Svatební slib

17. května 2013 v 18:25 | Karel Rakušan |  Ze života
Svatební slib

Ženich říká:
Já, ?, odevzdávám se tobě, ?,
a přijímám tě za manželku.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím,
a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Nevěsta říká:
Já, ?, odevzdávám se tobě, ?,
a přijímám tě za manžela.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím,
a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.


Kolikrát jsme tato slova v životě slyšeli, buď vyřčena sami ze sebe nebo jsme byli někomu blízkému na svatbě nebo jsme si je někde přečetli nebo o nich prostě od někudy víme.
Slova tak jednoduchá, ale v opojném poblouznění lásky, kterou prožíváme právě v té chvíli, kdy jej tomu druhému vyslovujeme si ani neuvědomujeme jejich skutečnou hloubku. Neuvědomujeme si především to, že pokud je tento slib vyřčen se vším všudy, tak jak je zde napsán, jedná se stejně jako v Bibli o podobenství. Je zcela jisté, že tento slib a toto podobenství ať je či není vyřčeno se závěrečným "K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.", platí tak či tak se stejnou hloubkou a vážností ať jej vyslovují věřící či nevěřící.

"Já, Milan, odevzdávám se tobě, Žanetko, a přijímám tě za manželku." , "Já, Žanetka, odevzdávám se tobě, Milane, a přijímám tě za manžela.". Možná slovíčko přijmout někoho se vším tím co ten či onen do toho manželství přináší nemusí a domnívám se, že ani není jen to pozitivní, to krásné a kouzelné, to opojné, které cítíme v tom momentě, kdy říkáme "Ano". Přijdou v životě těch dvou i chvíle, které nebudou zcela jednoduchá a domnívat se, že se vyřeší za jediný den, je podobným bláznovstvím jako pohled skrze růžové brýle při prvotním zamilování náctiletého, kterému v ještě větší bláznivosti říkáme, co by v tu chvíli měl dělat a jak by se měl chovat. Poslouchat Vás nebude, protože jeho cit je prostě silnější a i přestože ví, že máte nějaké ty zkušenosti, poslouchat nebude a pokud bude tak to hned vypustí z hlavy a stejnak si udělá po svém.

Přijímáme - li toho svého životního partnera (ku) s tím dobrým (s laskavostí, ochotou, trpělivostí, tolerancí), přijímání je o to jednodušší a relativně se o vzájemnou lásku bojovat nemusí, z toho důvodu, že je prostě dána, tak nač o ní bojovat. Ale co, když se vyskytne nějaký problém. Nemyslím na problém malého rázu, typu já chci teď zůstat doma a já chci jít zase na kolo nebo já chci, aby byla ta kytka tady a ne tady (i když se domnívám, že i při takovýchto maličkostech se ti dva mohou natolik zaseknout a dostat se do spirály hádek a zlomyslností, které mohou po roce skončit nesmyslným rozvodem, při kterém si v té chvíli ani neuvědomují, že to začalo květináčem), ale přijmutí toho druhého se vším všudy mnohdy připraví zkoušku vážné nemoci, která v konečném důsledku může mít celoživotní následky.
Po době určité znalosti toho svého partnera vystaven zkoušce zamilovanosti do někoho jiného než právě do Vás nebo zkoušce životní tragedie, kdy partnerům zemře dítě na nevyléčitelnou nemoc, zvláště tehdy, kdy dítě ještě nedosáhlo věku dospělosti nebo dozrávání do něj. Po lidské, ale i po duchovní stránce to je jistě jedna s těch nejtěžších chvil, které ti dva v životě prožívají. V té době si člověk říká, kam se hrabou veškeré ty bolesti, které si mnohdy lidé mezi sebou vytvářejí proti tomu, když ztratíme toho milovaného na vždy (po lidské stránce vnímání na vždy). Kam se poté v koutku duše obracíme? Neříkáme si náhodou: Pane Bože pomoc? Nebo nemodlíme se jiným způsobem a poté si s obavou třebas uvědomíme, že jsme se modlili a přitom jsme nevěřící. Možná a vlastně určitě se v třebas lidsky nechtěné modlitbě vracíme k hluboké podstatě našeho života a stvoření k němu.

Ve vzteku záchvatu vnitřní bolesti, vzdáme se toho svého partnera a najdeme si někoho jiného? To by přece bylo to nejpodlejší, co bychom mohli tomu druhému učinit a udělali bychom to v té době, kdy by nás ten druhý nejvíce potřeboval, kdy by potřeboval oporu toho druhého, kdy by ne slovy, ale činy potřeboval to slibované "Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím,".
Každý z nás má možná (ne možná, ale určitě) stereotypně vsugerováno, že pokud se něco podobného stane a je to záležitostí jedné strany, raději bude mlčet, aby té druhé polovičce neublížila. Z hlediska citového to je nadmíru pochopitelná věc a není se čemu divit, ale z hlediska manželského slibu nebo chcete - li "Svátosti manželství" to je naprostý protiklad a myšlení, které jde v přímé úměrnosti proti ní. Strach, který je tím vyvolán, je strachem ani ne z toho, že ten druhý tuto zprávu nepřijme (ať je sebetěžší), ale možná je to strach z toho, že v tom druhém vyvoláte další nemoc jdoucí proti Vám. Mluvím o nemoci žárlivosti, a neschopnosti sebeovládání, schopnosti dotazování se nejprve sám v sobě, kde jsem já udělal chybu, schopnosti rozvahy a prvotní modlitby. Ono je prostě pro toho jedince, který se onu nepříjemnou zprávu dozví mnohem jednodušší zpustit hurónské běsnění, které ale postrádá hloubku v zamyšlení. Právě onu hloubku, která je tou jednovaječnou sestřičkou citu prožívaném v případné ztrátě někoho blízkého nebo zamilovanosti do někoho jiného než jste Vy.
"A že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti". V celém manželském slibu se domnívám, že právě tato část je tou stěžejní nebo - li, tou nejtěžší myšlenkou, která dává tolika lidem zabrat a tolik lidí s ní bojuje a v tolika milionech případů tento boj vzdává, právě proto, že volí tu jednodušší cestu ("Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království." - Matouš 19:24).

Pokud nějaký takový problém nastane, není nic správnějšího než začít komunikovat a prolomit ten pomyslný klín, který drží tu pomyslnou lavinu čehosi co lítá ve vzduchu a chodíte kolem toho jako kolem horké kaše a nevíte kudy se do ní pustit tak, abyste se nepopálili. Je to třeba to nejtěžší co v dosavadním životě musíte zvládnout, ale Vy svého partnera přece milujete i s tím co Vám není dvakrát příjemné. Pokud by tomu tak nebylo, svatební slib by byla pouhá fráze, která se prostě říká. Stane se, že Váš partner (ka) zamiloval do někoho, koho možná vidí častěji, právě proto, že dvě třetiny (možná i víc) života pracovní aktivity strávíte v různých pracovních vztazích. Bylo jí dopřáno třeba to, co Vám ne a manželství začínáte brát jako stereotyp. Třeba právě proto tato zkouška přišla, abyste z tohoto stereotypu byli vytrženi a opětovně hledali onu ztracenou lásku jeden k druhému. Nikde není v manželství dáno, že budete toho druhého milovat celý život a pokud o tuto lásku nebojujete, ztratíte ji. Pokud láska není bojovaná, tak není vážená a pravá (vážíte si více věci, které dostanete nebo té, kterou si vyrobíte sami?).

Zkouška zamilovanosti, ale nemusí a jistě není zdaleka věcí pouze do živoucích osob, ať je sebetěžší v podobě zamilovat se do jiné osoby, ať už do opačného či stejného pohlaví nebo svou energii z veškerým úsilím vložit do lásky třebas ke zvířatům. Bezmeznou touhou v partnerském vztahu může a není to pražádnou výjimkou být i láska jednoho či druhého partnera k penězům, motorkám nebo k lásce k sobě samému - pojmenovaném v tomto případě "narcismem". Právě proto se domnívám, že překonávání oněch pro mnohé nekonečných zkoušek je pro naše duševno tolik důležité a pro nás tolik potřebné. Proto možná existuje v modlitbě Zdrávas královno, slovní obrat "Slzavé údolí".
"K tomu ať mi pomáhá Bůh." Toho druhého si bereme ne proto, že vypadá tak či onak, ale proto, že si s ním rozumíme a komunikujeme s ním, máme rádi jeho duševno a ne fyzično. Bůh je přece Duch lásky a moudrosti. Ne nadarmo se říká na konci svatebního obřadu:

"Co Bůh spojil, člověk nerozděluj."tato závěrečná věta, kterou oddávající vyslovuje, mi připadá tak trochu uzavření onoho kruhu začínajícího "Já, Josef, odevzdávám se tobě, Jiřinko, a přijímám tě za manželku." a pokračujícího doprava po směru hodinových ručiček "Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,", "že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti." Se závěrečným "K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen." Pokud by tomu tak nebylo, tento kruh by nebyl celistvý. Na druhou stranu se mi jeví těchto jedinečných pár slov jako takový malý nepatrný zdvižený prstík. Každý by si přál toho druhého bez sebemenších překážek, a aby vše šlo jako po másle, ale co když právě proto existuje to tajemné přísloví, které říká, že protiklady se přitahují (aby se naučili jeden od druhého). Aby onu lásku a pochopení jeden pro druhého dále rozšiřovali a prohlubovali až do krajnosti zpodobněno oným "Bůh dal svého jediného syna".

Nebát se mluvit o věcech nepříjemných, které nejsou mezi partnery zvyklostí o nich mluvit je prolomením možná onoho dědičného hříchu nekomunikace (možná bych až tak do slova nemluvil o hříchu jakožto o slabosti, která je vyvolána stereotypem pozemskosti a strachu dotazování se toho tajemného a neviditelného, ale paradoxně toho neustále a věrně životodárného) a vkročit, na onu cestu vedoucí za světlem na konci tunelu, kterým pozemský život je.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | E-mail | Web | 18. května 2013 v 9:46 | Reagovat

Tak nevím, jak tenhle článek souvisí s tématem týdne?
Zamyšlení je to dobré, ale o něčem úplně jiném ;-)

2 poznáš mě? poznáš mě? | E-mail | 30. listopadu 2013 v 8:59 | Reagovat

Kájo máš tu zbytečně odkaz na Sofii,zabírá Ti to místo, měj se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.