Pear Harbor

30. srpna 2012 v 10:36 | Karel Rakušan |  Nad písmem
Každý z Vás, kdo čte tuto úvahu, jste jedinečná osobnost, máte jedinečné vlastnosti, kterými obohacujete druhé, jste osobností, jenž třebas vnímáno pohledem ostatních nejste třeba jednodušší, ale o to nádhernější je poznávat druhé, jejich pohledy a postoje na danou věc, která se z vašeho pohledu může zdát a mnohdy se zdá stejná jak i pro tebe tak i pro ostatní, ale z vnitřního pohledu duše v každém z vás to může být vnímáno naprosto jinak.

Jste jedinečnou osobností, která má ve svém životě i v životě pro ostatní neocenitelnou a nevyvratitelnou důstojnost, jenž je vašim nejniternějším a nejcitlivějším místem, které je potřeba si chránit a opatrovat. Domnívám se, že toto místo je daleko zranitelnější a hůře léčitelné než třeba zlomená ruka nebo jakýkoliv větší či menší škrábanec fyzického rázu.
Nejzranitelnější místo ve Vašich životech je bezpochyby vztah jeden k druhému, cit k něčemu jako je Vaše milovaná osoba, cit k přítelkyni nebo k přítelovi, nebo jen ke kamarádovi, který vám pomohl z nesnází nebo ve Vašich životních zlomových okamžicích Vám jen naslouchal a vnímal Vaše potřeby.

Čím dál častěji a zdá se mi, že poslední dobou je tento pocit z různých stran mích přátel, kteří se navzájem někdy ano a někdy nemohou znát, čím dál silnější a častější. Pocit, že mezi dvěma páry to přestává klapat, že jádro sporu v komunikaci začíná váznout na čím dál větší banalitě a odolnost vůči čím dál jednodušším věcem je slabší a slabší.

Mnohdy to začíná na naprostých banalitách, jako například já chci zůstat doma a já zase chci jít ven; proč to děcko oblékáš takhle, dyť jsme se dohodli, že si vezme toto; přijedu pro tebe a někam si půjdeme sednout, ale já nejsem oblečená, já nemám nic na sebe, přece tam nemohu jít takhle, já chci to a ty zas to. Domnívám se, že ve vztahu jeden k druhému jsme čím dál míň ochotní ustoupit se svých požadavků, pro toho druhého, kterého jsme si třeba vyvolili jako životní partnery nebo jen kamarády, s kterými je nám dobře a ve svém nitru toužíme bojovat o to, aby se vrátily pocity, jež byly na začátku našich vztahů, na něž mnohdy nostalgicky vzpomínáme.

Útok (Pearl Harbor) na cit, útok na vztah mezi mužem a ženou, útok na to nejzranitelnější místo v našem životě, útok na místo, jenž se domníváme, že je naprostou samozřejmostí, a které mnohdy my ještě oslabujeme tím, že se zahledíme do pocitů moci a touhy po penězích formou workoholismu nebo jej zraňujeme tím, že pokud vtah z novou láskou narazí na problém po měsíci, nás nic jiného nenapadá než to vzdát, je tím podhoubím, jenž má rád ten, kterému záleží na tom, aby citová vazba nikdy a nikde nefungovala. Jak jinak si nefunkčnost citového prostředí vysvětlit na tolika místech a mezi tolika lidmi navzájem mezi sebou než cíleným a řízeným útokem na tak slabou a citlivou stránku lidského bytí, jakou je láska (z křesťanského pohledu na Boha, protože: 1. Janův 4:8 - Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.)

Zdá se mi, že onen zlý se v posledních dobách, tím myslím v dobách minulého století jenž má pokračování, rozhodl pro radikální útok, jehož prvotním náznakem, že se něco chystá byla ona 30 - ti letá válka (1618 - 1648), jenž měl onen útok gradující pokračování v 19. století válkou Napoleonskou a po sléze velkým výbuchem zla ve 20. století počínaje 1. světovou válkou, poté druhou a poté komunistickým zvěrstvem, jenž v Ruských dějinách mělo 70 - ti leté trvání (po celou dobu, kdy u nás se zatím vystřídali války 3, hledě v potaz tu studenou). Jak to souvisí s citovou stránkou každého z nás osobně? Velmi úzce a bytostně.

Každá velká válka, každý velký spor začíná u malých a nepatrných rozepří stejně tak, jako jablko se zrodí ze stromu, který vyroste ze semínka (ano, asi se teď v duchu ptáte, kde se vzalo to semínko). Stejně tak velké světové boje začaly na základě rozepří mezi dvěma lidmi, kteří se navzájem začali nenávidět. Ale o tomto tématu teď psát nechci, rád bych se vrátil k oné myšlence, že útok na lásku, na cit, na lidské vztahy jsou čím dál častějším jevem a frekvence útoků je silnější a agresivnější. Agresivnější ve formě větší rozvodovosti nebo žití jen na hromádce, protože duchovní zábrana toho, že si svého životního partnera nechcete vzít, je onen fakt, že lpíte na tom, že máte nějaký majetek, o který byste se museli v případě odloučení dělit, a to nepřipustíte. Útok na lásku a cit je i to, že se soudíte se svým partnerem o výživné a o opatrovnictví. Pamatuji si na jeden případ, kdy proběhl soud kuli právě výživnému a seběhlo se to tak, že jsem do tohoto případu nemohl a ani ve své podstatě nechtěl nikterak zasahovat, ale záleželo mi na tom, aby oba aktéři dokázali čelit tomu ukrutnému psychologickému tlaku, vyhrocenému do soudní pře. U obou jsem cítil ohromnou lásku ke svému synovi, o kterého se jednalo, ale společně jsem se po celou dobu domníval (a s odstupem času si tuto skutečnost čím dál více uvědomuji), že mezi nimi byl duchovní človíček ďábel, který se urputně snažil o to, aby se ti dva nedohodli (a taky to tak dopadlo). Ba co víc, zvýšení alimentů sice bylo na jednu stranu dosaženo, ale netrvalo dlouho a otec dítěte požádal soud o svěření opatrovnictví. V soukromí poté může a mnohdy dochází k nekomunikaci a to je přesně ta poloha a rovina, ke které zákonitě musí dojít a zpravidla dochází. Ona nesnášenlivost se poté snadno přesouvá do duchovní roviny a začíná bujet v nitru duše každého človíčka. Mnohdy si člověk potom ani nepamatuje co bylo na úplném prvopočátku nesváru. Třeba to byla naprostá banalita. Jinými slovy, neuspokojené zlo, vyvolalo další zlo neuspokojená touha po destrukci kdysi milované osoby, z které vyšlo tak nádherné stvoření jakou je lidská bytost, vyklíčila tak jak vyrostl strom ze zasazeného semínka.

Každý z Vás jste jedinečnou a neocenitelnou osobností, která cítí, má ráda, svým jedinečným a nenapodobitelným způsobem cítí lásku cit a touhu, touhu žít, smát se, být oblíbenou a být neocenitelnou pro ty druhé. Někdy si říkám, že ono vězení ne to navenek, ale to vnitřní si způsobujeme sami tím, že se sebevůdcovsky domníváme, že spasíme svět.

Ale abych se vrátil k oné myšlence, kterou chci naznačit, a kterou cítím jako potřebu sdělit. To, že každý z nás je jedinečnou osobností, která má ve svém nitru vždy a pokaždé zdravý a mírumilovný základ, který je mnohdy a čím dál tím víc zahlušen nánosem bahna nevraživosti a nelásky, vnímám onu potřebu podpořit vzájemnou touhu jeden po druhém (i když přiznávám, že ne vždycky se mi to dařilo a netvrdím, že nejsou lidé, kteří mě zrovna nemusí nebo, kterým jsem ve vzteku nějak neublížil). Právě proto, že mnohé prožitky, o kterých píšu na mých internetových stránkách, nejsou jen sdělené a vnímané, ale mnohé jsou mnou prožité a byl jsem aktérem nebo i tím negativním vjemem, tak právě proto o tom dokážu mluvit a psát.

Ono stoupající zlo, které s námi čím dál častěji a intenzivněji cloumá, které je v rozměru času umocněno mimo jiné onou elektronickou expanzí ve 20. století počínaje vynálezem rozhlasu přes televizi a konče internetem, kdy místo vzájemné pomoci děti rodičům si děti zalezou k televizi nebo hrají stupidní virtuální hry na PC, které jsou pouhou mazací gumou mozků, je vyústěním duchovního boje mezi dobrem a zlem. (Teď mě napadá, víme vlastně co to je demokracie? Máme totiž svobodnou vůli se rozhodnout, jestli bojovat za lásku a vzájemnou citovou vazbu, nebo být sobečtí a používat ty druhé k ukájení svých mnohdy zvrácených choutek.) pokud totiž vezmu v potaz ono vědomí biblického "Druhého příchodu" (Matouš 24:39 a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka.) a v tomto vědomí dále a hloub pokračuji slovy - třeba: (Micheáš 3:2 Dobro nenávidíte a milujete zlo, stahujete z lidu kůži a z jeho kostí maso) a do toho onen výrok, že (2 Petrův 3:8 Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a `tisíc let jako jeden den), co jiného mě zbývá si myslet, když vím, že Pán Ježíš vstal z hrobu třetí den a nám před 12 - ti lety právě začalo 3 tisíciletí počítaje od Krista Pána.

Napíšu to fotbalově, protože se domnívám, že fotbal je nejmilovanější sport v průřezu věkové kategorie. Kopejte a snažte se za každou cenu kopat tu svou první ligu za lásku, za vztah jeden k druhému, za podporu tomu druhému za trpělivost, laskavostí, dobrotou a věrností s tím druhým. Pokoušejte se mu naslouchat i přesto, že je třebas zraněný, zničený, terorizuje ostatní, protože ve své podstatě si neví rady sám se sebou. Kopejte, prosím za Boha, protože jak říká 1. Janův 4:8 : Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Čím tvrdší bude Váš fotbalový zápas, tím sladší bude Vaše vítězství.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 D@ve D@ve | Web | 31. srpna 2012 v 21:22 | Reagovat

Ten poslední odstavec je pěkné shrnutí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.