Boží vědění

26. ledna 2014 v 19:58 | Karel Rakušan |  Zamyšlení
Toto zamyšlení je osobní zamyšlení nad texty sv. Tomáše Akvinského (Tomášův text je zarovnaný na střed)

Zdá se, že Boží vědění se netýká toho, co je
budoucí a nahodilé. Z nutné příčiny totiž vychází
nutný účinek. Ale Boží poznání je příčinou věcí, jak
bylo výše řečeno. Protože je tedy nutné, bude
v důsledku toho nutné i to, co se jím poznává. Boží
vědění se tedy netýká nahodilých věcí.

Budoucnost a minulost je věcí časovou a Bůh je osobou duchovou a nadčasovou je nad touto substancí, které říkáme čas. Pokud bychom takto uvažovali, že by v Boží mysli bylo něco, co je pro něj budoucí či minulé, popírali bychom samotnou Boží nadčasovost. Ve své podstatě bychom popírali Boží existenci, protože Bůh je existence sama. Pokud by bylo něco, co by nevěděl či poznával, nebyl by Bohem nejvyšším. Popíral by ve své podstatě i tu skutečnost, která tvrdí (a je to pravda a my tomu věříme), že "Bůh je to, nad co nelze myslet.
Sv. Tomáš zde naráží na sebepoznávání Boha. Bůh poznává sám sebe a z jeho vůle jsou věci stvořené, věci tohoto světa, které přijali podobu takovou, jakou ji mají (tužka má tvar takový jaký má, stůl je takový jaký je). To, že existují věci různých velikostí a tvarů neznamená, že podstata věcí není stejná. Tužka je tužkou i přesto že má pokaždé jiné vlastnosti (velikost, délku, barvu, kterou zanechává …). Skutečnosti, že jsou věci rozličné neznamená, že o nich Bůh neví.
Na světě je jediná příčina všech věcí. Tuto příčinou všichni nazýváme Bůh. Pokud tedy existuje Bůh jakožto věčná substance, není z logického hlediska možné, aby existovalo něco, o čem by Bůh nevěděl. Pokud by totiž existovalo něco, co by Bůh nevěděl nebyl by Bohem nad vším stvořeným.

Mimoto, každá implikace, jejíž antecedent je
absolutně nutný, má absolutně nutný i konsekvent.
Antecedent se totiž má ke konsekventu jako
principy k závěru, a z nutných principů vždy vyplývá
nutný závěr, jak se dokazuje v 1. knize Druhých
analytik.

Každý výrok, jenž v našem lidském pojetí je v tuto chvíli ještě nevysloven, neznamená, že neexistuje v možnosti (jej vyslovit). Pokud tedy výrok existuje v možnosti, je tedy z hlediska Boha nutný. Zdá se mi, že nahodilost z hlediska Božího vnímání neexistuje. Pokud je totiž cokoliv nahodilé, jedná se o nahodilost stvořenou a vnímatelnou pouze z hlediska lidského chápání.
Pokud tedy Bůh ve své všemohoucnosti umožní, aby to, co je z hlediska lidského vnímání zatím jen v možnosti se pro ně stalo skutečností, tak ona skutečnost se stane nutností. Pokud je tedy nutná příčina, kterou všichni nazývají Bohem, tak nutný účinek je pouze do té míry do jaké to umožní Bůh. Pokud je ale účinek, musí existovat nutně příčina (Bůh).
V této pomyslné rovnici nutnosti příčiny pokud existuje účinek platí i to, že z principu vyplívá závěr.

Mimoto, vše, co Bůh ví, nutně je, protože i
vše, co víme my, nutně je: vždyť Boží vědění je
jistější než naše. Avšak nic budoucího nahodilého
není nutné; o ničem budoucím nahodilém tedy Bůh
nemá vědění.

Vše, co Bůh ví, nutně je a nemůže nebýt. Polemizoval bych o tom, jestli to, co ví Bůh víme i my. Záleží přece na Bohu, aby nám toto vědění bylo dáno. Takže to co ví Bůh nemusíme nutně vědět my, z toho hlediska, že se musíme nejprve dotazovat Boha jestli toto vědění, které on zná a ví, můžeme předat dál. Pokud, ale Bůh usoudí, že nejsme hodni toho, abychom to či ono věděli, nemusíme to či ono vědět. Tato myšlenka je v písmu připomenuta v Evangeliu "nepochopili byste, kdybych k Vám mluvil o věcech Božských".

Avšak následující tvrzení je pravdivou im­plikací: "Jestliže Bůh věděl, že toto nastane, pak to nastane" - neboť Boží vědění se týká pouze toho, co je pravda. Antecedent této implikace je pak absolutně nutný: jednak proto, že je věčný, a jednak proto, že je vyjádřen jako minulý. Tudíž i konsekvent je absolutně nutný. Cokoliv tedy Bůh ví, je nutné. A tak se Boží vědění netýká toho, co je nahodilé.
Boží vědění je vždy nutné a nemůže být věcí nahodilou. Ano může být věcí nahodilou, ale jen z pozice lidského vnímání. To, co je pro nás lidi nahodilé, je nahodilé pouze z našeho vnímání, ale z hlediska boha to je nutností.
O nahodilosti určitého výroku nelze tedy mluvit, lze jen mluvit o nahodilosti zjevení tohoto výroku lidem, o nahodilosti, že to či ono někdo vyřkne. Ale nemůžeme mluvit o nahodilosti toho, že výrok existuje.
Příkladem či přiblížením této myšlenky je například skutečnost poměrů matematických stran, nebo matematických vzorců. Poměr stran v Pythagorově větě, že C2= A2+B2 je nutností, protože tento poměr vždy platil. Z hlediska náhody je naše vnímání toho, že v určitém čase nebo v určitém okamžiku tato rovnice byla zjevena lidskému poznání.

Mimoto, vše, co Bůh ví, nutně je, protože i vše, co víme my, nutně je:
vždyť Boží vědění je jistější než naše.

Avšak nic budoucího nahodilého není nutné; o ničem budoucím nahodilém tedy Bůh nemá vědění.
"Vše, co Bůh ví, nutně je, protože i vše co víme my, nutně je: vždyť Boží vědění je jistější než naše."
Tato věta má v sobě určitý rozpor. To, co Bůh ví, samozřejmě nutně v očích Boha je. Vždyť Boží vědění je jistější než naše. Tato část věty se doplňují a podporují. Není v ní rozpor. Rozpor vidím v druhé části. Budu se tedy opírat o skutečnost vědění Boha o určité věci, že je. Mám tu, ale pochybnosti o tom, že oním věděním musíme disponovat my. To jestli jim disponujeme je věcí Boha, jestli nám toto vědění umožní. Pokud nám ono vědění umožní, tak je nutné, abychom o vědění věděli oba.
Avšak nic budoucího nahodilého není nutné; o ničem budoucím nahodilém tedy Bůh nemá vědění.
Nic budoucího není nutné. Musíme zde rozlišit slovíčko "budoucího" z hlediska lidského vnímání, ale to neznamená, že Bůh nemá vědění o tom, co bude z hlediska Božího zjeveno lidem. Takže, to, že Bůh nemá o věcech budoucích vědění je nutně milná.
Ale proti tomu stojí Žalm 32: "…jenž stvořil
srdce jednoho každého z nich a proniká činy jejich"
- tj. lidí. Ale činy lidí jsou nahodilé, jelikož
podléhají svobodnému rozhodování. Bůh tedy
poznává budoucí nahodilé události.

Žalm 32 působí jako protimluv nebo oponuje výše uvedenému výroku, ale podívejme se zase na tento výrok z pohledu Boha stvořitele, Boha jakožto věčného nehybného hybatele.
"jenž stvořil srdce jednoho každého z nich" vůbec nemusí znamenat, že pokud stvořil srdce každého z nás, tak neví, jak si s tím srdcem počneme. Právě proto, že toto srdce stvořil tak do vínku každého srdce dal tu prvotní esenci svého vlastního bytí. Ale on čeká, až tuto prvotní esenci najdeme a odevzdáme mu celý náš život.
Ve výroku:
"Matouš 16:24 Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne."
tuto tezi potvrzuje. A co víc. On zde naznačuje darování neskutečné svobody, aby se lidé sami rozhodli k tomu, jestli ho chtějí následovat či nikoliv.
Takže slovíčko "poznává" bych nahradil slovíčkem "čeká" ve své nesmírné a nekonečné trpělivosti. Toto čekání lze doložit dalším výrokem z Písma: Lukáš 20:43 dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.´ je zde tedy naznačena zbraň toho nejtěžšího kalibru - trpělivost. Ale spíše než trpělivost tak milosrdenství: srovnání - Matouš 10:15 Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu, než tomu městu.

Činy lidí jsou nahodilé z pohledu vnímání druhé lidské osoby, ale nejsou nahodilostí z hlediska Božího vědění. Bůh tedy dává šanci člověku přijít k němu, ale rozhodnutí je na člověku na jedné straně, ale i na Bohu, jestli toho či onoho člověka k sobě Bůh přitáhne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luc luc | Web | 26. ledna 2014 v 20:04 | Reagovat

super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
  • Narodili jsme se jako originál,
  • tak se prosím nechovejme jako kopie,

  • Život je pro nás tím nejcennějším darem,
  • tak ho neberme jako samozřejmost.