Den poté,

19. srpna 2012 v 11:12 | Karel Rakušan |  Nad písmem
kdy jsem byl poprvé odejit z pracovního poměru jsem cítil naprostou prázdnotu a nepotřebnost. Bylo to jako, kdybych se ocitl na poušti, kde nic není, kde je žízeň i po tom nejzákladnějším co každý z nás potřebuje ke svému přežití, doušek životodárné vody. Oné životodárné vody, která jistě je v mnoha případech vnímána potřeba pracovat, být někomu ku prospěchu, být užitečný. A když ve své zatvrzelosti nevnímáme být užitečný pro sebe tak je tu pocit jistého pudu sebezáchovy, pudu určité bytostní otázky, že to snad není jen nějaká hříčka přírody (ten můj život), že mám určitou povinnost a určité poslání, i přesto, že tyto myšlenky v prvotním vzteku nevnímáme.

Den poté se domnívám, že prožíváme ten nejexibionističtější okamžik, kdy odhalíme své vnitřní já, svou nejniternější povahu, jací doopravdy jsme. A záleží čistě na nás, jak se zachováme a jakou cestou se vydáme, jestli cestou vzteku a nenávisti (ty vole, mě vyhodili), co si to vůbec dovolili, no to se ještě uvidí, to jim nedaruji gojim udělám peklo na zemi. Vše co o nich vím, použiju proti nim, pošlu na ně inspekci, ať vědí zač je toho loket. Takovéto jednání je přímo typické pro podrážděnou, neklidnou, v sobě sama nesmířenou povahu, která se domnívá, že silou zlomí svět, který má svůj počátek pře více než 13,75 miliardami let a první život se zde objevil před 200 miliony lety. Co je proti tomu nějakých 30 nebo 40 nebo 70 let? To je pro každého osobitně ta stránka věci, která nám i po pro nás nepříjemné události dělá starosti a mnohdy nám nedá nějaký ten pátek vůbec spát a trvá nám daleko delší dobu, to abychom na nepříjemnou zkušenost zapomněli nebo se na ní povznesli a v té lepší variantě, vzali si z této zkušenosti ponaučení, jak mnohé věci dělat jinak nebo s nadhledem.

Ta druhá možnost, jak přijmout onu skutečnost, na které dříve či později stejnak nic nezměníme je, v tichosti se sklopenou hlavou si vzít jen pár osobních věcí a přijmout na první pohled třeba vnímatelnou porážku s tím, že asi jsem někde udělal nebo udělala chybu, která se třebas táhla několik let a nedokázal jsem se vnitřně onomu potu, které mě k této chybě táhlo postavit a osvobodit se od něj. V momentech našeho smíření se sami se sebou si většinou uvědomujeme naší nedokonalost, naší ubohost, že když bezhlavě toužíme po svém vlastním blahobytu, zjišťujeme, že jsme pro ostatní naprosto necitlivý a chladnokrevní. Možná si uvědomíme, třebas několik let jsme měli životní blahobyt řádově několikanásobný v poměru k životnímu minimu a teď nám prostě musí stačit ono životní minimum, nebo se ještě uskromnit o to procento, ne - li o větší, o které jsme měli v předchozích letech více.

V to či onom případě, ať v případě toho, že už nemám komu poroučet, koho dirigovat, komu dělat naschvály nebo mu v práci házet klacky pod nohy, nebo v druhém případě, pocitu sebelítosti, úzkosti, zamyšlení se sám nad sebou (jež může a mnohdy vyvolává pocit depresí a v mnohém i nutkání sebepoškozování), vyvolává pocit vnitřní pouště a prázdnoty. Oné pouště, která je tím jediným prostředím, kde se rodí ono uvědomění si toho, že chceme bytostně fungovat dál, že máme touhu neztratit onen život, který nám byl ne našim přičiněním, ale ani za naše zásluhy darován tou osobou jenž ve své podstatě nejsme schopni pochopit, ale ani v plné šíři přijmout.

……………………………………
Jeremjáš 12:10 Mnozí pastýři zničili mou vinici, pošlapali svůj podíl, můj žádoucí podíl obrátili v poušť a zpustošený kraj.
Ezechiel 6:14 Napřáhnu na ně svou ruku a obrátím zemi, kdekoli oni sídlí, ve zpustošený kraj, úděsnější než je Diblatská poušť. I poznají, že já jsem Hospodin."
……………………………………
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.