A dóóóst!

5. srpna 2011 v 11:33 | Karel Rakušan |  Zamyšlení
Pokojem se nese tichý pláč, malý kluk sedí v koutku a z očí mu kanou slzy. Otec právě přišel z hospody jako obvykle a svou zlost si opětovně vybíjí na své manželce Kláře.

- Co pořád biješ maminku? Co ti udělala! Nech mě, už dóóóst.

Taťka se otočí a malému synovi jednu vlepí. Malý kluk začne ještě více brečet a jeho pláč je nezastavitelný.

- Co jsem ti zase provedl? Ani tě nijak neznám než na mol opilého
- Co si to dovoluješ ty spratku? Ozvalo se z tátových úst
- Dej mi pokoj

Malý kluk, kterému je 10 let třískl dveřmi a šel ven, protože nemohl to doma už vydržet. Vzal šutr a hodil ho do nejbližšího okna. Bylo sychravé počasí. Jeho slzy se mísily s červnovým deštěm. Vůbec se mu nechtělo po dvou hodinách domů. Špinavý zablácený, boty od bahna.

- Co bude za chvíli zase doma, bojím se, je mi zle a mám hlad.

Maminka pořád pláče v pokoji a není k utišení.

- Zítra je vysvědčení, to abych s ním něco udělal. Budu tam mít asi pár známek, které se nebudou doma líbit. A co až to uvidí táta?
- Klucí, pojďte ven, vytřeme si s tím

vysvědčením prdel, je to jen kus papíru.
Když se to dozvěděli ve škole, předstoupil z donucení učitele před celou třídu a svlékli ho do naha a posmívali se mu.

Napadá mě, co se v té malé nevinné duši odehrává? Co se tam děje a jaké bloky se do dalšího života vytváří? Kolik takovéhle potupy si musel nejen ten kluk prožít? Malý kluk, kterému byl dán život z lásky dvou lidí, kteří se do sebe zamilují, cítí k sobě náklonnost, cítí souznění svých duší vrcholící tím nejniternějším způsobem, který byl člověku darován.

Každý z nás jedná tak jak to má na mysli, ale směr smýšlení dostává v době, kdy on sám si ani neuvědomuje, že jeho kroky povedou tam, jak ho to naučili jeho rodiče. Mnohdy ho to ani nemuseli učit, protože to viděli doma, aniž by jim rodiče cokoliv řekli, učili je. Mnohé bloky v duši každého z nás vznikají skrytě a neviditelně, kdy malé dítě, pouze pozoruje co se děje, jindy místo poučení, dostane pár facek a než se stačí zeptat, proč ho dostal, slízne druhý. Pak už se raději neptá a mlčí, neříká nic, i přestože to mnohdy má na jazyku. Agrese dušená v člověku je možno přirovnávat k tlakovému hrnci, který pokud není pootevřený nebo nemá ventil, zákonitě bouchne.

V roce 1989 jsme mávali vlaječkami a klíči jsme cinkali o sto šest. Ano bylo to správné, ale uměli jsme a umíme s touto svobodou opravdu zacházet.

Rokem 1989 dávám pouhý příklad. Ale po duševní svobodě toužíme stále a každý den. Po svobodě vyslovované v našich každodenních otázkách "Co zase po mě dnes budou v práci chtít? - nejraději bych byl doma, vůbec se mi tam nechce" nebo křikem po svobodě je i ona otázka "Co jsem ti zase provedl? - onoho malého kluka". Ale vězením a krádeží svobody je i striktní omezení svobodné volby praktikované zejména při povinných volbách v minulosti, kdy nám byl předkládán jediný volební lístek a pokud si nebyl volit, tak si byl nepřítel státu s patřičnými následky. Mám pokračovat ve výčtu? Snad ani ne. To by mě boleli záda a tato úvaha by byla nekonečná.

Zkušenosti, poznatky, možná i praktiky získané v dětství se 100% odráží v dospělosti. Odráží se v zakřiknutosti té osoby, která něčím podobným v dětství prošla, v neschopnosti komunikovat s okolím. Mám kamarádku, která byla v dětství svým otcem znásilňována a teď v dospělosti má obrovské problémy navazovat vztahy s muži. Na druhou stranu nevinné laškování s kamarády v dětských letech může v dospělosti vést k homosexuálním nebo lesbickým sklonům. Vzájemná nenávist, vnímaná malýma dětskýma očima, ať je v jakéhokoliv podobě, někdy vyvrcholí nenávisti k ostatním, aplikované mnohdy na pracovištích, obzvláště tehdy, když postižená osoba v dětství je teď na vyšším místě, než jste vy. A poté, když pravidelně každý večer posloucháte TV noviny, tak se nemůžeme divit, že nám z pusy vyhrkne: A dóóóst!

Je to bludný kruh, do kterého se dostáváme my sami, tím že zkušenosti druhých jsou pro nás mnohdy bláznovstvím: (1 Korintským 2:14 Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem).

Pracovat s prvotním vnímáním a posouzení situace, v které se minutu co minutu nacházíme je nesmírně obtížným úkolem, který se nám neustále nabízí, ale přece jenom každý z nás bez rozdílu máme jednoho kamaráda, který má tolik trpělivosti, že za každých okolností čeká. Trpělivě čeká, protože vidí to, co my nemůžeme vidět, protože nad svým duchovním já nemáme nadhled. Ale on jo. On přemohl svět a hřích a smrt nad ním nemá vládu, ale má jednu neuvěřitelnou vlastnost, kterou my ve své pozemské ubohosti nemůžeme pochopit. Nesmírně mu na našem duchovním "já" záleží.

Když se zamyslím do té nejniternější hloubky, kdy od sebe oprostím vše, co prozatím dokážu (všech nesvárů, nenávistí k tomu, který mi nějakým způsobem ublížil, nebo zlobou, že nemůžu mít to či ono), napadá mě, jestli to pomyslné "A dóóóst" se neodehrálo už 28 generací před naším letopočtem i přestože si to mnohdy v našich každodenních zkušenostech neříkáme my sami doteď. Mám na mysli:
"Deuteronomium 18:15 Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, 16 zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: "Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel." 17 Hospodin mi řekl: "Dobře to pověděli. 18 Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikážu." Myslel tím o 28 generací Ježíše? O něco starší výrok je "Jsem, který jsem" (Exodus 3:14).

Oným výrokem "Jsem, který jsem" mě napadá souvislost - Vím, co mě v tu chvíli napadlo nebo co mi chceš sdělit, ale kdo z nás si přesto mnohdy neřekne "Ale já to chci tak a tak a basta, mě se to teď hodí. Protože ……….(bla, bla, bla)".

Asi bych zase mohl uvést spoustu příkladů, především sám na sobě, ale i od jiných. Tato úvaha by jistě měla v osobních svědectvích nekonečné pokračování.

Už tušíte, kdo je ten malý kluk, o kterém jsem psal hned v úvodu této úvahy? Ten, jehož otec Alois (1837 - 1903) byl alkoholik a vybíjel si zlost na manželce Kláře (1860 - 1907) pokaždé, když přišel z hospody? Ten, který strádal v dospělosti i se ženami a neměl sílu s tímto svým životním křížem bojovat a svůj vnitřní vztek vyjádřil zdrcujícíma myšlenkami v knize "Mein kampf - Můj boj proti". V samotném názvu "Můj boj proti" není uvedena podstata slova "proti". Třeba tím bylo v hloubi duše míněno "proti čemu". Proti pocitům, které mám z dětství a nesu si sebou jako životní kříž, jakožto ostatně každý z nás.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 k-l-i-k-n-i k-l-i-k-n-i | Web | 5. srpna 2011 v 11:49 | Reagovat

To jsi psala sama?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.