Svatba ještě pokračuje

14. prosince 2011 v 9:56 | Karel Rakušan |  Nad písmem

Stále hledáme a toužíme po štěstí lásce, rozmaru a stále ve svých životech tápeme a hledáme to pravé a kouzelné a ne a ne ho najít.


Už od útlého dětství jako první nám je darována láska a cit s něhou ženy, která se v momentu našeho narození stává maminkou, a jsme na ní bytostně odkázáni, aniž bychom si to uvědomovali. Ano, vlastně si to uvědomujeme, v tom momentu, kdy nás s tou nejcitlivější shovívavostí přilne ke svému tělu, nebo nám dá první mateřské mléko. Kde se vzalo náhle po tak bolestném a mnohdy vyčerpávajícím porodu tolik citu, tolik životní síly tolik štěstí a pocitu blaha?


Dar lásky a štěstí v době takových zvratů a úzkostí si nedokážeme cenit a bereme jej jako naprostou samozřejmost i když to samozřejmostí není. Vždycky to bude darem, za který bychom měli neustále děkovat a být v každé životní situaci shovívaví a trpělivý zvláště k těm, kteří tu trpělivost nemají nebo pro svou slepotu nevidí, i přestože se mnohdy koukají. Marek 2:17 "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."


A přesto všechno tu je něco, co přesahuje dimenzi našeho pozemského myšlení, dimenzi něčeho, v co v koutku duše stejnak věříme, i když nám strašně dlouho trvá si tuto skutečnost přiznat a pokořit se. Skrze koho jiného nežli skrze něžné pohlaví bychom mohli tuto nabídku přijmout a v koutku duše o ní jen uvažovat. "Jan 2:1 Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka;". Ale přiznejme si my chlapy: posloucháme my chlapy své ženy? Nebo si mnohdy bereme do pusy onu otázku: "Co tě to zase napadlo?". Věřím tomu, že tato otázka mnohým v první moment naskočí, ale nejsou schopni na myšlenku své ženy zapomenout a i kdyby v tu chvíli zapomněli, tak nevěřím tomu, že by druhý nebo třetí den s chlapy u piva tuto myšlenku nerozebrali.


Postavili jste si vedle sebe dvě podobné myšlenky, které mají třebas stejný cíl, ale jednu vyslovila žena a druhou muž? Ke které byste se raději přiklonili? Já vím, muži k mužům a ženy k ženám, jako, kdybych Vás teď slyšel. Dobrá zeptám se jinak: při hledání kompromisu v nějaké Vaší životní obtíži, nebylo výchozí volbou shovívavost daného problému ženské řešení, ale provedení a realizace nápadem muže? Myslím si, že ano. Právě proto byl (2 na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci). Boží myšlení už předem počítalo s tím, že vzájemný kompromis bude tou nejlepší volbou. Pro tak nemocné pokolení jako je to lidské.


Mnohdy toho máme plné zuby, povinnosti a starosti se na nás valí jedna za druhou. V zaměstnání si připadáme jako hadr na holi a to se vším všudy. Mnohdy si připadáme, že musíme zvládnout 3 věci najednou, a když je bravurně zvládáme, tak dostaneme přidáno tu čtvrtou a konce nekonečného kolotoče nikde.

- Mami, nechceš jít na skleničku vína? (přijde ženě SMS)

- Jdi sám s chlapama, já jsem, toho měla v práci dost a chci si odpočinout.


V lepším případě žena souhlasí a jdou si oba sednout a popovídat si. Ale jak to tak bývá, většinou a nebudeme to my chlapy nijak tajit, že jo. Většinou to skončí v hospodě u piva a nejen jednoho. Většinou to skončí právě proto u piva, protože "Jan 2:3 "Už nemají víno.""


Víno bylo, je a bude vždy symbolem radosti a veselí. Z praktického hlediska má pouze několik procent alkoholu a z hlediska etického se nikterak nedá porovnávat s alkoholem, kterému indiáni říkali ohnivá voda.


Pokud bylo Mariino zvolání Už nemají víno." není to nic jiného jako ono zvolání: už nemají radost ze života, radost z prostých a jednoduchých věcí. Už nemají radost z daru, který dostali. Tím darem je život samotný, daru bytí, které není žádnou samozřejmostí, i když mnohdy to jako samozřejmost bereme a ve své nevědomé aroganci se životem automaticky počítáme.


Když se něco v našem životě dozvíme, první co nás napadá, jsou slova: "To snad není pravda". Chceme o tom mluvit a rozmlouvat, chceme se o tom přesvědčit, popřípadě si onu skutečnost omakat pokud má reálnou podobu:

- Pepa postavil barák?

- Vážně, tomu nevěřím, kde na to vzal?

Myslím si, že v této otázce se projevilo Ježíšovo lidství, ale ne protože by nevěřil on sám, ale kuli nám (Jan 11:15 A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili.). Tím lidským Ježíšovým zvoláním bylo taktéž: "Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.". Ale právě touto svatbou, která trvá do dnešních dnů, ale jenom tehdy, když dokážeme naslouchat tomu hlasu, který se objevuje v pozitivních nápadech.


Dnes, když má žena šla domu a chtěla nakupovat ještě nějaké vánoční dárky, tak překonala silnou únavu z práce a šla se podívat na náměstí, kde bylo vystoupení Pavla Žalmana, kterého má ráda. Nejen, že jí to potěšilo, ale ve shonu každodenního života jí jeho písně i povzbudili. Mnohdy nemusí dopadnout věci tak, jak si je naplánujeme, ale je někdy daleko lepší a zajímavější je přijmout tak jak se naskytnou.


Budu teď trochu osobní, ale tak to cítím a vnímám:

Mě, jako ženu asi neposlechnete, proto Vám říkám: "Jan 2:5 Matka řekla služebníkům: "Udělejte, cokoli vám nařídí."". vracím se v této konkrétní myšlence k věci, kterou jsem tady už napsal a to je dát na silnější osobnost, což v porovnání muže a ženy muž je. Je pravdou, že žena v mnohém má střídmější a realističtější nápad, myšlenku nebo dokáže danou momentální situaci vyřešit snáz, ale posvěcením muže ta či ona myšlenka jakoby dostává punc realizovatelnosti. Ne nadarmo se říká, že: "Muž je hlavou rodiny, ale žena krkem". V tomto porovnání je zřejmé, že realizace daného problému nemusí být v souladu s myšlením jednoho či druhého partnera. Ale Marie se v tomto případě nechtěla zavděčit hostům na svatební hostině, jí bylo líto těch, kteří už přestali mít radost ze života, radost z toho, že mají jeden druhého. Bylo jí líto, že "nemají víno".


Pokud bych se měl ještě na chvíli zastavit u této stěžejní myšlenky nedostatku vína a tento nedostatek aplikovat do dnešních dnů, tak bych asi dal příklad věčného hledání dokonalosti, neustálé vylepšování, hledání dokonalejší a lepší techniky po všech stránkách. Kamenem úrazu je, ale to, že toto štěstí hledáme spíše ve světě materiálním a ne ve světě duchovní sféry. Co nám jsou platná 2 auta v garáži, plazmová televize s úhlopříčkou 1 metr, když se k této televizi vracíme třeba z nemocnice, kde nám umírá rodina na rakovinu.


Ne nadarmo se říká, že hlad je proměněná žízeň. V tomto spojení je hlad a žízeň jako muž a žena. Hosté na svatbě si toho byli vědomi. Touha po nasycení je přiměla k tomu, že "šest nádob naplnili vodou až po okraj". Nechtěli jen další dvoudecku vína, chtěli víc, chtěli se radovat, aby toho vína bylo dostatek a pro všechny. Věřím tomu, že na tuto myšlenku naplnění džbánu vodou úzce navazuje pozdější Ježíšovo podobenství o Samařské ženě "Jan 4:10 Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."". Napadá mě jednoduchá souvislost: voda proměněná ve víno a víno symbolem radosti.


Když jsme pozváni na návštěvu, na hostinu, k někomu na narozeniny, není pravidlem, že hostitel se musí postarat o hosty a sám jak se říká "Kovářovic kobyla chodila bosa". Když jsme někam pozváni, většinou se těšíme na setkání na popovídání si a sdílení, ale nechceme v té komunikaci být sami. Dobroty, které nám jsou na návštěvě nabídnuty většinou hostitel neochutná a nechá je pro hosty. Nebuďme v tomto ohledu lakomí a nabídněme a nechejme i hostiteli. "Jan 2:8 Pak jim přikázal: "Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!" Učinili tak."


Většinou to bývá tak, že když si jdeme s někým sednout, popovídat si tak mnohdy nezůstaneme jen u povídání, ale padne nějaké to pivko, mnohdy to jsou dvě nebo tři. Potom se nám už plete jazyk a nevíme vlastně kolik jich bylo. Pak ani nevíme mnohdy, co pijeme a jestli kvalita je dobrá nebo nám to je už jedno. Podobnost následujícího verše má ale
daleko hlubší dimenzi nežli jen dimenze dobrého vína na konci hostiny. "Jan 2:9 Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno, nevěděl odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli - zavolal si ženicha 10 a řekl mu: "Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.""

Domnívám se, že dimenze těchto dvou veršů má úzkou souvislost se životem jakožto takovým, s radostí, kterou nelze dosáhnout žádnou materiální věcí. Správce hostiny to říká velmi jasně a zřetelně: Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli. Za koho správce hostiny považuje Ježíše, když říká Ty jsi ………? Dimenze těchto dvou veršů úzce souvisí s vyšším způsobem bytí, kdy v tomto světě pozemského bytí bojujeme o boží přízeň a slitování se Boha nad námi hříšníky. Tato myšlenka je krásně napsána v básni Jakuba Demla:

Až budu umírat, o to tě prosím, Matko Boží,

Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého

a těm, kteří mne budou oplakávati, se zjev

podobou květin, které jsem miloval . . .

A vy, přátelé moji, netruchlete !

Nehleďte dolů !

Svět byl tak bolestný pro vás i pro mne

KRISTE JEŽÍŠI, SVĚTLO NAŠE VĚČNÉ,

zapřísahám Tě pro Tvé hořké umučení,

až mi dohořívati bude světlo denní,

převeď mě přes propasti smrti nebezpečné

a Srdce Tvoje jak měsíc v úplňku

a jako Hostie bílá

osvítiž krajinu přechodu mého z tohoto

času do věčnosti !

K tomu lze dodat jediné Ámen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.