Obří důl

11. srpna 2012 v 8:32 | Karel Rakušan |  Pod vládou Krakonošovou
Svažující se stráně konce širokého hřbetu na jedné straně a pás hřbetu mezi Obříma Růžovým dolem se čím dál hezčeji barví do prapodivných zelených barev, na obloze není zatím vidět modrého nebe. Na náměstíčku v Peci není nikoho a mé nohy mě zase táhnou kamsi do hor. Po pravé straně mi do uší znějí vody skákající přes větší či menší kameny, s pravidelností jsou na řece Úpě postaveny jezy a po chvilce se ocitám na začátku cesty, o které jsem snil už jako malý kluk. Bodeť by ne, kdo by neznal Krkonošské pohádky o Ančeti, Kubovi a hajném, o vypočítavém Trautenberkovi, Krakonošovi a upovídané sojce, které nic neunikne. Údolí Obřího dolu je nejen jedno z nejvzácnějších míst Krkonoš, ale místo Krakonošovy zahrádky, ale i místo pramenu řeky Úpy vytékající ze strání královny Sněžky. Šumějící les provází zase hlas upovídané sojky, ale nejen jí a kaskády nesčetných jezů ve mně vyvolávají pocit naprostého souladu s přírodou, kde každá věc a každý strom má tu to své místo.
V lese, hned na začátku je menší hráz zadržující trochu více vody. Hloubka tu je asi tak 2 metry. Co se mi asi honí hlavou? Ale ne na tu myšlenku dnes raději zapomenu, je polovina května a řeka má sotva 2 maximálně 3 stupně nad nulou, raději půjdu. Boudu pod Sněžkou odtud mám necelý kilometr, tam se na chvíli zastavím. Obří důl se jmenuje pávem Obří, v údolí je okolo půl kilometru široký a na délku má skoro 5 kilometrů. Po chvíli mám za sebou boudu v Obřím dole, která se se mnou loučí pohledem na několik kubíku nařezaného dřeva pod střechou a jdu zase o kousek dál. Mám kolem sebe naprosté ticho, jen žblunkající voda mi zpívá do noty a zase nějaká chaloupka, to už je ta Sněžková, ta, která je začátkem Krakonošovi zahrádky, jenž budu mít pod sebou celou dobu, kdy půjdu vzhůru. Pohledy na tyčící se kopce jsou t tou jedinečnou pastvou pro oči a tou jedinečnou slastí pro duši, zapomínám na veškeré starosti, i ty nejmenší a nepřestávám žasnout nad krajinou, nad níž se tu a tam už objevuje kousek modré oblohy, ve vysokých stráních jsou ještě zbytky sněhu po dlouhé zimě, stromy se tu začínají střídat s klečí, větrem omlácené a některé popadané suché stromy tu mají šedivou barvu. Po chvíli stoupání je tak prudké, že cesta začíná dělat několik serpentin, ale i mé achilovky dostávají zase pořádně zabrat.

To je zase ta pravá procedůra, která je mi tolik blízká a vlastní, to je to na co se tady ze všeho nejvíce těším. Několik děvčat středního věku, které jsem potkal u kapličky a jsou se mnou na první odpočívadlo se se mnou loučí, a já pokračuji zase o něco víš, táhlými kamenitými schody pomalu, ale bez zastavení stoupám až k vodárně zásobující samotný vrchol srdíčka Evropy.

Hele, tebe už jsem někde viděl :-). Dívám se doprava, jako na dlani vidím holý kamenitý kopec, kde nikdy nebo jen sporadicky přestává foukat vítr. Na samý vrchol Sněžky, z které občas odjede lanovka, jenž pro veřejnost zastavila svůj provoz a čeká jí rekonstrukce po několika desítkách let vedou dvě cesty. Jedna, ta strmější tvoří serpentinu a je vidět zcela zřetelně až na samý vrchol, druhá je obvodová a na vrchol se dostane na opačné straně, než jsem se před malou chvílí vyšplhal. Proudy lidí na ní jdou, jedni přišli od Polska druzí z Růžové hory, jiní ze Špindlerovy boudy. Není se ani čemu divit, zatažené a větrné počasí je úplně ideální na výstupy, kdy se člověk občas i zapotí.
Na druhé straně sedla nad Obřím dolem je už Polsko. Údolí je zhruba tak stejně velké jako to Obří, na jejímž konci je Karpatcz, městečko se zhruba 20 000 obyvateli, z něhož mimo jiné vychází také jedna z cest Dr. M. Orlovicza sem na Sněžku.

Obec Karpacz je typickou horskou obcí, leží v Krkonoších v údolí řeky Lomnice a jejích přítoků na úpatí Sněžky. Tento terén zahrnuje nejatraktivnější východní část horského pásma. Město Karpacz se nachází v nepříliš širokém a strmém údolí Lomnice ve výšce od 480 m do 885 m n. m. Osu aglomerace tvoří 7 km dlouhá, serpentinovitá ulice končící v Bierutowickém sedle ve výšce 820 m n. m.

No nic, jsem tu už půl hodiny, je už čtvrt na čtyři a čeká mě ještě ten sice kilometrově delší, ale o něco méně náročnější kus cesty. Tak tedy start, směr Luční bouda a Krakonošovo.

Podél cesty jsou po pás husté kleče tmavě zelené barvy, vrcholek sněžky se se mnou loučí, jako kdyby nevěděl, kdy se mu zase objevím. Tu a ta se ještě povaluje sníh. 10 metru od cesty do Krakonošova je konec louky a strmý sráz, neodvažuji se dál jí, i přestože pohledy do údolí obřího dolu by jistě byli fascinujícím a neopakovatelným zážitkem, jenž by se jistě každému vryl do paměti vzpomínek.

Kolem Studniční hory na louce rozkládají se mokřiny, jenž nacházím ještě se škraloupy ledu. Chodník je 20 centimetrů nad nimi sestaven z půlkulatin stromu pod nimiž je pramen řeky Úpy. V dálce po chvíli je nejprve k vidění Železná hora a poté, ujdu - li 50 metrů hnědá bouda uprostřed Louky. Ano, tak tady se tomu říká Krakonošovo. Tají se mi dech, v dáli támhle vzadu jako na dlani na úplném horizontu stavba špičatá, Ještěd to jest, pod nímž asi 15 kilometrů blíže oči mé před 40 lety světlo světa spatřili, a pouť má tudy začala. Ta pouť, jenž doufejme nemá konce a mysl bude mít pokračování ve světě, jenž si zatím nedokážeme představit. Pouť slastí a radostí, kterou si dary a všímavostí druhých toužíme vybojovat. Cestičky každého z nás jsou různé, ale věřme, že cíl je tentýž.

Protější Železná hora je částečně ještě pod sněhem, dlouhá neposekaná tráva tu leží z podzimu, na nebi není vidět kousek oblohy a profukující vítr tu sráží teplotu na pouhých 10 stupňů. To je, jen svým pohybem se zahřívám, aby mi bylo příjemně. Tady je Krakonošovo, vítá mě ohromný výklenek na jedné straně boudy, v němž je malba Trautenberka před Krakonošovou cedulí. V druhém výklenku je Vladimíra Menšíka s Jiřím Sovákem v jejich nezapomenutelném filmu Bohouš fotka, jenž byl tady natočen. Přímo u vchodu pramení Bílé Labe, jenž se vlévá nad Špindlem do toho druhého a společně tečou nitrem České republiky a opouští nás nad Děčínem.
2,5 kilometru to mám na Výrovku, měl bych zase už jít. Je okolo 5 hodiny odpoledne a do Pece to mám ještě 7 kilometrů a to nevím, co mě čeká, spíše, kde se zastavím. Sněžka se mi pomalu schovává za Studniční horu, na kterou jsem měl zálusk si taky odskočit, ale to by už bylo opravdu velké zpoždění, stačí, že tu prolezu každý bunkr, jenž je mou malou turistickou úchylkou, ať jsem kdekoliv.

No konečně jsem tady. Říká se tomu tady Republika a to proto, že na 300 metrech tu vydrží po zimě nejdéle sníh a z ptačí perspektivy tvoří jakýsi pomyslný tvar bývalého Československa. Vůbec tuto cestu z Luční na Výrovku jdu poprvé. Obklopují mě třímetrové mantinely sněhu, v duši jsem malý kluk, jenž sní o golémovském sněhuláku a koulovačkách s kamarády. Smůla, není s kým. Jsem tu sám, jen motorová čtyřkolka mě po chvilce předjíždí.

Do vysokých klečí se pomalu mísí jehličnany, jest nezvratným faktem, že pomalu, ale jistě klesám dolů do Pece. Ještě se na chvíli zastavím u Richterových bud a sním si ten zbytek žvance, co se mi válí v batohu, a peláším na autobus, jenž na mě čeká vždy tehdy, když nic neplánuji a nechávám věci, tak jak přijdou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.