Rýchorská a Žacléř

11. srpna 2012 v 8:39 | Karel Rakušan |  Pod vládou Krakonošovou
- Počkám na tebe dole.

Z jídelny jsme vypadli v 11:40 a v 11:51 nám jel autobus od kolonády směrem na Horní Maršov. Netrvalo ani 20 minut a vystupujeme na poslední zastávce před koncem horské vesničky, kde silnice se točí doleva směr Pec pod Sněžkou. Nad hlavou nám pálí slunce toulající se po naprosto vymetené obloze.

- hele, támhle na druhé straně je rozcestí.
Necháme projet auto a jdeme se kouknout, kolik to máme nahoru na Rýchorskou. S potěšením zjišťujeme, že to je jen 3,5 kilometru, dodávám, ale do kopce.

Hřejivé slunce chladí vítr, který profukuje a čím dál víc stoupáme tak vítr je malinko silnější, ale v momentu, kdy vlezeme do lesa tak je bezvětří. Foukající vítr připomínají v korunách kejvající se stromy.

Louky jsou prázdné, ani kravky se tu nepasou, a stohy slámy, které jsou ve většině případů zabalené do bílých igelitů, tu jsou nezabalené a jsou nasáklé vodou. Suché stohy váží okolo 250 kilo, ale tyto stohy jsou nezabalené a jsou nasáklé vodou, takže to váží asi 500 kilo. Stohy jsou popadané dole pod strání. Říkáme si s Jirkou, takovýhle kolos, když se to rozjede tak to stoji za to. Stohy jsme totiž našli popadané dole pod strání, zastavené o strom nebo zabořené v rigolu potoka. Na stráni vlevo koukáme do dálky, na protější stráni se vyjímá roubenka, umístěna přímo pod lesem. Klády jsou opracované do čtverců, v rozích na střídačku spárované. Při pohledu doleva je vidět údolí Lyečinského potoka a při pohledu vzhůru jsou v překrásné harmonii k poznání pučící stromy. Pomalým pohledem vzhůru až na vrcholek nás oslňuje bílý čepec ještě zasněžené Černé hory.
Po chvilce vcházíme do lesa. Na cedulce pro cyklisty je napsáno, že sklon právě stoupajícího kopce je 26 stupňů. No trochu jsme se zadýchali, ale člověk si uvědomí, jak je zlenivělý.

Hele, támhle na mě číhá má lesní úchylka. Vystupujeme ještě o něco víš, po levé straně cesty je vojenský bunkr z 2. světové války. Mříže do něj jsou zrezlé, ale po chvilce se Jůrovi podařilo je otevřít. Uvnitř trochu neuklizeno, ale celkem v zachovalém stavu. Ale takovýto rozměr bunkru a ještě k tomu uvnitř s 2 podlahovými úrovněmi vidím poprvé, a to jsem už v několika bunkrech byl.

No nic, v lese je docela příjemně, vrcholky stromů se kymácejí ze strany na stranu, což je pozitivní, protože sice sluníčko na naprosto čisté obloze si tancuje ten svůj dnešní valčík, ale vítr zmírňuje teplotu vzduchu na příjemných 20 stupňů. Akorát nám se zdá, že je tepleji, ale to je asi tím, že stoupáme a ne a ne se došplhat na Rýchorskou boudu v nadmořské výšce 1001 metrů nad mořem.
13:40, to byl teď krpál. Dřevěná tabulka nám oznamuje, že jsme se doškrábali na Maxovu vyhlídku, necelých 100 metrů od boudy Rýchorské. Pohled k popukání, viditelnost okolo 3O kilometrů, v dálce se horizont barví sice do denního oparu moře barvy, ale Sněžku máme jako na dlani. Horizont táhnoucí se doprava od vrcholu Sněžky tvoří stejně jako Sněžka hranici mezi českou republikou a Polskem. V údolí se nám rozkládá vesnička Dolní Albeřice a Dolní Lysečiny. Horizont směrem doprava pokračuje Žacléřským hřebenem, jehož pravou částí se rozkládá malé zhruba 20 ti tisícové městečko.
Jirka si na Rýchorské boudě dává vynikající klobásku, která mi voní pod nosem, ale já hlad vskutku nemám. Nechám si chuť až na večer.
Mám tu, ale jinou zajímavost. Je tu pomyslný hřbitov odpadků počínaje radioaktivním odpadem rozkládající se 10 000 let a konče novinami a ohryzkem jablka, které mají poločas rozkladu ve vlhké zemi maximálně do 20 týdnů. Neopomíjím koupi turistické známky a po půl hodince pokračujeme v cestě. Opouštíme onu větrnou hůrku a nohy nás táhnou nejprve na rozcestí k Dvorskému lesu, který si ale necháváme na jindy (přece jen v tomto koutu budeme ještě měsíc) a točím se doleva po zelené, směr Žacléř.

Tady se ještě válí sníh, a v lese toho je na půl metru. Jirka jde v keckách. Ano, trochu mě to na tom kousku cesty připomíná onen film "S tebou mě baví svět" s tím malým a pro Jirku příjemným rozdílem, že sníh se tu válí už jen místy a po zhruba 150 až 200 metrech opět klesáme do nižších poloh, kde rozkvétá luční kvítí a jaro nekompromisně ťuká na dveře.

Hele, támhle je vodní nádrž Bukówka, máme ji jako na dlani, ale je nám naprosto jasné, že to ještě k velké louži rozkládající se už na Polské straně nějaký ten kilometřík ještě bude. Nádrž byla postavená jako suchá retenční v letech 1903 až 1905. V 80. letech 20. století (přesně v letech 1987 až 1988) byla na západní straně u obce Miszkowice dostavěná hráz, která mění parametry a účel celého vodního díla do dnešní podoby. Nádrž má akumulační, regulační i rekreační funkci a je zásobárnou pitné vody. Bukówka je se svými 530 m n.m. jednou z nejvýše položených vodních ploch v Polsku.
Bučící krávy a telata nám připomínají, že jsme snad na lesní horské louce. Je to poprvé, co si připadáme, že tu snad už nic nechybí. V dálce je vidět další nápojová pípa, bouda Hubertus, ale nezastavujeme a jdeme dál. Lesní cestou z mírného kopečku se pomalu blížíme do města. Kolem Žacléřské porcelánky se blížíme na malé kouzelné náměstí, které v dobách Boženy Němcové a ještě o trochu dříve měla venkovské sídlo zámecká paní z Ratibořic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.