Střecha srdíčka Evropy

11. srpna 2012 v 8:34 | Karel Rakušan |  Pod vládou Krakonošovou
Už první nádech a mám pocit, že jsem požil elixír mládí, už první rozhled do krajiny, kde po loukách jsou postavené roubenky zapadající esteticky do krajiny, a paprsky slunce se nám začíná opírat do tváře, nám dává pocit jako, kdybychom vystoupili v pohádce. Trvalo něco málo přes hodinku cesta v autobuse a ocitáme se s Jirkou zase o nějaký ten nadmořský metr výše. Vystoupili jsme na konečné na Pomezních boudách a tentokráte máme namířeno na samotnou střechu srdíčka Evropy, Sněžku.

Ani jeden z nás jsme tu ještě nevkročili, i přesto se musím přiznat, že Sněžku jsem se rozhodl pokořit v mém životě už potřetí, ale z této světové strany to je primát.
Vstupujeme do infocentra a jen se tak rozhlížíme, co tu mají, já si kupuji tradičně turistickou známku a Jirka něco malého pro své děvče. Malinko se vracíme jakoby zpět, ale po chvíli se stáčíme na severo-západ. Potůček Černá voda, který o několik metrů výše pramení, tu teče krajinou a omílá kameny. Protéká jednou, po chvíli druhou zahradou až v Horních Aldeřicích se vlévá do stejnojmenného potoka a ten zase do Úpy. Roubenky jedna a támhle druhá tu mají tu krásnou horskou estetičnost a ani jsme si nevšimli, že začínáme stoupat. A aby toho nebylo málo tak nejprve jdeme ještě o něco níže, ale poté to vše musíme opět vyšplhat nahoru, ale jak. Jirka oceňuje funkčnost trekových holí a já jdu tím svým pomalým krokem nahoru. Prudký kopec nás po tři čtvrtě hodince zmáhá, ale když jsme se dali do boje a na výstup tak to přece nevzdáme.

- Chata Elenka je támhle.
- No to je ještě pěkný krpál, no to jsme se zase praštili do hlavy, podotýká Jůra
- máš, ale výhodu, že jdu vskutku pomalu a že si můžeš po chvilkách odpočinout
- to je fakt

Po hodině a čtvrt sedíme už u stolu v Jelence a objednáváme si oběd. Dávám si svíčkovou a Jůra něco s hranolky.
Prudké stoupání ještě tak kilometr pokračuje nad chatou, tu a tam se ještě v těchto nadmořských výšinách objevují ostrovy sněhu, bodeť by ne, dyť se drápeme na Sněžku.

- vidíš támhle ta baráčky na té louce, tak odtamtud jsme vyšli

výhled do dálavy je odtud k popukání. Sedíme na hraničním patníku s Polskem. Nad Pomezkami se tyčí hřeben a Borowou Gorou za níž už je Dolina Zlotej, směrem doprava začíná Dlouhý hřeben dělící Dolní malou Úpu a Dolní Albeřice. Po obloze se převalují mráčky, do toho pofukuje horský vítr chladící nejen naše těla, ale i paprsky opírajícího se sluníčka do strání a kopců. Ani se nám mezi sebou nechce mluvit, prostě mlčíme a kocháme se krajinou plnou varních barev přecházejících dálce horizontů do mírně namodralého oparu. Ale to jsou horizonty už nad Dgorzelcem a v úplné dálce snad už nad Walbrzychem.
Stromy jsou řidší, ještě tu a tam se objeví strom, ale pomalu už převládá kleč zatím větší, než jsme my. I ten strmý kopec se pomaličku narovnává a po chvilce ji máme před sebou jako na dlani. Uvědomujeme si, že to bude ještě kus cesty, co nás čeká. Jdeme přímo po Česko - Polské hranici. Vítr tu už trochu zesiluje a mně se tají dech. V dálce jsou vidět Sněžné jámy, za nimiž v dálce je někde Špindlerova bouda, Vosecká a Harrachov.

Šel jsem tou cesto před léty letoucími a mám odtud dosud nepřekonaný primát. Byla to pro mě tenkrát ta nejdelší túra, kterou jsem podnikl. Byla sobota dopoledne, kdy jsem zvedl telefon a zavolal jsem na Špindlerovu boudu, zeptal jsem se, jestli z dneška na zítřek by bylo možné přenocovat?

- volné místo dole nemáme, ale pokud by Vám nevadilo, mohl byste přespat v podkroví
- to mně stačí, mám si sebou vzít spacák? Otázal jsem se
- ne, to nemusíte, ale sociálky tam jsou na chodbě
- to mně už vůbec nevadí, potřeboval bych ale hodně brzy ráno vyjít, tak okolo šesté
- domluvíme se, kde necháte klíče

Okolo sedmé hodiny večerní po devíti-kilometrovém stoupání jsem dorazil na Špindlerovu boudu, osprchovat se a ještě u jednoho škopku píva jsem si dopřával pohled na zapadávající slunce prosvítající plovoucí oblaka nad Harrachovem. Ráno v šest jsem teda vyšel nejprve na Luční boudu, poté na Sněžku, ze Sněžky cestou Česko - polského přátelství po polské straně zpět na Špindlerovku, kde jsem byl e 2 odpoledne, ale teď už jsem se nezastavoval a pokračoval jsem dalších 18 kilometrů do Harrachova. Za 13 hodin chůze mám za sebou 42 kilometrů. Přišel jsem 15 minut před odjezdem posledního autobusu do Jablonce (kde jsem tenkrát bydlel). Co dělali mé nohy druhý den ráno, nemusím asi nikterak komentovat.
No nic, to jsem se zase zasnil do vzpomínek v mém životě 17 let nazpět.

Trvá nám ještě dobrou půlhodinku, než konečně dosahujeme vrcholu Sněžky. Fouká silnější vítr, okolo 5 metrů za sekundu, ale jelikož vrcholek je zcela holý, zdá se to o mnoho víc. Lidi je tu jako na Václaváku, necháme se zvěčnit a po zhruba 15 - ti minutách se rozhodujeme sjet lanovkou na Růžovou horu. Původně jsme měli v plánu kopec sejít Obřím dole, ale Jirkovi silný vítr nedělal dobře a cítil by se líp, kdyby byl o nějaký ten metr níž. Nakonec jsme usoudili, že to byl dobrý nápad.

Pocit radosti ze sedačkové lanovky, kdy sedačky jsou otočené směrem do Obřího dolu, na sebe nedal dlouho čekat. Dvě spojené sedačky a pod námi propast Obřího dolu, jsme jak na rogalu, který se nechává unášet větrem. Mačkám spoušť fotoaparátu jednu za druhou a mezi tím naplno roztahuji ruce. Prostě pocit, který se ničím nedá vyrovnat, ani nahradit.
Mám chuť na něco fakt dobrého. Na Růžohorkách sedáme do stylové Děčínské hospůdky, kde nás obsluhují v dlouhých sukních, vestě z ovčí vlny. Místnost i dětský koutek je zařízený ve stylu selských tradicí a poroučíme si Krkonošské kyselo, s vynikajícím bramborákem, které pojídáme stylovou dřevěnou lžící. Výborná záležitost, jak jsme se naučili říkat, když nám něco chutná nebo když se nám něco líčí, či když se něco povede.

Obloha skoro bez mráčků, v dálavě za hospůdkou na vrcholcích širokého hřbetu se ještě poflakuje místy sníh, porost stromů pomalu začíná houstnout, kleč se vytrácí a my pomalu začínáme sestupovat do Pece. V 5 hodin si ještě dole dopřávám pomalou jízdu na bobové dráze nad Pecí. Jirka je už unaven a čeká na mě na lavičce dole.
A aby toho nebylo málo, tak v 7 hodin se už válím ve vířivce a v sauně. Výborná záležitost ten dnešní den Mrkající.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LarryGuift LarryGuift | E-mail | Web | 27. dubna 2017 v 22:08 | Reagovat

join the new social <a href=http://onlinecasinos-x.com>casino</a> guide

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.