Z Pece do lázní

11. srpna 2012 v 8:40 | Karel Rakušan |  Pod vládou Krakonošovou
Kam teď? Jsou dvě hodiny popoledni a já jsem právě skončil první lázeňské procedůry. V jídelně jsem nahlásil, že pokud nepřijdu do 17:45 tak nepřijdu dnes vůbec.

- Nic se nestane, večeře nejsou povinné, ale prosím nahlaste mi to, abychom zbytečně nečekaly.
- v pořádku, dobře, že to vím.

Rozloučil jsem se v jídelně a šel jsem cestou, kam mě nohy sami vedly.
Jen co vylezu z Jánského domu, učiním vpravo hleď a v tu ránu je mi vše jasné. Nasedám do autobusu na kolonádě, který je sotva z jedné čtvrtiny obsazený a mírnýma serpentýnama si to sjíždíme dolů do Svobody nad Úpou a dále do Pece pod Sněžkou. Honí se mi v hlavě spousta myšlenek, ale v euforii relaxace v horách se nechávám unášet tím, co je pro mě zase připraveno za překvapení, které bych jistě sám líp nenaplánoval.

Když jsem začal psát toto vyprávění, něco mi říkalo, že to bude nebe na zemi, ale abych nepředbíhal, nechte se překvapit vyprávěním z hor to Krkonošských.

Po půl hodince projížďky přes údolí, kde se rozkládá Svoboda nad Úpou Horní Maršov a Velká Úpa přijíždím do Pece pod Sněžkou, kde jsem několik let nebyl, ale to neznamená, že ji neznám a nedokážu se zde zorientovat. Po chvilce poznávám odbočku k lanovce na Sněžku, ale mé nohy jdou dál do kopce. Po chvilce po levé straně vejdu do infocentra a neopomenu na koupi turistické známky, kterých mám doma už asi přes 50, ale přesně to neodhadnu a spočítané to nemám.

- kam jdete? Zeptá se mě postarší pán, který mě v infocentru obsluhuje.
- Na Pražskou boudu a poté na Černou horu a do Jánek.
- Dneska? Diví se, protože vane trochu silnější vítr, který o nějaký ten musí a byl o trochu silnější.

Jasná a modrá obloha s tu a tam Ladovými mraky mě uvádí do euforie doufám, že vydařeného výletu. Po silnici se z hor valí proudy vody, které jsou takovou malou zkouškou mých bot, které obstály. Nedokážu se zbavit pocitu díků za relaxaci a pocit totální blaženosti mě vlastní, kdy sám s vlastní fantazií a s vlastním myšlenkami v přírodě a tuláctvím dokážu trávit hodiny a dny, kdy společnost lidí, vzhledem k tomu, že pracuji v obchodním, mi vůbec nechybí.

Opodál se silnice točí doleva a prudce stoupá. Říkám si, a jéje jde do tuhého. Sklon ještě asfaltové silnice se blíží úhlu 30 - 40 stupňů, to znamená, že nadmořská výška bude ještě stoupat. Jsem ve svém vnitřním blahu. Po chvilce se otočím čelem vzad a nestačím se divit, jak monumentálně se mi vzdušnou čarou 2 kilometry tyčí onen Krkonošský velikán jménem Sněžka se svou nadmořskou výškou 1602 m. n. Mořem. Vrcholek kopce je ještě hluboce pod sněhem (dyť je teprve 28 dubna a dole v údolí to mezi tím pomalu taje, tu a tam se objevují sněženky a na hory pomalu, ale jistě přichází jaro. Místy mé podrážky pohlcuje tekoucí voda z tajícího sněhu. Nebem na zemi mám na mysli tu a tam na protější stráni pohozené chaloupky s občasnými ostrůvky sněhu, které hodinou po hodině mizí. Horská technika a skútry jsou zatím odstavené na vyvýšených místech u chat, chalup a hotelů, ale asi tak za měsíc nebo tři týdny se jistě uchýlí k letnímu spánku. Majitelé se dají do čištění a údržby, byla plně připravena na další zimu.

Na Pražské boudě začíná ono pohádkové Trautenberkovo panství, které je z jedné strany pomyslně ohraničeno onou Pražskou boudou a z druhé strany boudou Kolínskou.

Tak jako musí být v přírodě vše vyvážené, voda má svůj oheň, vichřice své bezvětří a den svou noc, tak i Krakonoš má svého Trautenberka.

A nebýt Trautenberka, možná by o Krakonošovi s jeho užalovanou sojkou dnes nebylo ani vidu, ani slechu. Proto jsme si řekli, že když takřka všichni v Krkonoších uctívají Krakonoše a zakládají všelijaká Krakonošova království, musíme vzít spravedlnost do vlastních rukou a vzdát hold také milostpánu Trautenberkovi s jeho čeládkou - Ančetem, Kubou a hajným, aby život na horách byl zase v rovnováze. Přijďte pobejt, možná ho tu někde zahlédnete… (Toť něco málo z malého pozvání do této planiny rozkládající se v nadmořské výšce 1117 m. n. mořem).

Dávám si svařáček, nechávám se od místního personálu vyfotit. Uchvacuje mě stylová dřevěný nábytek dýchající horami. Po 20 minutách se opět zvedám a jdu zase do jiného lokálu. 3,5 kilometru to mám na Černou horu a poté dalších 6 do Jánek. Je půl páté tak doufám, že to do osmé hodiny večerní stihnu, protože soused z vedlejšího pokoje mě pozval na partičku šachu, které jsem dobrých 12 let nehrál, no to bude ještě zajímavé. Ale nepředbíhejme, ještě jsem nevyšel z Trautenberkova panství.

Stékající voda tu není, Trautenberkova louka je ještě v tuto dobu a v této nadmořské výšce a v této roční době pokryta sněhem. Brodím se teda sněhem po louce, šikmo doleva od Kolínské boudy. Po kilometru ve Václaváku (nemyslím onen Václavák v Praze, myslím malou údolní plošinu mezi právě opouštějícím panstvím a Černou horou, kde poblíž byla Klausova vodní nádrž, jenž v dobách před 100 lety obzvláště v době tání sloužila jako zdroj vody pro stahování dřeva) jdu zase o kousek dál.

Plavební přehrada - klausa:
Památka po pravé straně dole připomíná nejstarší období krkonošské kolonizace, jež je tu patrný základ plavební přehrady z 16 století, zvané klausa. Na zemitém valu bývala ještě stejně vysoká dřevěná nástavba s otevíracími vraty. Dřevaři nejprve naroubovalis koryta pod klausou nejčastěji sáhové špalky (1,8 metrů) a po naplnění přehradu prudce otevřeli. Dřevo se touto technikou dopravovalo dolů do úpského údolí. Někdy museli ale čekat několik týdnů než se přehrada naplnila vodou. Proto hlavní plavební sezona byla většinou při jarním tání.

Prudkým opětovným stoupákem se deru do kopce k hotelu Černá bouda. Jo, tady to už znám, před 9 lety jsem se tu s manželkou a dali jsme si tu nějaké to občerstvení, ale to bylo ještě před rekonstrukcí onoho hotelu, takže v současné době to je naprosto jiné kafe. Po další hodince jsem se konečně doškrábal na Černou boudu. Tři děvčata staršího věku se na zahrádce dohadují jestli támhleta bouda je Luční nebo Výrovka, směrem doprava je ve své nádheře vidět Obří dul, na jeho horizontu se jako malý nepatrný bod na samém úpatí Sněžky ukazuje bývalá Obří bouda.

No nic, netrvá ani 10 minut a s děvčaty se loučím. Oni se jdou podívat ještě na rozhlednu a já jdu pomalu po červené turistické cestě směrem do Jánek. Cesta ještě není vůbec vidět, protože tu ještě v hustějším lese leží stále tak okolo 50 centimetrů sněhu. Budu se řídit aspoň pomyslným směrem, kudy by asi cesta směřovala. Kolem stromu se tvoří jakési lavorky, kde těsně stromu je vidět už jehličí. Sníh je už špinavý, posypaný starým opadaným jehličím z loňského roku, tu a tam šišky jsou také tvrdé a ještě ztuhlé. Sám se bořím jen po podrážky bot, jen občas zahučím po kotníky. Idylku pomalu pučící přírody ohlašující nekompromisně nástup jara, kdy dole v Trutnově už je pomalu vše v rozpuku, tady ohlašuje zpěv lesního ptactva, které mě provází po celou cestu.

Zbytek cesty za necelou hodinku už scházím pod lanovkou vedoucí z dolní sanice z Jánek nahoru na Černou horu. Zbytky sněhu se tu míchají se žlutou loňskou trávou, vod v rigolech stéká prudce dolů. Za necelou hodin jsem z tohoto pruďáku o sklonu snad 40 stupňů dole.

Pokouším se na poslední chvíli ještě stihnout bazén, ale sestřička mě už nepouští. Musí mi stačit jen sprcha na pokoji. A aby toho nebylo málo tak v 8 hodin mě Zdeněk z vedlejšího pokoje pozval na jednu hru šachů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AdélaZuzu AdélaZuzu | Web | 12. srpna 2012 v 17:47 | Reagovat

To nemá chybu, krásný blog.

2 Petr Kejval Petr Kejval | 19. srpna 2012 v 12:26 | Reagovat

No máš to pěkně našlapané, jen by mně zajímalo, kde bereš ty moudrosti o historii hor. Vypadá to že nemáš v obchoďáku celé dny co dělat a jenom tam ležíš v knížkách..... :-D

3 Karel Rakušan Karel Rakušan | 23. srpna 2012 v 16:37 | Reagovat

To víš, pro mě není cestování jen koníček, ale pořádnej hřebec.

4 Žaneta Žaneta | Web | 21. ledna 2014 v 16:23 | Reagovat

Zajímavý blog, jen tak dál. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.