Okrouhlem po západní Moravě

25. března 2012 v 15:42 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety

Co to zase kurnik je? Mám zalepené oči a vyskočil jsem, když v tichu zimní noci, kdy venku se teploty pohybuji hluboko pod bodem mrazu. Budík mě budí už ráno ve 4 hodiny. Hold, když se po čase zase chci někam podívat, musím něco obětovat a trochu si přivstat. Je naprostá tma a v mém pokoji svítí pouze svíčka, u které jsem včera usnul, když jsem zpětně se zamýšlel nad prožitým dnem, jakožto dělám každý den. No někdy u toho nezaspím, ale večerní siesty a smíření se s prožitým dnem, ať už byl prožit s radostí nebo v něm bylo nějaké to místo nebo moment, který jsem si mohl odpustit, na mě už nějakou tu dobu působí uklidňujícím způsobem. Mnohdy až takovým, že usnu, aniž bych dokončil nějaký ten myšlenkový pochod.


Má žena, se mně večer přiznala, že jsem ji také vzbudil, ale své probuzení nedávala nikterak najevo. Prý mi chtěla říci, blázne, v takové zimě vstávat a ještě k tomu takhle ráno. Ale raději to polkla. Přece jenom jsme spolu už 15 let, tak mě zná a ví, že starého psa novým kouskům prostě nenaučí. Nehledíc k tomu, že já jsem měl volný den a ona šla za 3 hodiny do práce.


V Kladrubech u Plzně jsem si loni na podzim koupil v starožitnictví takový ohromný kameňák a každé ráno ho používám na čaj. Je to pulitrák a k tomu vždy vydatnou snídani, 4 nebo 5 rohlíků s máslem a medem. Proto stávám vždy o hodinu dříve, než odcházím kamsi pryč. To u mě platí i v případě, když jdu do práce. Neopomíjím sprchu nejprve teplou a pak studenou vodou, aby buňky se taky probraly k životu. Prostě ráno to je už po těch 11 letech, co to praktikuji zaběhnutý rituál, bez kterého se neproberu.


Zima až praští, já zachumlaný až po hlavu, pod nohami mi křupe zmrzlá tráva, která je pokryta námrazou. Bodeť by ne, když je venku 15 pod nulou a je po páté hodině ranní. Přesto vidina nových míst dosud mnou nepoznaných mě láká a táhne mě jako silný magnet. Na panelácích se tu a tam rozsvěcují okna, za nimiž probouzející se člobrďové se pomalu probírají do nového dne. Někteří s vidinou dalšího nudného dne ve svých kancelářích, jiní s vidinou zajímavých obchodů, které třeba dnes uzavřou.


V šest nula pět zahouká mašinka a já se v prvním kupé hned za dveřmi bloncám a vláček jménem Matulík se mnou uhání zase kamsi do světa. Na stolek si postavím tradičního plasťáka (kávu z automatu) a Olomoucké nádraží po chvíli vidím z čím dál větší dálky, až se mě docela ztrácí v oparu teplé páry vycházející do chladného vzduchu zimního rána.

Do Moravské Třebové, kam mám namířeno jedu vlastně na druhý pokus. Poprvé jsem jel o vlak později, a jelikož vlakové a autobusové nádraží tu nejsou vedle sebe, tak mi spoj minule o minutu ujel a skejsnul jsem tu. Jelikož jsem tu v Mohelnici nebyl poprvé, věděl jsem kam zajít a kde se zahřát. Minulý týden to vyřešila Duhová čajovna s příjemným posezením nad knížkou pro muže, kde autor knížky hned na úvod píše, že tato kniha není jen pro nevykleštěné muže, ale také pro ženy, aby pochopili mužskou mentalitu.


Ale vraťme se zase do dnešního dne. 15 - ti minutové čekání na spoj před Mohelnickým nádražím si krátím chozením sem a tam. Předemnou za kamenným plotem se rozpíná fabrika Siemens. Občas tu projede auto, z jehož výfuku se valí cosi smradlavého a prskajícího, nohy mě už zábnou a musím se soustředit, abych hýbal prsty na nohou v zašněrované botě.

V tu chvíli si jen na okamžik řeknu:

- Nepřehnal jsem to s tím výletem v takové kose?

Obavy pominou, když po chvíli přijede ten správný autobus. V Mohelnici 15 pod nulou a v Žipotíně 18 pod nulou. Nevěděl bych to, kdybych neseděl na prvním místě šikmo od řidiče a neprohodil s ním tu a tam nějaké to slovo.


Kam ty lidi spěchají? Několikrát nás předjíždí nějaké to auto se zářícíma reflektory svítící několik metrů před sebe a po chvíli zase není. Řidič autobusu po chvíli zase kouká do tmy umocněné lesíkem se zasněženými stromy. Pár zmrzlých klučinu v Žipotíně stojí na zastávce a čeká na jediný možný spoj do té nesmírně nudné školy.


- Co zase dneska ta učitelka po nás bude chtít,

- My máme dneska diktát, to zase bude koule, už to vidím

- Hele Franto, máš ten úkol z matiky?

- Neboj, to zvládnu v pětiminutovce (myšleno o přestávce před hodinou)


Povídá si tímto způsobem pár kamarádů z jedné zapadlé vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a kde na dnešek se noční teploty pohybovaly ve stejné výšce jako teploty na ostrovech France Josefa v okolí Čukotky.

Po sedmé hodině autobus konečně dorazil do Třebové a lidi se fofrem rozprchli do svých cílů. Školáky vidím náhle na náměstí jak zaplouvají do jediného otevřeného občerstvení, které je takto po ránu otevřen.


S čím dál větším rozbřeskem se teplota zvyšuje a já už tolik nemusím zahřívat prsty u nohou, které doteď zábly. Napříč náměstím se vydávám do úzké uličky, nad níž ve výšce asi 10 - ti metrů je malý klenutý oblouk spojující dva rohové renesanční domy. Jdu dál a po pravé straně po několika metrech se mi naskýtá pohled bránu Třebovského zámku.


To bylo tak, když někdy kolem roku 1270 založil Boreš z Rýzmburka (též z Riesenburgu) - město Třebovou v místech kde v té době existoval na blízkém vrchu hrad (Třebovské hradisko). Ale jeho smrtí vymřel roku 1325 i rod prvních držitelů Moravské Třebové.


Král Jan Lucemburský poté zastavil město Janu Železnému z Lipé. Jan začal budovat přímo ve městě nový hrad, jelikož původní stojící nad Starým Městem byl po dobytí Závišem z Falkenštejna roku 1268 v rozvalinách. Nový hrad stál v jihovýchodní části města a měl svoje vlastní opevnění. Hrad tvořila věžovitá stavba a k ní přilehlá obytná část. Původně byl hrad oddělen od města vodním příkopem, který byl později při přestavbě v 16. století zasypán. Z hradu se nic nezachovalo a z původních stavebních plánů zámku je patrný jen půdorys hranolovité věže. Ke stavbě nového hradu došlo nejspíše počátkem 14. století, protože v zemských deskách je v r. 1346 při dělení statků pánů z Lipé, kdy moravskotřebovské zboží získal mladší Jindřich z Lipé.


V roce 1356 prodal Jindřich za 8000 hřiven moravskotřebovské panství tj. město s hradem, městečkem Staré Město, Křenov a dalšími 23 vesnicemi markraběti Janu Jindřichovi. Ten dal u hradu podstatně zesílit opevnění a městu poskytl četné výsady. Syn Jana Jindřicha markrabě Jošt Moravský toto panství v roce 1391 udělil lénem Erhartu z Kunštátu, který již na severní Moravě vlastnil četné statky. V roce 1398 pak toto panství získal Erhart do dědičné držby. V té době náleželo k tomuto dominiu již 33 vsí, z nichž 3 byly přímo hradním lénem. Ač byli moravskotřebovští pánové z Kunštátu stoupenci husitů, jejich purkrabí Hanuš Schwarz při křížové výpravě v r. 1422, vedené vratislavským biskupem Konrádem, vydal celé město i s hradem slezskému vojsku.

Poté přešlo panství s hradem a městem jako soukromý majetek do rukou krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1464 jej postoupil spolu s hradem Bouzov hejtmanovi královských vojsk Zdeňku Kostkovi z Postupic. V období česko-uherských válek zůstal Zdeněk Kostka věren králi Jiřímu až do svého konce, kdy r. 1468 padl v bitvě u Zvole při střetu královského vojska s vojsky Matyáše Korvína. Jeho nástupcem se stal bratr Albrecht, který se však přidal na stranu Korvína.



Posledním držitelem moravskotřebovského rodového panství pánů z Postupic se stává Jiří Hrabiš z Postupic. Ten záhy postupuje celé zboží Janu Heraltu z Kunštátu, který pak v r. 1468 prodává panství Ladislavu Velenovi z Boskovic a Černé Hory. Ten vlastnil již panství Židlochovice a Boskovice a později k nim připojil ještě panství Zábřeh s Rudou nad Moravou a Úsov. A právě za panování pánů z Boskovic dosáhlo město Moravská Třebová velkého rozmachu.


Krásnou bránou procházím tedy do útrob zámku, který stojí na původním hradu z 13. Století. Podloubí, které v útrobách zámku je, je ale dílem přestavby v v 15. století. Je před 8 hodině ranní, teploty se pohybují ještě hluboko pod bodem mrazu, a v renesančních vratech mě míjí malý školák, mířící do té nesmírně nudné školní lavice. Jeho myšlenky se dozajista, ale ubírají na kamarády, které zase uvidí. Je zimní období tak na prohlídku zámku nemám šanci, aspoň bude nějaké to lákadlo se sem zase za čas vrátit. No nic, obejdu to tady a půjdu zase o dům dál. Potřebuji se konečně nějak zahřát. Sluníčko už trochu vystrkuje své paprsky, které tu a tam se opírají o sníh a uchvacuje mě touhou a sněním.
Pomalu přestávám myslet na zkřehlé prsty u nohou, jejíž pohyb je těžký. Nejdříve dolů pod hlavní silnici spojující Mohelnici se Svitavami a poté do kopečka na Kalvárii vede cesta to křížová. Barokní zvlněná stěna se třemi krucifixy před ní, socha Krista, žehnajícího Boha Otce nad ní a sochami Madony, Jana Evangelisty a dvou andělů po stranách. Tento jedinečný sochařský celek se připisuje J. Pacákovi a pochází z období kolem roku 1730. Tvoří dominantu zdejšího unikátního komplexu pozdně gotických, renesančních a barokních památek nacházejících se ve svahu Křížového vrchu. Nostalgii si dnes musím odpustit. Cestu nacházím v rekonstrukci a dojem sakráriích pocitu kterých byl sochař Jiří Pacák roku 1730 až 1740 pln, budu mít snad jindy.


Po levé straně se skrz chladný zimní vzduch dere teplý kouř z komínů, kde by jistě odborník poznal čím, jaký baráček doma topí, mé nohy při výstupu ke kapličce se pomalu zahřívají a já stále stoupám vzhůru ke kapli místního hřbitova, kde mimo jiné odpočívá Anna Gromesová jejíž tragický příběh zasazení do tohoto prostředí Moravko-třebovské krajiny je tolik nápadný Shakespearovskému příběhu o Rómeu a Julií.


Nabídnu Vám tento příběh v mém vyprávění. Příběh nešťastné lásky, příběh toho co dokazuje nepopiratelnou skutečnost, že cit a vnímání je něco daleko víc, než fyzické bytí.

V Karlínské hájovně (dnes součást Svojanova) se revírníkovi Ignátiovi Glaserovi a jeho ženě Tehle 21. 5. 1801 narodila dcera Anna. Anna měla ještě sestru a bratra. Maminka jí ale brzy zemřela na chrlení krve, to bylo Anně 10 let. Její otec se znovu oženil a macecha chtěla dostat Annu co nejdříve z domu. Otec dal svolení k sňatku, když byla Anna ještě nezletilá. Jejím manželem se měl stát linhartický rychtář Franz Gromes (23.1.1802-13. 1. 1880).

Do Anny se však zamiloval syn moravskotřebovského starosty Josef Herkner. Anna jeho lásku opětovala, ale rodiče jejich vztahu nepřáli. Anna s Josefem si tajně vyměňovali dopisy. Anna měla zakázáno chodit do Třebové a tak k tajným schůzkám moc nedocházelo. Josef na Annu naléhal, aby s ním tajně odešla. Dokonce s tímto plánem souhlasil i Annin bratr. Anna se k tomuto činu, ale nikdy neodhodlala a Josef na nátlak rodičů počátkem roku 1823 vztah s Annou ukončil.

Rodiče tedy dosáhli svého. Anna se z donucení dne 10. 2. 1824 provdala za linhartického rychtáře Franze Gromese. Podle jejího bratra si neustále vyčítala, že nebyla dost silná a neodešla s Josefem.

Josef ještě před Anninou svatbou založil na Křížovém vrchu v Mor. Třebové, překrásnou zahradu (nacházela se na místě dnešního lomu) odkud bylo vidět na Annino obydlí.

Snad se Bůh slitoval nad touto nešťastnou mladou ženou, snad osud utnul tak krátký život… Anna 23. ledna roku 1825 umírá na chrlení krve, jako její matka.

Je pohřbena na hřbitově v Mor. Třebové do rodinného hrobu Gromesů. Ještě tutéž noc Josef Annino tělo z hrobu vykopal a boční brankou, jež vede ze hřbitova jej vynesl do své zahrady rozkládající se na jižní a východní straně Křížového vrchu. Zde Annino tělo pohřbil, bez rakve, do vrstvy železných květin, především růží.

Josef se nakonec roku 1831 také oženil, ale jeho manželství bylo bezdětné. Nakonec se ve svém domě 27. 6. 1838 zastřelil. Jeho žena nechala zahradu zpustnout.

Asi bych mohl pokračovat i v jiném vyprávění, čí hrob jsem tu našel a mohl bych tím zabrousit do historie tohoto městečka hloub, ale to bych skejsnul na jednom místě, a to nechci.

Je už po deváté hodině ranní a sluníčko tu a tam vykukuje. Jeho paprsky pomalu, ale jistě zahřívá denní teplotu k bodu mrazu. I já cítím, že mé prsty na nohou jsou o něco pohyblivější a pocit mrazení není už tak dominantní.

Cestou zpět mě to láká už zase dál. Že bych někam popojel? Buď vlakem, nebo autobusem. Procházím přes náměstí, kde je už docela čilý ruch. No čilý, rozhodně to není Václavské náměstí, ale ruch jako v malém městečku, které čítá bezmála 10 720 obyvatel.

Cestou na vlakové nádraží přicházím ke kostelu sv. Josefa, jehož první zmínka je datována již ve 13 století. Vstoupím do toho ticha, kde kontemplace modlitby má nepochybně tu prvotní a neopakovatelnou úlohu. Bojím se, aby ony 4 metrové dveře nezaskřípaly v pantech a nebylo tak narušeno to nepřeslechnutelné ticho. Nakonec tomu kouzlu ticha podlehnu a krátké zastavení se změní v půlhodinové zasnění se do sebe samého. Asi jsem to potřeboval, jakožto asi každý z nás občas potřebuje vypadnout a nechat myšlenky plout, aby se vyčistilo To, co nestojí za námahu, aby se tím člověk zabýval.

Každopádně mě to láká dál a nohy mě táhnou na vlakové nádraží, kde po chvíli zjišťuji, že stejnak odtud nic nejede a to co jelo, mi před půl hodinou ujelo. Onen kilometr, který je vlak vzdálen od centra šlapu zase nazpět. Kolem mě projíždí několik autobusů, jejíž směr je kamsi z města, ale přiznám se, že mi v tu chvíli bylo jedno, kam dneska poputuji. Jediné co jsem věděl, bylo, že je okolo 10 hodiny ranní, a že se ještě nechci zpět do Olomouce vracet, ale jestli pojedu ještě dál nebo o kousek blíže Olomouci mi bylo fakt jedno.

Nakonec ve čtvrt na jedenáct nastupuji do autobusu směřující do Svitav. Říkám si, ve Svitavách jsem už jednou byl, bylo to na podzim v roce 2008, kdy jsem tudy jen projížděl, když jsem sháněl pro kamarádku nějaké čajové bylinky ve vesničce jménem Pomezí. Ale jak říkám, cestou zpět jsem se ve Svitavách jen na skok zastavil a od té doby mě v hlavě utkvělo krásné starobylé náměstí.

Autobus projíždí zimní krajinou Hřebčem a dlouhým Koclířovem, jehož délka má bezmála dva a půl kilometru, jehož kostel je zasvěcen sv. Jakubovi a sv. Filoméně. Mrazíky ještě v tuto hodinu vytvářejí na oknech autobusu krásné malby bez autorského podpisu, jejíž tahy by nenamaloval ani sám Picasso. Sním o zimní krajině, kde mám tu svou chaloupku zasněženou do půlky oken a já sedící za ním, popíjející dobrou kávu věhlasné značky, oslazenou lučním medem z léta trochu zcukernatělým. Krajina se po chvilce mění a jsou vidět první paneláky. Sny jsou ta tam a za pět minutek dorazíme na autobusák ve Svitavách.

Ne, že by tady byli nějaké haldy sněhu, ale pocukrováno jako dneska ráno v Olomouci tu taky není. Odhadem oka, tu leží asi tak 30 cm sněhu a na okrajích vozovek pluhy vytvořily 80 centimetrové mantinely sněhu a na mnohých místech se nánosy šplhají do úrovně jednoho metru. Brouzdat po okolí Svitav se mi moc nechce, ale stále mě to láká znovu si prohlédnout ono kouzelné náměstí, jehož tvar je mírně klobásovitý. První zmínka o Svitavách jakožto takových se datuje na 6. listopad 1256 v listině sporu mezi olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburgu a litomyšlským premonstrátským klášterem. Takže si říkám, že toto místo má dozajista svou tajuplnou historii, jejíž bohatost není o mnoho míň ochuzena než například Jablonec nad Nisou, z kterého pocházím, datovaný až v roce 1356.

Procházím užším průchodem z autobusového nádraží rovnou na náměstí Míru. Jak jsem již psal, malebnému náměstí korunuje v jeho západní části, který vlastně až tak není na náměstí Míru, ale na náměstí Tomáše Garrigue Masaryka, které s vedlejším náměstím oce souvisí. Teplota vzduchu je okolo 10 pod nulou a paprsky slunečního svitu se hedvábně dotýkají sněhu. Tu se sníh třpytne do oka a docela obyčejný pracovní den, který je pro mě dnem volna se stává ještě kouzelnější. Je krátce po 11 hodině a kam jinam mě to láká nežli právě do onoho kostela Navštívení Panny Marie.
Původně románský jednolodní kostel se dvěma postraními kaplemi vznikl okolo r. 1250, kdy docházelo osídlování oblasti převážně německými usedlíky. Během husitských válek sídlila v kostele litomyšlská biskupská kapitula. V roce 1424 Husité město vydrancovali a kostel poničili. Kostel byl znovu obnoven svitavskými měšťany a premonstráty, ti v něm zůstávají do roku 1554, kdy umírá jejich poslední místní farář. Po nich spravují kostel diecézní kněží.

Září celý v bílém, což je barva čistoty, barva čisté a jasné barvy, která je protikladem toho, s čím se v běžném každodenním životě potkáváme, s nenávistí arogancí, závistí a čehosi dalšího barvou naprosté neposkvrněnost. Kostel, který hned po vstupu do něj má po pravé straně má sochu (pro dnešní dobu) toho nej potřebnějšího, který je prosebníkem v krizových a beznadějných situacích.

No nic, zase jsem se trochu zapovídal a musím teda podotknout, že mám už docela hlad. Jdu tak pomaličku po malebném náměstí, oslovující mě na každém rohu nějakou tou zajímavostí, ale žaludek se hlásí o svůj díl. Hele, hospoda "U Ducha" a oni tam mají klobásu s fazolemi. No to je přesně ta má krevní skupina, kterou hledám pro ten dnešní den. Doufám, že po tom nebudu tolik prdět, mám na toto jídlo docela chuť. No uvidíme.

Vycházím asi po hodině z hospody u Ducha a do odjezdu autobusu, kterým jsem se rozhodl jet zpět do Olomouce mi zbývá něco málo přes hodinu. Ještě to tu trochu prošmejdím a pomalu se vydám k autobusovému nádraží a pomyslně uzavřu ve Svitavách kolečko, které jsem začal při výstupu na témž nádraží.

Muzeum Oskara Schindlera. O tomto muži by se dali a vyprávět a psát romány, ale proto to nezmiňuji. Zmíním se jen o tom, co je všeobecně známo a to je jeho záchrana 1100 židů za války. Jeho dílo vyvolalo i takovou vlnu, že na motivy jeho událostí bylo jeho dílo zfilmováno. Toto dílo je hluboce šokující, nemilosrdné drama o noční můře holocaustu, založené na skutečných událostech. Na záchranu 1100 životů obětoval Oskar Schindler veškeré své jmění... Polský Krakov 1939. Židovská obec je vystavována stále se zvyšujícímu tlaku ze strany nacistů. Do této vřavy vstupuje obchodník Oskar Schindler, člen Nacistické strany, velký svůdník a muže vydělávající na válečném utrpení, který dokázal najít v sobě člověka a zachránit ty, kterým už zdánlivě nebylo pomoci... Film Stevena Spielberga je stěžejní dílo světové kinematografie a vítěz sedmi Oscarů, včetně ocenění za Nejlepší film roku a Nejlepší režii.

Říkám si, že takovýto člověk se narodil tu ve Svitavách? Do teď jsem o této skutečnosti nikterak nevěděl a překvapilo mě to. Ale na druhou stranu, proč ne.

Ale než se definitivně rozloučím se Svitavami a vůbec s touto cestou, kde mě od rána provázelo krásné slunečné počasí, které mi dalo nadhled nad tím, že po ránu v Mohelnici se teploty pohybovaly hluboko pod bodem mrazu, napíšu ještě něco málo o tomto rodákovi, v jehož životě jediná událost zakryla jeho vnitřní nepokoje a pohnutky, na které asi moc pyšný sám ve svém srdci nebyl.

Historie poskytuje některé skutečnosti. Schindler byl, podle všeho, bonviván (světák, gurmán, požitkářský člověk), privilegovaným členem hyper třídy, který ztrátu svého otce po jistou dobu považoval jako své osobní selhání.

Jako člen privilegované třídy, byl většinou schopen zahladit stopy svých ztrát a excesů, a jako všestranný chlap si udržuje prvek svého kouzla, kterým přitom zastírala většinu ze svých přestupků. Oženil se s Emilii v útlém věku 19 let, a posléze se rychle zabýval mimomanželskými záležitostmi. Jako poněkud smutný dodatek k ságy Schindlerů, Emilie si ho sama vzala s žádným malým množstvím wryness (zkřivenosti), Sama poté řekla: "Židy zachránil, mě opustil." A v tom byl háček. Každý, kdo chce svatořečit Schindlera, se bude muset vypořádat s velkými a mnohdy přehnanými slabostmi jeho nesčetných poruch, a nejednotnosti.

Asi bych mohl o této osobě napsat více, ale potom by toto vypravování ztratilo pointu tulácky poznávacího vypravování.



Lidé a osoby, kteří se nějakým pozitivním způsobem zapsali do lidských dějin nemuseli a mnohdy ani nebyli žádní svatoušci, ale jejich sebepoznání, že jsou obyčejně slabí a zranitelní je raketově vyneslo do roviny citlivých a chápajících bytostí, bez ohledu na to v jakém časovém poměru v jejích životech je "zlo : dobru". Tato konvertibilita - cesta obrácení se k Bohu je nepochybně zpodobněna jak ve Starém zákoně. V Nové Zákoně toto podobenství nacházím v 2 Korintským 12:2 - 7.

Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví. 3 A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - 4 a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. 5 Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. 6 I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. 7 A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.

Právě ten osten je v nejen v tomto případě ona Schindlerova lehkomyslnost, náklonnost k flirtování, alkoholu, slečnám a záletnictví, a mnohé jiné.

Tak to byl jeden den zase na výletě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.