Máme se na ně zlobit?

24. března 2013 v 8:58 | Karel Rakušan |  Z mého života
Proč? Nevidím sebemenší důvod. Máme se zlobit na ty, kteří nám několik let pomáhali, trpěli a mnohdy se zaťatýma zuby snášeli naše vrtochy. To přece nedává vůbec žádný smysl a s logikou to nemá také nic co do činění.

Ano máme sklon k tomu, abychom to poslední co zažijeme bezhlavě a neuváženě posadili na první místo a zalévali to, jako masožravou kytku do té doby než nás ta kytka nesežere, tak jak se to stalo ve filmu "Adéla ještě nevečeřela".

V životě je čas setí a čas sklizně a to platí jak v rovině kladných, ale i záporných vlastností. Je pravdou ta bytostná zkušenost, že ať se snažíte jakkoliv tak ta či ona ďáblovina si najde skulinku, za co by Vás chytila za pazoury a rozmnožila své vlastnosti, aby nebyla onou skulinkou, ale probojovala se někam dál i přestože si je vědoma toho, že je v menšině. Ke svému životu Vás bytostně potřebuje, protože nemá životodárnou vodu. Ale jako láska vítězí nad zlem, tak i masožravá kytka, pokud ji přestanete zalívat vodou, tak přestane mít sílu Vás sežrat.

Píšu zde o skutečných pocitech, které nejen já, ale každý z nás ve svém životě prožil, prožívá nebo bude prožívat. Píšu i do budoucího času, protože pokud by tomu tak nebylo, neplatilo by ono pravidlo, kde opět vítězí přijetí a láska, že "To, co tě nezabije, to tě posílí".

Máme se na ně zlobit? Dyť jsou sami v určitém zajetí bludného kruhu a nejen oni, ale každý z nás. Pokud bychom chtěli předávat zkušenosti druhým, kde jinde bychom měli začít než sami u sebe, u svých vlastních zkušeností, které jsme bytostně prožili, dokážeme je autenticky popsat a podělit se s nimi s ostatními. Že nám prvotně vyvstává to, co jsme prožili jako poslední a nedokážeme se na danou věc podívat s určitým odstupem? To je pochopitelné. Je to ta rovina skutečnosti, že jsme slabí a ve slabosti hříšní. Čím rychleji se nad danou skutečností dokážeme povznést, tím rychleji zvítězíme sami nad sebou. Přijmeme tím ono vědomí, že myšlenky, které nás napadají nejsou od nás, ale od toho, který už dávno věděl, že se stane to, co se stane a stále trpělivě čeká, jestli přijmeme jeho nabídku. Nabídku odpuštění nad nepravostí a arogancí druhých vůči nám, povznesli a odpustili jim, ať jsou naše útrapy sebebolestivější. Při neopuštění máme zatemněnou mysl a neuvědomujeme si, že i my (a můžeme začít zase sami u sebe) jsme té či oné osobě taky uštědřili nějakou tu jedovatou a nepříjemnou zprávu, či zkušenost, kuli které třeba nespala a přicházela do práce se stejnou nechutí jako my.

Máme se na ně zlobit? Za co? Že nám uštědřili další životní zkušenost, která nás posunula o trochu výš a dál (Galatským 5:22 Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, 23 tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací). Dyť to je služba k nezaplacení, bez které bychom se nedostali tam, kde ve svém vědomí jsme teď. To, že v 99 procentech platí, že po bitvě je každý generálem svědčí o naší slabosti a netrpělivosti (2 Korintským 11:30 Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!) a ne tím, že jsem ve svém egoismu něco dokázal a mnohdy jsem šel přes mrtvoly (svým arogantním jednáním jsem druhého přinutil k tomu, aby si musel vzít třeba volno, protože v kolektivu je taková nálada, že tam je nedýchatelno.

Máme se na ně zlobit? Když sami jsme v obětí jakési životní svázanosti, a mnohdy se chováme tak, jak nás to naučili naši rodiče a kopírujeme je. A když ne rodiče tak prarodiče. Na jednu stranu vidíme, že druzí se chovají k ostatním jinak než my a ve skrytu duše jim závidíme toleranci k druhým nebo naopak kroutíme hlavou nad tím, jak jsou vůči druhým jedovatí, a když dojde tvrdý na tvrdý a máme se někoho zastat nebo ho v laskavosti podpořit, stáhneme se do ulity svého egoismu a jsme jak ten slizký had, kterého se ve fyzické podobě štítíme vzít sami do ruky.

Máme se na ně zlobit? Dyť nevědí, co těm druhým způsobují a samy jsou v začarovaném kruhu terorizování nejen druhých, ale sami sebe. Spíše to je naše chyba, chyba těch, kteří pochopili a stejně nepomohli nebo neměli už sílu vytrvat v pokoře a mlčení. Vytrvat v mlčení, jenž uzdravuje rozbouřenou mysl, jenž zatemňuje ono vědomí a porozumění
pro druhé (Matouš 9:12 On to uslyšel a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní). Ona bouře v srdci, jenž zamyká ony ocelové dveře, které jsme si ve svém egoismu postavili mezi sebou, abychom si zabránili ve vlastním rozvoji a poznání sebe samého. Dyť v této rovině pochopení to je stupidnost sama o sobě.

Nevidím jiné východisko než se snažit stávat se lékaři jeden pro druhého. Přijmout onen fakt, že tu nejsme jen sami pro sebe, ale pro druhé. Nesmíme, ale zapomínat na to, že pokud se nenaučíme býti lékaři od našeho Učitele (lékaře), nemůžeme se z vlastní vůle stát lékaři.

Jan 15:4 Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce
sama od sebe, nezůstane - li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirka Mirka | 24. března 2013 v 10:35 | Reagovat

Tedy, Tvé úvahy jsou čím dál hlubší. Díky za ně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.