Divoký Těsný důl (klausák)

11. srpna 2012 v 8:37 | Karel Rakušan |  Pod vládou Krakonošovou
Za mostíkem doleva a po pár metrech se nacházím v lesním království, kde po levé straně se valí voda tvořící nesčetné množství vodopádů malých až po ty velké. Povalující se kameny omílá ta divoká řeka, u které ani netuším, kde se ta divokost vzala, asi po zimě umocněná tím tajícím sněhem z hor Krakonošových. Stromy poházené přes cestu, ještě neodklizené dávají tomuto dolu své osobité kouzlo už tady. Říkám si, co se bude dít, když tu to začíná být zajímavé po necelých 300 metrech.

Cesta udělaná z kamení a v ní rigoly, které v tomto období tání plní svou funkci na mnohých místech víc jak na 100 procent. Čím dál častěji musím podlézat nějaký ten strom, přelézat nějakou tu kládu. Před sluníčkem sem skryt, modrou a jasnou oblohu mi skrývají stromy, kterými mírně v korunách lomcuje vítr. Zpěv lesního ptactva přehlušuje hučící potok.

Je už skoro půl čtvrté a já jsem ještě neušel ani kilometr cesty, ve své duši cítím maximum spokojenosti, při focení nevím, kde mi hlava stojí. Sem se tedy musím vypravit ještě jednou. Hle, tu splav takové velikosti jako ten Viktorčin, fotím několikrát, do záběru v popředí se mi lete strom o síle mého těla vytvářející onu kouzelnou monumentálnost a plastičnost snímku.

Luisina cesta, jmenuje se tento chodník podél Černohorského (Seifského) potoka, který je vybudovali Czernin - Moriové nejspíše s přispěním krkonošského a lázeňského spolku. Někdy okolo roku 1937. Ještě než budu pokračovat, tak něco o tomto dolu zmíním.

Těsný důl, je umělé pojmenování Klausova dolu v Krkonoších.
Pojmenování dolu nás odkazuje na termín "klauza" (dříve psáno též "klausa"), kterým se označovala přehrada sloužící k plavební vytěženého dřeva z hor dolů do údolí. A právě v dolní částí dnešního Klausova dolu*) byla jedna taková klauza vybudována už v 16. století. Jak dokládají historické prameny, právě od této doby bylo dřevo z krkonošských lesů intenzivně využíváno pro potřeby stříbrných dolů až v daleké Kutné Hoře. Kartografickou perličkou pak představuje skutečnost, že právě tato klauza je také zakreslena na malované mapě Krkonoš od Simona Hüttla, která pochází z let 1576-85.
Duše má se nemůže nabažit, touha se tu posadit a spočinout na jednom místě se pere s touhou jít dál. Jaké to bude o několik metrů, když tu se pode mnou valí tolik vody, kde tu a tam si paprsky slunečního svitu razí skrz stromy cestu a odráží se od vody tvořící třpytky. Nad jezem je voda klidnější, kamenu tolik není a ty co jsou, pod hladinou vytvářejí vodní pěnu. Popadané stromy ve vode jsou jí omílány.

Po necelém kilometru, cesta tu končí, mostík spadený po ještě silnějším proudu než je dnes. Přece mě to nezastaví, říkám si v duchu. Na okamžik se vracím cestu zpět, abych zjistil, jestli na druhý břeh se nenabízí schůdnější cesta než balancování po silném vyvráceném stromu, jehož kořeny jsou na druhé straně. Nenabízí se nic, budu muset snad balancovat, slad lézt po břiše. Nevím, co zvolím, abych se nenamočil. Má stabilita ve víškách je na bodě mrazu. Po 10 minutách se rozhoduji pro techniku had. Vše co může spadnout do vody, strkám hluboko do kapes maskáčových kalhot, foťák si upoutávám těsně k trupu těla a pomalu se sunu po stromu směr k jeho kořenům. Podemnou je silný proud vody, ze spodu kmene e chytám pahýlů ulámaných větví. Netrvá ani 5 minut a jsem na druhé straně. Strom není ve vodorovné poloze. Musím se posadit, kládu mám mezi nohami, misím s nimi na jednu stranu, abych se opatrně otočil čelem vzad, kořeny stromu jsou řídké, není se čeho chytit. Spíš dávám pozor na věci po kapsách než na sebe. Po chvilce stojím na obou nohách pevně nohama na zemi. Velmi úzká cestička v svahu se sklonem blížícím se 50 stupňům mi nabízí další dobrodružství na mou chromou stabilitu. Nu což, přece nejsem nějaké Béčko. Za několik metrů jsem na široké cestě. Otočím se a na druhé straně poznávám sestřičku z lázní, která se pokouší o tentýž přechod nad potokem, který jsem právě zdolal. Jsou to dvě kamarádky, které jdou zdolat to, o co se pokouším také. Kdyby byli sami, asi by neměli problém, ale měli sebou psa, který tuto situaci nějak nezvládnul, i přesto, že druhá ze dvou kamarádek ho přidržuje. Po kládě se tedy vracejí pomalu zpět a po strmém protějším kopci jdou o kousek dál. Po 20 metrech se brodí bosí potokem. Boty druhá kamarádka, která šla se psem jako první je už u mě a najednou vzduchem lítají boty. Jedna a za chvíli druhá. Dobrodružství se meze nekladou.

Sluníčko tu a tam prosvítá skrze strom, ale voda musí mít maximálně 8 stupňů víc ani náhodou. Děvčatům se nohy barví do červena, ale v obličeji vidím maximální spokojenost. Poklekám k menšímu psíčkovi a šeptám mu do ouška:

- To jsme blázni, co?
- Záhy dostávám ráznou a zřetelnou odpověď hlasitým štěkotem.

Chvíli jdeme spolu ve 3 a pes, ale po 5 minutách se loučíme a děvčata zvyšují tempo a mizí v dáli.
Okouzlen okolní přírodou se zase nořím do svých snů a fantazii. K duši mé se dostávají zvuky šumějící vody jenž je silnější než zpěv ptáčků. Tu a tam praskne nějaká ta větvička pod silou proudu valícího se z černohorského kopce, a já se nerad zase zvedám z podřepu, abych šel zase o kus dál.

Trvalo mi další dobrou hodinku, než jsem se propracoval skrz nesčetné množství polomů, kde na některých místech nebyla vidět ani cesta a vskutku se muselo skákat přes haldy stromů a větví. Byl jsem už ve vyšších sférách. Tu a tam se ještě objevuje, sním, který s přibývající výškou je souvislejší. Přicházím k jakémusi pramínku vyústěného kovovou trubkou. To nebude pramínek, který vzniká jen na jaře při tání sněhu. Ale kam dál. Tudy cesta nevede. Vracím se o několik metrů nižejc a přicházím stejný potok zpět na jeho pravou stranu (z pohledu tekoucího proudu). Stopy od bot mě ujišťují, že jdu správným směrem.

Popadané jehličí čím dál více špiní sníh, les je čím dál tím více strmější, mé Achillovy paty tu dostávají pěknou rozcvičku. Páni, tomu říkám procedura :-). Otáčím se za sebe, kde polomy strou jsou poházené v proudu onoho potoka, který je zde široký sotva 2 metry, a který jsem po necelém kilometru na začátku musel přelézat po stromě metr nad proudem širokým metrů 10, a stoupám víš a víš směrem Černá hora.

Občas si tu připadám jako divožeňák, zase nevidím cestu, ale nijak se nevzrušují, musím dojít nahoru, je mi už naprosto jedno, kudy, protože támhle nahoře to už notoricky znám. Za další půl hodinku se vydrápu na lesní cestu širokou jako silnice, jsem zpocenej jako dveře od chlíva, ale cítím se naprosto bezvadně. Koukám se zpět, co jsem to vlastně vylezl a v duchu si říkám: Nu, znám větší magory, než jsem já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.