Vavřincův potok

11. srpna 2012 v 8:33 | Karel Rakušan |  Pod vládou Krakonošovou
Mraky jsou asi 1,5 kilometrů nad zemí, je okolo 16 stupňů. Ideální počasí na to, abych někam zase vypadl. V 13:02 mi zase jede tem náš autobusový dostavník do Malé Úpy. Asi kilometr musím po silnici, než narazím na žlutou turistickou směřující podél Vavřineckého potoka na Valašské boudy. Je to teda pěkný krpál, o hodně prudší než kolem toho Honzového. Aspoň ty mé achilovky dostanou zabrat, potřebují to jako prase drbání. Míjí mě jedna roubenka, za chvíli druhá, až dojdu k pravotočivé zatáčce, v které v samotném kloubu je mostík, za nímž ta má cesta odbočuje už doleva do lesa. Uhel stoupání se ještě o něco stupňuje. Venkovní teplota okolo 12 stupňů je naprosto ideální, není mi ani teplo ani zima. V údolí, asi tak 30 metrů podemnou hučí silný proud vody, vůně čerstvého jehličí prostupuje celým lesem a ptáci mají co dělat, aby překřičeli svým orchestrálním zpěvem proud vody.

Zdánlivě nezáživný kopec dává úžasný prostor k vytřibování si vlastních myšlenek, kdy při vyšším a vyšším stoupání získávám vyšší a vyšší nadhled nad věcmi, které mě trápili. Je to super relaxace, které si vskutku užívám. Den ode dne přichází v těchto nadmořských výškách člověk na jiné myšlenky, mnohdy si i vzpomene na dětskou bezstarostnost a volnost.

Asi kilometr je takovéto prudké stoupání, po němž zjišťuji, že úhel se ještě víc stupňuje. Rypákem už skoro dřu zem a mé achilovky dostávají ten pravý lázeňský céres. Valašské boudy mají opravdu to jméno opoctatněné. Chaty jsou od sebe 40 někdy 50 metrů od sebe, při pohledu zpět jsou vidět dálavy protějších kopců a v dálce, kde se překrývá dlouhý kopec s druhou strání Vavřincového údolí jsou vidět chatky Horního Maršova. Z úst se mi po chvilce valí slova "pohled pro Bohy".

Loukou zalitou jarní zelení ještě chvíli stoupám, po chvíli přicházím k rozcestí. Dolů zpět odkud jsem se právě vyškrábal, to je pouhých 1,5 kilometru, ale dalo mi to tedy pěkně zabrat a k rašeliništím Černé hory to je dalších 5. V kapse mám pouhý jeden pomeranč, který mi svlaží krk a troch mě zasytí.

Říká se tomu tady pěticestí. Turistickou stezku křižuje Thámova běžecká stezka, která má ještě jednu odbočku přímo na Černou horu, ta druhá část vede na malé Tippelovy boudy. Už jsem skoro na vrcholu stoupání a za chvíli už je vidět chodník z půlkulatin vedoucí 20 centimetrů nad rašeliništi. Opouštím tedy žlutou turistickou stezku a vydávám se okolo. Okouzlen nedotčenou přírodní krásou vonící lesním porostem se nechávám unášet a uchvácen se po chodníčku courám až na Pardubické boudy.

Úmysl svést se lanovkou dolů do lázní hatím po další půlhodince, kdy se rozhoduji sejít z Pardubiček až dolů pěšky. Zvláštní kouzlo Pardubických bud na mě vůbec zapůsobilo nostalgií našich dědečků a babiček, ale musím přiznat, že to není jediná zdejší bouda takto vybavená. Toto kouzlo poznávám i na Kolínské boudě nebo v Dětské hospůdce na Růžohorkách.

Na křižovatce se žlutou turistickou se rozhoduji jít po té strmější okolo vyhlídky na modrých kamenech. Pohled pro Bohy se naskýtá poté co se kameny tvořící nášlapná místa sotva pro chodidlo vyškrábu na Modré kameny. Údolím hlubokým 150 - 200 metru je přes Janské lázně se v dálce rozkládá Svoboda nad Úpou a o kus dál je vidět už sídliště Trutnova.
Ještě mi prosím dovolte malé zastavení u Tippelových bud:
Až do 16. století pokrýval Krkonoše původní prales, ve kterém žili i medvědi, rysi a vlci. Tehdy se doly na stříbro v Kutné Hoře dostaly do úpadku kvůli nedostatku důlního a palivového dřeva. Proto císařský horní hejtman a majitel východních a středních Krkonoš Kryštof Gendorf prosadil lesní těžby v horách. Přišli sem lesní odborníci a stovky rodin dřevařských pacholků (Holzknechtů) z Tyrol, Štýrska a Korutan, aby vytěžili les. Dřevo krátili na špalky a ty pomocí žlabů a plavebních přehrad - klaus splavili dolů do řeky Úpy a dál po Labi ke Kutné Hoře. Lesní těžby pod Sněžkou začaly v roce 1566 a už v roce 1609 komise kutnohorských úředníků zjistila, že téměř všechny porosty jsou smýceny. V dochované zprávě je uvedeno, že dřevařské rodiny "v mýtech sobě budky stavějí, seno sklízejí a mnoho dobytkův i v lesích chovají". Některé luční enklávy si uchovaly jména, která dostaly podle svých zakladatelů. Tak i Velké Tippeltovy boudy, které byly 400 let místem těžkého života horských zemědělců. Po odsunu starousedlíků v důsledku 2. světové války ustalo hospodaření a z chalup se staly objekty pro rekreaci. Ke cti nových majitelů patří, že zdejší chalupy zůstaly jedním z nejzachovalejších souborů lidové architektury v Krkonoších.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.