dostal na druhý kraj Batizovské próby, opět by velmi silný nárazový poryv větru ustal. Plazím se ještě támhle za ten kámen, který skýtá závětří. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo udělat pár monumentálních fotek (to mně sepnulo až dole na chatě, že by to bylo něco unikátního).

- Už dóóóst, vrátím se! Už to dál nejde.

Říkám onomu větru, nebo tomu králi hor, kterého jsem před hodinou poprosil, aby mi dovolil nakouknout ještě o kousek do krás jeho království.

- Dóóóst

Stejně pomalým a plíživým pohybem se vracím k směrovkám na okraji próby. Při pohledu dál tam, kam mně už nebyloumožněno se doplazit, vidím v dálce rozcestí dvou cest. Červené, která vede dál na Popradské pleso, a žluté směřující do Vyšných Hágů, kam jsem chtěl původně dojít.

Vlhkost vzduchu je 100 procentně 100procentní. Začínám na sobě cítit vlhkost, ještěže nohy v botách jsou v suchu. Viditelnost do dálky je výborná. Odměnou za neprojití B. próby mi je cestou zpět výhled do dálky, kdy v jednom momentu je vidět hotel Panorama na Štrbském plese. Sluníčko se schovalo za mraky, jež jsou dostatečně vysoko, aby nebránily výhledu na kilometry daleko. I vítr o poznání ustal, nemusím chodit rozkročmo, abych se udržel na nohách. V místě, kde jsem se opíral do větru stojíce proti Gerlachovskému štítu, teď stojím bez problému nehnutě a vychutnávám si božský výhled do dáli. Svěží a chladnější vzduch mně dává sílu. Nevím, jak bych se cítil, kdyby tu bylo 30 stupňů. Cestou dolů to jde pomaleji. Nejsem už čerstvý jako ráno a nohy se neopírají o paty, ale kloužou směrem ke špičce, i přestože mám boty vysoké až do půlky lýtek. Směrovky, které jsou ne v kilometrech, ale v minutách, absolutně neberu v potaz. Vím, jaké mám své vlastní tempo. Od odbočky z magistrálové červené na odbočku, kde jsme se před sedmou ranní s Jůrou rozdělili, to je 25 minut, ale já to i s přestávkou na jídlo jdu něco málo přes hodinu a půl.

Pokouším se volat Jůru, kde je, ale mobil je nedostupný. Asi jsem ještě za hřebenem, uklidňuji se. Zkusím to po chvilce ještě jednou. Nic. No nic se nedá dělat, ale přece jen se mě zmocňují obavy, co když se něco stalo? Jsme to ale dva nerozumní blázni. Potřetí to zkusím až na rozcestí a zase nic. Jdu pomalu silnicí dolů a ejhle, telefon. Aniž bych se podíval na displej, Jůra .

- No kde jsi?
- Jsem asi půl kilometru pod rozcestím, kde jsme se rozdělili.
- Risknu to a jedu pro tebe.
Čtvrt na dvě.
- Co s načatým večerem?
- No nejprve se trochu zregenerujeme a poté uvidíme.


Mokré oblečení je rozvěšené po radiátorech, chatu máme sami pro sebe. Ve sprše jsme každý po 10 minutách, a kdyby tu byla vana, bylo by to jasné. Dáváme si kafe.

- Jedeme do Starého Smokovce. Jsou tři hodiny. Musíme něco málo nakoupit.

Ti dva, kteří se nás ptali, jestli nejedeme do Smokovce a kterým jsme nabídli pohoštění, než se převlékneme, jsou už pryč. Říkali, že nebudou obtěžovat, ale kdybychom se otočili v chatě na podpatku tak je máme nabrat.

Ve tři čtvrtě na šest jsme zpět na chatě, vaříme si horký čaj, poté rozděláváme láhev Chardonnay a vyprávíme si zážitky až do 10. večerní.

………………………………………

"Už dlouho jsem se takhle dobře nevyspal." Ozvalo se po sedmé hodině ranní o kousek dál z druhé postele. Danielův dom (který má dokonce i svou vlakovou zastávku), kde jsme bydleli, jsme měli pro sebe. Taky to tak ráno dole vypadalo. Věci pohozené na radiátorech, abychom mohli aspoň v něčem suchém odjet. Na stole byly zbytky sušenek, spolu s českými korunami, které jsme vyhodili z peněženek, aby se nám nepletly s eury, na konferenčním stolku u krbu prázdná flaška od Chardonnay. Prostě a jasně dokonalý organizovaný nepořádek pro dva chlapy v chalupě.

- Na kolik mám zavolat paní Žembovou (majitelku chaty)?
Koukl jsem se na hodinky, poté na Jůru a odpověděl jsem si sám
- Na deset to bude stačit
- To bude akorát, odpověděl Jůra

Venku poprchávalo a štít byl totálně v mracích. Letmá myšlenka včera ještě byla, že pokud by bylo příznivé počasí, tak bychom zavolali panu Brožovi, jestli by výstup s námi nezkusil ještě dnes. Ale už včera stejně jak ta myšlenka přišla, tak se i vypařila.

Ráno jsme ještě dopili Žinčicu (Kyslomliečný nápoj z ovčieho mlieka) a protože nám to nedalo, jeli jsme si ještě pro dvě flašky (pro každého domů) do Smokovce a po půl 11. jsme nabrali směr Česká republika.

Tatranské kotáre se s námi loučí velmi silným deštivým počasím, které za Liptovským Mikulášem zcela pomine. Stěrače nestíhají ( , ne že by, nestíraly). Venkovní teplota je 22 stupňů a my si to pádíme domů. Jůra nemá na ty tři dny dálniční známku pro Slovensko, tak se vyhýbáme dálnicím. Uvědomuji si, že to má i své klady. Projíždíme malebnými vesnicemi, které bychom jinak nespatřili. Pribylinou - skanzenem přes Liptovského Mikuláše, Gaľovanama, Svatým Krížom, Parrtizánskou Ľupčou.

Podtatranské klima máme už dávno za námi a mraky se zvedly o nějaký ten kilometr výše, takže nikterak nebrání ve výhledu na okolní vrcholky. Aby se neřeklo, občas zasáhnou i špičky vrcholků Nízkých Tater a poté se přehoupnou nad Fatru.

- Víš co? Zastav na Strečně. Něco pojíme.

Musíme odbočit doleva přes opačný pruh silnice. Za námi nedočkavci troubí jako splašení, ale po minutě se nám přece jen podaří odbočit. Jůra na Strečně už byl a přemohl ho takový hlad, že mu dal přednost před průvodcovskou prohlídkou hradu. Jůra tedy sešel zpět do Dračího doupěte, jak se jmenuje hospoda pod hradem a já jsem si počkal na prohlídku hradu, která začínala za 15 minut.

Hrad má nepravidelný půdorys, jenž vznikl stavební činností soustřeďující se v průběhu staletí kolem jádra hradu. Nejstarší částí hradu byla hranolová obytná věž přístupná mostem přes příkop z jižní strany. Na severní straně se nacházelo čtyřhranné nádvoří s hradními paláci a kaplí vybudované v 15. století. K těmto budovám přiléhalo severní podhradí s velkou, šikmě postavenou věží přímo nad řekou na hřebeni skály.

Vnitřní část hradu byla v 15. století rozšířena o nový dvoupatrový hradní palác vysunutý na východ až na okraj skal nadVáhem. Kotkovci vybudovali před hradem nové renesanční předhradí, jehož opevnění splňovalo dobové požadavky vojenské techniky. V 17. století bylo opevnění hradu ještě doplněno třemi okrouhlými bastiony, které se však nedochovaly a jsou známé pouze z dobových vyobrazení. Hrad byl v té době nejpevnějším hradem (hradní pevností) celého Pováží.

Jedným z majiteľov bol František Vešeléni, ktorého manželkou bola známa Žofia Bošňáková. V rokoch smrti Žofie Bošňákovej Vešeléni nevenoval Strečnianskemu hradu náležitú pozornosť, takže ten začal pustnúť. Môžeme si to vysvetliť tým, že sa Žofia Bošňáková už častejšie zdržiavala v prístupnejšom a pohodlnejšom kaštieli. Hrad slúžil len ako rezervný objekt počas ohrozenia.
V bezprostrednej blízkosti hradu boli dva mlyny - jeden bol na Váhu, druhý stál pri majeri pod hradom za cestou. Na Váhu pod hradom bolo aj prístavište pre plte. Blízo tohto miesta stála budova, v ktorej sa vyrábal pušný prach. Neďaleko cesty pod hradom bola mýtnica, ktorá mala dolnú miestnosť aj hornú izbu na poschodí. Pri mýtnici bola prícestná krčma. Z opačnej strany hradu v majeri boli stajne, pivovar, murovaná studňa, rybník a dva ovocné sady. V stajniach držali okrem koní aj dojnice, ovce, ošípané a hydinu pre potrebu obyvateľov hradu.

Ale abych se vrátil jen k několika momentům, které mě na hradě zaujaly. Jedním z nich byla místnost v podschodí velké věže, kde nám průvodkyně dala hádanku: Co to bylo? Vypadalo to jako hladomorna, ale přesný opak byl pravdou. Byla to starověká lednice, z níž se potraviny vynášely způsobem, kdy na jedné ruce visel muž a druhou rukou do koše nabíral potraviny a víno, které si panstvo žádalo. Nemohl však moc ujídat, aby neztloustnul a dostal se ven.

Jdeme dál na věž a při výkladu, co vše patřilo k hradu, nám bylo mimo jiné sděleno, že támhle ve Varíně v dřevěném kostelíku léta páně 1688 byl pokřtěn Juraj Jánošík.

Božský rozhled z věže trvá jen pár minut. Obloha je zatažená, ale mraky jsou stále vysoko. I přestože jsem se cestou nahoru trochu zapotil, byl jsem rád, že ten svetr mám u sebe.

A zase jdeme dolů, kdy my návštěvníci máme v tuto chvíli v nohách něco málo přes 200 schodů, ale průvodkyně jich má od rána už přes 3000.

Dovolte mi zase trochu odbočit a v tomto vyprávění nabídnout sled událostí podle matriky:
Na faře ve Varíně se syn Juraj narodil Martinu Jánošíkovi a jeho manželce Anně. Už tímto okamžikem se začínají informace rozcházet. Je sice pravda, že přišel na svět v obci Terchové, ale už vůbec není jisté kdy. S tatínkem problémy nejsou, zato s maminkou. A to se říká, že otec je vždy jistý.

Varínský římskokatolický farář Michal Smutko měl asi napilno. Nevíme, jak u jiných úkonů, ale do matriky nově narozených psal jeden záznam za druhým. Ve čtvrtek 22. ledna 1688 pokřtil jistou Alžbětku, den nato Dorotku, dvacátého čtvrtého Janka, a 25. dne měsíce ledna, to byla neděle, udělil důstojný pán Smutko křest jistému Michalovi. Zdaleka však neskončil, matriku nechal otevřenou na poslední stránce, a už to šlo jeden za druhým. Ani s vypisování data se už nezdržoval, namísto něj to bylo samé: "Eadem die." Neboli: "Téhož dne." Téhož dne (25. ledna 1688) poznačila vypsaná farářova ruka záznam o křtu Juraje, to ještě nebyl ten náš, a dvou holčiček, které obě dostaly jméno Dorotka, zřejmě tehdy módní. Za zvlášť rozmáchlým "eadem die" nalézáme zápis, po kterém pátráme: "Eadem die baptisavi infantem natum e Martino Janosik et Anna Czisznik, cui datum est nomen Georgius. Patrini erant Jacobus Merjad et Barbara Kristofik e Terchova". Povězme si to po našem: "Tohoto dne (myslí se 25. ledna 1688) pokřtěno bylo dítě, narozené Martinu Jánošíkovi a Anně Czisznikové, kterémuž dáno jest jméno Georgius. Kmotry jsou Jakub Merjad a Barbara Krištofíková z Terchové." Většinou se uvádí, že se maminka jmenovala svým dívčím jménem Cesnaková nebo Česneková, ale z rukopisu nic takového nevyčteme. Příjmení obsahuje dvě spřežky - "cz" a "sz", které je možno chápat jako Slovenské příjmení s nádechem polštiny. Číst je však můžeme jenom jako "Čišniková." Křest proběhl ve varínském kostele, kam Terchová (jako poddanská obec, náležející pánům ze Strečna) v té době patřila.

Ještě se zastavím u jednoho momentu a to je u nejznámější majitelky hradu Žofie Bošňákovej. Byla velmi zbožná a to se mimo jiné projevilo i po její smrti, kdy její tělo do nedávna nikterak nepodlehlo rozkladu až do předloňského roku (2009), kdy psychicky nemocný muž její tělo vynesl, polil hořlavinou a zapálil. Ale nebojte se, tělo je v hrobce místní kaple doteď, ale jen jeho dokonalá kopie.

Spokojený a odpočatý Jůra na mě čeká dole v restauraci, kde na stropě visí tříhlavý drak monumentální originality. Poroučím si i já pivo a něco k snědku. Jen mně to nějak nesepnulo, abych si poručil originální čučoriedkové pivo "Modrá Luna", no ale co už.

Po dvouhodinové přestávce pokračujeme v cestě domů. Jůra mě vysazuje v Hranicích na nádraží. V 17:40 mi jede spoj do Olomouce.

- Ahoj kámo, zase někdy příště.

Na závěr bych rád nabídl video, které jsem našel na You Tube právě z této cesty, kterou jsme nakonec kuli poryvům větru nešli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ríša Ríša | E-mail | 31. července 2011 v 21:53 | Reagovat

Karle, od samího začátku tohoto cestopisu jsem si myslel, že ten zatracenej Gerlach dáte. Škoda toho počasí. Vím, že v horách se počasí mění každou chvíli, ale podle toho co jste psali, zvlášť Jůra,že takové počasí vydrží až do příští středy,to mělo trvalejší charakter. To jste nesledovali předpověď? Jinak pěkný a fandím Ti. Tak snad příště to vyjde. Nazdar!

2 Jůra Jůra | 4. srpna 2011 v 22:57 | Reagovat

Ono když člověk pracuje, tak to nejde tak lehce se sebrat podle počasí a jet tak, aby to časově vyhovovalo oběma. A na Gerlach musíš mít domluveného horského vůdce. Když bude pěkně a ty pár dní předem zavoláš, tak těžko seženeš volného vůdce. Nemluvě o ubytování. Holt jsme to měli naplánované víc dopředu a to se nedá spoléhat na předpovědi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.