Nechat se vést,

16. února 2013 v 11:00 | Karel Rakušan |  Vandry a výlety
aneb užívat si darů.
Děkuji ti za dary, za cesty, které jsou připravené, a my o nich nevíme,
Děkujeme ti za to, že dokážeme poslechnout myšlenku, která přijde nečekaně a bez jakékoliv přípravy,
Děkujeme ti za to, že si stále s námi a i přesto, že jsme původně měli v plánu něco zcela jiného, tak síla zážitků je daleko větší, když ze svých plánů upustíme a necháme se prostě vést a nasloucháme Tvým slovům.
Je to velmi krátká modlitba poté, co jsem se vrátil z dnešní asi 10 - ti kilometrové procházky, jenž jsem plánoval, že bude úplně někam jinam, než jsem nakonec šel. Musím, ale podotknout, že počátek byl na stejném místě. Rozdíl byl v tom, že nohy mě táhly doprava a já jsem šel doleva. Ale rozdíl v tom nevidím. Šel jsem se prostě projít.

- Prosím jednou do Teplic nad Bečvou. Mám v Hranicích prosím nějaký přípoj?
- Máte, ale až v půl jedenácté.
Podrbu se za uchem a po čtvrt minutě řeknu:
- No tak to mi to dejte jen do Hranic, já se tam už zorientuji

Trvá něco málo přes hodinku, co se ocitám s přestupem z vlaku na autobus v Teplicích. Cestou poslouchám nějaké učivo do školy, za 14 dní mě čeká poslední zkouška prvního semestru na vysoké škole a já jsem prostě zjistil, že ušima mi to do té hlavy leze líp než očima, kdybych si to četl.

Teplota venku je něco málo pod nulou, sluníčko je po celý den pod mrakem a z oblohy se sypou vločky čisté jako peří, kterým je naplněna babiččina duchna v dobách našeho hlubokého dětství, na níž tak rád vzpomínám. Po loukách z okna vláčku se kocají srnky, tu a tam proběhne nějaký ten zajíc no a vedle mě na sedadle sedí malý klučina jen jeho jedinou starostí je jezdit malým Jeepem po malém stolečku vagonového kupé.

Cítím, že to byla dobrá volba nezůstat doma a vydat se v šanc něčemu novému, vyčistit si hlavu, přijít na jiné myšlenky, zakusit prostotu a jednoduchost, vnímat to, čeho ve víru městské aglomerace nemůžeme nikdy dosáhnout, protože proto, že nám v tom brání přílišná hlučnost a i přesto, že bychom si zavřeli doma všechny okna a dveře, stále bychom měli pocit jakési sevřenosti a stísněnosti.

Vystupuji u Janáčka a procházkovým tempem pomalu stoupám zavátým chodníkem až na návsi a po chvíli se vracím. Je pravdou, že jsem chtěl původně odtud jít na Helfštýn a do Lipníku, ale nějak mě to táhlo na druhou stranu. V lázeňské kavárně si dávám horký brusinkový džus a k tomu něco malého, něco na zub. V celé kavárně je ještě se mnou jeden pár a jeden starší pán, jinak nikdo. Myslím na jednu starší paní, kterou jsem potkal při sestupu s návsí ke kolonádě, jejž si ustlala ve skalní prohlubině. Odvážil jsem se a přistoupil jsem k ní, trochu jsem ji poklepal na rameno a měl jsem obavu, aby neumrzla. Asi nespala a ujistila mě, že je vše v pořádku. Tato malá příhoda mě opětovně uvádí do myšlenek, jenž se ve mně odráží otázka smyslu života, smyslu toho tu proč jsme. Stále se mi vrací ona Sokratovská myšlenka, která nabývá vážnosti. Myšlenka než tvrdí, že "Člověk je jeho duše" a né tělo, v kterém přebývá, tělo he poté a na základě toho pojímáno jako vězení.

Zamyslel jsem se jen asi 5 minut. Zaplatil jsem a táhlo mě to k Aragonitovým jeskyním na druhý břeh řeky Bečvy. Ale v tomto momentu zastavím mé vyprávění a nabídnu mým čtenářům trochu technických informací. Domnívám se, že toto zastavení zasluhuje více než jeden odstaveček.:
Hranická propast leží na pravém břehu řeky Bečvy v národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic na katastru města Hranice. Propast se nachází v Hranickém krasu nedaleko veřejnosti přístupných Zbrašovských aragonitových jeskyní. Přístup k ní je od budovy vlakového nádraží stanice Teplice nad Bečvou, značenou pěšinou vedoucí nahoru do lesa. Propast je obehnaná plotem, jako ochrana proti pádu. Podle pověsti do ní na koni skočil velkomoravský vládce Mojmír II. (z dějin známý jako Mojmír I.), aby totéž v noční temnotě udělali jeho pronásledovatelé z řad zrádných velmožů ohrožujících Moravu.
Propast má elipsovitý tvar a je situována směrem JV-SZ. Její délka v nejdelším místě je přibližně 110 metrů a šířka v nejširším místě asi 50 metrů. Pro většinu návštěvníků je nejzajímavějším údajem hloubka propasti včetně zatopené části, ale ve skutečnosti se jedná o poměrně členitý krasový systém. Krasové jevy (např. závrty) lze pozorovat i v těsném okolí propasti. Ve hloubce 48 metrů pod hladinou jezírka lze po překonání sifonu Zubatice vystoupat až do suchých jeskyní (Rotunda suchá, Nebe I-III, Monika). Tyto jsou průběžně monitorovány, včetně měření teploty vody a vzduchu. Rotunda suchá je navíc známá coby hnízdiště netopýrů, kteří do ní pronikají velmi úzkým průlezem z prostoru Jezírka. Musejí přitom překonat asi 7 metrů skalního masivu. Výskyt netopýrů je monitorován a zkoumán odborníky z Biologického ústavu Akademie věd ČR.
Podrobnější schéma systému je na informační desce u Propasti. V současné době probíhá intenzivní sběr dat pro aktualizaci informační tabule.
Hloubka suché části propasti je 69,5 m. Na dně se nachází Jezírko. Pod hladinou byla propast zmapována do hloubky -170 m (Pavel Říha, 2005), ponor následoval do hloubky -181 m (Starnawski, 2000) dále ponor dne 21. 6. 2012 do hloubky -217 m (Starnawski s šestičlenným týmem českých a polských potápěčů). Bylo provedeno i zkoumání pomocí robotů Hyball a robotu HBZS Ostrava. Robot (R.O.V.) Hyball byl v hloubce -205 m (1995). Dna nebylo dosaženo, protože podle dalšího průzkumu byla zjištěna taková konfigurace terénu, která další postup robotu znemožnila.

Poslední měření hloubky Propasti se uskutečnilo dne 1. 10. 2012, kdy při akci speleopotápěčů z organizace ZO ČSS 7-02 Hranický kras Olomouc spustil Krzysztof Starnawski z hloubky 217 metrů sondu do hloubky 373 metrů. Sám potom krátce ještě sestoupil do hloubky 225 metrů, což je největší hloubka, dosažená na této lokalitě potápěčem. Celková potvrzená hloubka suché i mokré části je tedy minimálně 442,5 m, (373+69,5), což ji činí nejen nejhlubší propastí ve střední Evropě, ale i jednou z nejhlubších zatopených sladkovodních propastí na světě. Jelikož na turistickém rozcestníku je u propasti napsaná nadmořská výška 325m.n.m, lze se domnívat, že dno propasti je už pod mořskou hladinou. V tomto směru je však ještě třeba učinit řadu výpočtů. Geologové dnes odhadují, že by mohla dosahovat hloubky i přes 700 m, čemuž nasvědčují teplota a chemické složení vody v Jezírku.
Z historického hlediska je zajímavé, že RNDr. Jiří Pogoda uvádí, že v neděli dne 13. dubna 1980 při sólovém ponoru spustil sondu speciální konstrukce (kluzák) ze Zubatice do celkové hloubky vody 260 metrů, aniž by dosáhl dna. Jeho údaje o měření jsou ale neúplné a jsou považovány za málo důvěryhodné, protože nebyly dále ověřeny. Z pohledu dnešního poznání je měření dr. Pogody v souladu s realitou, ale díky nepřehlednosti restrikce v hloubce 205 metrů by musela být obrovská náhoda, aby jeho sonda mohla klesnout níže a hlavně aby se ji podařilo vytáhnout zpět přes změť kmenů, větví a dalších terénních překážek. Úsilí badatele Pogody tedy zůstává obestřeno několika otazníky.

Rád se toulám cestou necestou, lesem, polem, loukou strání a tady na to mám nesmírnou příležitost. Půda je zmrzlá, na poli jsou závěje sněhu a půda vystupuje jen tam, kde navátý sníh tvoří závěje tu půlmetrové, tu jen několikacentimetrové, závěj dosahuje dvou nebo 3 metrů. Do levé tváře mi fouká silnější vítr oči žmourám jako Číňan a po chvilce cítím studený až mrazivý chlad. V mé duši se ozývá nesmírná spokojenost nad tím, jak toto extrémní počasí působí na mou mysl a na to, že si uvědomuji pocitů a vnitřního uvědomění si sebe samotného, jenž bych jistě neměl, kdybych seděl doma. Uvědomuji si mou povahu, a roztěkanost. Vnímám i to, že kde jinde bych se měl setkat s mým nejhlubším a nejniternějším já nežli tady, na místě, kde je dostatek prostoru, kde mi nezbývá nic jiného než spolehnout se sám na sebe, na své logické a rozumné uvažování, spolehnout se na Toho, jež jediný ví, na jakém místě se momentálně nacházím.

Vítr, jenž si s padajícíma vločkami jen hraje mi stále zastírá výhled do krajiny bíle zaváté, v které tu a tam se tyčí holý strom nebo oáza nějakého toho chráští. Jsou to pohledy do vlnitých polí nad Černotínem, kde 50 metrů nalevo od polňačky, kterou jdu, jsou dva pahorky, nejprve Malá a poté opodál Velká Kobilanka. V tu dobu, kdy jsem tudy šel, jsem ještě netušil a nechal jsem se překvapovat, kde vylezu a jak se dostanu zpět (do civilizace).

- Támhle jsou nějaké baráčky, no hurá Smějící se

Po hodině a půl dostávám první impuls, že má malá procházka, která měla ve výsledku 7 kilometrů má svůj cíl. Ale v tuto chvíli to je pouhých 2,5 kilometru od lázní.

Říkám si, když půjdu rovně tak nevím kolik to bude ještě kiláků jeden, dva možná tři, neobávám se, že bych po této polňačce nepřišel do nějaké civilizace to ne, ale napravo v dálce vidím nějaké domky. No tak to zkusím, třeba tam něco pojede. Užívám si bíle bíloucí krajiny ve které se v dálce a mlhavě rýsují linie střech jaké si vzdálené vesnice, o které ani doposud netuším, jak se jmenuje. Vědomí toho, že je krátce po půl jedné usuzuji, že ať to je sebezapadlejší vesnička tak by odtamtud mohlo cosi jet, nebo přinejmenším bych dostal vidinu dalšího směru.

Vítr mám teď v zádech, do toho trochu chumelí a mě fascinují holé stromy v bílé nekonečné pláni. Mačkám spoušť mého malého digitálního foťáku a nechávám se unášet myšlenkami prostoty a jednoduchosti. I v spící přírodě kdy stromy a vegetace odpočívá tak v tom kde je umístěna tak tam má své místo a soulad. Trvá mi dalších 15 minut než minu první stavení. První po čem se ohlížím je kaplička, kostelík, ne snad pro to že bych předpokládal, že tam zajdu (jistě by to bylo příjemné), ale předpokládám, že tam, kde je kostelík je zřejmě návsí nebo autobusová zastávka, na níž jsem stejnak zjistil, že nejbližší spoj odtud jede až za 2 hodiny. No to už můžu být někde jinde.

Vesnička se jmenuje Hlůzov. Malá vesnička patřící pod Černotín. Je jeho severní část v okrese Přerov. V roce 2009 zde bylo evidováno 80 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 235 obyvatel.
Co se dá dělat? Jdu do Černotína po jediné silničce, která tu vede. Na návsí v Hluzové jsem si trochu zašel, přišel jsem od pole a jak jsem již zmiňoval, kaplička byla směrem doleva, a cestou jsem potkal jen pošťačku, která nebyla znalá místním poměrům, takže mi nic neřekla. No nic, vracejíc se směrem k Černotínu opětovně míjím malé Smíšené zboží, ale nikdo tam není a zvonek, abych zazvonil taky ne. Je to rodinný baráček, tak je mi naprosto jasné, že když místní zazvoní u majitele doma tak by asi ochotně seběhla, ale já jsem šel zase o dům dál. Na návsi do Černotína to je něco málo přes kilometr. Po pravé straně mi do uší šumí Hluzovský potok, jenž vyvěrá na kopci téhož jména. Předěl mezi silnicí a jednotlivými domky je překlenut mostíky, kam by se auto nevešlo. Netrvá ani 15 minut a jsem tu.

Na návsi v Černotíně. Malé potraviny jsou v budově obecního úřadu a zdá se, že jsou otevřené. Pohostinství nebo hospůdka v tuto dobu tady otevřena není, tak mi nezbývá nic jiného než si něco do žaludku koupit. Volím dietní kus salámu, který nechci si nechat nakrájet a k tomu nějaké pečivo. Ještě se ptám na to, jak často tudy něco projíždí, nějaký ten Pacifik nebo dostavník či nějaká ta dročka. Na tváři mladé prodavačky za pultíkem, které platím útratu celých 18 korun se náhle vytvoří úsměv Smějící se.
- Tady teď nic nejede, ale po 2. hodině jede od dálnice nějaký autobus do Hranic, je to tímto směrem asi tak 0,5 kilometru.
- No to je paráda, cesta domů má zase zřetelnější obrysy.

Po 2. hodině bylo až v půl třetí, což je za 30 minut. To není ani na to, že bych došel na další zastávku, ale ani na to, že bych se vrátil do vesničky a trochu si ji prohlédl. Na to je zase moc málo času. Vesnička by si jistě zasluhovala více pozornosti než jen projít bez povšimnutí. Dyť první zmínky jsou datovány již v roce 1406, jež je u nás datováno třeba narození Heralta z Kunštátu nebo povýšení Rýmařova na město. Dozvědět se něco víc o této vesničce by si zasluhovalo už z toho důvodu, že vesnice dříve patřila benediktinům. Podle nich asi vznikl i název. Řeholní úbor (šat) benediktinů je zpravidla tmavý nebo černý.

Zkusím stopovat, třeba někdo zastaví.
Vždycky jsem překvapen, tím koho ve svém životě potká, kdo ho obohatí, komu může posloužit svou zkušeností nebo naopak.
- Vezmete mě do Hranic, prosím? Ptám se řidiče, který mi po necelých 10 ti minutách zastaví se svou nákladní dodávkou.
- Vezmu, nasedněte si
- Poté se ještě zeptám na to, jestli nejde ještě dál.
- Jedu do Řáholce k Rumcajsovi Smějící se
- Podívaje se na hodinky konstatuji: to máte ještě tak okolo 2 hodin cesty poklidnou jízdou.

Prvotní zaváhání a nedůvěra pokud to tak mohu pojmenovat, se náhle změnilo v plodný a hluboký rozhovor. Chlapík byl okolo 50tky, kterého život zavál na 10 let do Spojených států a tudíž měl jak určitou životní zkušenost, tak určitý druh nadhledu v životních postojích. Z rozhovoru, který asi oba obohatil jsem měl příjemný pocit. V některých oblastech jsme se ne, že neshodli (to bych tak nevyjádřil), ale měli jsme trochu odlišné postoje, ale vesměs v názoru, že se ještě mnohému musíme učit jak v komunikaci a vzájemných vztazích mezi sebou, tak v politických či jiných záležitostech, tak v tom jsme byli za jedno.

Nakonec jsem poprosil, jestli by mě nemohl dovést k Olomouci, což také udělal. Přibrzdil mě na odstavném místě, kde odbočuje silnice z dálnice na nadjez do Topolan a já jsem to vzal přes ranvej Neředínského letiště, které je využíváno v létě pouze k Amatérskému létání domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.