Jako beránci mezi vlky, jako ovce na porážku.

19. března 2013 v 9:45 | Karel Rakušan |  Nad písmem
Co z toho si vybrat? Asi v dnešní době, pokud se každý z nás zamyslí tak v obojím je kus pravdy, ale nikdo z nás si nemůže na 100 procent osvojit jedno či druhé. Kdyby to totiž udělal, tak v obou případech by lhal sám sobě do očí. Ale na druhou stranu v obojím je kus pravdy, jenž je neoddiskutovatelnou součástí našeho vnitřního Já.

V prvotní fázi, když se nám stane nějaká nespravedlnost, tak jako tryskající gejzír vyvstane pocit jakési pomsty, odplaty a zadostiučinění. Je to logické z pohledu lidské vlastnosti jenž je neukojitelná po tom co je hmatatelné, a lidským očím vnímatelné. Ale zamysleme se nad těmi třemi slovíčky: "lidským očím vnímatelné".

To, co je lidské, to je pomíjivé, stejně tak jako polní tráva, květ, nebo tělesný lidský život, jenž může skončit během 14 - ti dnů, tak jako to bylo i u mého dědečka, jenž zemřel na pokročilé stádium rakoviny. Nechci nikterak vztahovat na sebe nějakou lítost, chci pouze psát o tom, čeho bychom si mezi sebou měli vážit a ctít si skrze to dobré jeden druhého.

Kdybychom se nazývali beránky mezi vlky, tak bychom lhali sami sobě do očí, protože na 100 procent existuje u každého z nás minimálně vteřina života (a já bych se řadil na první místo, protože těch vteřin v mém životě bylo aspoň několik miliónů), kdy za své činy nejsem nikterak hrdý.

Na druhou stranu jsme v našich životech byli nebo stále jsme jako ovce vedeni na porážku. Protože se stále slepě a tupě necháváme ovládat nenávistí jeden k druhému, domníváme se, že když pomstíme nějaké zlo, tak se nám uleví. Ano, na chviličku se nám uleví (u někoho ta chvilička trvá minutu, u někoho třeba měsíc či dva), ale stejně tak láska plodí lásku (z milování se zplodí nový život), tak zlo vyvolává další zlo (problém dáme k soudu nebo na inspektorát a zase máme starosti, jak to dopadne a v mysli nás to tíží, nemyslíme na nic jiného) a drží se nás to jako slizký had čekající na svou oběť (psychologické násilí, ať v pracovních vztazích nebo kdekoliv jinde).

Jak do dnešních dnů je psychologicky nepřekonatelná ona věta: Jan 8:10 Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" 11 Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"
Jak často tento příkaz porušujeme? Jak často chceme agresorovi zasadit protiúder a pomstít se mu? Jak často se neobracíme ve svých myšlenkách k tomu, abychom si vzpomněli, co jsme s tou či onou osobou prožili dobrého a na první místo dáváme to, právě prožíváme a opomíjíme to, co nám to dalo a kam nás to posunulo.

Obraťme prosím myšlenky na odpuštění a to ještě v ten den, kdy se nám to či ono stane a nenechme zapadnout slunce (jenž dává teplo a život) nad svým hněvem. Obraťme myšlenky a modleme se k Duchu svatému, jenž dává rozum a vědomí za ty, kteří jsou sami v nesnázích a prožívají začarovaný kruh nepřijetí, od druhých (ať jsou důvody jakékoliv), začarovaný kruh rozvodů v jejich rodině, alkoholu, psychických depresí …, kdy oni sami v tomto kruhu nedokáží poznat svůj bludný životní kruh.

Prosím, snažme se ctít ten jeden jediný příkaz, jenž máme:
Jan 13:34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.