Temný důl a Mnodrokamenná bouda

11. srpna 2012 v 8:38 | Karel Rakušan |  Pod vládou Krakonošovou
Silný proud řeky Úpy se valí k jezu v údolí strmého potoka, slova není slyšet, vřava vody padá o 10 metrů níže. Kánoí, ani pramičkou se to sjet nedá a kdo by se o to pokusil, byl by blázen. Mostík to dřevěný, zpevněný železnou konstrukcí. Postávám na něm a dívám se do té mely, která se odehrává podemnou. Jsem v údivu a pocitu blaženosti a bezstarostnosti, mám pocit jako bych tady patřil a bylo to mou součástí. V dálce se vypínají kopce Krakonošova království a já jsem ve své autentické pohádce, jejíž průběh právě je a těším se na pokračování.

Cesta mě táhne vzhůru do kopce podél Honzova potoka. Silný proud valící se z kopců, kde ještě taje sníh se mi zdá silnější, koryto řeky se tu a tam rozlévá do boků a každý volný žlábek nemá šanci zůstat suchý. Voda omílá stromy, jež popadaly do potoka, přes kamení valící se voda tvoří nesčetné množství malých kouzelných vodopádů. Do toho všeho les tančí tu svou písničku, jež v korunách stromu dokresluje zvuky meluzín. Lesní ptactvo se stará o svůj denní příděl. Jestli mezi nimi je užalovaná sojka pána hor?

Jeden kilometr takhle podél potoka stoupám a nemůžu se stále nabažit toho pocitu blaha. Cestu, která tudy vede, zbudoval Petr Šejn - fakt dobrej cestář. Přicházím k Reissovým domkům ještě tak 10 minut sním a po chvilce mě zase nohy a touha táhnou o kus dál. Nejraději bych tu zůstal, nemůžu jinak. Doleva do kopce se drápu a čelo mám zapocené. Provází mě jasná a vymetená obloha, ještě, že ten vítr fouká. Širokou cestou pokračuj dál až na rozcestí modré a žluté značky. Chvíli oddychuji a postávám a rozhoduji se, jestli pokračovat dále po modré nebo si udělat odbočku na Klausovy boudy.

A jo mohl bych sice jít modrou pozvolnou cestou a za necelé 2 kilometry bych byl na Modrokamenné boudě, kam stejnak tak či tak dojdu. Ale když už jsem tu tak se na ně podívám, je to sice o 2 kilometry delší, ale co bych pro to moje zlenivělé tělo neudělal. V tom stoupání pokračuji, ptáci mi do toho prozpěvují, vítr profukuje a náhle se ocitám v nadmořských výšinách, kde tu a tam se sníh ještě povaluje. Mezi tím slehlá tráva čeká na svůj čas, aby svým rozkladem pomohla zase té nové, jenž za nějaký ten týden zase poroste.
Něco málo přes hodinku a tři-čtvrtě mi trvalo, než jsem se po všech zastaveních dostal až sem. Trochu znaven odpočívám na lavičce pod stromem a průhledem koukám na boudy a je mi naprosto bezvadně. Žlabem vyasfaltovaným do silnice se valí tající voda, dřevěné šipky mě po chvilce odpočinku posílají zase o 1,7 kilometrů dál na Modrokamenou boudu. Cesta silnicí zlehka odpočinková se po dvou třetinách zase změní v lesňačku.

- máte tu točené pívo, ptám se hospodského a vůbec mi nedochází, že je ještě 2 dny duben.
- Sezona nám začíná až od května a pípu se vším všudy mi přivezou až zítra.
- No nic, nedá se nic dělat, na lahvovou 12° chuť nemám, vezmu si klobásku
- tu máme vskutku propečenou
- sem s ní
- přinesu Vám ji ven
- dobrá

U stolu nechci sedět sám, tak přisedám k rodince s malou roční holčičkou a dáváme se do řeči.
Malá dušička chce evidentně žít a dává to dostatečně najevo. S rodiči je nuda a cizí chlapa, to je jiná, to se náhle rychle ožije a gesta a pohyby, které jsme dosud neznali, jsou náhle na světě. Hedvika se nestačí divit, jak malá Linda náhle ožila. Podávám jí malou kytičku, ale v Hedvičině údivu ji po chvilce odhodí na zem. No nic asi se jí nelíbila, i to se může stát, říkám si já.
Je po půl páté odpoledne a jsem zase v lázních. Pro dnešek mi turistiko-terapie právě skončila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.